Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


Dny pomalu ubíhaly ve stále stejném rytmu a nikomu už nepřišlo divné, že se Hermiona Grangerová zdržuje na hradě. Ne po tom, co prozřetelně rozšířili historku z dohledu nad výukou lektvarů na dohled na většinu předmětů. Stala se z ní jen zdánlivě obyčejná ministerská osina v zadku, mající v popisu práce sledovat kvalitu výuky v Bradavicích.

Oddychl si i Severus. Tedy až poté, co přišla s tím skvělým nápadem trochu mu povolit vodítko, jak to sám ve svých myšlenkách posměšně nazýval. Alespoň už mu nestrašila na všech hodinách, ale snažila se svou přítomnost spravedlivě rozložit na výuku jeho kolegů. Momentálně se všechno zdálo perfektně promyšlené, ale ještě teď si pamatoval na ten tyjátr ve smyslu „nemůžu vás nechat bez dozoru“.

V jeho komnatách a jeho blízkosti po čas ostatních aktivit, jako byly například návštěvy Prasinek, mu stále byla stínem. Ačkoliv si myslel, že zvyknout si na něco takového je nemožné, postupem času se začalo ukazovat, že je možné prakticky všechno. Včetně toho, že mu místy vadilo, že se její děkovací rituál, o němž se pak oba následně shodli, že byl nemístný, nepřehoupl v něco víc... horizontálního. Ano, musel si to přiznat každý den, kdy ji zahlédl v upnutém tílku, že by mu nevadilo, kdyby mu Grangerová zahřála sem tam postel. Jenže byl natolik obezřetný, aby nic nenaznačil ani ve snu. I když o snech by měl raději vůbec pomlčet… O svých letmých pohledech už to samé říct nemohl. Neprozřetelně se několikrát nechal nachytat při zírání a vážně ho to štvalo. O to víc, že se na něj Hermiona pokaždé sladce usmála a pohled zase sklonila ke knize nebo něčemu jinému.

Hermiona nebyla hloupá, jeho pohledů si všímala stejně dobře, jako on si všímal těch jejích zkoumavých, ale věděla, že teď je řada na něm. Dala mu najevo svůj zájem a teď už nesměla nic uspěchat. Byla si jistá, že on už je na hraně a jediné, co chybělo, byl správný podnět.

~~~HGSS~~~

Procházela chodbami speciální sekce na ministerstvu, v níž pracovala, a neomylně mířila k trezoru s důkazy. K tomu samému trezoru, z něhož nějaký špeh odcizil seznam podezřelých Smrtijedů, které se nepodařilo dopadnout a předpokládala se jejich aktivita v nově vzniklém hnutí – Nové Krvi. Vzhledem k večerním hodinám v kombinaci s posledním pracovním dnem byl všude klid. Zaměstnanci se už dávno rozešli do svých domovů a ti, kteří snad měli pohotovost, zůstávali ve svých kancelářích. Z nedaleké kuchyňky k ní doléhala směsice hlasů. Rozešla se za kuželem světla vycházejícím z otevřených dveří.

„Jé, Hermiono! Co ty tady?“ přivítal ji jeden ze tří přítomných kolegů, tlachajících nad šálkem kávy. Očekávala větší účast, ale na druhou stranu měla zkušenost, že veškeré informace se na jejich patře šířily nadzvukovou rychlostí. Jejímu účelu to poslouží.

„Znáš to, Carle, jdu za šéfem,“ mrkla na muže. „Ale mám ještě něco do trezoru a přepadla mě děsná žízeň,“ lhala, jako když tiskne, a demonstrativně do sebe obrátila celou sklenici vody.

„U Snapea nedostaneš ani napít?“ rozchechtal se druhý bystrozor a třetí si přisadil. „Třeba dostává něco jinýho. Protáhnout potrubí, aby to pak líp teklo, bo tak, co?“

Přešla jasnou narážku a sjela poďobaného mladíka opovržlivým pohledem. Očividně tu byl nový a nevěděl, že s ní by si neměl zahrávat. Na její tváři se náhle objevil sladký úsměv. Oba její kolegové, s nimiž se znala, se začali uculovat. Tušili, že si to mladé ucho dovolilo hodně. Nevěnovala jim pozornost a mladíka, kterému stále nedošla troufalost jeho slov, obešla. Než se stačil vzpamatovat, zkroutila mu ruku za zády takovým způsobem, až bolestivě zaskučel.

„Říkal jsi něco, zlato?“ zašeptala mu do ucha. Dva zbývající muži se v ten okamžik nesolidárně rozesmáli na celé kolo. Když Hermiona předváděla svoje kousky, nešlo ji nemilovat. Díky tomu si získala přízeň a respekt drtivé většiny mužských kolegů.

„Áaa! Ne, nic sem neříkal!“ zavyl a pokusil se postavit, aby odlehčil nepřirozenému úhlu, v němž se ocitla jeho paže a rameno.

Hermiona ho jediným prudkým pohybem poslala zpátky do sedu a ještě předtím, než nováček znovu zařval, ozvalo se jemné lupnutí. Asi kloub, napadlo ji. „Ne, madam,“ poopravila ho. Bylo víc než jasné, kdo je tady v dominantní pozici, ale také bylo fajn si ji hned při prvním konfliktu pojistit.

„Madam, ne, mada-á-m!“

„Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili,“ utrousila Hermiona sladce. „Není nad dobré vztahy na pracovišti,“ poplácala mladíka po namoženém rameni. Ten instinktivně ucukl a téměř spadl ze židle. Hermiona si pomyslela cosi o nedostatečném výcviku dnešních nových bystrozorů, ale to nemělo cenu rozebírat. Změnit to nemohla. „No nic, musím běžet do toho trezoru. Mějte se tu,“ mávla jim na pozdrav a vyšla z místnosti, ale ne tak rychle, aby nezaslechla pozdrav od dvou kolegů a „Di se bodnout, krávo,“ od nováčka. Potěšilo ji, když k ní dolehlo rázné Carlovo: „Drž hubu a krok, debile. A Hermu si radši nerozházej. Teda ne víc, než už se ti to povedlo.“

Ačkoliv měla ve skutečnosti domluvenou schůzku s Morganem, zatímco Snape teď pravděpodobně popíjel čaj ve sborovně a nudil se při schůzi pedagogického sboru, plánovala místnost s důkazními materiály přece jen navštívit. Naučenými pohyby doprovázenými mumláním zaklínadla odemkla spletitý mechanismus zámků a vešla do místnosti, kde se schraňovaly všechny důkazy. Některé tu jen tak volně ležely v krabicích vyrovnaných v policích, ale ne tak důkazy k jejím důležitým případům. Na ty si zřídila svůj vlastní trezor s důmyslným magickým zamykáním a o to víc ji štvalo, že se někdo dostal dovnitř. Byla si stoprocentně jistá, že je to někdo z vlastních řad.

Po sérii kouzel otevřela ocelová dvířka, překontrolovala obsah, vložila do něj úhledně smotanou ruličku pergamenů a trezor opětovně zabezpečila. Stejně tak celou místnost. S lehkým úsměvem na tváři vyšla na chodbu.

O chvíli později už klepala na dveře známé kanceláře, ale na vyzvání nečekala. Vešla. A zakuckala se.

„Matte, ty si vážně nedáš pokoj?“ Byla to spíš řečnická otázka. Oba věděli, že se doutníků nevzdá. Než s žuchnutím dosedla do křesla, švihnutím hůlky nechala otevřít obě okna za zády nadřízeného.

„Tak co je nového?“ zeptal se Matt a v gestu dobré vůle odložil doutník do popelníku. „Snapea máš pod dohledem, doufám?“

Přikývla. „Jo, tak nějak se všechno ustálilo, i jeho děsný chování,“ ušklíbla se. „Ale cítím v kostech, že to nebude trvat dlouho. Určitě se něco chystá,“ vyslovila svou domněnku.

„Z čeho tak usuzuješ? Naznačil něco on?“ dychtil Morgan po informacích.

„Jako že by se prokázala domněnka, že s Novou Krví spolupracuje? Ne, to ne. Buď v tom nejede, nebo je vážně dobrý v blufování. Což už z minula víme, že je. Ale stejně si nemyslím, že s tím má něco společného. Dal mi docela přesné informace o většině Smrtijedů, které jsem zmínila.“

Morgan pokýval zamyšleně hlavou. „Ale stejně to nemůžeš podcenit. Doufám, že plánuješ pokračovat v úkolu. Máš něco užitečného?“ zajímal se.

První část jeho otázky, která se prezentovala spíše jako konstatování, přešla. Byli si vědomi toho, že teď už není kam couvat. „Ano i ne. Všechno jsem to sepsala a je to v trezoru. Na něčem by se stavět dalo. Když nevíme o ničem, co chystají, kde se scházejí a tak, bylo by to jako vařit z vody. Ale určitě si to ještě projdu. Snape mi dal i lokace, kde by se někteří mohli skrývat, mám i nějaká jména... Je to běh na dlouhou trať,“ povzdychla si.

Matt se pousmál. „Ještě, že jsi tak dobrá běžkyně,“ zavtipkoval.

Hermiona se ušklíbla. Oba dobře věděli, že právě běh nikdy neměla v lásce. „Musím jít. Snape je na poradě, ale člověk nikdy neví, znáš to.“ Zvedla se k odchodu. Nepovažovala za nutné svému šéfovi sdělovat, že Severuse už nestřeží tolik, jako v minulosti. Minimálně tedy co se týkalo pohybu po budově školy.

Matt Morgan přikývl. „Dobře. Kdyby se stalo cokoliv důležitého, dej mi vědět.“

„Nápodobně,“ rozloučila se a vydala se na cestu zpět do Bradavic.

~~~HGSS~~~

Severuse v komnatách hledala marně, ale když se ujistila, že schůze trvá jen něco málo přes hodinu, uklidnila se. Ostatně i on ji varoval, že to může být několikahodinová záležitost. Překonala touhu jít se přesvědčit o tom, že je ten mužský v pořádku, a pohodlně se usadila na gauči, který se stal takříkajíc jejím druhým domovem. A který Severus zvětšil a celkově jej udělal mnohem pohodlnějším, i když tak zabíral větší část místnosti než původně. Byla mu za tento ústupek vděčná.

Rozhodla se využít volného času a naložit se na chvíli do vany. Odlatexovala se k sobě a už za chůze ze sebe začala svlékat oblečení. Potřebovala si promyslet několik strategií, které plánovala použít k odhalení krtka, kdyby náhodou neklapl její plán s důkazním materiálem. Ovšem když se ponořila do vany plné horké a svěže vonící vody, rozmyslela si to. Na to bude ještě čas pravděpodobně o víkendu, který sliboval pouze nudné vysedávání u Snapea v komnatách, a bylo nutné, aby všechny své budoucí kroky promyslela s chirurgickou přesností, což se jí momentálně vůbec nechtělo. Povzdychla si, zadržela dech a sklouzla pod vodní hladinu.

Ani po svém návratu do komnat mistra lektvarů nebylo po kouzelníkovi nikde ani stopy. Potlačila zívnutí, pořádně si vysušila vlasy a oblečená už do věcí na spaní se zavrtala pod přikrývku. Přitáhla si rozečtenou knihu, aby její zírání do krbu nevypadalo tak tupě a nápadně zároveň, což jí mohlo být vlastně docela jedno, protože během pár okamžiků začala podřimovat. Spánek se začal za doprovodu uklidňujícího praskání dřeva v krbu prohlubovat a o to víc jako rána palicí působil návrat pána komnat.

Snapeův hlučný příchod ji vytrhl z přicházejícího snu, prásknutí dveří, které mělo zřejmě znamenat jejich zavření, ji vyděsilo a jeho vzteklé bublání ji donutilo rozespale vyhlédnout zpoza opěradla a zamžourat na něj. Perfektní načasování, vážně.

„Já se na to taky můžu úplně a dočista vykašlat! Nebudu dělat šaška! Nikomu!“ vztekal se a posléze zmizel ve své ložnici. Nutno dodat, že jen na chvíli a za hlučného doprovodu třískajících dveří. Hermiona rozmrzele svraštila obočí a sledovala jeho vzteklý pochod z ložnice do laboratoře a zase zpátky. „Končím! Ať si tu poradí beze mě!“ byla jeho další slova, která ve spleti drmolených nadávek a proslovů rozeznala. Chvíli přemýšlela, že na sebe upozorní a zeptá se ho, co se stalo, pak se rozhodla raději dělat neviditelnou. Snape nevypadal, že by přivítal přátelské povídání o svých problémech. Pokusila se opět nenápadně zmizet za opěradlem gauče, ale nestihla to dostatečně rychle.

Všiml si jí a Hermiona byla v tu chvíli ráda, že na ni nemíří hůlkou. Už jen energie ze zloby v jeho očích by pravděpodobně vyslala nějaké to šťavnaté zaklínadlo jejím směrem. „A co vy tam děláte?“ zeptal se, jako by bylo něco špatného na tom, že se v pátek v deset večer pokouší usnout.

Otevřela pusu, aby ho zpražila nějakou peprnou odpovědí. Chápala, že může být taky někdy naštvaný, ale rozhodně neměla v plánu být ten, kdo to všechno schytá.

„Nekoukejte jak z jara, běžte se sbalit, odjíždíme na víkend pryč!“

Pusu zase zavřela. Nesmyslně jí hlavou proběhla myšlenka na to, zda si má vzít plavky, ale Snape zase zmizel s řádným prásknutím v ložnici a ona si ani nebyla tak úplně jistá, jestli by tu otázku momentálně přežili oba ve zdraví.

Bez špetky nadšení se vyhrabala na nohy a zmizela v krbu. Objevila se o pár minut později, oblečená opět do civilu a se zmenšeným narychlo sbaleným zavazadlem v kapse kabátu. Severus přešlapoval u dveří, a ačkoliv už vztekle nebrblal, jeho výraz hovořil za vše. Sjel ji pohledem od hlavy k patě a neodpustil si rýpnutí. „Jedeme na víkend, vám to trvalo, jako když balíte půlku osazenstva Bradavic na vánoční prázdniny.“ Nečekal, že na to bude Hermiona reagovat, proto ho překvapilo, když strhla jeho ruku, kterou sahal po klice dveří, aby je znovu provětral.

Měla toho právě tak dost. Bojovně se vecpala mezi dveře a jeho napjaté tělo a odhodlaně vystrčila bradu. „Abychom si to ujasnili hned na začátku – nejsem žádná vaše hej nebo počkej! Kdybyste mi řekl, kam jedeme, bylo by to rychlejší. A úplně nejrychlejší by to bylo v případě, kdybyste se obtěžoval mi tu skvělou novinku říct s předstihem!“

Přimhouřil oči a začal odsekávat: „Kdyby se někdo obtěžoval mi říct, jak se mnou budou chtít zamést na dnešní schůzi, byl bych se já obtěžoval také, a řekl bych vám tuto skvělou novinu s předstihem. Ale protože se tak nestalo, tak přestaňte fňukat jak malé děcko a jdeme!“ zavelel rázně a pokusil se ji odstrčit ode dveří.

Ach Merline, jak nesnášela tyhle jeho nálady. Odstrčit se nenechala a ještě víc se na něj zamračila. „Jste vždycky tak děsně příjemný, když není po vašem?!“

Měřili se vzájemně pohledy. „Ještě chvíli mě provokujte a zjistíme to! A teď když dovolíte...“ znovu se natáhl po klice.

„Dokud mi neřeknete, kam jdeme, nejdete nikam,“ byla neústupná. „Kvůli zajištění bezpečnosti,“ dodala po několika nenávistných vteřinách, které utíkaly děsivě pomalu, smířlivě.

Povzdychl si, což znamenalo příjemnou změnu oproti jeho předchozí naježenosti. Bylo zřetelné, že z něj počáteční vztek začíná opadávat a zůstává jen frustrace z bůhví čeho. „Ke mně domů,“ řekl po chvíli.

„Do Tkalcovské?“ vyhrkla překvapeně. Ne, že by tam někdy byla, ale nenapadlo by ji, že je to takový zázrak, aby se kvůli tomu přesouvali uprostřed noci.

Zavrtěl hlavou. „Jinam domů. A už dejte pokoj a pojďte,“ chytil ji za loket a vymanévroval ze dveří. Nechala se.

A když o celou hodinu později usínala v obrovské voňavé a měkké posteli v jednom z pokojů pro hosty na venkovském sídle, připustila, že to byl dobrý nápad.
 


 
29.03.2014 22:13:21
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one