Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape
Beta: Claire

Severus Snape nepatřil k lidem, kteří jednali impulsivně. Ano, měl za sebou několik unáhlených rozhodnutí, ale kdos bez viny... Většinu svého života byl dokonce pyšný na to, jak je schopný řešit i ty zdánlivě nejkomplikovanější problémy s chladnou hlavou. Tak kam se poděla, když se vrhal na Grangerovou? Jedinou polehčující okolností byl fakt, že na tom, soudě podle její reakce, byla podobně.

Shrábl nadrobno nasekané sušené pulčí ocásky do dlaně a vhodil je za stálého míchání do kotlíku. Automaticky kroužil zápěstím se skleněnou tyčinkou a promíchával obsah. Čekání na změnu barvy a další fázi vaření si krátil vzpomínkami na divoký sex. Poddajné a hříšně žádoucí mladé tělo se nadobro zarylo do jeho paměti. Přehrával si každý okamžik, každou její reakci na jeho pohyby, dotyky, polibky. Věděl, že ji nepřivedl k orgasmu a cítil se kvůli tomu trochu špatně. Jenže skutečnost, že jí stál za tu námahu, aby alespoň předstírala, mu dělala dobře. Slíbil sám sobě, že příště, pokud nějaké bude, a on se postará, aby bylo, se vynasnaží lépe. Nerozuměl tomu, co se s ním dělo – měl ji sotva před hodinou a už teď jeho tělo toužilo po dalších dotecích a stenech, po pružném těle, které by tálo pod jeho rukama.

Povzdychl si a vhodil do kotlíku další přísadu. Měl by se zklidnit. A také by si měli promluvit. Usoudil, že minimálně na té druhé části by mohli zapracovat velmi brzy, když bez klepání vešla do jeho laboratoře. Vyhoupla se na vyvýšený parapet vsazený do stěny a opřela se zamyšleně o zeď vedle sebe. Z pohledu na ni poznal, že se něco stalo. Neměl ani zdání co, ale vytušil, že teď nebude vhodná doba na rozebírání jejich postelového dobrodružství. Snad jindy...

Hermiona sledovala jeho precizní práci na lektvaru a byla mu vděčná, že ji nenutí mluvit a dovolí jí mlčky sdílet jeho útočiště. Právě teď ze všeho nejvíc potřebovala někoho, komu mohla věřit. Za rodiči s pracovními záležitostmi jít nemohla, Harry měl svých starostí nad hlavu a Ron by stejně nic nechápal, a tak vyšel černý Petr právě na Severuse Snapea. Bylo ironické, že zrovna osobě, která byla součástí jejího vyšetřování, věřila v tuto chvíli nejvíc.

Klouzala pohledem po jeho pružném těle, mimoděk zaznamenávala každý jeho pohyb. To vše, aby alespoň chvíli nemusela myslet na siluetu muže, který je pravděpodobně více loajální k Nové Krvi než k ministerstvu. Cítila se zahnaná do kouta, nevěděla, jak pokračovat. Partii se Snapem rozehrála, ale zrádce v jejich řadách způsobil, že nevěděla, jak táhnout dál. Podvědomě si začínala uvědomovat, že i ona byla využita. Jen nevěděla proč. Bylo to sotva pár hodin, co opustila Severusovu náruč rozhodná a cílevědomá. Ovšem teď si připadala stejně podvedená, jako on byl podváděn celou dobu jí samotnou. Oba byli pouhými figurkami hry někoho jiného. Věděla jediné – nesměla udělat unáhlené rozhodnutí. Věřila, že přijde čas, kdy se jí podaří rozmetat celou šachovnici do posledního pěšáka.

Z úvah ji vytrhly kovové rány, jak odkládal kotlík s již hotovým lektvarem na železnou trojnožku. Zamrkala. Uvědomila si, že se ztratila ve svých úvahách. Ještě jednou zkusmo lektvar promíchal, opláchl si ruce a natáhl se pro papírovou utěrku. Opřel se bokem o pracovní desku, nohy překřížil v kotnících. Téměř ji zarazila vlídnost v jeho pohledu. „Chcete si o tom promluvit?“

Na okamžik zaváhala, nevěděla, na co naráží, ale kdyby se chtěl bavit o jejich odpolední aktivitě, pravděpodobně by svou otázku formuloval ofenzivněji. Nepřesvědčivě zavrtěla hlavou. „Ne. Ano,“ opravila se a vzápětí dodala zmatené: „Asi.“

Chápavě se pousmál. „Kdyby tu byl Lupin, pravděpodobně by vám nabídl kus čokolády,“ začal nesouvisle a přitáhl tak její pozornost. Tázavě zvedla obočí, když se k ní začal přibližovat. „Ale já preferuji tuto neřest,“ vtiskl jí do dlaně načatý balíček M&M's, který odkudsi vylovil. „Ořechy jsou prý dobré na mozek,“ pokrčil rameny a vyhoupl se vedle ní na parapet. Když se k ničemu neměla, sám zalovil v sáčku a uzmul si několik barevných kuliček do dlaně.

Hermiona se rozesmála. Lehce a uvolněně. Severus jí nečekaně na malý okamžik dovolil zapomenout na všechny problémy. „Nikdy bych si nepomyslela, že zrovna vy... ach, Merline,“ znovu se rozesmála, když ho sledovala, jak vsunul do úst další arašíd v čokoládě. Tentokrát žlutý. Zdálo se až neskutečné, jak taková drobnost dokázala uvolnit atmosféru mezi nimi a ji donutila víc než nad krtkem na ministerstvu přemýšlet o jeho rtech a teple, které sálalo z těla sedícího tak blízko ní.

Balíček odložila mezi jejich skoro se dotýkající boky a zcela samozřejmě si nabídla z jeho dlaně. Bonbon se zelenou polevou si vložila do úst a s úsměvem přešla jeho narážku o maskovaném zmijozelství. Nejraději by nemluvila vůbec, chroupání buráků v Severusově společnosti bylo nebývale příjemné, ale nemohlo trvat věčně.

„Asi už vím, kdo na ministerstvu pracuje pro Novou Krev,“ řekla náhle.

„To je vážné obvinění,“ konstatoval.

Hermiona přikývla. „Já vím, proto říkám asi. Jistá si nejsem, ale zjistím to.“

Nesouhlasně se zamračil. „Neměla byste se do toho pouštět sama. Možná by vám s tím mohl pomoci některý z nadřízených?“ nadhodil. Netušil, proč o tom mluvila právě s ním. Díky plusovým bodům za sex určitě ne.

Zavrtěla hlavou. „Nemůžu. Víte, myslela jsem si, že to bude jen nějaký podržtaška, který špicuje uši na správných místech, ale tohle sahá mnohem výš. Nevím, komu můžu věřit,“ přiznala sklesle.

Překvapením mu vylétlo obočí.

„Já vím,“ pokračovala, než stačil něco říct. „Říkáte si, že musím být hodně zoufalá, když s tím otravuju zrovna vás. Bude to znít zvláštně, ale vám momentálně věřím víc než většině zaměstnanců na ministerstvu,“ povzdychla si. Říkala pravdu, od chvíle, kdy odhalila možnou totožnost krtka, naprosto upustila od možnosti, že Severus je do toho zapleten.

Periferně zahlédla, jak se nadechuje. „A ne, není to proto, že jsme spolu měli před pár hodinami sex a já se na vás citově upnula,“ dodala.

„To bych si nikdy nedovolil naznačit, jen mě vaše smýšlení o mé osobě ohromilo. Vězte, že se s takovými názory od lidí nesetkávám často,“ narážel na skutečnost, že mu ani v této době spousta kouzelníků nevěřila.

„Jste komplikovaný, to nepopírám, ale cítím, že jste dobrý člověk, i když se okolí snažíte přesvědčit o opaku. Nejste zrádce,“ vyslovila svou domněnku nahlas. Samotnou ji to překvapilo – o jistém člověku do nedávna také nepochybovala...

„Lichotíte mi,“ odvětil s jemným nádechem ironie, která působila spíše jako obrana. Nebyl zvyklý, aby mu někdo, byť jen nepřímo, vyjadřoval svou důvěru. „Ovšem stejně se domnívám, že v případě, kdy vám nabídnu mou pomoc, odmítnete mě.“

Přikývla. „Nemůžu vám říct detaily, jen jsem asi s někým potřebovala prohodit pár slov,“ připustila.

„Nebudu na vás naléhat. Kdybyste si to rozmyslela, víte, kde mě hledat,“ pokusil se zlehčit situaci. Povedlo se mu to. Její koutky mírně zacukaly. „Ano, mám jistou představu,“ přisvědčila. „Co byste dělal na mém místě?“ zeptala se náhle a dychtivě se na něj podívala, jako by doufala, že přijde s myšlenkou, která jí pomůže rozhodnout se jak dál.

Chvíli hledal vhodná slova. „To se těžko odhaduje, slečno Grangerová. Dalo by se říct, že jsem byl v obdobné situaci, ale nebyl. Pracoval jsem pro obě zúčastněné strany, sám jsem mohl řídit toky informací jedním či druhým směrem a stejně tak jsem věděl, co od spojenců na obou stranách očekávat. Vy jste pouze na jedné straně barikády a měla byste proto mnohem více vážit každý krok,“ vysvětloval jí trpělivě a doufal, že ji jeho slova odradí od případného bezhlavého jednání. Ne že by si myslel, že je toho schopna, jednání bez rozmyslu byla většinou doména pánů Pottera a Weasleyho, i ten tupec Logbottom chvíli přemýšlel, než vyhodil kotlík do povětří, ale v této chvíli nemohl odhadovat její vnitřní pohnutky. Současně věděl, že on sám jí příliš radit nemůže, už vzhledem k tomu, že ho do problému zasvětila pouze povrchně. Ale mohl udělat jedno. Nasměrovat ji tím správným směrem, zařídit, aby se neunáhlila, aby vše promyslela a hlavně, aby nejednala sama. „Být na vašem místě, Hermiono,“ pokračoval, a aniž by si to více uvědomil, použil její křestní jméno, „promluvil bych s ministrem.“

„Ministrem?“ zajíkla se.

„Říkala jste, že nemůžete věřit nikomu, ale Kingsleymu věřím já. A pokud chcete radu bez toho, abyste mě uvedla do obrazu, říkám vám, jdete za ním.“

Přemýšlela nad jeho slovy. Měl pravdu. Kingsley byl muž, o kterém nepochybovala, ale zároveň by ji nikdy nenapadlo prosit ho o pomoc. Obavy, že jí neuvěří, byly až moc velké. Jako by četl její myšlenky, dodal: „Vyslechne vás a společně najdete řešení, rozhodně vás nevyhodí. Jen vás žádám, nepouštějte se do toho sama, alespoň ne do doby, dokud nevíte, proti čemu stojíte.“

„Máte pravdu,“ připustila. „Ministr se jeví jako ideální spojenec,“ lehce se pousmála. Celá ta záležitost se zase zdála o něco málo schůdnější. Doufala, že podobně se bude jevit i po schůzce s Kingsleyem. Kdyby nebylo tak pozdě, pravděpodobně by se ho pokusila vyhledat ještě ten den, ale podvědomě věděla, že se na rozhovor musí pořádně vyspat.

Bezmyšlenkovitě vklouzla prsty do balíčku s bonbony. Vybrala si pro to stejnou chvíli jako její společník. Jejich ruce se dotkly a oba upřeli zrak na toho druhého. I tak nepatrný náhlý dotek vyvolal vzpomínky a dokázal, aby atmosféra mezi nimi zhoustla.

„Jak se cítíte?“ prolomil ticho první Severus. „Na to, že byste se měla podrobit rekonvalescenci, jste měla docela rušné odpoledne.“ Ne, opravdu tím nechtěl znovu připomínat jejich intimní sblížení! Jakmile to vyšlo z jeho úst, nejraději by si nafackoval.

„Překvapivě dobře,“ připustila a taktně přešla jeho poznámku. „Měla bych se vám omluvit, že jsem na vás dneska tak ječela,“ připustila posléze.

Zavrtěl hlavou. „Oba jsme lehce uklouzli,“ zhodnotil stručně.

„Máte pravdu, a proto by ode mě bylo vhodné, abych vám nabídla za sebe náhradu.“ Přešla jeho nechápavý pohled a pokračovala. „Co se dneska stalo, jsem neměla dopustit, bylo to neprofesionální a v podstatě se jedná o střet zájmů,“ sypala si popel na hlavu a ačkoliv to v tu chvíli, kdy k tomu došlo, brala jako úkol, povinnost, teď na celou věc pohlížela jinak. A potřebovala znát názor muže sedícího vedle ní, a toho by se bez cílené konfrontace nikdy nedočkala.

„O něčem takovém ani neuvažujte,“ zarazil její další myšlenky. „Je na místě promluvit si o tom, co se stalo, ale jsme dospělí lidé, není třeba do toho zatahovat někoho třetího.“ Okamžitě zapudil její řeči o náhradníkovi. Ta představa se mu ani v nejmenším nelíbila.

Naopak Hermioně se zamlouvala skutečnost, s jakou jí vyjádřil podporu. „Jsem ráda, že to vidíte takhle,“ připustila a seskočila z parapetu. „Toho, co se stalo, nelituji, a když jsem dnes dosti hrubě naznačila, že bychom měli upřednostňovat vykání, myslela jsem to-“

„Vím, jak jste to myslela,“ skočil jí do řeči. „Chápu povahu vašeho úkolu a stejně tak nechci zvláště v tuto chvíli ohrozit vaši pozici na ministerstvu. Oba jsme bez závazků a nevidím důvod, proč nepřijmout občasné projevy vzájemné...“ odmlčel se, hledal správné slovo, které by vystihlo povahu jeho myšlenky.

„Laskavosti,“ doplnila ho.

Přikývl. „Ano,“ nepatrně se mu zvlnily koutky. „Ovšem zachovat jistá pravidla je na místě, jak jste již naznačila,“ dodal. Neočekával, že se rozhovor na toto téma ponese v tak racionálním duchu, ale bylo jasné, že jsou tomu oba rádi.

Chtěl po jejím vzoru také seskočit, ale zabránila mu v tom dlaněmi, které položila na jeho stehna. Tázavě mu vylétlo obočí a se zatajeným dechem sledoval, jak mu oddaluje kolena, aby se mezi ně mohla vklínit. „Souhlasím s vaším uvažováním. Pokud budete pro, Severusi, v některých momentech bychom ta pravidla mohli respektovat o trochu méně.“

Přerývavě vydechl, když se k němu naklonila ještě blíž a její horký dech se mu otřel o ucho. „Moc ráda bych ti totiž řekla, že se mi to dneska líbilo.“ Musel přiznat, že ať už si to dneska vážně užila či nikoliv, rozhodně uměla poškádlit mužské ego.

Ustoupila od něj. „A také děkuji vám i madame Pomfreyové za vaši péči,“ dodala ještě s vděčným úsměvem a opustila laboratoř. Věděl, že musí být unavená a tak její odchod tiše respektoval, i když by mnohem raději pokračoval v menším respektování pravidel.

~~~HGSS~~~

Ačkoliv o to usiloval, nemohl Antonin Dolohov skrýt svou nervozitu. Sám byl přítomen mnoha zlomovým akcím za Voldemorta, ale tohle byla jen a jen jeho premiéra. Pravda, bez Voldemortových grimoárů by o tak silné magii mohl jen snít, ale na to se historie neptá. Několikrát se ujistil o tom, že všichni zúčastnění budou dokonale schopni odříkat svou část zaklínadla, až na to přijde. Voldemort by to pravděpodobně zvládl sám, netřeba mluvit o Brumbálovi, možná i ten bastard Snape by byl schopný... Nebyl tak silný jako oni, ale zároveň měl čas od času dobrý nápad. A jedním z nich byla i myšlenka získání potřebné síly magie využitím několika kouzelníků najednou. A pak byl jen krůček k použití jednoho z kouzel samotného Voldemorta.

Ne, nemohl si dovolit, aby se někde stala chyba. Na celou záležitost budou mít jen jeden pokus. Ale při pohledu na početnou skupinu ustrašených kouzelníků, uzavřených prozatímně ve velké kleci, cítil, že všechno proběhne tak, jak má. A nemohl se dočkat.

19.10.2014 16:44:48
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one