Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


Severusovi v okamžik, kdy zahořely v krbu zelené plameny, podklouzla ruka, kterou si podpíral hlavu během svého dřímání. Okamžitě se rozkoukal a chvatně vstal ze židle. Hermiona, která doslova vypadla z jeho krbu na všechny čtyři, se pokusila vstát. Podařilo se jí to jen natolik, aby udělala pár vratkých kroků a svalila se na pohovku před krbem.

Byl hned u ní a pokusil se zkontrolovat, zda má nějaká nová zranění. Hermiona byla sice při vědomí, ale očividně úplně fyzicky vyždímaná. Ztěžka oddychovala a nechala si od něj svléknout bundu. „Jste zraněná?“ zeptal se tiše.

„Jen rameno...“

„Vezmu vás na ošetřovnu,“ řekl nesmlouvavě.

Zachytila ho prsty za předloktí. Zavrtěla hlavou. „Je to čistý průstřel, prosím...“

Nevěděl, oč přesně ho prosila. Aby ji nevodil na ošetřovnu? Aby to zaléčil sám? „Hermiono, mluvte se mnou!“

Zamrkala, jako by se právě probudila. „Vyčistit a zacelit,“ zamumlala. „Udělala bych... sama... hůlka... levák... nejsem...“

I z jejího únavou poznamenaného projevu pochopil, co se mu snaží říct. Rozepnul jí košili a stáhl ji z ramen. Opatrně sundal vestu a roztrhl ramínko tílka, které měla pod ní. Přivolal si z laboratoře čistý líh a zašeptal znecitlivující kouzlo, i když si nebyl vědom, zda to dostatečně zabere na tak hlubokou ránu.

„Trochu to štípne,“ varoval ji tiše. Nestačil jí dát čas na dešifrování jeho slov a polovinu obsahu lahvičky vylil na ránu. Zanaříkala a zatnula mu prsty zdravé ruky do paže. Pod pevně zavřenými chvějícími se víčky proklouzlo několik slz, které se skutálely po tváři.

Namířil hůlkou na ránu zepředu a tiše pronášel zaklínadlo. Rána se pomalu a neochotně zatahovala. Ten samý postup zopakoval i potom, co si ji opřel o rameno. Znovu nalil líh do rány a zaléčil i vstup po kulce. Zrychleně dýchala. Bolest pomalu ustupovala a plně na ni začala dopadat únava. Její hlava na jeho rameni ztěžkla.

Opatrně ji vzal do náruče a odnesl do své ložnice. Dnes ji rozhodně nenechá spát na pohovce. Použil na ni základní čistící kouzla, aby zbavil její oblečení a vlasy nánosu prachu, a zul jí boty. Ještě jednou zkontroloval ránu. Zatáhla se, ale stále hrozilo její otevření. Zakouzlil jí na rameni provizorní obvaz a konečně se podíval na hodiny.

Půl páté ráno. Za dvě a půl hodiny učí, prolétlo mu hlavou těsně předtím, než se vedle ní svalil na postel a sám se propadl do neklidného spánku.

~~~HGSS~~~

Z transu, rozhodně tomu nemohl říkat spánek, se probral o necelé dvě hodiny později. Hermiona vedle něj ležela a stále spala. Nechtěl ji dnes budit víc než kdy jindy, ale tušil, že by mohla být zmatená, až by se později probudila. Něžně jí položil ruku na zdravé rameno a zašeptal: „Slečno Grangerová, nejvyšší čas vstávat.“

Zavrtěla se. „Ještě chvilku,“ zaškemrala.

Podvědomě se pousmál. Vstal, obešel postel a naklonil se nad ni. „Grangerová, vstáváme.“

Otráveně si odfrkla a pomalu otočila hlavu jeho směrem. Zamžourala na něj. „Už?“

„Ano, už. Kdybyste si nehrála na superženu a nelítala bůhví kde, mohla jste být vyhajaná.“ K jejímu, ale i jeho, překvapení to neznělo ani trochu ironicky.

Povzdychla si a překulila se na bok. „Au,“ ujelo jí. Rameno stále bolelo.

Pomohl jí vstát. Stále vypadala trochu dezorientovaně a zesláble včerejším pobíháním. Sice mu neřekla, co se dělo, ale byl si jist, že se s ním dříve či později podělí o informace. „V pořádku?“ zeptal se.

S odpovědí si dala na čas. Zkoumavě se rozhlédla po jeho ložnici. A hlavně posteli. Potom, co u něj vypadla z krbu, si moc nepamatovala. Jen matně se jí vybavovalo, že ji ošetřil, pak už nic. Musela úplně odpadnout, to se jí často nestávalo. Na její obranu se jí také nestávalo, že by se přemisťovala několikrát přes celou Anglii, a pak až do noci řešila agendu. Severus ji pak nejspíš odnesl k sobě. Uvědomila si, že to od něj bylo milé a takové... netypické. Možná by mohla... Ne, teď na to nebyla vhodná chvíle... nebo ano? Dřív než se stačila rozmyslet, znovu promluvil. Pravděpodobně zmaten její nezvyklou mlčenlivostí.

„Slečno Grangerová?“

Ne, teď na to nebyla ta správná chvíle. „Jo, jsem v pořádku,“ přikývla. „Dejte mi dvacet minut, potřebuju se dát do kupy,“ osvětlila mu své plány a vypotácela se z jeho ložnice.

Poťouchle se ušklíbl, když se málem netrefila do dveří. Vypadala, jako by jí za krkem seděla solidní opice. Pak se ale napomenul. Bylo logické, že je mimo. Ne každý byl zvyklý vykřesat z minima času maximum pro odpočinek. Navíc měl dojem, jako by uvažovala ještě nad něčím. Všiml si jejího pohledu, když zjistila, kde spala. Zajiskřilo to v něm. Netušil, jak si to vyložit, tak si to raději nevykládal nijak a odešel do koupelny. Měl čas tak akorát na rychlou sprchu a museli vyrazit na hodinu. Na povídání bude času dost odpoledne.

Když po necelých deseti minutách opouštěl svou ložnici s košilí ještě ne úplně dokonale zastrčenou do kalhot, jejichž rozepnutý poklopec měl své opodstatnění pramenící právě z nutných úprav, a redingotem přes ruku, netušil, že si Grangerová vybere právě tu samou chvíli, aby se zjevila u něj v krbu s vlhkými rozpuštěnými vlasy a nedopnutou halenkou. Zatraceně, neříkala něco o tom, ať jí dá dvacet minut?!

„Už jsem skoro hotová a-“ zarazila se v půlce věty s prsty na jednom z knoflíčků halenky a neomaleně zůstala zírat na svého hostitele.

„To vidím,“ zamumlal a sám měl co dělat, aby od ní odtrhl svůj zrak. Chvatně si upravil košili a kalhoty konečně zapnul. Chlípný pohled slečny Grangerové se rozhodl raději nekomentovat. Chtěl se od ní odvrátit, ale právě v ten okamžik si prsty prohrábla vlasy a sklopila víčka. Tím ještě víc zdůraznila své dlouhé řasy. V kombinaci s lehce pootevřenými ústy si to vyžádalo jeho pozornost a poprvé za celou tu dobu ho přímo a bez vytáček napadlo, že slečna Grangerová je poměrně přitažlivý kus ženského pohlaví.

Všimla si jeho pohledu. Potlačila pousmání a udělala dva kroky jeho směrem. Věděla, že lepší příležitost by nemusela dostat. Nezaváhala. „Je všechno v pořádku?“ zeptala se tiše, oči upřené do těch jeho.

„Samozřejmě, proč by nemělo?“ ohradil se okamžitě.

„Myslím, po tom včerejšku...“ naznačila a cudně sklopila pohled.

Zkoumavě si ji přeměřil.

Pousmála se. Natáhla ruku, aby mohla prsty přejet po jeho paži. „Ráda bych vám poděkovala za vaši pomoc,“ osmělila se.

Přikývl. „Příště dávejte větší pozor.“

„Budu,“ řekla měkce a stoupla si na špičky. Rty se otřela o ty jeho. Nedostalo se jí žádné odezvy. Možná to uspěchala? Musela to okamžitě zahrát do autu, aby nepojal žádné podezření.

„Promiňte,“ omluvila se okamžitě a ustoupila od něj.

Nechápal. Omlouvá se za ten polibek? Ano, překvapila ho, to ano, ale nezareagoval nijak negativně... on vlastně nezareagoval vůbec, to je pravda, jen...

„Proč?“ zeptal se. Vypadlo z něj úplně spontánně.

Zaváhala. Jak to vysvětlit? A pak ji napadlo... „No, kouzelnické konvence jsou v mnoha ohledech dost puritánské a… vím, že někteří kouzelníci se k ženám v jejich periodě moc nemají,“ řekla kulantně.

Měla pravdu. Velmi dlouhou dobu vládl názor, že ženy, které právě menstruují, jsou nečisté a muži by se jich po ten čas neměli ani dotýkat, aby tak neznečistili svou magii, ale to už je dost dlouhá doba nazpět, kdy se tohle stoprocentně uznávalo. Možná, že se i v tomto desetiletí našli imbecilové, kteří se toho drželi, ale on sám to považoval za absurdní a směšné. Nehledě na to, že to pro ženy muselo být neskutečně ponižující.

„To už snad nikdo neřeší,“ prohodil ve snaze odlehčit atmosféru.

„Divil byste se, jak moc to řeší některé čistokrevné rodiny,“ odvětila zamyšleně. Něco v jejím výrazu mu jasně potvrdilo, jakou rodinu má na mysli. Ten kretén Weasley... To by tedy do Arthura nikdy neřekl. I když možná to bylo úplně jinak. Mnohdy sama žena byla hlavní iniciátorkou odloučení na dobu periody a vychovávala v tomto duchu i své potomky.

Přemýšlel, co by na to měl odpovědět. Nechtěl ji uvádět do větších rozpaků. Už podle zrůžovělých tváří bylo patrné, že je jí trapno. Nakonec se rozhodl nemluvit vůbec. Místo toho udělal krok jejím směrem, natlačil ji k desce stolu a své rty přitiskl na ty její. Byl to pravděpodobně nejefektivnější způsob, jak jí ukázat, že on tyhle hlouposti neřeší.

„Beru to tak, že vám to nevadí,“ zahleděla se do jeho žhnoucích očí.

Zavrtěl hlavou. „Berte to tak, že jdeme definitivně pozdě na mou hodinu.“

~~~HGSS~~~

Nenápadně ho sledovala přes okraj rozečtené knihy, zatímco opravoval eseje. Pokud o ní věděl, a Hermiona si byla jistá, že její pohled vycítil, neřekl ani slovo a dál se věnoval své práci. Nemohla popřít, že ji potěšilo, jak dříve toho dne zareagoval. Byl to jistý krok kupředu. Krok, který potřebovala, aby si u něj vybudovala důvěru. Ale přese všechno musela být stále opatrná. Nestála o to, aby si Snape začal klást otázky, proč o něj jeví tak náhle zájem. Ne, to by nešlo. Zamyslela se. Možná by nebylo od věci vytáhnout nějakou tu intrikující kartu z rukávu. A že i ona uměla hrát tímto způsobem, o tom nemohlo být pochyb. V duchu si to odkývala. Byl čas na malou manipulaci. Ať se pro změnu snaží on...

Odložil brk do kalamáře a poslední práci položil na kupku již opravených. Možná to bylo nevyspáním, ale měl pocit, že ho každé opravování těch blábolů stojí čím dál více sil. Nehledě na události včerejšího večera a dnešního rána. Nemohl říci, že se mu její děkovací přístup nelíbil, jen byl... nečekaný. Zároveň si musel připustit, že by se případnému dalšímu vývoji nebránil. Byl by blázen, kdyby ano, no ne? Poté si uvědomil, že jsou tu mnohem důležitější věci k probrání. „Rameno je v pořádku?“ oslovil ji.

Zahrála překvapenou a vykoukla zpoza knihy. „Ano,“ přikývla.

„Doposud nebyl čas...“ začal opatrně.

Hermiona zbystřila. Bylo poměrně důležité, co teď vytáhne jako první. Mohlo by to něco znamenat.

„Už víte, co se včera večer vlastně stalo, popřípadě, kdo za tím stál?“ dokončil svou otázku.

Přimhouřila oči. Nechtěl probírat jejich sblížení, ale zajímal se o Novou Krev. Jak dlouho bude trvat, než zjistí, zda on sám není její součástí? „Měl jste pravdu, bylo to plošné. Máme hlášeno celkem padesát jedna útoků po celé Británii. Naprosto náhodné cíle v naprosto identický čas. Cílem bylo zcela jasně způsobit kolaps na ministerstvu.“

Tázavě zvedl obočí.

„A jo, povedlo se to,“ připustila. „Když jsem se včera přemístila od vás, vypadalo to na ministerstvu jako sraz nějakých nadšených amatérů. Nikdo se k tomu nepřihlásil, ale oba si zřejmě myslíme to samé.“

„Inu, řekněme, že by za tím byla Nová Krev. Proč myslíte, že se k tomu jednoduše nehlásí? Zvlášť, když se jim to poměrně povedlo.“

Zaslechla v jeho slovech otazník. „Jo, povedlo. Jak jsem řekla, kvůli tomu chaosu se většina bystrozorů dostala na místo pozdě. Nikdo nebyl chycen. A proč si to myslím? Já nevím. Trochu se obávám toho, že chtějí nejprve lidi vyděsit. Po tom jejich fiasku na plese dělají menší krůčky, ale o to jistější. Myslím si, že plánují něco velkého,“ podělila se s ním o své domněnky.

Přikývl. „To by odpovídalo myšlení Dolohova. Uvědomil si, že to uspěchal, a půjde na to opatrněji,“ souhlasil.

Povzdychla si. „Ať je to, jak je to, kolegové musí rozšířit hlídky. I když Novou Krev oficiálně vyšetřují jen Desátí, tohle nemůžeme podcenit. A pro vás to bohužel znamená jediné – v blízké budoucnosti žádné vycházky,“ ušklíbla se na něj.

„Skvělé,“ utrousil rozladěně. Zvedl se, a ačkoliv bylo sotva deset večer, zamířil do ložnice. Toužil zalézt do postele a konečně se pořádně vyspat. Podle zívnutí slečny Grangerové usoudil, že i ona je na tom podobně.

„Ehm... profesore?“ oslovila ho, než stačil zmizet. Otočil se ve dveřích a zkoumavě si ji přeměřil. Napadlo ho, jestli nemá očekávat pokračování děkovacího ceremoniálu. Vyčkával.

Pohlédla na něj jedním ze svých cudných pohledů. „Víte, přemýšlela jsem a... to dnešní ráno. Omlouvám se, bylo to ode mě neprofesionální a slibuju, že už se to nebude opakovat,“ řekla to značně zkroušeně za jediným účelem. Až se to bude opakovat, a ona si byla zatraceně jistá, že se to bude opakovat, musí Severus nabýt dojmu, že je to jeho vůle. Ne její, jako dnes ráno.

Přimhouřil oči. Taky se mohla zeptat, jestli chci, aby se to opakovalo. „Jistě. Zachovali jsme se neprofesionálně oba. Budiž to zapomenuto,“ mírně jí pokynul a zmizel v ložnici.

Hermiona se potěšeně pousmála. Vzal to přesně tak, jak předpokládala, a dokonce si všimla v jeho pohledu problesknutí čehosi, co klidně mohlo být i zklamání. A to by ulehčilo mnohé.

~~~HGSS~~~

Dolohov si odkašláním sjednal klid, ale nemohl se ubránit spokojenému úšklebku. Členové Nové Krve si nadšeně povídali o včerejší akci a sdělovali si své úspěchy. Vypadalo to, že byli konečně řádně motivováni.

„Drazí kolegové,“ promluvil, „musím vyjádřit své potěšení nad průběhem včerejších aktivit. Jak se dalo čekat, bystrozoři byli dočista bezradní. Ztráty na životech... ach, pár jich bylo,“ mávl blahosklonně rukou, „ale to byl mimo jiné účel, že?“ zeptal se spíše řečnicky, ale dočkal se nadšených ovací. „Ano, včera se nám dařilo. Jak jsem rozhodl, není třeba se k tomu hlásit. Teď, když jsou kouzelníci vyděšení a marně hledají jistoty v ministerstvu, pojďme, naplánujme akci, která konečně promluví za nás!“ zahřměl a dočkal se uznaného potlesku a pískotu.

Musel se znovu pousmát. Tihle přeživší Smrtijedi se zdáli tak nadšení pro všechno, že se mu to nechtělo ani věřit. Nechápal, že měl Voldemort takové problémy s kázní. On sám si na své věrné nemohl stěžovat. A brzy to dokáže i těm mudlovským šmejdům a dalším nepotřebným. A pak... pak přijde poslední rána, která podkope důvěru i těch nejzarytějších příznivců ministerstva. Už teď se nemohl dočkat.

23.03.2014 11:17:31
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one