Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Drobný upgrade aneb jen na vás záleží, kdy bude přidána následující část. Nic si nevymiňuji komentářovým ultimátem, kapitola bude tak jako tak. Vy můžete ovlivnit kdy bude :-)

V případě:

0-4 reakcí - další kapitola za 36 dní

5-9 reakcí - další kapitola za 24 dní

10-14 reakcí - další kapitola za 12 dní

15 a více reakcí - další kapitola za 6 dní

Zanechané "něcoříkající" komenty budou "vyhodnoceny" za 6 dní od vydání 9. kapitoly. Nebudou započítány zmatené výkřiky do tmy, několik komentů od stejné osoby apod.

Beta: Claire


Následující dva týdny jim oběma utekly v poklidném stereotypu. Severuse se nikdo nepokusil zabít, Hermiona své zbraně držela v bezpečné vzdálenosti od něj a on tiše respektoval její přítomnost téměř všude, kamkoliv se hnul.

Dopoledne trávil učením, odpoledne dalšími lekcemi pro pokročilé, popřípadě opravami esejí, vařením lektvarů či jen obyčejným relaxováním s knihou. Večery se pak automaticky po jeho vyprávění o Dolohovovi staly debatními, kdy nad sklenkou vína probírali Smrtijedy, které Hermiona nadhodila. Nemusel se ptát, aby mu došlo, že se jedná o nepolapené kousky a poměrně ho zaujala i rozmanitost kreatur, které byly stále na svobodě. Minimálně u některých by neočekával, že se dožijí v poválečném světě druhého dne, natož že se budou aktivně skrývat celé měsíce či roky.

I víkendy byly téměř totožné. Soboty trávil v Prasinkách nebo v Zapovězeném lese, sběrem vzácných zimních bylin, anebo prostě jen tak procházkami po okolí, to vše se všetečnou přítomností jisté dámy. Jen výlety do Londýna mu byly zatrhnuty, pokud se nejednalo o nic důležitého. Prý kvůli většímu riziku. Okomentoval to tenkrát jen znuděným povzdechem.

Ovšem tuto sobotu byl na programu sjezd lektvaristů z různých koutů země a Hermiona mu přislíbila, že se ho bude moci zúčastnit. Ještě teď si pamatoval tu ohnivou diskuzi. Občas míval vážně podezření, že se s Grangerovou oženil a bylo mu to utajeno, protože se někdy chovala tak panovačně, jak by to nezvládla ani leckterá manželka. Nakonec si to prosadil, ale musel svatosvatě přísahat, že kdyby došlo k nějakému problému, bude se řídit jejími radami.

Naštěstí k ničemu mimořádnému nedošlo. Vnitřní nepohodlí, které doprovázelo každé přemístění, kdy se k němu tiskla, už dávno přestal považovat za něco mimořádného a naopak si to začal vychutnávat.

Prohrábl si vlasy a vyšel z ložnice. Na to, že byla neděle, vstal velmi časně, ale nemohl už usnout. Pohledem přelétl místnost a nepřekvapilo ho, že Hermiona ještě spala. Napadlo ho, že muselo být nepříjemné, choulit se na pohovce noc co noc, zatímco on se rozvaluje v obrovské posteli. Tak ji pozvi k sobě, když je tak velká...

Zděsil se nad tou myšlenkou, která si jen tak, zcela nedovoleně a nekontrolovatelně, vyplula na povrch. Nemyslet na to, napomenul se, ať spí třeba na podlaze, to ostatně není jeho problém, že. Jenže tyhle úvahy byly až příliš v rozporu s tím, co právě dělal. Všiml si totiž, že jí deka v noci sklouzla na koberec. Samozřejmě se pro ni ohnul a chtěl ji přikrýt. Všechno probíhalo úplně normálně, jenže to by musel mít na gauči jinou ženskou, aby to i normálně skončilo. Ne Grangerovou, která se ho pravděpodobně lekla a než stačil přikrývku přitáhnout k její bradě, pod tou jeho byla čepel jednoho z jejích nožů.

„Ježiši, to jste vy?“ vypadlo z ní, když se konečně rozkoukala.

„Také vám přeji dobré ráno,“ zamračil se na ni a odtáhl její ruku s tím vražedným nástrojem ze svého dosahu. „Jste si jistá, že je vaším posláním mě chránit?“ zavrčel naštvaně.

Hermiona schovala nůž do pouzdra a přidržela si dlaň před pusou, jak dlouze zívala. Nějak neměla potřebu odpovídat. „Proč mě vlastně budíte tak brzo?“ zeptala se rozmrzele.

Zamračil se na ni. „Nebudil jsem vás, chtěl jsem vás přikrýt,“ zamumlal.

„Aha, takže si ještě můžu lehnout?“

„Dělejte si, co chcete, já jdu do laboratoře.“ Zavrtěl nad sebou hlavou. Kdy přesně se stalo, že jí začal automaticky hlásit každý svůj další krok?

„Hm,“ broukla mu do zad a schoulila se do klubka. Věděla, že se jí už nepodaří usnout a tupá bolest v podbřišku jí dávala na vědomí, že ji dnes rozhodně nečeká příjemný den. S povzdechem si přitáhla přikrývku pod bradu a zavřela oči ve snaze přece jen ještě alespoň na pár minut upadnout do říše snů.

Z laboratoře vylezl po poledni, aby zavolal skřítka a požádal o oběd. Nemínil si v neděli kazit náladu obědváním ve Velké síni za dohledu nebetyčných blbů. Zarazilo ho, že je Grangerová stále ve vodorovné poloze zachumlaná do deky. Její upřený pohled do krbu ho usvědčil v tom, že nespí.

„Naobědváme se tady, souhlasíte?“ zeptal se raději. Vypadala myšlenkami docela mimo.

„Nemám hlad, děkuju,“ zamumlala.

„Snídala jste vůbec?“ zajímal se.

„Čaj,“ ozvalo se z pohovky.

Pozvedl obočí. Něco mu unikalo? Kam se poděla ta Grangerová, která po ránu spořádala dva croissanty s máslem a marmeládou nebo pořádnou porci míchaných vajíček a čtyři upražené tousty? Nesnášel změny. A ještě víc ho iritovalo, když se s nimi musel sám potýkat. Rezignovaně si povzdychl. „Je vám dobře?“

„Jo, jasně,“ zněla stručná odpověď.

Rozhodl se to nechat být, ale v rámci ohleduplnosti, kterou ani netušil, že jeho charakterový balíček obsahuje, si svůj steak z hovězí svíčkové se šťouchanými rozmarýnovými bramborami odnesl do laboratoře a poobědval ve společnosti svých kotlíků.

Z laboratoře vyšel o dalších pět hodin později nasáklý výpary natolik, že i jemu samotnému se z toho skoro dělalo zle. Grangerovou na pohovce tentokrát neviděl, ale rozházená deka a polštář dávaly najevo, že je opustila teprve před krátkou chvílí. Pravděpodobně si odskočila k sobě. V souvislosti s tím ho napadlo, že by jí možná mohl dát víc prostoru. Trávila s ním téměř dvacet čtyři hodin denně a stále si odbíhala do koupelny k sobě do bytu. A to ani nemluvil o tom, že u něj kromě právě rozečtené knihy nenechávala nic. Za celou dobu její přítomnosti nezahlédl ani jedny jediné ponožky, natož jiné části oblečení, které by nechala položené na jeho nábytku. Možná by mohl vyjádřit jistou benevolenci...

Odsunul to do složky 'k vyřízení' a zmizel v koupelně. Potřeboval se zbavit pachu z výparů. Nestrávil tam nijak krátkou dobu, ale když se objevil jen v kalhotách a napůl rozepnuté košili opět v obývací místnosti, po Hermioně ani stopa. Okamžik před tím, než se stačil opravdu podivit a snad i pocítit nutkání jít ji hledat, zahučely plameny a ona vylezla z krbu. Rozcuchanější než kdy jindy, stále v tričku a legínách, ve kterých spala.

Hermiona po něm hodila unavený pohled. Kdyby na to měla náladu, pravděpodobně by kapky spadající z mokrých vlasů na jeho rozhalenou košili shledala docela sexy.

Sehnula se k svetříku, který ležel zmuchlaný na pohovce, a zimomřivě se do něj zabalila. „Můžu si na chvilku půjčit vaši laboratoř?“ zeptala se sklesle.

Zkoumavě si ji přeměřil. Nevypadala nemocně, ale do skoku jí podle všeho také nebylo. „Co potřebujete? Mám některé lektvary navařené.“

„Tenhle nemáte,“ ujistila ho. „Tak můžu?“

„Vsadím se s vámi, že mám,“ semkl rty a pozvedl obočí, zvědav, zda se s ním bude dohadovat. Případně, zda z toho vykřeše pro sebe nějakou zajímavou sázku.

Podívala se na něj nebudu-s-vámi-o-tom-diskutovat pohledem. „Deset galeonů, že nemáte,“ řekla, doufajíc, že se to celé uspíší.

„Slečno Grangerová, vy mě urážíte. Večeře zítra v sedm v nějaké dobré restauraci. Když ho budu mít, platíte.“ Až později si uvědomil, že to mohlo znít jako pozvánka na rande, ale jeho úmysly byly naprosto čisté. Tedy řekněme tak čisté, že nepotřeboval dodávat, že to bude večeře s ní, protože podle její pracovní náplně se tak nějak předpokládalo, že se přidá.

Zavrtěla hlavou. Chlapi a jejich do nebe volající ješitnost. „V opačném případě platíte vy, jestli to dobře chápu?“ ujistila se.

Kývl.

„Fajn, tak si připravte peněženku. Chci si uvařit odvar na zmírnění menstruačních bolestí,“ i přes nevolnost nemohla potlačit ve svém hlase triumfální tón.

Zvídavě si ji prohlédl. „Proč jste to prostě neřekla už dřív?“ divil se. Styděla se, nebo na co celý den čekala?

Povzdychla si. „Myslela jsem, že se to zlepší. Trápí mě to jen první den,“ vysvětlila stručně. Opravdu nemínila své období probírat se Snapem, byť se tvářil sebe víc empaticky. „Teď jsem byla u sebe, myslela jsem, že tam ještě něco mám, ale bohužel. Tak pustíte mě tam?“

Vítězoslavně se ušklíbl. „Ne tak rychle,“ odbyl ji a odešel do laboratoře. Když se vrátil, nesl malou lahvičku. „Hm, zítra si dám něco vážně dobrého,“ mlaskl při představě skvělé večeře na její účet. „Připravuji pro ošetřovnu všemožné lektvary,“ vysvětlil ještě jejímu udivenému pohledu a flakónek jí podal.

„Ne tak rychle,“ zašklebila se tentokrát ona. „Dáváte tam pelyněk?“

„Jistě.“

„Tak to vypadá, že si zítra zaplatíme každý svou útratu. Jsem totiž na pelyněk alergická,“ usadila ho.

Otrávený povzdech z jeho strany dával tušit, že si v duchu vybírá nějaké lacinější jídlo, než původně plánoval. „Předělám ho, běžte si lehnout.“

„Ale to nemusíte!“ vyhrkla okamžitě.

Nemusím, ale chci, dralo se mu z úst. „Za chvíli jsem zpět,“ řekl nesmlouvavě a zmizel. Hermiona si poslušně zalezla pod deku, ale nezabránila tomu, aby nepřemýšlela nad jeho dnešním chováním. Skoro by se dalo říct, že mu na ní záleží? Odfrkla si, to byly velmi unáhlené závěry. I když na tom možná něco bylo a celou věc by to možná ještě víc ulehčilo. Ačkoliv musela uznat, že spolupráce s ním byla doposud až neočekávaně plynulá a prostá komplikací. Ale to ještě nic neznamenalo – stále mohl cokoliv tajit.

~~~HGSS~~~

Dolohov si teatrálně odkašlal, aby získal plnou pozornost všech svých věrných, jak jim s oblibou říkal ve svých myšlenkách. Ušklíbl se. Ano, byli jeho, ne Voldemorta, ale jeho. A měl s nimi vážně skvělé a velké plány.

„Jak se ukázalo, velké akce se od naší skupiny zatím očekávat nedají,“ přešel hned k věci a své ocelově chladné šedé oči upřel na Smrtijeda, který se podílel na neúspěšné akci na plese. „Proto jsem se rozhodl, že bude rozumné, když se nejprve zacvičíte, rozvzpomenete se na svá smrtijedská období a úspěchy.“

Davem to vzrušeně zašumělo. Tohle byla výzva, na kterou čekali.

„Zítra večer vás chci mít všechny v terénu. V Prasinkách, Londýně, kdekoliv. Každý z vás, každý jednotlivec, na sebe upozorní a uplatní svou individualitu. Nejsme početná skupina, ale zítra večer definitivně ukážeme, že i my jsme schopni malých velkých činů. Zítra naprosto rozebereme ty bystrozorské hňupy. Padesát jedna – přesně tolik nás je a přesně tolik očekávám akcí. Dělejte, co je vám nejsympatičtější – zabíjejte, vykrádejte, zapalujte, znásilňujte. Ukažte, že ti důvěřivý hlupáčci nežijí v tak skvělém a idylickém světě, jak se domnívají. Ukažme jim, čeho se mohou obávat, když se naše malé činy změní v jeden obrovský!“ zahromoval nakonec hlasem s jemným ruským akcentem a spokojeně se rozhlédl na přikyvující Smrtijedy.

Jeho oči se leskly, v hlase jen těžko potlačoval zápal a vášeň, s jakou ke svým lidem promlouval. Šum a nadšení prýštící z jejich pohledů dávaly najevo, že se mu proslov povedl. Ušklíbl se při pomyšlení na zítřek. Sám se nemohl dočkat. Pravděpodobnost, že někde narazí na Snapea a bude si s ním moci trochu pohrát byla nulová, ale to ještě neznamenalo, že si to neužije...

„Jděte!“ propustil dav, ke kterému promlouval. „Jděte a připravte se na to, že zítra začneme přepisovat dějiny!“

Sledoval, jak se jeho následovníci rozcházejí a vzrušeně si mezi sebou vyměňují nápady a návrhy. Pravda, možná tou poslední větou trochu přeháněl, ale třeba také ne. Byl si poměrně jistý tím, že bystrozoři absolutně nemohou zvládnout tolik útoků ve stejný čas na různých místech. Ne, nebude třeba, aby se k tomu přihlásila Nová Krev. Tohle bude teprve začátek. Začátek konce jedné éry a nástup té jeho.

Předtím, než sám Dolohov odešel, vyměnil si významný pohled s jedním z davu. Muž stroze přikývl a se škodolibým úsměvem se zamyslel. Nemuselo by být tak těžké dát některým bystrozorům na zítřek večer volno. Co by neudělal pro větší zábavu...

11.03.2014 21:17:16
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one