Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


Poprvé za několik dlouhých týdnů ji probudily paprsky slunce na tváři a ten pocit byl k nezaplacení. Neskutečně příjemný rozdíl oproti koukání do zdi bez oken v podzemních komnatách. Slastně se protáhla a ospale otevřela oči. Zkoumavě si prohlédla svůj pokoj a musela uznat, že za denního světla vypadal mnohem lépe, než když ho předchozího večera zběžně přelétla pohledem. A jak teprve musí vypadat celý dům, napadlo ji. A taky by neškodilo zjistit, kde to vlastně jsou.

Vstala, dopřála si ranní hygienu v krásné koupelně, patřící k jejímu pokoji, převlékla se a zvědavě vyšla ze dveří. Překvapením jí klesla čelist. Ocitla se na rozlehlé chodbě s mnoha zavřenými dveřmi, mohla jen hádat, co se za nimi skrývá. Zvědavost byla sice obrovská, ale rozhodně ne natolik, aby šmejdila v cizím domě. I když se jí chtělo opravit slovo dům na rezidenci. Došla ke schodišti a shlédla dolů do prostorné haly. Jako ve snách scházela do přízemí a rozhlížela se kolem. Na stěnách viselo několik obrazů, ale všechno to byly mudlovské malby, ne jak bývalo v kouzelnických rodinách zvykem portréty předků. Celý dům byl k jejímu překvapení poměrně moderně zařízen. Tak nějak očekávala, že to bude jen stará, zašlá stavba plná tmavých věcí, které v obyvateli vzbuzují všechno, jen ne pocit domova. Ale pletla se. Minimálně hala a její pokoj byly zařízeny ve světlých barevných odstínech s doplňky v kontrastních barvách. V jejím pokoji to byla tmavě fialová, v hale pak sporadicky a chytře použité odstíny černé a zelené. Když se dostatečně vynadívala, rozešla se za slabým cinkáním, až se ocitla v jídelně, kde jedna skřítka chystala stůl ke snídani. Hermiona ji nepoznala, nebyla to ta, která ji včera v noci ukazovala pokoj.

Mladá čarodějka si odkašlala, aby přilákala pozornost hbitého stvoření. „Paní už je vzhůru!“ vypískla skřítka téměř vyděšeně. „Snídaně bude velmi brzo,“ slíbila okamžitě a začala po místnosti běhat ještě rychleji.

Hermiona se usmála. „To je v pořádku, nespěchám. A jsem slečna, ne paní,“ poopravila skřítku a dodala, „ale klidně mi říkej Hermiono,“ pobídla ji.

„Fox, slečno, kdykoliv k vašim službám,“ představilo se stvoření a začalo pomocí magie přinášet džus, pečivo, marmeládu, ovoce a další lahůdky. Hermiona si až teď uvědomila, co jí přišlo divné už od okamžiku, kdy sešla do přízemí. Nikde nenarazila na Snapea, což bylo s podivem, protože ho znala jako ranní ptáče a podle oblohy za okny bylo pozdní ráno.

„Kdepak je pán domu, Fox?“ zeptala se ostražitě.

Skřítka zaplácala ušima. „Pán večer nechal vzkázat, že si on i vy přispíte,“ vysvětlovala, „proto také ještě není snídaně,“ sklopila Fox omluvně hlavu.

Bystrozorka na další vysvětlování nečekala. Chvatně vyběhla do haly, kde na krbové římse zahlédla hodiny, ale čas na nich původně nezkoumala. Půl deváté. Ne, takhle dlouho Snape nevyspával ani o víkendu. Schody do patra brala po dvou, s jedinou myšlenkou na to, jak ji parádně doběhl.

„Zatraceně,“ zaklela. Neměla ponětí, které dveře by mohly vést do jeho ložnice, takže zaklepala na několik nejbližších. Zdálo se jí, že za jedněmi z nich uslyšela pohyb. Zabušila na ně hlasitěji. „Profesore?“ Nic. „Profesore?!“ Žádná odezva. „Profesore!“ S rukou na klice byla odhodlaná vtrhnout do místnosti, aby se přesvědčila, zda tam je či nikoliv. Zarazilo ji ovšem decentní: „Ehm, ehm,“ za jejími zády následované: „Potřebujete něco, slečno Grangerová, nebo máte prostě jen záchvat?“

Pevně stiskla čelist. Jednou z toho chlapa fakt vykvete. Otočila se na patě. A spadla jí čelist. Severus stál ve dveřích naproti těm, za něž se dobývala, ležérně se opíral ramenem o zárubeň, propaloval ji zkoumavým pohledem a ke všemu měl na sobě jen ručník. Oprava – dva ručníky. Jeden omotaný kolem boků, druhý shrnutý kolem krku, aby zachytával kapky stékající z mokrých vlasů. Její pohled však déle, než by měl, spočinul na cestičce z tmavých chloupků, neomylně směřující do slabin. Zatraceně, Hermiono, soustřeď se! „Fox říkala, že jste se rozhodl přispat si a já-“

„Rozhodla jste se mě probudit svým líbezným ječákem?“ dokončil za ni.

Zamračila se. „Ne, myslela jsem, že jste mi zdrhnul,“ přiznala zahanbeně.

„A můžete mi říct, proč bych to dělal?“ zeptal se sladce.

„Protože vám lezu na nervy?“ zeptala se.

„To souhlasím, ale nebylo by to trochu kontraproduktivní? Zatáhnout vás nejdřív sem a pak se vypařit? Nemyslíte, že by pro mě bylo jednodušší vypařit se už včera?“ vysvětloval jí jak malému děcku.

„Hm.“ Na víc se nevzmohla. Měl pravdu. Zase se jednou zachovala ztřeštěně a nerozvážně. Hlavně, že si včera tloukla do hlavy, aby všechno promýšlela.

„Tak, a teď, pokud už jste se dostatečně vynadívala,“ protáhl záměrně, když zpozoroval nejčastější směr jejího pohledu, „a vyblbla, s dovolením bych se oblékl. Sejdeme se u snídaně.“

V duchu zaúpěla a vydala se zpátky do jídelny. Něco jí říkalo, že mizérie z dnešního rána ji bude provázet celý den.

~~~HGSS~~~

„Ještě jste mi vlastně neřekl, proč jsme tady. A kde to tady je,“ nadhodila v momentě, kdy odkládala ubrousek, jímž si způsobně otřela ústa, stranou.

Odložil šálek s kávou. „Už jsem vám to říkal. U mě doma,“ zopakoval, co jí řekl předchozího večera. Zamračila se na něj. Známka toho, že se připravovala argumentovat. „V jižním Walesu,“ upřesnil, aby ji zbytečně nepopudil. „Během školního roku sem jezdím jen sporadicky, ale po včerejšku jsem vážně potřeboval trochu klidu,“ zodpověděl i druhou část otázky.

Hermiona přikývla. Pravděpodobnost, že by z něj vymámila detaily, se rovnala nule, tak nemělo cenu to zkoušet. Co ji ovšem trápilo víc, bylo něco jiného. „Ráda bych se rozhlédla kolem, myslím tím pozemky, a překontrolovala zabezpečení.“

Ušklíbl se, věděl, že to přijde. „Slečno Grangerová, ujišťuji vás, že zabezpečení celého sídla už ani být lepší nemůže. Nehledě na fakt, že o tomto místě víme teoreticky jen my dva.“

„A prakticky?“ zeptala se rychle.

Zatvářil se tajemně. „A prakticky ještě jedna osoba, s kterou bych dnes rád povečeřel, když už jsme u toho. A byl bych velmi vděčný, kdybyste se stala neviditelnou v tu dobu.“

Zkoumavě přimhouřila oči. „Kdo to je?“

„Bývalá spolužačka z univerzity, s níž mě pojí přátelství s jistými benefity,“ odvětil bez obalu. A Hermioně okamžitě bylo jasné, kam tím směřuje. Dnes večer si chce užít a ona se má klidit z cesty.

Přikývla. „Nebudete o mě vědět,“ přislíbila profesionálně. Na druhou stranu se jí ovšem nelíbilo, že ho bude rozptylovat jiná ženská. Potřebovala se k němu dostat dostatečně blízko, aby jí důvěřoval. Naivně se domnívala, že háček už zasekla, ale zřejmě se bude muset více snažit. „Ale to zabezpečení bych stejně ráda zkontrolovala.“

„Poslužte si,“ pokrčil lhostejně rameny. „Jdu se projet na koni, do oběda budu zpátky,“ zvedl se od stolu a ona si teprve teď všimla, že na sobě má jezdecké kalhoty a boty.

„Počkat, ale to-“

„Copak?“ skočil jí do řeči? „Chcete jet se mnou?“ nabídl bez postranních úmyslů. Pořád lepší mít ji za zadkem i při vyjížďce než poslouchat přednášku o bezpečnosti.

„Ne, to ne, neumím jezdit. Ale nemůžete jet někam, kde vás nebudu mít pod dohledem, když jsem ještě ani nezkontrolovala magické bariéry,“ vysvětlovala chvatně. Představa, že Snapea ztratí z dohledu, se jí nelíbila.

„No ne, tak ono existuje něco, co Hermiona Grangerová neumí?“ vychutnával si ji.

„Každý nemůže umět všechno,“ ohradila se dětinsky.

Poťouchle se usmál. Dnes by se mohl ještě velmi dobře pobavit. „Tak v tom případě se rozloučíme,“ popíchl ji.

„Nemůžete zůstat bez mého dohledu, kdyby se vám něco stalo, tak-“

„-tak pojeďte se mnou,“ zopakoval nabídku a v duchu už se smíchy popadal za břicho, až uvidí Grangerovou, jako naprostého nováčka, lézt na koně.

Sakra! Horečně přemýšlela. Mohla by zůstat a překontrolovat ochranu sídla, ale co kdyby se mu něco stalo? To si prostě nemohla vzít na triko. A on to věděl. A pravděpodobně věděl ještě něco jiného, protože v jeho očích bylo zřetelné pobavení. Neměla na výběr. „Fajn,“ přikývla mrzutě s vidinou dalšího ztrapnění se.

Oblékal si teplé sako a zkoumavě ji sjel pohledem. Sportovní obuv, tmavé džíny a krátký kabátek. Už teď se náramně bavil. „Vy jste se vážně nikdy nemohla ke koni přiblížit, jinak by vás ani nenapadlo, že tohle bude to správné oblečení.“

„Jste vážně všímavý,“ ušklíbla se na něj. „Když jsem v životě na koni neseděla, je logické, že po kapsách netahám zmenšeniny jezdeckého overalu!“ Začínal ji štvát. Tedy začínal ji štvát ještě více, než už ji štval.

Zavrtěl hlavou a natáhl se do botníku pro holínky zjevně o několik čísel menší, než ty jeho. Tak přítelkyně s benefity umí jezdit i na koni, blesklo jí hlavou. „Zkuste si je, mohly by vám padnout,“ podal jí boty.

Měl pravdu, sedly jí perfektně. Jen doufala, že jí nebude vnucovat i jiné kousky z cizí garderoby. Kriticky si ji prohlédl, když soukala nohavice kalhot do holinek. Na lehké zaučení to muselo stačit.

Vyšli ven a Severus ji vedl podél domu ke stájím, kterých si včera nevšimla. Pravděpodobně také proto, že přišli z druhé strany a po chodníku, a ne po téhle rozmoklé břečce. Znechuceně se podívala na zem pokrytou kluzkým blátem a děkovala za zapůjčenou vhodnou obuv.

„Počkejte tady, vyvedu koně, dal jsem skřítkům vědět, měli by být připraveni, takže to nebude dlouho trvat,“ instruoval ji a zmizel ve stáji. Během chvíle k ní dolehlo zaržání. Když vyšel Severus s dvěma koňmi, orosilo se jí čelo. Větší zvíře ještě neviděla. Kromě draků, ale na těch nemusela jezdit. Začala pochybovat, že to byl dobrý nápad.

„Pojedete na Caesarovi. Je to nejhodnější kůň, jakého znám,“ řekl vážně a poplácal koně, černého jako uhel, po boku. Druhého, grošovanou kobylu, nechal stát na místě a pokynul Hermioně, aby šla k němu.

„Pojďte, nic vám neudělá,“ vyzval ji, když si všiml paniky v jejích očích.

„Myslím si, že asi vážně raději zůstanu tady. Určitě budete v pořádku, nic se nestane...“ chlácholila sama sebe. Nikdy nebyla přehnaně bojácná, ale majestátný kůň v ní vzbuzoval respekt snad ještě větší než sám jeho majitel.

„Nechtějte, abych si myslel, že jste strašpytel,“ popíchl ji.

Stačil jediný pohled do jeho tváře a věděla, že ji provokuje. Zhluboka se nadechla a vykročila k němu. „Tak co mám dělat?“ zeptala se odevzdaně.

Popostrčil ji blíž ke koni, stoupl jí za záda a vzal její levou ruku do své. „Rozevřete dlaň,“ pobídl ji. „Caesar je opravdu klidný, ale pro něj i pro vás to bude jednodušší, když se seznámíte.“ Vložil Hermioně do ruky kus mrkve a natáhl ji společně se svou ke koňské tlamě. „Držte dlaň rozevřenou, aby vás nedopatřením nekousl,“ řekl klidně. Cítil, že se jí chvějí prsty. Pokusila se ustoupit, když se kůň sehnul, ale narazila zády do Severuse. „Nic vám neudělá,“ ujistil ji. Ucítila na dlani vlhké horké pysky, které si něžně vzaly z její ruky pochoutku.

„V pořádku?“ zeptal se pro jistotu. Byla podivně potichu, ale když se na něj pootočila, spatřil úlevný úsměv a uvědomil si, že ji téměř drží v náruči. Zavrtěl hlavou, aby odehnal vlezlé myšlenky a o krok ustoupil. „Myslím, že teď jste si ho získala a můžete do sedla.“

„Hned?“ v jejím hlase se opět usídlila panika.

„Tak samozřejmě nemusíte hned, ale já v pondělí učím, tak aby to do té doby bylo.“ Už zase si ji dobíral. Bylo to mnohem jednodušší než myslet na blízkost ženského těla, vůni a... Dost!

Podal jí přesné instrukce, kam položit jakou ruku a jak se dostat do sedla, ale když přišlo na věc, oba zjistili, že se do sedla vážně nedostane tak snadno, protože nedosáhne do třmenu.

A teď přichází ta zábavná část, pomyslel si a udělal ji ze spojených prstů oporu mnohem níž, než byl třmen. Sice chvíli trvalo, než se přenesli přes dialog na téma – vždyť váš ušpiním až po – jsem kouzelník a zvládnu si poradit s trochou bláta na rukách, ale nakonec to vypadalo, že se konečně odhodlá a vyšvihne se s pomocí do sedla. Tak nějak si to zřejmě představovali oba, skutečnost byla mnohem prozaičtější. Jeho slova o tom, jak je odraz z druhé nohy důležitý, si pravděpodobně vzala k srdci, neboť do něj vložila víc energie, než bylo nutné. Ještě předtím, než se stačil Severus narovnat, ozvalo se plesk následované nadávkami. Hřbet Caesara byl stejně prázdný jako před chvílí a Hermiona se plácala v bahně na druhé straně.

„Co to je za idiotský nápad, učit se jezdit, když je bahno?!“ nadávala nahlas a pokoušela se vstát. Podařilo se mu udusit smích a předvedl elegantní dřep i v kluzkém blátu, aby se pod břichem koně ujistil o tom, že je jeho ochranka v pořádku. Dřív než se jí stačil zeptat, zvedla varovně ukazovák. „A ty! Ty na mě tak nekoukej!“ poručila koni, který na ni zkoumavě shlížel. Ten se, jako by jí rozuměl, podíval klidně z ní na Severuse výrazem, jenž by se dal přeložit jako: „Ty ženské.“ Severus se musel narovnat. Rozhodně se mu pohodlněji smálo ve stoje než v podřepu.

„Děsně vtipné,“ ozvalo se na druhé straně. Hermioně se konečně podařilo vstát. Přes hřbet koně se podívala na Severuse. Tomu už zase zacukaly koutky.

„Vypadáte jako-“

„Ne! Vážně nechci slyšet, jak vypadám,“ zarazila ho okamžitě.

„Pojďte sem,“ vyzval ji. Očistil ji od toho nejhoršího, ale bylo jasné, že její svršky si budou muset vzít po jejich návratu do parády skřítci. „Není vám nic?“ ujistil se ještě, než jí znovu připravil ze spletených prstů oporu.

„To jako vážně? Hodláte mě celé dopoledne házet přes koně?“ vztekala se.

„Je to docela zábavné,“ připustil a vysloužil si tak pořádný šťouchanec do ramene. „Zkuste to ještě jednou,“ navrhl.

Druhý pokus byl úspěšnější. Skončila obkročmo v sedle, jako klíště objala rukama krk mohutného zvířete a odmítala se narovnat. Severus protočil oči, očistil si ruce a sám se vyšvihl na klisnu. Obkroužil Hermionu, zkontroloval, zda má nohy správně ve třmenech a trpělivě čekal, než se narovná. Když k tomu konečně došlo, spatřil na její tváři údiv a skoro dětskou radost, že to dokázala. A také šmouhu od bláta. Přemluvit ji k tomu, aby Caesara pobídla, už nebylo tak obtížné. Kůň vycítil, že na něm sedí jezdec bez zkušeností a podrobil se tomu. Z pomalého kroku přešel do klusu a víc než svou jezdkyní se řídil Severusem a jeho kobylou.

Hermiona se prvních několik stovek metrů křečovitě držela sedla, později se konečně chopila otěží. Když zjistila, že se Caesar orientuje podle toho, jak jede Severus, byla o poznání klidnější. Také ona se pokoušela napodobit Snapeovy přirozené pohyby v sedle, ale nedařilo se jí to úplně nejlépe a něco jí našeptávalo, že jí to dá zadek zítra pocítit. Ale koneckonců, všechno je jednou poprvé a ať tak či onak, byla ráda, že se nechala přemluvit.

Po návratu z vyjížďky se aktivně vrhla do seskakování. Severus vytušil, že by to pro ni mohl být problém. Z klisny Anity seskočil dříve, pohotově se otočil k Hermioně, které se zasekla noha ve třmenu, a zachytil ji v posledním možném okamžiku, než se mohla opět vyválet v hnědé břečce. Postavil ji na zem. Vděčně se na něj usmála.

„Nebylo to zase tak hrozné, viďte?“ zeptal se a kapesníkem jí setřel šmouhu na tváři.

„Bylo to...“ nemohla najít správná slova. „Pěkné, díky.“

Kývl. „Ustájím koně, sejdeme se u jídla. Předpokládám, že se budete chtít upravit,“ řekl jemně a bez známky posměchu, když jí vytahoval ze zacuchaných vlasů suchou větvičku. Její vzdalující se postavu sledoval do okamžiku, kdy mu zmizela z dohledu. Pomyslně nad tím mávl rukou. „Taky ti dávají ženské někdy pořádně zabrat, kamaráde?“ zeptal se Caesara, ale odpovědi, té se nedočkal.

~~~HGSS~~~

„Pojďte, něco vám ukážu,“ vedl ji halou na druhou stranu, než byla jídelna a kuchyň až ke dveřím, kterých si nevšimla. Pravděpodobně proto, že je nehledala. „Napadlo mě, že by vás to mohlo zajímat a nebude hrozit, že se začnete nudit...“ Nechal zbytek věty vyznít do prázdna, ale Hermiona v momentě, kdy vešla do místnosti, pochopila význam.

Úžasem skoro zapomněla dýchat a jen uchváceně sledovala hřbety stovek knih, které ji obklopovaly. Využil toho momentu, aby zkoumal její tvář. Bylo tam tolik emocí a vášně, až se zdálo neuvěřitelné, že jsou toho strůjcem obyčejné knihy. Podruhé toho dne měla z něčeho dětskou radost a on mohl spatřit Hermionu Grangerovou takovou, jaká opravdu byla. Nespoutaná bojovnice ale zároveň snílek se schopností radovat se z maličkostí.

„Vy tedy víte, jak se mě na dobrých pár let zbavit,“ usmála se na něj vřele.

Chtěl něco odpovědět, ale rozezněl se domovní zvonek. Clara. „Kdybyste cokoliv potřebovala, skřítkové jsou vám k dispozici. Uvidíme se ráno,“ rozloučil se chvatně.

„Hezký večer,“ popřála mu nezištně a vrhla se do zkoumání tajů a pokladů Severusovy knihovny.

 
14.04.2014 15:35:07
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one