Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape
První fanfikce na těchto stránkách, která se netýká snamione, snad nezamrzne peklo :-) Jsem fanouškem seriálu The Blacklist a jak bude patrné z této miniatury, také pairingu Liz/Red aka Lizzington. Věnuji ji Zuzce, protože to pravděpodobně stejně nikdo jiný číst nebude a Vendi, mé drahé spřízněné duši též nakažené TBL - ne, není myšlena tuberkuloza :-)
Beta: Vendi

Elizabeth zhasla světlo v koupelně a se zívnutím žuchla do postele. Její pohled se automaticky stočil k nočnímu stolku. S povzdechem se znovu zvedla a bosky vyrazila do kuchyně. Nikdy nechodila spát bez sklenice vody vedle postele. Bezvýznamný rituál, ale pro ni přesto důležitý.

Ticho v prázdném domě bylo téměř ohlušující. Ani Hudson neměl potřebu jít jí oznámit, že je stále přítomen. Po paměti nahmatala vypínač pod linkou a natáhla se do police pro sklenku. V tu chvíli ji oslovil známý hlas.

„Jsem vážně překvapen, že netrávíte večer s agentem Resslerem, agentko Keenová.“

Ne, nelekla se. A dokonce už ji ani nerozčilovalo, že se ten chlap zval k ní domů bez jejího vědomí.

Otočila se do tmy obývacího pokoje a spatřila mužskou siluetu s ležérně přehozenou nohou přes nohu sedící na pohovce. „Rede, nečekala jsem tě,“ řekla, jako by to snad byla odpověď na jeho nevyřčenou otázku.

Ignoroval vlídný úsměv, který v tlumeném světle vycházejícím od kuchyňské zářivky zaznamenal na její tváři, a dokonce se úpěnlivě snažil, aby jeho pohled nespočinul na jejích nahých nohách déle, než by mohlo být považováno za možnou slabost. Možná se mu to úplně nepodařilo, ale copak mohl za to, že v bílé pánské košili vypadala tak… Skousl si vnitřek tváře a naklonil hlavu na stranu. „Možná jsi čekala agenta Resslera,“ řekl kousavě.

Zasmála se. Její smích byl jemný a svěží. „Můžeš mi povědět, co ti Donald zase udělal?“

„Mně, Lizzie? Naprosto nic, samozřejmě,“ zavrtěl hlavou. „Ale tobě na druhou stranu… Zvláště když pak vezmu v úvahu dnešní události,“ pokračoval nonšalantně, jako by snad hovořil o počasí.

Ale Elizabeth ho měla alespoň natolik prokouknutého, že jí okamžitě došlo, kam tím míří. A musela mu v duchu připsat jeden bod za to, jak byl roztomile nenápadný. Ovšem nic jí nezabránilo trochu ho potrápit. Jen ať vyjádří, co mu leží na srdci. „Vůbec nevím, o čem mluvíš,“ pokrčila rameny. „Chytili jsme dalšího člověka z tvého seznamu. Byl to těžký den pro všechny, ale zvládli jsme to.“

„Všiml jsem se, jak těžké pro tebe bylo, když ti Donnie prozkoumával jazykem mandle,“ neudržel se a Liz měla co dělat, aby se nezačala smát.

„Byla to součást utajení. To víš. A dokonce velmi dobře, protože jsi to byl ty, kdo se přikláněl k názoru, abychom do toho šly zrovna my dva. Já a Don jsme přátelé, to přece víš, Rede,“ pokusila se o smířlivý tón a udělala pár kroků jeho směrem.

„Viděl jsem, soudě podle množství vyměněných slin velmi dobří přátelé. Možná že i přátelé s výhodami?“

Za jiných okolností by se pravděpodobně urazila. Nebo by to alespoň hrála. Ale to by nesměla vědět, že ji jen pokouší, protože jím cloumá nejistota. Na tu on není zvyklý. „Víš, co si myslím?“ zeptala se vážně, když došla až k němu a prsty lehce přejela po uzlu na kravatě pod jeho krkem. Pak ji prudce sevřela a přitáhla si ho za ten kus luxusní látky blíž. Nenechala ho udělat narážku, jak zachází s nebohou kravatou z poslední kolekce Zegna Venticinque a naklonila se tak, aby mu mohla zašeptat do ucha. „Myslím si, že žárlíš, Raymonde Reddingtone,“ dořekla, pustila kravatu a letmým gestem mu naznačila, aby shodil nohu, jež měl přehozenou přes druhou. Učinil tak vlastně téměř instinktivně a očima dravce sledoval, jak si sedá obkročmo na jeho stehna.

„To slovo neznám,“ vrátil se k původní konverzaci, aby se odvedl od nestoudných myšlenek, které ho napadaly při pohledu na spoře oděnou agentku FBI sedící mu na klíně. „Jen jsem vyjádřil svůj postoj. A také se mi nelíbí, že nosíš moji košili.“ Teď lhal. Totální a nejspíš i velmi transparentní lež ve snaze odvést její pozornost jinam. Nemohl připustit, aby si myslela, že žárlí, ačkoliv to teď už bylo vlastně bezpředmětné.

Prohrábla si vlasy a několik sekund předstírala usilovné přemýšlení, zatím co on předstíral naprostý nezájem. Dlužno dodat, že ona ve svém počínání byla rozhodně lepší. „Co s tím uděláme?“ zeptala se posléze nevinně.

„Chci, abys mi tu košili vrátila,“ řekl možná až moc rychle.

Liz se bez řečí pustila do knoflíčků. Ano, řekl to moc rychle. „Počkej,“ zarazil ji, ale to už stihla rozepnout tři knoflíky a odhalit kopečky hebkých ňader. Zrychlil se mu tep. Definitivně to řekl moc rychle. „Chtěl jsem… ehm,“ odkašlal si.

„Chtěl sis ji vzít sám,“ dokončila za něj.

Ne, byl si téměř jist, že tohle nechtěl říct, ale bylo už pozdě. Tedy pro něj rozhodně. Měl v plánu, aby se po jeho návštěvě cítila provinile, protože se vášnivě líbala s tím zrzounem během akce v utajení, ale zatím se nepohodlně cítil jen on. A v jistých partiích to bylo doslova extrémně nepohodlné.

Zavrtěla se mu na stehnech a provokativně se otřela klínem o jeho slabiny. Bůh mu byl svědkem, že byl schopný vydržet hodně. Ale kam se na její techniky hrabal nenasytný Anslo Garrick. Jestli ho někdo dokázal položit na lopatky, byla to definitivně ona. „Lizzie,“ uniklo mu, když rukou přejela po vzdouvajícím se poklopci.

„Copak, Rede?“ dráždila ho dál.

„Hraješ si s ohněm,“ utrousil a trhaně vydechl.

Chtěla pravděpodobně něco namítnout, ale byl rychlejší. Prudkým pohybem ji povalil na pohovku a vklínil se mezi její stehna. Klobouk, který měl do té doby na hlavě, se odkutálel neznámo kam. Ne snad, že by to některý z nich řešil. Liz stačila pouze zavýsknout, než se přisál k jejím rtům a hladově je začal líbat.

„Chtěl jsem jen říct,“ začal Red znovu mnohem později, „že v mé košili vypadáš sexy. Ale bez ní je to mnohem lepší.“

 
02.10.2014 22:08:50
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one