Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


Přehraboval se v pergamenech, které to nejlepší už měly dávno za sebou, když zaslechl tiché kroky. Napadlo ho, že to pravděpodobně Grangerová opatrně našlapuje, aby mu pak mohla v plné parádě vynadat. Nevěnoval tomu pozornost a dál hledal staré poznámky. Plánoval si je vyzvednout už několik týdnů, ale pokaždé se našlo něco důležitějšího.

Náhle se k němu donesla slova minimálně dvou mužů. Zbystřil a ostražitě ustoupil do stínu.

„Seš si jistej, žes ho sem viděl vlízt?“

„Myslim, že jo. Kdo jinej by lez do jeho baráku?“

„Tak myslíš, nebo víš, ty idiote?“

Následovalo bolestné zaskučení. Muž za svou nerozhodnost nejspíš dostal políček. Severus udělal několik kroků do útrob domu. Hůlku už dávno držel v pohotovostní poloze.

„Ale jo, sakra, byl to von,“ řekl ten na vážkách.

„No, a kde je teda teď, ty chytráku?“

„Copak já vim? Ať je, kde je, je tady. A já se s ním fakt nechci seznamovat. Uděláme, co máme, a dem pryč.“

„A ten zadní vchod...“

„Není, sem ti to už říkal.“

„A víme jistě, že se z toho dostane?“

„Podle šéfa jo, jdeme udit!“

„Jo, si pak může z popela vymodelovat novej barák!“

Jejich smích k Severusovi doléhal už z dálky. Neměl moc času nad tím přemýšlet, protože podlaha pod jeho nohama se rozpálila magickým ohněm. V duchu zaklel a začal couvat. Rozhodně neměl v plánu vběhnout jim přímo do rány. Otočil se na patě a zmizel v útrobách domu, aby se o pár minut později vynořil o kus ulice dál v jedné z neobývaných barabizen. Když tuhle únikovou cestu vytvářel, nevěřil, že ji někdy bude nucen použít.

Stál dobrých pár desítek metrů od domu v postranní uličce a sledoval plameny, jak požírají jeho majetek. Když říkal Claře, že by mu obdobná ztráta žíly nepotrhala, mluvil pravdu. Přesto cítil podivnou melancholii. Jako by jedna část jeho života definitivně skončila. Pravděpodobně by ho kdekdo považoval za blázna, kdyby současné pocity ventiloval, ale měl pocit, jako by s domem odešla i tíha, která mu ležela na bedrech už od dob, kdy v tomto domě otec týral matku i jeho. Temné vzpomínky na neradostné dětství, rozpolcené dospívání, to všechno se se zvětšujícími plameny stávalo stále méně podstatné a na povrch se draly vzpomínky mnohem radostnější, i když jich nebylo mnoho. Jeho život s matkou na jejím sídle, které před otcem statečně tajila až do jeho posledního alkoholového opojení, jež mu bylo osudné, stejně jako návraty do Bradavic po dlouhých prázdninách, konverzace se slečnou Grangerovou – to všechno se náhle stalo mnohem důležitějším. A ne, už se nepozastavoval nad tím, že v tomto výčtu obhájila své místo i ta hubatá holka.

Ušklíbl se. Nebylo třeba tu strávit víc času, než bylo nutné. Chtěl se přemístit, když zaslechl zoufalý výkřik.

„Severusi!“

Okamžitě mu došlo, že Grangerová zase tropí hlouposti, ale o tom, jak velké, se přesvědčil, až když doběhl na roh ulice a uviděl ji mizet v hořícím domě. „Ne!“ zakřičel a v plané naději na okamžik čekal, že jeho výkřik přece jen slyšela. Žalostně si přál, aby se znovu objevila ve dveřích a vynadala mu, že jí nedal vědět, kam jde.

Po chvíli, která se mu zdála jako věčnost, se rozeběhl za ní. Udělal sotva pár kroků, když dům explodoval. Ty staré lektvary měl zlikvidovat už dávno... Přikrčil se, ale vzápětí se rozeběhl k ženě, již tlaková vlna doslova vymrštila na ulici.

Vrhl se vedle ní na kolena. „Hermiono!“ oslovil ji důrazně, ale její zavřená víčka se nepohnula ani o milimetr. Jemně jí rukou podepřel hlavu, druhou ji uchopil pod koleny. Všiml si, že výbuch konečně vylákal první zvědavé mudly z tepla domovů, a musel ji odtud dostat dříve, než bude pozdě.

Bez přemýšlení se s ní přemístil na chodbu svého domu ve Skotsku a nohou rozrazil dveře své ložnice. Opatrně ji položil na postel a přivolal si z koupelny základní lektvary. Když jí jemně čistil rány v obličeji a na rukou, kde nebyla chráněna oblečením, aby je mohl bezpečně zacelit hůlkou, začala se probouzet.

Bolestně zanaříkala. „Budete v pořádku. Ale musím vás ještě prohlédnout,“ začal okamžitě.

Zavrtěla hlavou a pokusila se otevřít oči. „Ne,“ vydechla.

Zarazil se. Styděla se? „Tak přivedu madame Pomfreyovou, a ona-“ pokusil se navrhnout možnou alternativu, ale neuspěl. Odstrčila jeho ruku a pokusila se posadit. S bolestnou grimasou ve tváři se jí to podařilo. „Musím se dostat na ministerstvo,“ řekla rozhodně.

„Nepřipadá v úvahu,“ odmítl rázně. „Nechci něco podcenit.“

„Tak vy nechcete nic podcenit?“ obořila se na něj. „Ale že si bez mého vědomí vyjdete na vycházku je podle vás co?“

„Ještě před chvílí jste o sobě nevěděla, ale koukám, že už jste v plné síle!“ vyjel na ni, bez ohledu na to, že byl naštvaný sám na sebe, že tohle dopustil.

„Skvělé, jak jsme se shodli!“ vyštěkla a hrabala se na nohy. Když se postavila, chytila se pod prsy. Měla pocit, že ji píchlo u srdce, ale bylo logické, že se cítí po takovém vzdušném výletu pod psa.

Zamračeně, s nesouhlasem ve tváři, ji sledoval, ale už neřekl ani popel. Když zavrávorala, okamžitě byl u ní, aby ji podepřel. „Slečno Grangerová, nestojí to za to...“ pokoušel se ji znovu přemluvit, aby si alespoň odpočinula.

Zvedla k němu tvář. Jejich pohledy se setkaly. Hermiona v těch jeho četla jasnou starost. Na malý okamžik vypadal bezradně. Vážně za tu jeho vrásku na čele právě teď mohla ona?

„Hermiono...“ znovu ji oslovil – tentokrát jménem a prosebně.

Stále ji podpíral, byli si neobyčejně blízko, jeho pohled žádal, aby nedělala hlouposti. Sledovala, jak se k ní ještě o něco víc sklonil. Podvědomě pootevřela ústa. Lehce se otřel svými rty o její. Chtěl ji políbit, ale ustoupila od něj. Uvědomila si, že pro ni nebude tak jednoduché dál pracovat na daném úkolu. Poznala Severuse natolik, aby si byla jista tím, že ho nechce zranit. „Musím jít. Sejdeme se za dvacet minut ve vašich komnatách v Bradavicích. Jestli tam nebudete, počítejte s tím, že povolám klidně i národní gardu, abych vás našla a mohla vám osobně vynadat.“

Pousmál se a přikývl. To ale už jejím zádům, jak se belhavě vypotácela z jeho ložnice a scházela do přízemí, aby se odtud mohla odletaxovat na ministerstvo.

~~~HGSS~~~

Zhroutila se do křesla naproti svému šéfovi. Že se něco děje, poznal okamžitě – zdržela se komentářů k jeho doutníkům a kouřovému závoji, který se vznášel v místnosti. Ale hlavně vypadala, jako by se prohnala roštím. Oblečení měla potrhané, na tvářích šrámy a šmouhy od kouře. Dřív, než se stačil zeptat, co se jí stalo, promluvila.

„Nemyslím si, že s tím má něco společného,“ řekla náhle bez patřičného úvodu.

„Myslíš Snapea?“ ujišťoval se Morgan a zkoumavě ji přeměřil pohledem. To poslední, co právě potřeboval, bylo, aby Hermiona začala pochybovat o svém úkolu. Nehledě na fakt, že by ho moc zajímalo, co předcházelo úpravě jejího zevnějšku. Ale byl si jist, že na to se dostane vzápětí.

Přikývla. „Jo. Prostě mi na to nesedí. Je jasné, že nemá zlé úmysly. Opak by byl v rozporu s tím, co dělal za války, ale... Celkově si nemyslím, že je v tom jakkoliv zainteresovaný.“

„Je ti jasné, že nejsi placená za to, co si myslíš, ale za to, co dokážeš? Musíš se k němu dostat blíž.“

„Nechci mu ublížit.“

„On jako smrtijed ubližoval mnohem víc.“

Ano, ale to si žádala skutečnost jeho života jako dvojího agenta. A ji to tak úplně nepřesvědčovalo o tom, že je správné tahat ho za nos.

„Byla to součást jeho krytí!“ vystartovala podrážděně a opět se bolestně chytila za žebra. „Nehledě na fakt, že on si to bude vyžírat ještě hodně dlouho. Většina kouzelnické společnosti by ho nejraději viděla mrtvého a ten zbytek by mu moc rád nakopal zadek, kdyby se nebáli. A to ani nezmiňuju Dolohova, který mu zcela jasně šlape na paty. Proč si myslíš, že vypadám tak, jak vypadám? Protože jsem se muchlovala na kapradí s lesním mužíkem? Někdo mu podpálil magickým ohněm dům ve Tkalcovské, Matte! To, že jsme si s ním na začátku trochu hráli, aby nabyl dojmu, že vážně potřebuje hlídání, a abych se k němu dostala blíž, to byl jen slabý odvar toho, co se mu děje teď!“ deklarovala rozhořčeně. Udělalo se jí nevolno, ale připisovala to náhlému rozčilení. Pomyslně nad tím mávla rukou. „Myslíš si, že kdyby měl vážně něco společného s Novou Krví, podpálil by si vlastní barák? Vlastní útočiště?“ pokračovala dál.

Morgan přimhouřil oči, když se dozvěděl, co se stalo. „Jak to myslíš, podpálil?“

„Tak, jak to říkám,“ odsekla.

„Někoho tam pošlu, ty i on jste v pořádku, předpokládám?“ vyvodil si, že by tu asi tak klidně, i když o klidu se dalo diskutovat, neseděla, kdyby to dopadlo hůř.

„Jo,“ zamumlala. Začínala se jí motat hlava. Asi doznívající slabý otřes mozku. Byla ráda, že sedí. Už se nemohla dočkat svého gaučového útočiště u Snapeova krbu.

„Dobrá, ale to nic nemění na tom, že ty svůj úkol dokončíš. Je mi fuk, jestli ti přirostl k srdci nebo tě obměkčil jinak.“

Prudce se nadechla. „Jasně jsem ti řekla, že-“

Rázně zvedl ruku, aby umlčel její protesty. „Jednou máš úkol, tak se jím budeš řídit. Už na začátku jsme předpokládali, že to bude akce na plus minus rok, než se k němu dostaneš blíž a zjistíš, co je třeba! Jestli se ti to najednou nelíbí, můžeš vycouvat, ale počítej s tím, že si to do životopisu nezapíšeš – myslíš, že ti projde zpackaná akce, na kterou se po dvou měsících vykašleš? Jednou seš Desátá, tak ksakru dělej svoji práci!“ rozkřikl se v závěru, až mu zbrunátněly tváře. „Ale jak říkám, klidně si vycouvej. Já už nějakou schopnou bystrozorku nasadím na tvoje místo,“ zamumlal znechuceně. Fakt, že se Hermiona najednou začala cukat, se mu vůbec nelíbil.

Mladá čarodějka se zamračila. Představa, že by měla svůj úkol přenechat někomu jinému, pro ni byla naprosto nemyslitelná. „Fajn, udělám to, dostanu se k němu blíž,“ souhlasila nakonec. „Ale uvidíš, vyjde najevo, že s tím nemá nic společného a už nám nemá co nabídnout ani ohledně dalších informací.

Morgan nesouhlasně mávl rukou. „Uvěřím, až budu mít na stole pádné důkazy. Víš moc dobře, že ho nepodezírám z vyššího vedení Nové Krve, ale to ještě neznamená, že nemá něco za lubem.“

Hermiona nesouhlasně zavrtěla hlavou a namáhavě vstala. Uvědomila si, že se ji Severus dnes pokusil políbit a ačkoliv to bylo něco, o co celou dobu usilovala, náhle se jí příčilo sprostě ho využít ve svůj prospěch. V hloubi duše cítila, že za jiných okolností by jeho náklonností byla potěšená, za jiných okolností by si možná i užila to, co bude pravděpodobně následovat. A hlavně víc než podvědomě tušila, že až tohle celé praskne, bude ji nenávidět – už teď u ní ta představa vyvolávala pocit úzkosti.

Těch pár kroků ke dveřím vedoucím na chodbu pro ni představovalo nekonečnou vzdálenost. Rukou si stále tiskla bolavé místo pod prsy. Lehce zavrávorala, než sáhla po klice.

„Seš v pohodě?“ ozvalo se za ní, když otevřela dveře.

„Jo,“ broukla v odpověď a vypotácela se ze dveří.

Původně plánovala ještě zkontrolovat svou malou pastičku na krtka, ale byla natolik mimo, že by na to nesebrala sílu. Jako v mrákotách se dostala do haly s řadou krbů. Doklopýtala k prvnímu, vhodila do něj letax a vyslovila adresu svého bytu.

Dopad téměř neustála. Do nosu se jí dostaly saze. Zakuckala se a rozkašlala. Zorničky se jí rozšířily strachem a překvapením současně, když na dlani, kterou si přidržela před ústy, spatřila krev. Znovu se dostavila závrať, věděla, že v následující chvíli omdlí. Hrábla po misce s letaxem. Nevšímala si, že ji převrhla a miska z krbu dopadla na koberec, kde se rozbila. Upustila prášek do krbu a z posledních sil zašeptala: „Komnaty Severuse Snapea, Bradavice.“ Poslední myšlenka před tím, než upadla do bezvědomí, patřila Severusovi. Doufala, že ji poslechl a bude tam.

 
02.06.2014 20:00:38
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one