Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


Děravý kotel, neděle, 29. prosince 2007

Inner Moon

„Co žes nejel domů?“ zeptám se Severuse, když se oba posadíme a barman se bez zbytečných řečí pustí do nalévání pití. Za ta léta, co sem chodíme, pijeme stále to samé, takže už se ani neobtěžujeme objednávat.

„Problémy s jednou studentkou,“ odpoví prostě a kývne, když mu barman podá sklenku červeného.

„Tak studentka? Je ti jasné, že bych to měl ohlásit, jo?“ popichuju ho a usrknu ze své whisky.

„Haha,“ ocení otráveně můj vtip. „Mimochodem, co vás to napadlo zveřejnit ty hrozné snímky?“ zeptá se na naši poslední aktivitu v pátrání po neznámém vrahovi.

„Byl to nápad Crowa a mně se docela líbil. Už teď máme spoustu dobrovolníků a nejsou to žádné sušinky. Myslím, že by to mohlo klapnout. Veřejnost si uvědomila, že zapojením nám může pomoct a tak teď máme v terénu nejvíc lidí v dějinách kouzelnické kriminality.

„Když myslíš, že to zafunguje,“ zapochyboval můj přítel. „Stejně nechápu, proč zrovna tento způsob vraždy a mrzačení těla. Toho by snad ani Smrtijed nebyl schopen.“

„To mi povídej. Vždycky když nás volají k dalšímu tělu, Crow zezelená a stráví minimálně půl hodiny na záchodě. Já měl při té první mrtvole taky co dělat, ale člověk už si asi zvyká. Smysly se otupují. Zrovna tobě to asi vysvětlovat nemusím.“

„Smrtijedi byli děsná hovada,“ souhlasí, „Cruciatem týrali mudlorozené místo snídaně, ale tohle? Kdo je schopný rozdrásat hrdlo nevinného člověka?“ Rty se mu zkřiví odporem.

Mlčky s ním souhlasím. Způsob, jakým byly všechny oběti připraveny o život, je odporný.
 

Obrtlá ulice, téhož dne

Harry

„Stejně si myslím, žes měl mamce říct, kam jdeme,“ zamumlám znovu, protože procházkám mezi individui různého vzezření a úmyslů jsem si stihl odvyknout.

„Nemohl, Harry. Mamka by nás zavřela doma a ještě bych dostal pořádně vynadáno,“ vysvětluje mi kamarád. „A ty možná taky, i když jsi její miláček,“ usměje se na mě širokým úsměvem, připomínajícím úsměv paní Weasleyové v momentě, kdy dojím poslední sousto jejího nadívaného krocana.

„Já nevím, na co chceš narazit. Už jsme to tu obešli dobře pětkrát a kde nic, tu nic. To už bychom dřív našli zlatou žílu než nějakýho vraha,“ zavrčím podrážděně a pokusím se urovnat chodidlo v botě. Cítím, že si koleduju o puchýř.

„Harry!“ zachraptí mi u ucha naléhavě.

„Co je?“ odbudu ho neurvale a dál se věnuju tlačící botě.

„Támhle ve tmě, vidíš?“ zašeptá a křečovitě mi sevře předloktí. A to by si jeden myslel, že už je zvyklý na horší věci a pár otrhanců z Obrtlé ho nepřekvapí.

Zamžourám do tmy směrem, kterým ukazuje, a rozeznám rysy dvou postav. Jedna určitě patří ženě, protože dlouhé zrzavé vlasy zářící do tmy bych na chlapovi hledal asi jen těžko. Působí dojmem spořádaného páru, protože se k sobě nepřestávají tisknout. Ovšem jen do té doby, dokud nezaslechneme slabý prosebný hlas.

„Prosím, pusťte mě. Slibuju, že nic neřeknu,“ ozve se ze tmy pravděpodobně mužský hlas.

„Aktivuj minci!“ vyhrknu tiše a probudím Rona z letargie pořádným šťouchnutím.

Kamarád konečně zareaguje a začne v kapse hledat zmiňovaný předmět.

„Zatraceně,“ slyším ho zanadávat jen chvíli poté, co o zem cinkne mince, která mu vyklouzla z roztřesených prstů. A nejsem sám, kdo to slyšel.

„Ale ale,“ dolehne k nám jedovatý hlas. Žena se otočí. Nevidím jí do tváře, na to je až příliš velká tma a je od nás daleko, ale zrzavé vlasy se lehce zavlní, jak udělá krok kupředu. Přitom muže odstrčí od sebe, a co mě na tom celém zaujme nejvíc je fakt, že přestože to udělala sotva dvěma prsty, muž skončí na dlažbě. Tady se děje něco sakra divného, bleskne mi myslí jen chvilku před tím, než tasím hůlku.

„Dál ani krok!“ upozorním neznámou výhružně a zaujmu bojovou pozici. Ne vždy jsem na to míval čas, když mě chtěl někdo zabít, ale když vám to protivník umožní, byla by škoda toho nevyužít.

Afektovaně jedovatý smích ke mně dolehne jako zvuk sirény. Je vábivý a přitom mi rozum říká, že jeho majitelka není dobrý člověk.

„Mám ráda ty hravé,“ řekne sladce a udělá dalších pár kroků blíž k nám.

„Nežertuji,“ řeknu varovně a připravím hůlku. Nabyl jsem jistoty, že ji zanedlouho použiju.

„Já také ne,“ odvětí, a přestože jí nevidím do obličeje, zaznamenám nebývalý lesk v očích.

Je čas, napadne mě. Ať je to kdo je to, z řeči jejího těla poznám, že se chystá zaútočit. Nadechnu se k vyřčení kletby, ale přeruší mě křik. Nabírá na síle a zanedlouho se na konci ulice objeví dva bystrozoři.

„Škoda, mohli jsme si pohrát,“ řekne naoko zklamaně neznámá a dřív než na ni stihnu seslat Pouta, zmizí ve tmě.

Zmateně se s Ronem rozhlížíme kolem, protože není možné, že by někdo tak rychle zmizel. Rozhodně se nepřemístila, a kdyby chtěla zmizet na konci ulice, skončila by v náručí bystrozorů, kteří teď doběhli až k nám.

„Byl to někdo podezřelý?“ vyhrkne na mě ten, kterému se rychleji podařilo popadnout dech.

„Všechno vám řekneme na ústředí,“ odvětí Ron. Předpokládám, že mu taky není příjemné to, čeho jsme byli svědky.

„Dobře, jdeme!“ řekne bystrozor a všichni čtyři se přemístíme na ministerstvo.

 

Doupě, téhož dne

Harry

„Ronalde Weasley! Jak jsi mohl!“ slyším až v pokoji, který sdílím s Ronem, křik paní Weasleyové.

Kamarád buď mlčí, nebo odpovídá zatraceně potichu, protože jeho neslyším. Potom, co jsme se vrátili z ministerstva, kde naše výpověď nevyvolala vůbec žádný zájem, protože jsme nebyli schopni ženu identifikovat, Ronova mamka už na nás čekala. A pěkně naštvaná.

„Hůlku!“ zaslechnu rázné zavelení a za chvíli pak šouravé kroky na schodech.

„Tak mám po dobrodružství, kámo,“ řekne sklíčeně Ron, když za sebou zavře dveře a já na ně pro jistotu umístím Silencio.

„Ono možná lepší,“ řeknu tiše. Ta ženská se mi vůbec nelíbila,“ shrnu svůj názor na dnešní večerní dění a zalezu do postele.

„Hm,“ ozve se napůl nesouhlasné a napůl rezignované povzdechnutí z druhé postele.

 

Bradavice, 31. prosince 2007

Hermiona

Probudí mě klepání na dveře. Tedy spíš bušení. Mátožně se vyhrabu z postele a nejvyšší možnou rychlostí, jakou jsem ve svém stavu schopna vyprodukovat, se vydám ke dveřím.

„No jo, vždyť už jdu,“ okomentuju další tupé rány na dveře. „Kdo je tam?“ zeptám se ostražitě.

Nemám v plánu někoho pouštět dovnitř a jsem ochotna se vymluvit klidně na pokousání hipogryfem, když to bude nutné.

„Já!“ ozve se samozřejmě.

Neubráním se úšklebku. Samotný Severus Snape, spoléhající na to, že jeho neodolatelný hlas pozná každý a za každých okolností. Samolibý až to bolí!

„Jo, a tady jsem zase já!“ pokusím se ho trochu vytočit. Zas tak špatně, abych si nedovolila trochu provokovat, mi není.

„No jistě, že jste to vy, když za vámi jdu!“ odpoví ne zrovna inteligentně.

Dřív než se poprskám smíchy, raději se rozhodnu vypátrat, co potřebuje. Přece jen bych si ráda zase co nejdříve lehla.

„Co chcete, profesore?“

„Potřebuji s vámi mluvit,“ řekne prostě, ale něco v jeho hlase mi říká, že nemluví zase tak úplnou pravdu.

„Není mi dobře, takže jestli hledáte někoho na novoroční přípitek, musíte se poohlédnout jinde,“ odbudu ho.

„Myslím to vážně!“

Úplně slyším, jak za dveřmi vzteky skřípe zuby, ale je mi líto, bude muset počkat minimálně do zítřka, kdy mi bude lépe, abych mohla vzdorovat jeho pátravým pohledům.

„Já taky,“ řeknu unaveně.

„Ale-“ pokusí se něco říct. Přeruším ho.

„Stavím se za vámi zítra v podvečer, dobře?“ zkusím to urychlit.

Několik vteřin je ticho. Asi přemítá nad tím, jestli je to vážně tak důležité, jak si myslel.

„Dobře,“ ozve se po chvíli.

Oddychnu si. Takže to tak důležité nakonec nebylo. Jenže to mě ještě nenapadlo, že i já se můžu mýlit.

 

Ostrov Jersey, Velká Británie, 1. ledna 2008

„Nedivím se, že se ti tu tak líbí,“ řekne mladík, když za sebou zaslechne tiché kroky. Neotočí se. Ví, že na liduprázdném skalisku vysoko nad mořem může čekat jen jednoho člověka.

„Dobré místo na odpočinek. Ale přejděme k věci. Nemyslím si, že ses chtěl setkat jen proto, abys mi popřál zdraví v novém roce.“

„Ystriell.“

„Aengorde, to ji vážně nemůžeš uhlídat?“

„Včera řádila jako divá,“ řekne mladík v odpověď. „Jsou dva, Amygdaline. Další dva.“

„Pokud bude pokračovat tímhle tempem, nemám šanci ji dostihnout. Musíš ji zpomalit!“

Teprve teď se mladý muž otočí a odhalí tak dva rudé šrámy na tváři.

„Není to tak jednoduché. Získala nebývalou sílu. My, kteří jsme neporušili zákoník, proti ní nemáme šanci. Jsi naše jediná naděje.“

„S těmi novými dvěma zbývají čtyři.“

„Zvládneš to?“

„Pokud nebude pokračovat tím šíleným tempem, tak ano.“

„Nemůže přestat.“

„Já vím, Aengorde. Já také ne...“
 

Bradavice, téhož dne

Hermiona

Zasněžené pozemky lákají k procházce, a přestože jsem unavená z návštěvy Prasinek a tak nějak ze všeho, neodpustím si projít se v neposkvrněné vrstvě sněhu. Opatrně našlapuji a vychutnávám si praskot a křupání křehké vrstvy zmrzlého sněhu. Ten zvuk je osvobozující a na malou chvíli mi umožní, abych se soustředila jen na soumrak snášející se na Bradavice, na klid, který mě obklopuje, na pocit bezpečí, který mě naplňuje.

„Vidím, že váš zdravotní stav se od včerejška zlepšil,“ ozve se za mými zády. Neotočím se hned. Nejdřív pevně sevřu víčka a dovolím si luxus několika vteřin, v nichž si vynadám za to, že jsem nedávala pozor a nevnímala nic, co se kolem mě děje. Jinak bych ho nemohla přeslechnout.

„Ano,“ odvětím a otočím se na něj s netečnou tváří. „Sledujete mě?“

„Ne tak docela,“ řekne prostě, ale výraz jeho tváře mi říká pravý opak. „Včera jste říkala, že za mnou přijdete,“ připomene mi.

„Já vím, ale byla jsem v Prasinkách. Před pár okamžiky jsme se vrátili a já měla v plánu svůj slib dodržet. Smím vědět, co je tak důležitého, že o tom potřebujete mluvit se mnou?“ vyzvídám opatrně.

„Rád bych to vyřešil v soukromí.“

Probodnu ho zpytavým pohledem. Ani náznakem nedá najevo, že by ho to znepokojilo.

„Můžeme?“ zeptá se a gestem ruky naznačí, abych šla po úzké stezce, na níž je odhrabaný sníh, před ním.

Kývnu a rozejdu se.

 

Severus

Narazil jsem na Grangerovou na pozemcích a konečně se snad dostanu k tomu, abych vyřešil její problém. Vypadá nedůvěřivě, ale když ji vedu do svých komnat pod záminkou důležitého rozhovoru, nic nenamítá.

Asi nabyla dojmu, že odhalit její tajemství je nemožné. Pro ostatní možná, ale ne pro člověka, který jí dluží za svůj život. Vím, že to tenkrát byla ona, kdo se nejvíc zasloužil o to, že jsem stále mezi živými. A dnes splatím svůj dluh.
 

Hermiona

„Mohl byste přestat být tak tajnůstkářský a konečně mi říct, o co jde?“ zeptám se netrpělivě, když za námi zavře dveře svých komnat a rozejde se k pracovnímu stolu.

Neubráním se nakrčení nosu, když mě v něm zašimrá podivný zápach, jenž má na svědomí několik bílých svící, které vzápětí upoutají mou pozornost.

„Myslím, že jsem odhalil příčinu vašich stavů,“ řekne do ticha. Pomalu se otočí a já v jeho ruce spatřím kříž na koženém řemínku.

Ví to, dojde mi okamžitě. Cítím, jak se mi strachem rozšiřují zorničky. Strachem o něj...

 
27.08.2014 18:58:14
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one