Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Věnováno Vendi. Zlatíčko, k Tvým dnešním narozeninám Ti přeji jen to nejlepší! Buď stále tak skvělým človíčkem jako doposud a zapomeň na splíny - je to jenom číslo! :-)


Beta: Claire


Bradavice, pátek, 21. prosince 1998

Hermiona

Poslední den školy mě stál hodně přemáhání. Úplněk má přijít až za týden, ale já se už teď cítím, jako by mě převálcoval norský trnoocasý. Je to čím dál horší, ale zatím si profesoři ničeho nevšímají. Snažím se, jak to jde, abych působila stále stejně 'grangerovatě' a myslím, že si mých stavů nevšimli ani kluci. Stačí se vždycky vymluvit na válečná zranění a oni s pochopením přestanou dotírat. Ostatně, vždyť ani tolik nelžu, usměju se hořce při vzpomínce na poslední bitvu.

Jen jeden člověk mi nedá pokoj. Všetečný Severus Snape mě doslova pronásleduje na každém kroku a já vím, že mu vrtá hlavou, co se děje. Znám ho natolik, že vím, jak moc nesnáší nevědomost a užírá ho myšlenka, že něco přehlédl. Je mi ho líto, ale musím svá tajemství udržet co nejdéle. Ostatně už to dlouho trvat nebude.

Musím se sebrat. Uvědomím si, že poslední den s sebou přináší i určité povinnosti primusů a já musím dohlížet na odjezd nebelvírských studentů na prázdniny. Já zůstávám. Je to pro mě pohodlnější a nevím, jak bych doma vysvětlovala, že jsem k smrti unavená z obyčejného nicnedělání.

Když dorazím do svých komnat, jen položím školní tašku za dveře a vydám se na dlouhou cestu do Velké síně, abych si co nejdříve splnila své povinnosti. A když všechno dobře půjde, budu moci prolenošit celé prázdniny v posteli, a že mě z ní nikdo nedostane, asi dodávat nemusím.

Severus

Spolu s ostatními řediteli kolejí a kolejními primusy dohlížím na hladký průběh odjezdu studentů, nadšených z příchodu vánočních svátků, ale můj pohled častěji směřuje k mrtvolně bledé Grangerové. Je to už nějaká doba, kdy mě přesvědčila, že je její stav odrazem běžných ženských záležitostí, ale každým dnem jsem si jistější v tom, že mi lhala. Ne snad že bych vedl slečně Grangerové menstruační kalendář, jen jsem si nemohl nevšimnout, že její problémy přetrvávají dobře polovinu měsíce a během té druhé je zlepšení sotva patrné. Něco tají. A já přijdu na to, co to je, tím si může být jistá.


Ministerstvo kouzel, ústředí bystrozorů, sobota, 22. prosince

„Šéfe," osloví Theodor Crow svého nadřízeného, jakmile vejde do jeho kanceláře, „víte, přemýšlel jsem o tom, jestli bychom neměli změnit taktiku. To vyčkávání a přehrabování se složkami, které už umíme odříkat zpaměti, nás vůbec nikam nezavedlo a možná bychom měli víc zariskovat," dokončí svou řeč, během níž se posadil do jednoho křesla před stolem.

Moon vzhlédl od jednoho spisu, kterým toho rána listoval už poněkolikáté, a přestože bylo sotva půl deváté, sundal si z nosu brýle a unaveně protřel oči.

„Myslím, že jsem otevřený každému nápadu. Už je devět obětí a kromě toho jednoho vlasu, který ani nemáme s čím porovnat, máme prázdné ruce. Co tě napadlo?" zeptal se. Ve snaze srovnat si záda se zavrtěl ve svém křesle.

„No, jde o to, že na celý případ je uvaleno informační embargo, což je logické a v těchto případech nevyhnutelné, ale napadlo mě, že bychom to mohli změnit a poslat do světa nějaké ty informace."

„Takže chceš našeho vraha vylákat z úkrytu, jestli to chápu dobře. Nevím, jestli je to dobrý nápad. Volavek už máme v terénu ohromné množství a stejně to nezabralo," povzdychl si starší muž.

„Nemyslím vylákat ho, myslím zapojit veřejnost. Poskytnout novinám informace o způsobu vražd a požádat lidi o pomoc. Pokud to okořeníme nějakou tučnou odměnou, mohlo by to fungovat," vysvětloval mladík nadšeně svůj plán.

„Jo, takže jestli to dobře chápu, ty chceš na tohle vraždící monstrum poslat obyčejné kouzelníky bez výcviku, které čeká nejspíš jen rozpárané hrdlo, pokud něco objeví."

„Vlastně ano," přisvědčí Theodor a vyslouží si od nadřízeného zamračený pohled. „Ale samozřejmě bychom to udělali tak, že dobrovolníky bychom registrovali, dali jim pokyny, co a jak a vyzbrojili je těmi mincemi. Víte, které myslím?"

„Myslíš ty mince, které si nechala patentovat ta Grangerovic holka?"

„Jo, přesně ty. Pak bude jednoduché, kdyby nás jimi dobrovolníci informovali a nejbližší bystrozor by přispěchal na pomoc. Pokud by to vedlo k dopadení vraha, dobrovolník by dostal náležitou odměnu."

Moon chvíli mlčky přemýšlel. Když se i Crowovi zdálo ticho až příliš tíživé, Inner promluvil. „Myslím, že bychom to mohli zkusit. Nemáme moc na výběr," připustil sklesle.

„Výborně, zajdu do novin a domluvím s nimi interview na dnešní večer, může být?"

„Udělej to," přikývl starší bystrozor.


Doupě, neděle, 23. prosince

Harry

„Harry! Harry!" probudí mě křik kamaráda. Ten mi následně přistane na posteli a vůbec mu nevadí, že mi asi rozdrtil všechny kosti v nohou.

„Rone, co blázníš?! Když jsi mě zval k sobě na Vánoce, fakticky jsem netušil, že dostanu tvoje bláznivé chování jako bonus," řeknu ironicky a pokusím se ho shodit z postele.

„Promiň, kámo, ale tohle prostě musíš vidět!" třeští na mě oči a strká mi pod nos ranní tisk.

Rozmrzele se posadím na posteli, nasadím si brýle a zamžourám na fotografie na titulní stránce. V ten okamžik se mi zvedne žaludek a já jsem rád, že jsem nestačil posnídat.

„Zbláznil ses?! Co to je?!" vykřiknu zhnuseně a odhodím noviny stranou.

„To je, co?" dívá se na mě Ron senzacechtivě. „Zveřejnili fotky několika obětí, ale neboj, je to začarované tak, že děcka mladší osmnácti let to nemůžou vidět."

„To je děsně fajn, ale nechápu, proč jsi mě budil kvůli hektolitrům krve na fotce."

„Harry, oni žádají o pomoc. Chápeš to? Bystrozoři už jsou naprosto bez nápadu, tak hledají pomoc u obyčejných kouzelníků bez výcviku a navíc nabízejí odměnu. Tak mě tak napadlo…" odmlčí se a vyzývavě se na mě podívá. Je mi jasné, co se mu honí hlavou, ale nechám ho domluvit. „Tak mě napadlo, že bychom se mohli zaregistrovat a využít prázdniny pro užitečnou věc. Víš jak." Zní nadšeně.

„A ještě mi řekni, že ti tenhle šílenej nápad mamka posvětila a já si vážně budu myslet, že se mi to všechno jenom zdá."

„No, to ne," připustí. „Ale jí to radši říkat nebudu. Znáš ji, hned by byla celá nesvá."

„A měla by důvod. Rone, nemyslím si, že je to dobrý nápad," pokouším se usměrnit jeho nadšení.

„Já vím, ale mohli bychom to aspoň zkusit. No tááák," přemlouvá mě. „Je to docela bezpečný, vyfasujeme začarovaný mince, ty jak vymyslela Hermiona, a kdyby něco, přivoláme pomoc."

„Hele, Rone, tu fotku jsem viděl sotva vteřinu, ale i tak jsem si jistej, že ten, kdo to dělá, je pěknej cvok. Neměli bychom se do toho pouštět."

„Jo, já tu fotku viděl taky a nerad bych, abych si za pár dní prohlížel podobnou, na které by byl buď někdo z mých přátel, nebo rodiny. Jestli do toho nejdeš se mnou, půjdu do toho sám," zní neoblomně.

„Tak jo," kývnu nakonec po chvilkovém zaváhání.

Ještě než vstanu, stihneme si naplánovat, jak se půjdeme dnes registrovat. V něčem má Ron pravdu. Čím dřív tu bestii někdo zastaví, tím dřív přestanou umírat nevinní lidé.


Bradavice, středa, 26. prosince

Severus

Pohledem zkontroluji, zda jsem nic nezapomněl a shýbnu se pro koženou cestovní tašku. Zařídil jsem, co bylo třeba, a teď mě čeká přesně týdenní dovolená. Rád bych řekl, že budu nabírat síly na příjezd těch ignorantů, ale když si představím, že mě čeká Alexandra a s ní i nekonečný sexuální maraton, asi budu muset síly nabrat znovu až tady. Ušklíbnu se. Vůbec se mi ta představa nepříčí.

„Pane profesore?" osloví mě znenadání někdo za zády. Nebýt zvyklý na všetečnou přítomnost bradavických duchů, asi bych se pořádně lekl.

„Sire Nicolasi," oslovím ducha, který dnes vypadá podivně ustaraně, jak jen je to na průhledné tváři možné rozeznat.

„Promiňte mi, pane profesore, zaklepal bych, ale-" příznačným gestem dal najevo, že v jeho stavu se jedná o nemožnou věc.

„To je v pořádku, stalo se něco?" zeptám se ostražitě. Když za mnou Nicolas přišel posledně, bylo v sobě snad pětadvacet Nebelvírů a Zmijozelů.

„Totiž, asi ano," připustí nesměle.

Tohle bude na dlouho, napadne mě a položím tašku tam, odkud jsem ji před pár okamžiky zvednul. „Co kdybychom si na to sedli?" navrhnu a pokynu mu ke křeslům u krbu.

Vděčně kývne a propluje kolem mne, aby si mohl sednout. Povzdychnu si. Někdy je vážně těžké chovat se k duchům jako k sobě rovným, ale snažím se o to, jak jen je to možné, protože vím, že si toho cení, a když pak člověk něco potřebuje, není nad to, když vám je takový duch nakloněný.

Taktně přejdu nabídku nějaké pití a pobídnu ho: „O co jde, sire Nicolasi?"

Usměje se. „Stačí jen Nicolas," řekne rozpačitě.

„Dobrá, Nicolasi, co se děje? A říkejte mi Severusi," oplatím mu a kdybych nevěděl, že je to nemožné, pomyslel bych si, že se začervenal.

„Jde tedy o to, že..." odmlčí se, hledá ta správná slova. „Mám obavy o Hermionu Grangerovou," vypadne z něj nakonec a mně překvapeně vylétne pravé obočí.

„Ale proč s tím jdete za mnou?" neubráním se otázce, v níž narážím na to, že jako kolejní duch Nebelvíru by měl své starosti Nicolas svěřit Minervě, která si i přes funkci ředitelky školy ponechala status hlavy této koleje.

„Jestli myslíte na Minervu, tak za tou jsem byl, ale odbyla mě, abych studenty nešpehoval a našel si nějakou jinou zábavu, když jsem jí vypověděl své pochybnosti. Nemám na koho jiného se obrátit, protože nikomu kromě Minervy a vás tolik nedůvěřuji," vysekne mi poklonu, která mě poměrně překvapila. Netušil jsem, že si u některých duchů můžu stát až tak vysoko.

„Dobře, řekněte mi, o co jde, a já uvidím, co s tím můžu dělat," přislíbím, protože to perfektně zapadá do mé teorie, že se s Grangerovou něco děje.

„Je to asi týden," spustí duch, „když jsme s kolegy pořádali každoroční soutěž, kdo vyleká víc lidí, kteří prostě nečekají, že se jim za zády někdo ozve. Znáte to," ujistí se Nicolas a já přikývnu. Jako prváka mě takhle Krvavý Baron vyděsil k smrti ve sprše a já byl celý týden pro smích. „Vím, že na ty starší to už tolik nefunguje, ale rozhodl jsem se to zkusit a vlétl do komnat nebelvírské primusky. Nebylo nijak pozdě, sotva devět večer, ale ona ležela v posteli, zmítala sebou a vypadalo to na hodně zlý sen. Vím, že jsem se měl asi co nejrychleji vypařit, ale myslel jsem si, že kdybych ji probudil, bylo by to pro ni lepší."

Nicolas se odmlčel a pohled stočil do vyhaslého krbu. Až po chvíli se znovu obrátil na mě. „No tak jsem jí položil dlaň na rameno. Víte, že to není téměř cítit, ale když se my, duchové, snažíme, můžeme vyslat do těla smrtelníka chvění, které pocítí i on," vysvětluje mi.

„Rozumím, už jsem to několikrát zažil," přisvědčím.

„No, tak jsem se jí dotkl a koncentroval se, abych ji probudil, bez toho aniž bych musel zvýšit hlas, ale vtom se to stalo."

Nicolas ztišil hlas, jako by se jednalo o něco opravdu delikátního a já se přistihl, že zadržuji napětím dech.

„V okamžiku, kdy jsem na ni chtěl promluvit a vyslat záchvěv, prohnula se v zádech a nelidsky zanaříkala. Říkám vám, Severusi, jsem duchem už dost dlouhou dobu na to, abych mohl říci, že nic podobného jsem ještě nikdy neviděl. Tohle nebyl zlý sen. Já jsem v tu chvíli téměř zkameněl a ona se vzápětí na to probudila, ale ten pohled, Severusi, ten mrtvolný pohled jejích očí mě straší doteď. Nechtěl jsem s tím hned za někým letět, tak jsem se rozhodl ji několik dní sledovat. Je neustále unavená, malátná a její spánek doprovází podobné výjevy jako té noci, kdy jsem se tam vyskytl poprvé. Bojím se, že by to mohlo být něco vážného a mám o tu dívku strach, jenže Minerva nad tím jen mávla rukou a já nemám za kým jiným jít," dokončí své vyprávění a já si až teď uvědomil husí kůži na předloktích.

„Jsem rád, že jste za mnou přišel, Nicolasi," řeknu upřímně a vidím, jak si duch viditelně oddychl. Nejspíš předpokládal, že ho vyženu za jeho hloupé vtipkování. „Přiznám se, že jsem si i já všiml jisté změny jejího chování na svých hodinách a její přetrvávající únavy. Určitě se na to zaměřím," přislíbím a upřu zrak na sbalenou tašku.

Duch vystopuje můj pohled a upře na mě oči, v nichž čtu jasnou prosbu. „Severusi, vím, že žádám hodně, ale nemohl byste se na to zaměřit hned? Vidím, že se chystáte odjet a nekazil bych vám plány, ale kdybyste viděl, jak Hermiona každou noc trpí... Je to něco neskutečného a jsem si jistý, že její tělo zachvacují křeče a ona chvílemi vypadá, že se ani probudit nemůže a-"

„Dobrá," přisvědčím záměrně neochotně. Pomalu začínám tušit, co by se tu mohlo dít a ta myšlenka se mi vůbec nelíbí. „Pokud se to má takhle, tak se podívám do pár knih a uvidím, co se dá dělat. Děkuji, že jste za mnou přišel, udělám, co je v mých silách. Ale žádám vás, aby tento rozhovor zůstal jen mezi námi," požádám ducha.

„On by mi to stejně nikdo nevěřil," povzdychne si a vznese se z křesla do vzduchu. „Díky, Severusi," rozloučí se, a tak rychle, jak se objevil, i zmizí.

Několik minut dál sedím v křesle, ale duch už se neobjeví. S hlubokým povzdechem se zvednu z křesla, zamířím nejprve k baru, kde do sebe kopnu panáka skotské a dalšího si naliju. Znovu se vrátím ke křeslu, pohodlně se posadím a přivolám si ze své knihovny dva svazky.

O tři hodiny a čtyři sklenky skotské později zaklapnu tlustou knihu s nápisem vyvedeným runami a unaveně zavřu oči. Potvrdil jsem si předchozí domněnky a nějak netuším, co mám dělat.

Přesto jsem připravený udělat co je v mých silách, abych z toho Grangerovou dostal. Teď, když vím, co se s ní děje, už se to nezdá jako těžký úkol. Minimálně po těch šesti skotských ne tolik.



Pokud chcete zanechat komentář a nevyhovuje vám formulář webgardenu, můžete
>>>ZDE<<<
Děkuji!


13.08.2013 10:55:49
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one