Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


Severus otevřel dveře své dlouholeté přítelkyni a občasné milence. Ačkoliv jí bylo stejně jako jemu přes čtyřicet, pořád to byla atraktivní žena, která věděla, co chce, a nepochyboval o tom, že to většinou i dostala. Jejich vztah nebyl svazován city, oběma to doposud vyhovovalo a sex tím v žádném případě netrpěl.

„Zdravím tě, Severusi!“ Popadla ho kolem krku a bez varování políbila na ústa.

„Vypadáš stále stejně skvěle, Claro,“ zalichotil jí.

Vyzývavě se pousmála. „Ty taky nevypadáš zle,“ mrkla na něj. Natahoval se, aby jí pomohl s kabátem, ale neuspěl. O krok couvla a dovádivě si přitáhla klopy svého trenčkotu blíž k tělu. „Vím, že jsi plánoval večeři, ale...“ větu nechala vyznít do prázdna a laškovně si povolila pásek na svrchníku. „Napadlo mě, že bychom ji mohli dneska přeskočit,“ dokončila a pásek pustila na zem.

Lačně přelétl pohledem to, co se mu nabízelo. Měla na sobě pouze spodní prádlo a rozhalený kabátek. Okamžitě myslel na to, že nebude tak těžké ji toho zbavit. „To je nabídka, která se neodmítá,“ zašeptal jí do ucha a odvedl si ji do své ložnice.

Ještě nestihl nohou v krkolomné otočce přibouchnout dveře a už jí z ramen stahoval plášť. Jeho ruce se usídlily na jejích zádech a klouzaly níž, až se propracovaly ke křivce zadečku. Prudkým pohybem si ji přitiskl k sobě. Zasmála se. „Ty jsi dneska krásně nedočkavý,“ zašeptala a prsty mu vjela do vlasů. Přitáhla si jeho hlavu k polibku.

Cítil, jak mu jazykem přejíždí po rtech, zatímco její prsty pomalu sklouzly na jeho hruď, kde zápasily s košilovými knoflíčky. Pomalu ji začal manévrovat k posteli a současně pátral po zapínání podprsenky. Ta na zem dopadla jen chvilku předtím, než ji povalil do peřin. Znovu se dravě políbili a on z ramen konečně shodil košili. Sklonil se, aby horkými rty polaskal naběhlé hroty jejích bradavek a volnou rukou sjel neomylně do klína. Konečky prstů přeběhl po hladké a vlhké látce kalhotek. Samolibě se ušklíbl proti hebké pokožce, když slastně vydechla. „Vidím, že nejsem jediný,“ zapředl, vklouzl hbitými prsty pod překážející látku a vyloudil z ní zalapání po dechu. Znovu se pousmál a dál se pečlivě věnoval zákoutím jejího klína. Nemohl říct, že by si to neužíval. Naopak. Miloval, když mohl ženám dopřávat rozkoš a zejména Clara se ukázala jako skvělý příjemce, ale tentokrát bylo něco jinak. Stejné pohyby, stejné steny, stejné přitažlivé tělo, které tálo pod jeho dotyky. A on, místo aby si to vychutnával do posledního nervového zakončení, uvažoval nad tím, jak by na jeho doteky reagovala mladá žena, přehrabující se právě teď o poschodí níž v jeho knihovně.

Po vyčerpávajícím vyvrcholení se překulil na bok, zády ke Claře. Podložil si hlavu rukou a nechal ženu, aby se k němu přitiskla a něžnými dotyky hladila jeho záda, kroužila po starých jizvách. Jeho dech se pomalu vracel do normálu a bylo to vůbec poprvé za celou tu dlouhou dobu jejich nahodilých dostaveníček, kdy se Severus neotočil a nevěnoval jí stejnou péči, která by po nějaké době vyústila v další, mnohem pomalejší a intenzivnější sex. Nechtěl, aby z jeho výrazu poznala, že ačkoliv byl uspokojený, necítil se tak.

Probudilo ho tiché štrachání, které na chvíli ustalo, když nesouhlasně zamručel. Protáhl se a zašátral po prázdné straně postele. Povzdychl si. Clara ráno málokdy zůstala déle, většinou odcházela za svítání. Několikrát jí říkal, že to dělat nemusí, ale ona mu oponovala, že se tak cítí lépe.

„Nechceš ještě chvíli zůstat?“ zamumlal rozespale a rozhlédl se po místnosti. Spatřil ji sedět na kraji postele, zahalenou do pláště. Zavrtěla hlavou. „Už je šest hodin. Mám dnes ještě nějakou práci,“ objasnila.

„Hm,“ odvětil nesouhlasně, ale nepřemlouval ji.

„Víš, Severusi, mám o tebe starost,“ řekla náhle.

Ta slova ho přiměla konečně naplno vnímat. „Nerozumím,“ přiznal.

„Jestli je pravda, co se tiše a nenápadně šíří kouzelnickým světem, že je Dolohov zase aktivní a vytváří kolem sebe skupinu stoupenců, půjde po tobě,“ vysvětlila.

„Může to být pravda a nemusí,“ pokrčil rameny. Nechtělo se mu o tom mluvit.

„Severusi,“ naléhala na něj, „slib mi, že na sebe budeš dávat pozor.“

„Claro, věř mi, Dolohov mi nemá jak ublížit,“ ujistil ji.

„Nechápu, jak to můžeš tvrdit. Všichni víme, že jsi pracoval pro stranu dobra. A ví to i on a ostatní Smrtijedi, kterým se podařilo utéct.“

Povzdychl si. „Dolohov si vždycky užíval více psychické trýznění než to fyzické. Pokud mě bude chtít dostat, bude se mi snažit vzít něco, na čem mi hluboce záleží. A v tom je má výhoda, Claro. Nic takového totiž není. Vážně nebudu ronit slzy, kdyby se mu podařilo zbavit mě místa v Bradavicích a nejspíš bych si nevyrval ani vlasy zoufalstvím, kdyby mi podpálil knihovnu,“ zlehčoval to. „Není nikdo a nic, co by pro mě mělo zvláštní význam a mohlo mě tak potenciálně ohrozit. Chápeš?“ snažil se vysvětlit své přítelkyni svůj názor.

„Chápu, ale stejně si myslím, že si tak trochu lžeš do vlastní kapsy,“ usmála se na něj vlídně. Jako by snad věděla něco víc, než ví on. „Když jsme u toho... mohl bys ji třeba pozvat na rande, Severusi.“

„Koho?“ nechápal.

„Tu neznámou, jejíž jméno jsi v noci dvakrát řekl ze spaní. Začínalo na há, myslím,“ zapřemýšlela.

Odfrkl si, ale v duchu rozhodně nebyl nad věcí. Vážně řekl ze spaní Hermionino jméno? Měl by s tím něco dělat. „Pleteš se do věcí, do kterých ti nic není,“ upozornil ji, ale neznělo to zle. Znali se už dlouho na to, aby je rozházela nějaká maličkost.

„Když myslíš,“ pokrčila rameny a zvedla se. „Opatruj se,“ políbila ho na tvář a za nesouhlasného mumlání opustila jeho ložnici a posléze i dům.

Nemohl znovu usnout. Nechtěl myslet na to, co mu řekla Clara, ale podvědomě se to vkrádalo do jeho mysli. Dolohov mu byl v tuto chvíli ukradený. Samozřejmě, že by byl rád, kdyby on i další rebelanti byli pozatýkaní, ale nebál se. Z toho už vyrostl. Ani ta napadení mířená na něj ho nedonutila. Nesmyslně mu dělalo větší starost právě to mluvení ze spaní. Rád by řekl, že si nepamatuje nějaké další spánkové projevy, ale to by lhal. Nemohl si pamatovat něco, co prostě zaspal. Povzdychl si.

Znechuceně vstal a odešel do koupelny. Po chvíli už scházel z patra do přízemí s vidinou četby ve společnosti hrnku bylinkového čaje, dokud se neobjeví Grangerová. Plány mu tak trochu narušila právě tato dáma, která ležela na semišové pohovce ve zmiňované knihovně a měla pravděpodobně stále půlnoc.

Švihnutím hůlky přivolal deku, a zatímco skřítka pokládala na stolek šálek s požadovaným nápojem, opatrně spící ženu přikryl. S lehkým úsměvem sledoval, jak se zavrtěla a přikrývku si přitáhla pod bradu. Ze spánku si povzdychla, ale po chvíli se její dech vrátil do původní klidné frekvence.

Posadil se do křesla proti pohovce. Automaticky se natáhl pro hrnek a svůj pohled stočil na přítomnou spící čarodějku. Prozřetelně a současně alibisticky si na klíně rozevřel první knihu, která mu přišla pod ruku, ale pozornost jí nevěnoval. Studoval Hermioninu tvář, přemýšlel, jak se to vlastně všechno semlelo. Jak se ocitl v bodě, kdy tuhle otravnou šprtku akceptoval ve svém dennodenním životě a došlo to tak daleko, že před ní odhalil i existenci svého sídla. A nejen to – pokud měla Clara pravdu, dostala se mu Grangerová pod kůži víc, než byl ochotný připustit.

Šálek od čaje dávno ležel prázdný na stolku. Ztratil pojem o čase a přesto, když se začala probouzet, měl pocit, že to bylo sotva před chvílí, kdy sem přišel. Protáhla se, stále ho nezaregistrovala. Sklonil pohled do knihy a přečetl několik vět ze strany, na které ji otevřel. Zamrkal a rychle zkontroloval titul. Přírodní afrodiziaka a lektvary pro lepší sexuální prožitky. Protočil oči. Vážně skvělý výběr, idiote.

„Merlináčku,“ vzdychla, „z toho koně mě bolí celý člověk,“ postěžovala si sama sobě. Tráví celé noci na pohovce ve sklepení a pak, když dostane možnost rochnit si ve velké a měkké posteli, usne v knihovně na čem? Na pohovce. Jak typické, Hermiono!

„Zvyknete si,“ utrousil věcně.

Překvapeně se ohlédla po jeho hlase. „Profesore?“ Zírala na něj stále ještě rozespale a snad i s bolestnou grimasou ve tváři. Krční páteř proti tomu náhlému pohybu zaprotestovala.

„Nechtěl jsem vás budit, přišel jsem si jen pro knihu,“ lhal, jako když tiskne a zcela ignoroval fakt, že to tak vůbec nevypadalo. A Hermiona měla na starost jiné věci, než aby se v tom rýpala.

„Ach, připadám si, jako by mě někdo rozebral na součástky a pak špatně složil,“ stěžovala si a pomalu se posadila.

Ušklíbl se. „Nechám připravit snídani,“ řekl zběžně a odešel i s tou zpropadenou knihou.

„Už můžu být viditelná?“ křikla za ním, když si uvědomila, co ji zavedlo do knihovny.

Nahlédl zpět do místnosti. „Jestli se chcete vypařit nadobro, nebudu vám bránit,“ odtušil. Před přilétnuvším polštářem stihl zavřít dveře právě včas.

~~~HGSS~~~

„Mohla bych se vás na něco zeptat?“ začala opatrně, když téměř dojedli.

Severus tázavě zvedl obočí. Nestávalo se příliš často, aby žádala o dovolení. „Právě jste to udělala,“ popíchl ji.

Zamračila se na něj. „Nebuďte protivný,“ ohradila se a dočista ji překvapilo, když se na jeho tváři objevil pobavený úsměv. Žádné ušklíbnutí, prostě obyčejné pousmání.

„Když vám dám volnou ruku v kladení otázek, budete nezastavitelná, ale mám návrh,“ zahleděl se na ni zkoumavě. Pravda, hodlal se možná vydat na tenký led, ale na druhou stranu, risk mohl být někdy i ziskem. „Za každou svou odpověď na vaši zvídavou otázku požaduji to samé po vás. Souhlasíte?“

Napadlo ji, že něco takového vlastně mohla očekávat. A spíš by se měla divit tomu, že s tím nepřišel dřív. Rychle přemítala, na co by se mohl ptát, ale vzápětí jí došlo, že vzhledem k nesnesitelně nudnému životu, jaký v posledních letech vede, je pravděpodobnost otázky, která by ji zaskočila, prakticky nulová. A kdyby snad náhodou... pořád je tu možnost trochu si odpověď poupravit. Přikývla. „Dobře. Moje první otázka. Co vás v pátek tak vytočilo?“ vyzvídala.

„Opravdu vás to zajímá?“

„To je vaše první otázka na mě?“ usmála se sladce.

Zavrtěl hlavou. Chtěl znovu odpovědět otázkou, ale nikam by to nevedlo. „Pravdou je, že mě rozčílilo, s jakou jistotou mí kolegové předvídají, že nevedu žádný jiný život, než ten netopýří,“ připustil. Hermiona upíjející čaj se zakuckala, ale on pokračoval. „Bez mého vědomí mi hodili na krk víkendový dozor na chodbách a nějaké tresty, protože Filch měl plno a nikdo jiný se k tomu neměl. A tak se vícehlasně shodli na tom, že když jsem celé víkendy zalezlý na hradě, je logické, že budu skákat nadšením, až mi předhodí několik ignorantů,“ vysvětlil prostě. Nemusel dodávat, že ho ta drzá samozřejmost vážně vytočila, toho byla Grangerová svědkem. Bohužel pro ni

„Aha, to mě mrzí,“ připustila.

„Myslím, že to není nutné,“ odvětil a na okamžik zaváhal. Pak tiše dodal. „Naopak, já se omlouvám, že jsem na vás byl hrubý.“

Hermiona zamrkala. Jestli tohle nebyla hozená rukavice, tak už nic. Pohlédla mu do očí. Jeho upřímný pohled ji odzbrojil. Vypadalo to, jako by chtěl dodat ještě něco, ale to by chtěla asi mnoho.

„A teď má otázka – co vaší práci, respektive dohlížení na mou osobu, říkají vaši blízcí? Rodina, partner...“

Bylo možné, že se právě pokoušel zjistit, jestli je zadaná? Hermiona si podvědomě udělala poznámku, že i Snape umí být roztomile nenápadný. Zapřemýšlela nad odpovědí. „Rodiče jsou s mou prací smíření. Chápou, že zahrnuje spoustu extrémů, a když s nimi mluvím, nezabíháme do detailů. Je to tak lepší, nemají o mě strach,“ pousmála se, ztracená ve vzpomínkách. „A partnera nemám. Bude to znít hloupě, ale jako malá žába jsem si představovala, že jednou potkám pana vysněného,“ vyprávěla dál a docela zapomněla, kdo je posluchačem. „Asi jsem přečetla hodně červené knihovny, ale vždycky jsem si představovala, že zažiju při vysněném polibku stejný moment, jako hrdinky v těch knihách. Při polibku s tím pravým pokaždé bezděčně zvedly nohu, podlamovala se jim kolena... Jenže realita byla v mém podání jinde. Většinou se mi podlomila kolena z neakceptovatelného dechu a nohu jsem zvedala jen, abych hulváty přesvědčila o tom, že s nimi vážně nechci mít nic společného.“ Zavrtěla hlavou, jako by chtěla odehnat nepříjemné vzpomínky. Znovu se podívala na Snapea, překvapená sama sebou. Nechápala, kde se v ní vzala ta potřeba mu to všechno vyslepičit. Imaginárně si povzdychla a čekala na nějakou peprnou narážku.

Nečekaně nepřicházela. Jeho pohled byl pronikavý, ale nic neříkající. Měl pocit, jako by mladou ženu před sebou začínal mnohem více chápat. Už od školních let byla okolnostmi zavedena do prostředí, v němž musela přebírat zodpovědnost nejen za své činy, ale i za činy svých spolužáků. Předčasně dospěla, byla nucena během války dělat složitá rozhodnutí, kterým běžný člověk není vystaven mnohdy za celý svůj život. A její okolí si tak nějak zvyklo na to, že slečna Grangerová je dokonalá osobnost, nikdo nepřipouštěl, že by měla i takové primitivní potřeby jako jednou za čas přečíst nějaký romantický brak, nebo snít o prvních láskách. Vzdáleně si uvědomoval, že i on sám ji doposud viděl v tomto světle otravné bezchybnosti. Cítil se rozmrzele, ale zároveň měl nevysvětlitelně dobrý pocit, že konečně poznává pravou slečnu Grangerovou. Nevěděl, co by na to měl říct, a tak jí jen pokynul. „Jaká je vaše další otázka?“

Hermiona byla zmatená. Očekávala popíchnutí za své dětsky naivní představy, ale dostalo se jí jen Severusova zadumaného výrazu. Začínala mít pocit, že stejně jako ona si dovolí někdy odběhnout za hradbu úzkostné nedůtklivosti, do naivního světa snění. Zřejmě i on za tou svou maskou skrývá mnohem větší kus lidskosti, než je ochoten sám připustit. Napadlo ji, jak jsou si v mnoha ohledech podobní. A ve stejný okamžik začala pochybovat o tom, co ji zavedlo až sem. Najednou si nebyla tak jistá, že dokáže udělat to, co bylo jejím úkolem. V mysli se jí míhaly spousty nevyřčených otázek, ale nedokázala položit ani jednu. Nechtěla ničit ten křehký okamžik, kdy měla pocit, že po letech našla u někoho náznak porozumění, nebo si to možná jen namlouvala.

„Nemám další otázky,“ zalhala. „Kdyby vám to nevadilo, ráda bych strávila ještě nějaký čas ve vaší knihovně,“ řekla pokorně.

„Samozřejmě,“ odvětil rychle. Vstal a obešel stůl, aby jí mohl přidržet židli, když vstávala. Rozpačitě na sebe pohlédli.

„Pardon,“ zašeptala, když do něj omylem strčila.

Spěšně ustoupil stranou. „Nic se nestalo.“

Oba si uvědomili, že se chovají jak puberťáci. A oba nad tím shodně mávli v duchu rukou. Asi erupce na Slunci...

~~~HGSS~~~

Z knihovny vyšla krátce po jedné hodině. Bylo jí divné, že se po ní skřítka neshání s obědem. Dům byl tichý, a tak zkoumavě nahlédla do kuchyně i jídelny. Nikde nikdo.

„Fox?“ zkusila do ticha vyslovit jméno skřítky.

„Slečna si přeje?“ zeptalo se stvoření okamžitě, jakmile se před ní objevilo.

„Myslela jsem, že je čas oběda,“ připomněla a samotné jí to přišlo neomalené, takhle stresovat to nebohé stvoření svými panskými požadavky.

Skřítka se úslužně uklonila. „Pán říkal, že oběd mám připravit, až se vrátí. Říkal, že bude velmi brzy zpět.“

„Vrátí?!“ zděsila se Hermiona okamžitě. „On tu není?!“

Fox zavrtěla hlavou tak razantně, až jí zapleskaly uši. „Pán nechal slečně vzkaz,“ ukázala skřítka na konferenční stolek. Až teď si Hermiona všimla bílé přeložené kartičky. Chvatně se k ní vrhla.

Odskočil jsem si vyzvednout nějaké věci do Tkalcovské.

Nevyšilujte, budu dávat pozor.

Za deset minut jsem zpět. Vlastně je docela možné, že se k vám ten vzkaz ani nedostane...

Zatracený Snape! To nemohl říct? Ne, ani za ten vzkaz mu nemínila připsat plusové body. Otočila se na Fox. „Kdy Severus odešel?“ vyhrkla.

Skřítka se zamyslela. „Asi před dvaceti minutami, slečno. Je něco špatně?“ zeptala se skřítka poplašeně. Hermiona na ni už nereagovala. Zkontrolovala, zda má hůlku, chvatně se obula a vyběhla ven.

S myšlenkou na Tkalcovskou ulici se přemístila před dům opředený mezi bystrozorskou komunitou mnoha legendami, z nichž mohla být jen nepatrná hrstka pravdivá. Ale na tom teď pramálo záleželo. S děsem v očích hleděla na onu stavbu a v jejím pohledu se odráželo ještě něco. To něco byly plameny, které dům hladově požíraly...

 
25.04.2014 18:25:04
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one