Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


Klouzal pohledem po slečně Grangerové, která se soukala do své zázračné vesty a upevňovala si na pásek kalhot pouzdro. Pokud ho včera jen na mikroskopický okamžik napadlo, že by se smluvená večeře mohla zvrhnout ve variaci na rande, dnes si připadal, jako když se staří manželé chystají jednou za uherský rok na společnou vycházku za účelem nakrmení již tak dost vypasených kachen.

„Víte, že jsem se vás vlastně zapomněl zeptat, kde jste měla zbraň, když jsme byli na tom plese?“ vzpomněl si, když sledoval, jak si ukládá pistoli do pouzdra na boku.

Bezděčně přejela dlaněmi po zapínání vesty, aby ho dodatečně zkontrolovala a natáhla se pro černou košili. Uculila se nad jeho slovy. „Vážně to chcete vědět?“

„Neprovokujte, Grangerová!“ zavrčel výhružně.

„Já přece nic neřekla,“ zatvářila se jako svatoušek a hodila po něm nevinný pohled.

„Že jsem to vůbec vytahoval,“ zasténal hraně a podržel jí dveře. Zabezpečil své komnaty a s nevolí sledoval, jak to po něm kontroluje.

„Dělají se všemožná pouzdra,“ promluvila, když sklonila hůlku a připojila se k němu, „na paži, podpažní, ty já osobně nesnáším, na kotník nebo na stehno,“ objasnila mu.

„Hm,“ zabručel. Už mu to bylo jasné.

„Ještě nějaké zvídavé otázky, profesore?“ zazubila se na něj, jakmile došli k hranici, za níž bylo možné se přemístit.

„Půjdeme pěšky?“

Uchechtla se. „Vážně vás nic jiného nezajímá?“ utahovala si z něj.

Nepovažoval za nutné odpovídat. Jako první se rozešel směrem k Prasinkám.

~~~HGSS~~~

Způsobně si utřela rty do ubrousku a napila se máslového ležáku. Osobně byla s výběrem jídla maximálně spokojená a vzhledem k rychlosti, s jakou do Snapea padaly opečené brambory a vepřové medailonky, usoudila, že i on si pochutnal.

„Dáte si dezert?“ zeptal se věcně, než zmizel za dezertním lístkem.

„Dala bych si, ale to byste mě pravděpodobně musel do Bradavic odkutálet,“ vydechla zmoženě. Milovala klasické variace na ledvinkové páje a o to víc ji štvalo, že se nikdy nebyla schopna uhlídat a spráskala celou porci, ačkoliv věděla, že jí bude těžko.

S úšklebkem na ni pohlédl a objednal si u objevivšího se číšníka hrušky na víně. Hermiona protočila oči a požádala o sklenici obyčejné vody. Kdyby dopila svůj ležák, pravděpodobně by se vážně ani nezvedla.

„Už je to pár týdnů...“ pronesl, když polkl první sousto doneseného dezertu.

„Hm?“ nechápala, kam tím míří.

„No, říkal jsem si, že se dlouhou dobu nic nedělo, a vy jste na začátku tohoto zvláštního soužití nadhodila možnost řekněme zmírnění vašich hlídačských schopností...“

„Jinými slovy už mě máte plné zuby,“ ušklíbla se na něj.

„To si zas tak nefanděte, Grangerová, plné zuby jsem vás měl už první den.“

„Jak milé,“ prohodila ironicky, ale hned se vrátila k jeho původní otázce, i když si zpětně uvědomovala, že vlastně žádnou nevznesl. „Musím to probrat se šéfem, ale máte pravdu. Vypadá to, že si Nová Krev dala pauzu po tom fiasku na plese. Nemůžu vám nic slíbit, ale pokud to tak bude ještě pár dnů vypadat, přimluvím se za vaše vycházky.“

Chtěl poznamenat něco ironického, ale nakonec si to rozmyslel. Natáhl se pro sklenku. V okamžiku, kdy svlažil rty v nepříliš dobrém víně, vtrhla do místnosti hořící koule. Podle děsivého křiku snadno dokázal odhadnout, že se jedná o člověka. Živého člověka. Osazenstvo hostince se v tu chvíli rozdělilo na dvě skupiny – ta větší a početnější se dala na zmatený úprk z místnosti. Druhá skupinka, tvořená Severusem a Hermionou, se zvedla v bojových pozicích.

Severus na hořící postavu poslal proud vody a okamžitě se k člověku vydal, aby poskytl první pomoc. Hermiona vytáhla hůlku a pohlédla skrz okno, za nímž viděla jeden z četných domů v plamenech. Chaotický řev osob zachvácených davovou psychózou k nim doléhal z ulice.

„Dostaňte ho k Mungovi a zase se vraťte,“ rozkázala okamžitě. „Do Bradavic, ne jinam! Ať vás ani nenapadne zapojit se!“ dodala ještě a zmizela mu z dohledu.

Odfrkl si. Zabalil muže v šoku do svého pláště a přemístil se s ním.

Hermiona vyběhla před hostinec a měla pocit, že se ocitla ve špatném filmu. Kolem ní pobíhali zmatení lidé, opodál hořel dům a odkudsi k ní přicházel drásající dětský řev. Zhluboka se nadechla. Bylo potřeba zachovat chladnou hlavu a hlavně řešit problémy postupně. Doběhla k domu v plamenech právě ve chvíli, kdy se začala bortit střecha.

„Nééé!“ ozval se vedle ní zděšený výkřik mladé ženy.

„Hůlku, použijte hůlku!“ zakřičela na ni Hermiona a sledovala, jak žena jako ve snách vytahuje svou hůlku. Jako by si právě teď uvědomila, že může kouzlit. Hermiona na nic nečekala a sama vyslala několik magických proudů vody. „Víte, kdo to udělal?“ zeptala se zvýšeným hlasem neznámé ženy. Ta se na ni ani neotočila, její pohled si přivlastnily šlehající plameny.

„To je v pořádku,“ pokusila se ji Hermiona uklidnit. „Aqua Erupto, no tak, to zvládnete,“ instruovala ženu. Ta za okamžik opravdu pozvedla svou hůlku a vyslala zmíněné kouzlo. Hermiona němě přikývla a rozhlédla se.

Přes všechna ta hemžící se těla a hluk měla pocit, že opodál zahlédla něco divného. Vydala se tím směrem. Její domněnky se potvrdily. Přes všeobecnou vřavu si nikdo nevšímal ženy, na níž se sápal zakuklený muž.

„Ty bastarde!“ zakřičela bystrozorka a seslala mužovým směrem Mdloby. Dráha kouzla se ovšem změnila v okamžiku, kdy se jí do ramene napřažené ruky zaryla kulka. Obličej zkřivila bolestí, košile se okamžitě zbarvila krví, ruka s hůlkou poklesla.

Zatnula zuby, ráně na rameni nevěnovala pozornost, to mohlo počkat. Momentálně byla vděčná, že se naučila střílet levačkou. Nebylo to nic světoborného a nedosahovala takových výsledků jako při střelbě svou dominantní rukou, ale pořád to stačilo k tomu, aby někomu provrtala palici. Otočila se v podstatě okamžitě a ve stejnou chvíli zamířila. Nevystřelila. Nemohla, pokud nechtěla zranit nevinné. Kolem ní bylo stále příliš mnoho zmateně pobíhajících kouzelníků a jediné, co zahlédla, byl úšklebek na tváři muže s kapucí přitaženou do čela. Pak se přemístil.

Frustrovaně zavrčela a otočila se zpátky k dvojici, která ji zaujala původně. Vztek se v ní vařil, zamířila. Všimla si vyděšeného pohledu násilněné ženy. Ne, tebe vážně zabít nemíním. Vystřelila. Dívka zděšeně vykřikla, chlap klečící obkročmo na ní zavyl bolestí a chytil se za krvácející levou hýždi. Hermiona potěšeně zvedla koutky úst. „A mám tě, hajzle,“ řekla spíš jen pro sebe, ovšem dřív, než si pro něj mohla dojít, aby ho definitivně zpacifikovala, přemístil se.

„Zatraceně!“ zahřměla, vztekle přitom rozhodila rukama. Bolest v rameni, na kterou už stačila zapomenout, se teď ozvala naplno. Pohmatem zběžně zkontrolovala škody. Vypadalo to na čistý průstřel. Odpovídalo by tomu i to minimum krve.

Pomalu se vracela k hostinci. Bylo jí jasné, že tahle noc bude zatraceně dlouhá, ale nemínila přijít o další svrchník. Před budovou narazila na Snapea. „Neříkala jsem vám, ať se vrátíte do Bradavic?!“ vyjela na něj okamžitě rozčíleně. Ještě tohle jí scházelo.

„Je to plošné,“ řekl místo toho, aby se ohradil proti jejímu křiku.

„Cože? Co je plošné?“ zvýšila hlas. Přes panující vřavu mu moc nerozuměla.

„K Mungovi se ve stejnou chvíli přemístili čtyři napadení lidé z Edinburghu, kterým někdo zapálil dům a jedna matka z Brightonu se znásilněnou dcerou. Pak dva kluci zhruba patnáct let, zbití do němoty. Přemístil je někdo z rodiny. Jsou z Walesu. Už chápete?“ oplácel jí zvýšený hlas.

Přikývla. Chtěla něco říct, ale když zvedla hlavu a zrak upřela přes jeho rameno, zahlédla postavu ve stejném oděvu, jaký tu už několikrát viděla, jak na Snapea neomylně namířil zbraní.

„Pozor!“ vyhrkla a strhla Snapea stranou. Překvapilo ji, že se její hlas podivně zdvojil. Teprve když ucítila jeho pevné sevření na zraněném rameni, uvědomila si, že promluvila současně se Severusem, a také on ji nutí, aby se uhnula. Bolestí, kterou vyvolalo jeho sevření, se jí zatmělo před očima. Zalapala po dechu. Nevěděla, jak se to stalo, ale v jednu chvíli byla těsně před omdlením, a v té další se opírala o jeho pevná záda, poslouchala zaklínadla, která vysílal směrem na neznámého útočníka, a současně vyprazdňovala zásobník své pětačtyřicítky na toho druhého.

Když kohoutek cvakl naprázdno, rychle vyměnila zbraň za hůlku, ale po kouzelníkovi s kapucí,  kryjící z větší části obličej, už nebyla ani stopa. Cítila, jak Snape sklonil ruku s hůlkou. Nehýbala se, jen zrychleně oddychovala a dopřávala si toho luxusu opírat se o stabilní bod. Kdyby udělal krok stranou, zřítila by se jako domek z karet. Neudělal to. Po několika vteřinách od něj sama ustoupila. Otočil se k ní právě ve chvíli, kdy se na místo přemístilo asi pět bystrozorů, ale jak se zdálo, už byli zbyteční. Jediné, co mohli udělat, bylo sčítat škody.

„Musím vás dostat do Bradavic, tady už je po všem.“

Nestihl se jí zeptat, jak na to přišla. Přemístila je na hranici bradavických pozemků. „Jdeme,“ zavelela a jak nejrychleji mohla, vydala se směrem do hradu. Snapea stačila zdravou rukou chytit za loket, aby ho také rozpohybovala.

„Vy víte, kdo za tím je?“ zeptal se po cestě.

„Jak bych mohla? Ale myslím, že oba více či méně tušíme, čí je to práce,“ potvrdila mu nepřímo jeho vlastní domněnky.

„Severusi,“ oslovila ho jménem, když za nimi konečně zapadly dveře jeho komnat, „potřebuji, abyste spolupracoval. Nevíme, co za tím je, a vy se do toho nesmíte plést. Odletaxuju se od vás na ministerstvo, nevím, jak dlouho se zdržím.“ Odmlčela se a natáhla se pro dva nové zásobníky. Jeden schovala do kapsy, druhý vyměnila. Tvář se jí znovu zkřivila bolestí, jak neopatrně použila zraněnou ruku. Otočila se na něj. „Prosím vás, neopouštějte tyhle komnaty,“ úpěnlivě na něj hleděla a hledala souhlas v jeho pohledu.

Hleděl na ni temným pohledem. „Mohla by se vám hodit pomoc.“

Zavrtěla hlavou. „Nestojí to za to. Mám na vás dohlížet, ale teď je mě potřeba jinde, jen mi slibte-“ nedokončila.

Severus si v té chvíli konečně všiml jejího zranění. „Musíte se nechat ošetřit a-“

„To může počkat,“ mávla nad tím zdravou rukou. „Severusi...“ Tázavý pohled hovořil za vše.

Přikývl. „Zůstanu tady. Počkám na vás,“ dodal, jako by potřeboval ujistit sám sebe, že se vrátí v pořádku.

Chtěla mu vysvětlit, že to opravdu není nutné, ale zachytila v jeho pohledu to něco, co ji utvrdilo v tom, že nemá plýtvat časem. Stejně by ji neposlechl. Věnovala mu poslední pohled a zmizela v zelených plamenech.

~~~HGSS~~~

Ještě v krbu, v němž se zjevila, se srazila se dvěma právě přícházejícími bystrozory. Zděšeně se rozhlédla kolem sebe. Ve vestibulu ministerstva to vypadalo skoro stejně jako v Prasinkách. Bystrozoři a další ministerští pracovníci pobíhali zmateně kolem, jako by snad ani nebyli schopni situaci zvládnout. Další a další bystrozoři se přemisťovali do centrály, místo toho, aby se rozmístili na místa, z nichž přicházela volání o pomoc. Usoudila, že většina z nich byla v dobu, kdy byla vyhlášena pohotovost, doma.

V davu zahlédla korpulentní postavu svého šéfa. „Matte! Matte!“ křičela co nejhlasitěji, aby ji zaslechl. Doběhla k němu. „Co se to děje?“ vyhrkla první, co jí vytanulo na mysl.

Zavrtěl hlavou. „Nemám páru. Někdo s námi hraje šachy a tohle celé bych odhadoval na hodně slušně zvládnutou rošádu. Vypadá to, že už je po všem. Všechno se to stalo před půl hodinou – všechny útoky ve stejný čas. Nikdo na to nebyl připravený. Vidíš,“ pokynul na zmatek, který kolem nich panoval.

„Volal jsi ministrovi? Někdo to tu musí začít organizovat!“ křikla v odpověď.

„Jo, měl by tu být každou chvíli. Kde máš Snapea?“ zeptal se, když mu došlo, že by měla být někde jinde.

„V bezpečí. Kde je mně třeba?“

„Hermiono, jsi zraněná,“ všiml si Morgan rány na rameni.

Už podruhé toho večera nad tím mávla rukou. „Tak kde?“

Nerozhodně se podíval na magickou mapu Británie. „Největší aktivitu násilí hlásí kouzelnické komunity v Bristolu a Aberdeenu,“ rozhodil rukama.

Rozhodně přikývla. „Beru Skotsko. Těm hajzlům to nedaruju,“ zavrčela výhružně. Ještě než se přemístila, chmátla po jednom z nejbližších bystrozorů a zaslechla za sebou jeho starostlivé: „Dávej na sebe pozor.“

~~~HGSS~~~

Pokud v tu chvíli někde na zemi existovalo peklo, vsadila by se, že bylo v Aberdeenu. Spolu s Edi Fasterem, kterého, jak si až po přemístění všimla, vzala s sebou, se zděšeně rozhlíželi kolem sebe. Plameny, které šlehaly z několika lodí v přístavu, hlásaly do noci, kdo je tady pánem. Také zde vládla panika, lidé se překřikovali a zmateně pobíhali kolem mola.

„Musíme je odtud dostat. Může to každou chvílí explodovat!“ Posunkem ukázala na hořící lodě. Nebylo v jejich silách je uhasit všechny najednou a na vyděšené místní se tentokrát nemohla spoléhat.

Starší bystrozor přikývl a okamžitě začali dav usměrňovat víc do vnitrozemí. Hermionu napadlo, že přišli právě včas, protože doslova za několik vteřin se za jejich zády ozvala ohlušující rána a oba si s Fosterem vyzkoušeli, že i bez koštěte se dá slušně proletět.

„Jsi v pořádku?“ zaslechla nakřáplý hlas kolegy kus od sebe. Nestihla odpovědět. Přerušila ji další ohlušující rána. Výbuch první lodi vyvolal řetězovou reakci a ona se s rukama pevně přitisknutýma k hlavě modlila, ať už to skončí. Létaly kolem nich kusy dřeva, kouř je všechny zaslepil a jen jako bizardní ohňostroj se každých pár vteřin ozval výbuch následovaný světelnou podívanou. Netušila, jak dlouho to mohlo trvat, ale když se konečně všechno uklidnilo, obezřetně se otočila. Zbytky lodí se poklidně pohupovaly na moři a dohořívaly. Všechno jako by se náhle uklidnilo.

Začala se sbírat ze země a vděčně přijala nabízenou ruku kolegy. Také lidé, kteří teď už byli v bezpečí, se rozhlíželi po napáchaných škodách.

„Podívej,“ upozornil ji Edi a ukázal směrem k dalšímu, mnohem vzdálenějšímu molu, na němž stála postava v plášti s kapucí staženou do obličeje. Hermioně okamžitě došlo, že to je někdo, kdo patří do skupiny, která má tohle na svědomí. Vytáhla zbraň, Edi ji následoval. Zamířili. A možná se jí to zdálo, možná do toho náhle tichého prostředí opravdu dolehl až k nim vzdálený smích. Každopádně postava v kápi se přemístila ještě předtím, než stačili vystřelit.

17.03.2014 06:03:56
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one