Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


Probudilo ji tiché štrachání. Okamžitě se natáhla po hůlce a nadzvedla se na loktech. Uklidnilo ji, že se do Snapeovy ložnice nesápe nějaký zloduch, ale rozhodně ji nepotěšilo, když ve tmě rozeznala Severuse, jak se krade ze svých komnat.

Napadlo ji, že to je možná to, na co čeká. Třeba se ukáže, že i on je spojený s Novou Krví. Rozhodně ho musí sledovat. Už proto, že ho měla chránit. Bez hnutí počkala, až za ním zaklapnou dveře. Rychle si obula na bosá chodidla své vysoké boty a přes holá ramena přehodila lehký svetřík. To muselo stačit, na víc nebyl čas. S hůlkou v ruce se tiše vykradla za ním.

Spatřila ho, jak na konci podzemní chodby zabočil doprava. Našlapovala tak lehce, jak jen uměla, a držela se v bezpečné vzdálenosti. Když minul odbočku, která vedla k hlavní bráně, napadlo ji, že asi nemá za lubem žádný večerní výlet, ale musela se o tom přesvědčit.

Jen tak tak se stihla schovat do stínu jednoho z výklenků, když se Snape náhle otočil. Dlouhé vteřiny poslouchala jen tlumený tlukot vlastního srdce. Až po chvíli se konečně ozvaly jeho kroky směřující směrem od ní. Nechala ho na konci chodby odbočit ke schodišti a vydala se za ním. Po několika dalších vteřinách chůze si uvědomila, kam směřují jejich kroky. Pokud si ze svých školních let dobře pamatovala tahle zákoutí, tak by nakonec měli dojít na Astronomickou věž.

Přitáhla si svetr blíž k tělu. Už teď se do ní vkrádal chlad, dovedla si představit, jak to bude fučet tam nahoře. I přesto by ji nic nepřimělo změnit směr a vrátit se do překvapivě příjemného tepla sklepních prostor.

Konečně se dostali k úpatí věže. Zahlédla Severuse, jak začal stoupat po schodech. Nechala mu malý náskok, neměl jí kam zmizet, a vydala se za ním.

Jakmile vykročila z bezpečí tlustých zdí, opřel se do ní silný vítr. Téměř zavrávorala. Zachvěla se zimou a rozhlédla se po nevelkém prostoru. Po její pravici, blízko u hradebního hrazení, stál zády k ní Snape. On, na rozdíl od ní, se na tento malý výlet náležitě oblékl. Měl své typické dlouhé černé kalhoty a teplý plášť, skoro to vypadalo, že ani nešel spát, jen čekal, až usne ona. I čas by tomu odpovídal – bylo sotva něco málo po půlnoci. Ten syčák, napadlo ji. Určitě tu měl s někým dostaveníčko a chtěl se jí zbavit. Popošla o pár kroků dál, aby mohla hlídat další příchozí a sama nebyla odhalena.

Po několika dlouhých minutách přešlapování na místě se už nepřestávala klepat zimou. Nechtěla upoutat Snapeovu pozornost, takže na sebe nezakouzlila zahřívací kouzlo. Snažila se soustředit na postavu před sebou a nemyslet na to.

Severus stál dál bez hnutí a hleděl do tmy. Plášť se mu vlnil kolem kotníků, vítr si hrál s jeho vlasy, které rozverně cuchal. Vypadal tak majestátně, nedostupně a vzdáleně zároveň. Zkontrolovala ve svitu jasné noci své hodinky. Tvrdla tu už téměř patnáct minut a nic nenasvědčovalo tomu, že se bude něco dít.

Sváděla vnitřní souboj. Má mu dát vědět, že je tady a zároveň mu vynadat za to, že se bez ní courá po nocích, nebo se má prostě jen vypařit do tepla a sprdnout ho až ráno? Její dilema vyřešil jeho hlas, který prořízl hučení větru.

„Špehujete mě, nebo jste jen došla k závěru, že by vám prospělo kvalitní nachlazení?“

Zalapala po dechu. Věděl o ní. Celou dobu věděl o jejím trapném plížení a zimomřivém přešlapování. Bastard! No jak taky jinak. Byla pitomá, když si myslela, že může bez zpozorování sledovat jednoho z nejlepších Smrtijedů.

„Nešpehuju, jen dělám svou práci,“ odvětila jeho zádům.

Povzdychl si. „Chtěl jsem být chvíli sám,“ řekl po chvíli. Ani netušil, proč jí to říká. Nemuselo ji to zajímat.

Pomalu se k němu přiblížila. „Mohl jste mi to říct, doprovodila bych vás sem a pak vám nechala soukromí.“

Ušklíbl se do noci. „To už by nebylo takové dobrodružství,“ odpověděl tajemně. Skoro by mu na ten tón hlasu skočila. Zejména kdyby mu bylo deset a měl nudli u nosu.

„Jo, děsně dobrodružné, tahat mě po nocích přes celý hrad.“ Zívla a znovu se zachvěla.

Konečně se na ni otočil a jen z pohledu na ni mu byla zima. Měla na sobě jen legíny a tílko, které prosvítalo pod svetříkem, který si pevně tiskla k tělu. Bez zaváhání svlékl plášť a nejen, že jí ho přehodil přes ramena, ještě ji do něj důkladně zabalil. Připadala si, jako by ji chtěl zakuklit, ale nemohla si stěžovat, zachumlat se do vyhřátého svrchníku bylo velmi příjemné. Až z jejího překvapeného výrazu mu došlo, že se chová příliš... jinak.

„Proč jste tady?“ zeptala se náhle.

„Říkal jsem vám to. Chtěl jsem mít trochu soukromí.“

Všimla si, jak uhnul pohledem. Neříkal jí tak docela pravdu. „Soukromí jste mohl mít kdekoliv jinde, nemusel jste se kvůli tomu plahočit přes celý hrad,“ přemýšlela na hlas.

„Jste děsně otravná, už vám to někdo řekl?“

Kývla. „Jo, sem tam mi někdo zalichotí,“ ušklíbla se.

„Dnes je oficiální výročí. Den, kdy se kouzelnická společnost stala svobodnou,“ řekl tiše.

Měl pravdu. Vzhledem k tomu, že bylo již nějakou chvíli pondělí, na dnešní den připadalo to slavné datum. Z jeho slov jasně vycítila nevyřčenou větu: Den, kdy jsem se stal já svobodným. Náhle jí ho bylo líto. Obětoval mnoho, ztratil ještě víc a nedostal nic. Jen opovržení.

„Myslím, že potřebujete obejmout.“ Jen co to vyslovila, překvapeně si přiložila prsty na rty. Vážně to řekla nahlas? Zatraceně!

Naklonil hlavu na stranu a chvíli na ni hleděl. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. „Nejsem plyšový medvěd, Grangerová. A už vůbec ne někdo, koho byste musela litovat, tak to nedělejte,“ dořekl mírně. „Pojďme, než tu nastydneme oba,“ změnil téma a na okamžik ji chytil za paži, aby ji nasměroval k východu.

Poslušně se rozešla směrem, který naznačil. „Chtěla jsem se vás zeptat na Dolohova. Víte, včera. Než přišel Harry,“ vypadlo z ní po cestě.

Přidržel jí dveře svých komnat. „Běžte spát, promluvíme si o tom později,“ odpověděl. Byla unavená, to ano, ale zároveň měla pocit, jako by se tomu rozhovoru chtěl vyhnout. Nakonec ho poslechla. Vzájemnou konfrontaci by teď pravděpodobně stejně nevyhrála. I s jeho pláštěm si lehla na gauč. Vůně bylinek ji rychle uklidnila a ona se propadla do klidného spánku.

~~~HGSS~~~

Nechtěl ji budit, opravdu ne. Se zavřenýma očima a hlavně se zavřenou pusou působila bezbranně a roztomile zároveň. Jenže si byl vědom toho, že když ji nechá spát a půjde učit, bude to mít na talíři možná ještě druhý den. Povzdychl si. Takové to bylo, když Lucius mluvil o tom, že je pod pantoflem?

„Slečno...“

Zavrtěla se a přitáhla si jeho plášť, který už takhle stačila děsivě zmuchlat, ještě blíž k sobě a zabořila do něj obličej. Merline, co mi to děláš?

„Slečno Grangerová!“ zkusil to znovu a hlasitěji, dokonce jí jemně zatřásl. Reakce téměř žádná. Jen si odfrkla a zavrtala se do látky pláště.

Povzdychl si. Za tohle ho pravděpodobně zabije, ale on by se mohl alespoň dobře pobavit. O krok poodstoupil a lehce si odkašlal. „Pomoc!“ zavolal jasným hlasem.

Hermiona se okamžitě probrala a její reakce byla adekvátní vyřčenému. Prudce se postavila, v souladu s tím pohybem stačila vytáhnout zpod polštáře zbraň. Ve snaze vymotat se z jeho pláště se do něho zamotala ještě víc a poroučela se v nelichotivé poloze k zemi. To samo o sobě bylo jednoduše k popukání, ale když s vyjeknutím upustila pistoli, která nešťastně vystřelila kamsi jemu pod nohy, málem to s ním praštilo. Společně s výkřikem: „Do prdele!“ předvedl variaci na irské tance a velmi nebojácně udělal několik rychlých kroků, aby se dostal za nejbližší křeslo.

„Máte mě hlídat, ne zabít!“ rozkřikl se na jeho poměry poněkud vysokým hlasem.

Mladá čarodějka stále sedící na zemi na něj zamžourala. Nejprve si protřela oči, pak zívla a nakonec si prohrábla prsty svou rozcuchanou hřívu. „Nemáte mě budit tak debilním způsobem,“ opáčila docela klidně a pomalu se posbírala ze země.

„Copak jsem mohl tušit, že spíte s pistolí?!“ obořil se na ni. „Který normální člověk spí s tímhle,“ kývl bradou na neškodně vypadající kovovou zbraň ležící na koberci, „pod polštářem?“

„Já,“ pokrčila rameny a pistoli zvedla. Zajistila ji a položila na stolek, obezřetně hlavní směřující na opačnou stranu než stál Snape.

„Věřím, že to je sen každého muže mít vás za přítelkyni. Když vyhodnotíte milostné hrátky jako nekvalitní, pravděpodobně přijde dotyčný o... hm... hlavu,“ dořekl.

Rozesmála se. Znovu se přesvědčila o tom, že i s tímhle chlapem může být zábava. „Učil jste se tancovat v Irsku?“ zeptala se ho po chvíli zcela vážně.

„Proč?“ zatvářil se nechápavě.

„Trsáte jako Michael Flatley,“ zasmála se, když se jí vybavil jeho zděšený poskok. Co by za to dala vidět to znovu a již v bdělém stavu.

„Cože?“ absolutně jí nerozuměl.

Hermiona měla co dělat, aby se nezačala válet smíchy po zemi. Raději se kousla do rtu a natáhla se pro pomuchlaný plášť. Podala mu ho. „To neřešte.“ Znovu si zívla. „Dejte mi deset minut,“ broukla a zmizela v krbu.

Povzdychl si. Nejen, že ho ten vtípek stál málem život, ale ještě byl pro smích. To se mu tedy opravdu nepovedlo.


 

~~~HGSS~~~

Později toho dne, kdy Severus odložil konečně brk a urovnal hromádku opravených esejí, sklopila knihu a snažila se tvářit, jako by to byla naprostá náhoda, že odložila čtení v okamžik, kdy on skončil se svou prací. Sledovala ho, jak se natáhl pro šálek s čajem, ale pak si to zjevně rozmyslel. Máchnutím hůlky si přivolal láhev vína a dvě sklenice.

„Dáte si?“ zeptal se neutrálně a gestem upozornil na víno.

Napadlo ji, že to by mohlo celý rozhovor ulehčit. „Ano, díky.“

Dopřál oběma štědrou dávku karmínové tekutiny a sklenici jí donesl. „Tak už spusťte,“ pobídl ji, když si sedl do křesla vedle pohovky, kterou okupovala.

Překvapeně pozvedla obočí. Bylo ještě vůbec na místě se divit? Asi ne, usoudila a napila se. Nevyznala se ve vínech, ale někdo jí jednou řekl, že čím méně jí bude víno chutnat, tím bude pravděpodobně kvalitnější, a bude jen vinou její nezkušenosti, že nedokáže plně polapit a docenit jeho chuť. Pokud to byla pravda, tohle muselo být zatraceně kvalitní víno. Otřásla se po prvním trpkém doušku.

„Ach, ty ženy...“ utrousil. K jejímu překvapení se zvedl, vzal jí sklenici, její obsah přelil do své (ne, opravdu nehodlal plýtvat tímto archivním Chianti) a odzátkoval další láhev. „Růžový Cabernet, není tak kyselé,“ vysvětlil, když jí znovu podával sklenici.

„To jste nemusel,“ bránila se.

Mávl rukou. „Tak už mluvte, než mi s vámi i vašimi chuťovými pohárky dojde trpělivost,“ zamumlal. Konečně se napil, a když převaloval hlt vína po jazyku, labužnicky přivřel oči. Tohle se mu nikdy neznechutí.

Také Hermiona se napila. Tentokrát trochu váhavě. Tohle víno jí chutnalo mnohem víc, než předešlé. „Chtěla jsem s vámi mluvit o Dolohovovi,“ řekla, jakmile polkla.

Severus opět přimhouřil oči, tentokrát podezřívavě. „Jde o Novou Krev?“ odpověděl otázkou.

Povzdychla si. „Víte, že o tom s vámi nemůžu mluvit.“

Pokrčil rameny. „Pak já s vámi nemohu mluvit o Antoninovi.“ Znovu se napil a tvářil se, jako by právě odmítl nabízenou kokosku.

Mizera! „Ano, jde o Novou Krev. Domníváme se, že právě on stojí za jejím vznikem,“ vysvětlila stručně.

„Tak domníváte?“ zeptal se tentokrát s důrazem na množné číslo.

Už zase ji začínal štvát! „Dobře, tak tedy – se domnívám. Už jsem vám vysvětlovala, že lidé, bohužel ani mí kolegové, nechtějí věřit skutečnosti, že by se měla minulost opakovat. Nepřipouští Zlo.“

„A proč vy se pídíte po opaku?“ zajímal se.

„Vážně se musíte ptát?“ našpulila rty.

Ušklíbl se. Ano, zrovna v souvislosti s touhle Všechno-chci-zjistit žábou si tuto otázku opravdu mohl odpustit. Než stačil promluvit, znovu se ozvala ona ve snaze vysvětlit mu svou pozici na ministerstvu. „Víte, jde o to, že patřím k Desátým.

Nechápavě pozvedl obočí. Hermiona pokračovala. „Pokud devět lidí či skupin z našeho oddělení dojde k závěru, že je jakákoliv hrozba či cokoliv jiného nereálné, nastoupí moje divize, která má za úkol nesouhlasit. Je jedno, jak nepravděpodobně to zní. My Desátí musíme hrozbu prozkoumat předpokládajíce, že těch devět předchozích se mýlí.“

Pokýval hlavou. To dávalo smysl. „A vy jste si práci u Desátých vybrala sama?“ zajímal se.

„Ne tak docela,“ připustila a znovu se napila vína. „Na tu pozici mě doporučil můj nynější šéf – Matt Morgan. Setkal jste se s ním na plese, představil vám ho ministr. Prý vzhledem k nejlepším výsledkům z výcviku si zasloužím mít svou vlastní desátou miniaturní divizi,“ vysvětlila. V podstatě to byla pravda – jen už dál nešířila svou úlohu v nynějším úkolu.

„Ale proč vás poslali hlídat mě, když se máte zajímat o Novou Krev?“ pídil se po dalších odpovědích podezřívavě.

Zachytila pochybnost v jeho hlase. Lehce se pousmála, aby působila nenuceně. „Už jsem vám to říkala. Chtěli se mě zbavit. Něco jiného je jako Desátý pátrat po Yettim nebo po Nové Krvi.“

„Vy jste pátrala po Yettim?“ posměšně se rozesmál. Vrhla na něj podrážděný pohled.

„Dobrá, takže Dolohov,“ vrátil se k původnímu dotazu. „Proč myslíte, že zrovna on? Nebylo dopadeno mnoho dalších Smrtijedů, kteří by za tím mohli být.“

Zamračila se. Zdálo se jí to, nebo místo toho, aby získávala informace ona, páčí je z ní on? „Z těch, které evidujeme jako nedopadené, patří on k nejzkušenějším. Pohyboval se v úzkém kruhu kolem Voldemorta a je zcela pravděpodobné, že také sdílel jeho ideologii, ne jako... vy,“ dodala po chvíli.

Pousmál se. „Pravda. Antonin nikdy nepatřil k pochybovačům,“ přikývl Severus. „Dobrá, tak co chcete vědět?“ uvolil se odpovídat.

„Všechno,“ odvětila stručně.

Zasmál se. „To bychom tu byli asi hodně dlouho a já jsem poměrně unavený. Specifikujte to,“ pobídl ji.

„To jste ho znal tak dobře?“ nezabránila údivu.

„Řekněme, že při mém povolání bylo důležité mít nakloněno co možná nejvíce mých kolegů. O mnoha z nich vím mnohem víc, než bych si vůbec přál vědět,“ odvětil.

„Hm,“ přikývla. To bylo docela dobře možné. „Tak jo,“ promluvila po chvíli znovu. „Jde mi o to, co mi můžete říci o jeho povaze. A také by mě zajímalo, zda víte o nějakém úkrytu nebo místě, kde by mohl být.“

„Chcete ho dopadnout?“

Zavrtěla hlavou. „To je sekundární cíl. Primárně se soustředíme jen na Novou Krev a její likvidaci.“

„Pokud existují,“ poopravil ji.

„Mým úkolem je pracovat s myšlenkou, že existují,“ opravila teď ona jeho s drobným úsměvem.

Přikývl a zamyslel se. „Pokud jde o Dolohova, lze říci, že to je typický Rus. Rezervovaný, emočně stabilní a houževnatý. Typickou vlastnost pro tento národ, kterou je bezesporu nadřazování se, musel v přítomnosti Voldemorta velmi krotit, ale nedivil bych se, že právě díky tomu se z něj teď stane vůdce. Co se týče jeho smrtijedské povahy – nevzpomínám si, že by si liboval v nějakém krvavém trýznění, naopak, velmi rád si se svou kořistí hrál na psychické úrovni. Víte, hrál takové ty hry typu: udělej tohle a já tě možná pustím. Kolikrát jsem byl svědkem toho, že si jeho oběť ukousla jazyk nebo odpižlala ruku rezavým nožem jen proto, že mu věřili a doufali v propuštění, když splní ten bizarní úkol.“

Na okamžik se odmlčel, všiml si, že se Hermiona otřásla znechucením. Raději přešel k druhé části jejího dotazu. „Co se týče nějaké skrýše, vím jen o jednom domě, který mu patřil. Pokud se nepletu, měl ho v Lancashire.“

Hermiona přikývla. „Dům v Prestonu je hlídaný, ale neočekáváme, že by byl tak neopatrný a ukázal se tam.“

„Tak pak vám asi nepomůžu. Snad jen...“ Severus se zamyslel, „Dolohov miluje moře a teplo, hledal bych ho spíše na jihu.“

„Děkuji za informace. Řekněte mi, co víte o Traversovi?“ Chtěla využít Snapeovy výřečnosti a tak nadhodila další jméno.

Severus zavrtěl hlavou. „Už dost bylo řečí, slečno Grangerová. Tohle víno si nezaslouží, aby bylo przněno zlými vzpomínkami.“

„Ale-“ pokusila se něco namítnout.

„Zítra, slečno, nechme to na zítra,“ řekl prostě, ale nesmlouvavě.

Hermiona si odfrkla, ovšem už nic neřekla. Měl pravdu. Nesměla nic uspěchat. Nebylo pravděpodobné, že by dostala druhou šanci, a proto musela potenciál té první využít maximálně efektivně. A to vyžadovalo čas.

01.03.2014 11:23:31
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one