Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Pohádka o tom, jak se wixie setkala s panem R. aneb nikdy nezanevři na své sny.

Právě dnes, 13.11.2012, to jsou dva roky, kdy jsem měla tu příležitost setkat se s Alanem Rickmanem. A právě dnes, po dvou letech, vám přináším svůj pohled na ono setkání. Pokud se chcete pobavit, doporučuji spíše reportáž autorky SaraPolanska. U mě asi humorné pojetí nenajdete, protože to s takovou lehkostí napsat neumím. I tak jsem ráda, že jsem to konečně, po dlouhých dvou letech, "dokázala". Mluvit o svém soukromí pro mě není jednoduché, proto to tak dlouho trvalo. Bylo (a stále je) to příliš soukromé. Ale už je možná čas se s tím vyrovnat a přiznat si, že co bylo, bylo. A doufat, že to třeba nebylo naposledy...

Varování: Bez betareadu. Psáno s nadsázkou.


 

Psal se rok 2010 a já spolu s kamarádkou (ne)plánovala premiéru HP v Londýně, protože jak se zdálo, (nám, nezkušeným a dosud nerozkoukaným, co se týče Alanova pestrého společenského života) byla to jediná možnost, jak zahlédnout náš objekt 'slintání'. Proč píšu (ne)plánování? Protože to všechno probíhalo stylem – pojedeme? tak jo. ale co když tam nebude? tak radši nepojedeme... A uprostřed tohoto plánování jsem objevila zajímavou informaci – Alan byl obsazen do hry Henrika Ibsena – John Gabriel Borkman, která se měla hrát v The Abbey Theatre v Irském Dublinu. A tak jsem začala hledat. Co? Všechno možné. Asi nejlépe to vystihuje toto mnou vytvořené video.

http://www.youtube.com/watch?v=PjHuBi7WFaA&feature=plcp

Já osobně byla už rozhodnutá, ale stále jsem o tom s nikým nemluvila. Jenže jak hodiny (ano, hodiny, rozhodně ne dny ani delší časové úseky) plynuly a čím déle jsem nad tím přemýšlela, prostě to byla jedinečná šance. Tak jsem návrh předložila před rodinnou radu. Kupodivu se shledal s podporou a tak jsem ještě ten den seznámila s touto možností kamarádku. I tady byl návrh přijat a mohlo se začít plánovat. (rozhovor probíhal velmi prostě: Já – Alan bude hrát v Dublinu v divadle. Pojedeme? Sára – jo, jasně. Kdy?) Nakoupily se letenky, zabookoval hotel, zakoupily lístky do divadla, koupil se průvodce. Ano, zní to jednoduše, ale každý, kdo někdy plánoval nějaký výlet, tuší, že za tím byly dlouhé večery u počítače, zarudlé oči a nervy kdesi na dovolené. Ale co bych pro Alana neuděla...

A tak jsme se, vyzbrojeny vytištěnými fotografiemi k podpisu, 13. listopadu 2010 sjely na Ruzyni. Já mírně pesimistická, protože ačkoliv jsem doufala, že AR uvidím už ten večer, byla jsem, jakožto dítě vychované ke skromnosti, ochotna přijmout cokoliv, co se bude nabízet, byť by to mělo být pouze to, že ho uvidím na jevišti. Ale nebyl by to pořádný výlet, aby se obešel bez komplikací – a ty přišly velmi příhodně hned v odletové hale na Ruzyňském letišti. Kvůli silnému větru a celkově nehostinnému počasí panujícímu ve Frankfurtu byl náš let odložen o třicet minut. Možná se ptáte, co to je třicet minut a ještě kvůli nějakému letišti v Německu, když ony letěly do Dublinu? Ono to je celkem dost, když letíte s přestupem, na který máte čtyřicet pět minut a přestup je právě ve zmiňovaném Frankfurtu...

Přeskočím tu část, kdy jsme letištním personálem byly ujištěny, že se to stihne, i to, že přistání ve Frankfurtu bylo jak z akčního filmu, protože vítr házel s letadlem jako s hračkou. Něco málo už mám na svůj věk nalétáno a popravdě jsem obdobné přistání dosud nezažila.  Ale na druhou stanu – bylo to fajn! Já prostě ráda létám... Přestup dopadl dobře, u gate jsme byly první, doufaly jsme, že o zavazadla je postaráno a poletí s námi a mohly jsme vyrazit tentokráte už do cílového Irska.

Do Dublinu jsme přiletěly kolem sedmé hodiny večer, koupily lístek na bus, ujistily se, že platí i pro busy obsluhující dopravu z a na letiště a vyšly do mrazivého večera v cizí zemi. Ačkoliv je letiště v Dublinu poměrně rozlehlé, je skvěle organizované a takové přívětivé, všude perfektní značení, ztratit se je takřka nemožné. Nasedly jsme na bus (samozřejmě dvoupodlažní a my se samozřejmě hnaly nahoru a pokud možno 'ke sklu' úplně vepředu. Ale protože pršelo, bylo nám to stejně na dvě věci. Poznaly jsme (a měly jsme se o tom ještě utvrdit později), že řidiči v Dublinu jsou, co se týče řízení, pěkná prasátka. Ale na druhou stranu, ty úzké silnice si asi vyžadují jiné zacházení... O hodinu později nás autobus vyhodil na O'Connell Street. A my si v tu chvíli připadaly trochu jak Harry Potter vyhozený ze záchranného autobusu uprostřed neznáma. Ale protože jsem díky Google Maps měla trasu k hotelu několikrát prošlou, zdálo se, že nemůžeme netrefit. Och, jak jsme byly naivní... Kolem hotelu jsme ve tmě a dešti kroužily dobře půl hodiny, možná více, v domnění, že támhle za tím rohem to už přeci musí být! Nebylo. Ujal se nás i jeden aktivní polák, ale o hotelu jménem Anchor neměl nejmenší tušení. Poděkovaly jsme a vydaly se hledat dál. Hotel jsme nenašly, naopak jsme po deseti minutách narazily opět na zmíněného muže polské národnosti. A pak, zoufalé z toho, že nám kape na mapu a pouliční lampy nedovolují blíže prozkoumat, kde se vlastně nacházíme, jsem vzhlédla a uviděla to.

Modrá cedule s kotvou a jménem našeho hotelu. Ubytovaly jsme se, majitel nám vynesl naše těžké kufry až do druhého patra (dodnes ho obdivuji a v duchu mu děkuji, proti těm typicky strmým schodům bych s dvacetikilovým kufrem asi neměla šanci) a já se zhroutila na postel s vědomím, že tohle jsem prostě zvládla. Bude to znít asi trochu namyšleně, ale protože jsem všechno organizovala, byla jsem přešťastná, že letenky platily, dopravily jsme se na místo a oni nás nevyhodili s tím, že žádnou obdobnou rezervace tam nemají – tzn. že první část mise byla z mé strany úspěšná. A tak jsem tak seděla na posteli, objímala polštář, únavou se mi zavíraly oči a jediné co jsem chtěla, bylo zalézt do postele a vylézt až druhý den. Jo, přesně, na Alana jsem v tu chvíli neměla ani pomyšlení :-D

Ale naštěstí jsem tam nebyla sama a má spolubydlící by nikdy nedopustila, abychom zmeškaly byť jen jedinou příležitost vidět pana Vysněného, takže jsme vyrazily znovu do ulic. Věděly jsme, že divadlo je v podstatě zhruba tři minuty chůze od hotelu, ale ani tak jsme se nevyvarovaly bloudění 'v kruzích'. Když jsme divadlo nakonec objevily, zjistily jsme, že jsme ho obešly dobře třikrát... Ale nevadí. Měly jsme ještě nějaký čas, takže jsme se odešly posilnit do blízkého fast foodu, protože poslední jídlo proběhlo v letadle (pro ty, kterým se udělalo v oblacích nervozitou zle, ani to ne – ehm, ano, mluvím o sobě). Až když jsem byla v půlce eurového cheeseburgeru, napadlo mě, že to asi nebyl dobrý nápad. Co kdyby se chtěl Alan líbat?!!! No, zkrátím to – nechtěl :-D

Takto posilněny jsme obavy na dech hodily za hlavu a šly k divadlu blokovat stage door. Byly jsme tam první a podle hloučku, který se vyvalil zpoza rohu, jsme poznaly, že představení skončilo. Ano, teď to začalo být intenzivní – ten pocit, že HO uvidím... Tep se zvyšoval, nedostávalo se mi kyslíku, byla jsem bledá a měla studené prsty, v nichž jsem třímala fotku na podpis, bylo mi horko a zima zároveň... prostě takové typické příznaky závisláka, kterému máváte drogou před očima. A ta má droga se zničehonic vyloupla za skleněnými dveřmi! Doprovázen nezbytným 'sekuriťákem'. Jenže ouha. Milý Joe (ochranka) vpustil dovnitř dvě ženy, dveře zamkl a nás nechal slintat za sklem. Co to má, sakra, znamenat?! ptaly jsme se, ale naštěstí se vše rychle vyřešilo, jednalo se nejspíš o nějaké VIP fanynky, které se s Alanem vyfotily, potřásly mu rukou a zase byly vypuštěny ven.

My ostatní už takový luxus neměly, poctivě jsme se musely zařadit do fronty. Na mě přišla řada poněkud brzo. S oddaným pohledem jsem Alanovi podala fotku, požádala ho o podpis, poděkovala a vymotala se z davu s povznášejícím pocitem, že teď už je můj život kompletní a můžu umřít. A jak jsem se tak zpovzdálí kochala jeho hlavou, kterou jedinou jsem přes fanynky viděla, přiběhla ke mně rozesmátá Sára. Nejdříve se pochlubila, že má společnou fotografii a poté mi vynadala, kde jsem byla (byly jsme domluvené, že ji vyfotím a ona vyfotí mě). No jo, jenže myslete na tyhle nepodstatné věci, když stojíte u Alana Rickmana!!! na vzdálenost několika palců a on na ten kratičký okamžik patří jen vám, že. Povzbuzena tímto sdělením, probrala jsem se z letargie a bylo mi jasné, že bez fotky toho večera prostě neodejdu.

Sáru jsem instruovala, ať jde za mnou, a bez skrupulí a předešlé pokory se začala hrnout skrze rozvášněné ‚davy‘. Kupodivu jsem se před ním ocitla opět nebývale rychle, on se podíval stylem „tebe jsem tady už viděl“ a natáhl ke mně ruku s tím, že se podepíše. Zavrtěla jsem hlavou, ukázala prázdné ruce a požádala ho o foto. Usmál se, řekl své typické: „Okey.“ já se jak v Jiříkově vidění postavila vedle něj a první společná fotografie byla na světě. Asi nemusím říkat, že jsem byla v sedmém nebi a ač unavené, básnily jsme o tom se Sárou na pokoji do brzkých ranních hodin...

Druhý den byl ve znamení poznávání Dublinu. Autobusem jsme se vydaly na poloostrov Howth a strávily zde příjemné dopoledne ve společnosti drzých racků. Odpoledne jsme pak couraly v centru města, kupovaly suvenýry a samozřejmě pečlivě rentgenovaly okolí, zda někde neuvidíme Alana. Neviděly.

Třetí den – pondělí – byl den D. Den, na který jsme měly vstupenky do divadla, které slibovaly dvouhodinové kochání z první řady. Dopoledne jsme prošly historickou část města, zašly na pozdní oběd a kolem čtvrté hodiny se vypravily zkrášlit na večer. Sára slíbila zbytku naší skupinky líčení, já se toho ujala sama a zase jsem si jednou za uherský rok vykouzlila poměrně výrazný make-up. Od Sáry jsem se nechala jen přepudrovat osvědčeným pudrem a zmizela jsem v koupelně pořádně zafixovat vlasy lakem a uvázat kravatu. Ano, volila jsem oblečení v pánském stylu a troufám si tvrdit, že to nebylo tak hrozné. Do divadla jsme dorazily se slušnou časovou rezervou, vyzvedly vstupenky (v tuto chvíli mi definitivně spadl kámen ze srdce, že ani ty nám neodepřeli) a zakoupily nezbytný program, v němž byl zahrnut přepis hry, za krásných pět euro. A pak se otevřely dveře do sálu, my se usadily do první řady doprostřed a čekaly. A dočkaly se. Setmělo se a na jevišti se objevila Fiona Shaw a Lindsay Duncan v dobových kostýmech, aby sehrály první část hry. Po zhruba patnácti minutách se scéna setměla a ozvaly se první tóny hry na klavír. A pak se jeviště osvětlilo a z první řady se ozvalo zalapání po dechu. Stál tam on, Alan Rickman, ležérně opřený o křídlo s pohledem upřeným do dáli. A my si nenápadně setřely slinu v koutku úst...

Hra byla excelentní, Alan, tedy jeho postava, v závěru hry tragicky umírá uprostřed zasněžené pláně a řeknu vám – já mu to 'žrala', fakt že jo. Mám pocit, že když klesl přímo přede mnou na zasněžené jeviště, vynechalo mi srdce. A ne jednou. A pak byl konec. Setmělo se, a když se znovu jeviště osvětlilo, stáli tam všichni protagonisté v řadě a shlíželi na nás. A samozřejmě se ozval potlesk. My jsme byly domluvené, že se postavíme, abychom tak ještě víc zdůraznily náš vděk hercům. A tak jsme se postavily. Letmým pohledem za sebe jsem zkontrolovala, že jsme se opravdu zvedly první a co na tom bylo nejkrásnější – šly jsme lidem příkladem a postavil se celý sál. Ta atmosféra děkovačky byla kouzelná. Herci působili dojatě a Fiona se dokonce neubránila slzám.

Když zmizeli úplně a plné osvětlení sálu nám dalo najevo, že je opravdu konec, sprintem jsme se hrnuly ven. Ze sálu jsem vyšla mezi první a s hlavou v oblacích a myšlenkami u jednoho šedivého pána jsem si to šinula ven a jistě znáte ten pocit, když se před vámi objeví člověk, kterého musíte obejít, abyste do něj nevrazili. Tak přesně tak náhle se přede mnou objevila Rima Horton. Asi mi na chvíli spadla čelist, ale rychle jsem si ji posbírala a usmála se. Ta malá elegantní dáma mi úsměv oplatila a já s myšlenkami, v nichž jsem se jí omlouvala za to, že si chystám ještě na chvíli jejího partnera urvat, konečně vyšla do chladné noci. Ještě jsem se pokusila na Rimu upozornit kamarádky, ale nejsem si jistá, zda ji nakonec viděly či nikoliv. Prioritní byl Alan.

A ten nezklamal. Zhruba za deset minut se objevil u stage door. Já (opět jsem stála nějak blízko, takže jsem šla 'na řadu' brzy) mu podstrčila k podpisu dříve zakoupený program. Zatím co se podepisovat, požádala jsem ho o společnou fotografii. Jenže Alan na mě nereagoval. V domnění, že už na něj nejspíš útočí stařecká ztráta sluchu nebo jsem svůj dotaz nějak špatně zahuhlala, požádala jsem ho znovu (to už se podepisoval jiným). Zvedl ke mně zrak (ó, dobrý bože!), usmál se (Merline!) a sdělil mi, že se nejdříve všem podepíše a poté se bude fotit. Sklopila jsem zahanbeně pohled, zamumlala omluvu a začala couvat. Současně jsem si velmi nelichotivě nadávala za svou debilitu. Jenže... jenže v tu chvíli ke mně dolehl jeho sametový hlas společně s otázkou: „Would you like anything else?“ Šokovaně jsem se otočila, abych zjistila, že to opravdu mluví on (a na mě) a očividně má ze mě šoufky. Bylo mi to jedno, jeho pobavený úsměv za to stál. Odvětila jsem, že ne, děkuji a odešla se podělit s kamarádkami, které mu nerozuměly. Jakmile jsem jim vysvětlila, co se událo, dostala jsem vynadáno, že jsem si měla přát polibek :-D Ono se to lehce řekne, ale v té chvíli jsem byla prostě mimo. Jediné, co jsem po něm ještě chtěla, bylo podání ruky. Jenže jak jsem byla mimo, prostě jsem zapomněla i na to. Takže třeba někdy příště...

Každopádně vraťme se k příběhu. Alan tedy ochotně podepisoval, já se kochala a pak přišlo na řadu focení. Byla jsem neomaleně odstrčena drzými Němkami, a snad i Španělky, co jsem tak zaslechla, se tlačily do popředí, ale já jsem, jak mi říkají doma, tak trochu trouba, takže jsem tam jen stála a prostě čekala. Říkala jsem si, jednu fotku už mám, nebudu jančit. Tak jsem tam tak stála, vychutnávala si každý Alanův pohyb, jeho pozornost, kterou fanynkám věnoval a pak se stalo něco neuvěřitelného (pro mě). Všiml si mě (a já zase tála jak ledovec v pařníku), gestem levé ruky naznačil fanynce, která se k němu hrnula zleva, že ne-e (takové to gesto dlaní) a pravou rukou mi POKYNUL, abych k němu šla. Ne, vážně jsem se nenechala pobízet dvakrát. Přitulila jsem se (skoro doslova) on tak mile naklonil hlavu ke mně a pak jsme jen hledali Sáru, která držela foťák. Naštěstí jsme ji pohledem našli oba (Sára velmi okatě zamávala), takže vznikla i druhá fotka. Já poděkovala (opět jsem zapomněla na to podání ruky), vyfotila jsem na oplátku Sáru, Alan se rozloučil, nasedl za našeho děkovného aplausu do auta, kde už seděla Rima, a odjeli. Oba nezapomněli oplatit mávání (mé ne, já se neúčastnila). A my se s blaženými úsměvy opět vydaly na hotel...

Další den byl ve znamení památek – Trinity College, Temple Bar, Dublin Castle, St. Patrick's Cathedral. Všechno jsme si pořádně prohlédly, některé památky i navštívily, a pak jsme si zašly na oběd do české restaurace. Bylo vtipné, když holky obsluhu pozdravily sborovým “Hello!” a já, tak trochu provokatér od přírody, prohodila zkoumavé: „Dobrý den.“ A byli jsme doma. Číšníkovi se rozzářila očka a další komunikace probíhala v našem rodném jazyce.

Poslední večer našeho pobytu byl opět ve znamení stage door akce. Ale počasí nám tentokrát nepřálo. Pršelo a bylo větrno (tak větrno, že jsem zlikvidovala, úplně nový deštník), takže jsme se schovaly do blízkého fast foodu, abychom nemrzly před divadlem. K divadlu jsme pak dorazily téměř na čas, za chvilku se za skleněnými dveřmi objevil Joe i Alan, ale právě kvůli dešti bylo vše tak trochu rychlé. Joe nad Alanem držel deštník, já Alanovi předala luxusní bonboniéru za nás všechny společně s velkým poděkováním, a protože jsem sice měla jeho autogram, ale ne s věnováním, požádala jsem ho o autogram s věnováním. Alan fotku klidně převzal, přiložil hrot lihové fixy na lesklý povrch, napsal „To“ a pak se na mě sladce a zkoumavě zároveň, podíval. Díval se tak pronikavě, že jsem si říkala, že tohle je můj konec. Mírně pootevřel ústa a já mu v očekávání romantického vyznání doslova vysela na rtech. Romantické vyznání se nakonec nekonalo, jen jsem se s mírným pobavením dočkala otázky, jakže se jmenuji. Ano, já inteligent předpokládala, že přeci mé jméno musí znát, no ne? No, tak neznal :-D Já rychle zaspelovala, naposledy poděkovala, naposledy si vychutnala jeho široký úsměv s nepatrným pobavením. Jakmile byla všechna (alespoň ta reálná) přání fanynek splněna, rozloučil se, nasedl to auta, opětoval mávání a zmizel nám z dohledu. A já si v tu chvíli uvědomila, že jsem mu opět nevnutila svou prokřehlou dlaň, aby ji sevřel v té své, od pohledu laskavé a teplé. A také jsem si uvědomila, že to bylo možná naposledy, kdy jsem viděla tohoto obdivuhodného muže, který (bez nadsázky) změnil a obohatil můj život.

Druhý den brzy ráno jsme odlétaly ze země nám zaslíbené a já se v následujících dnech snažila více či méně úspěšně vrátit do šedého stereotypu pardubické reality a pokud možno co nejvíce potlačovat přihlouplý úsměv a nepřítomný pohled. Mám takové podezření, že ani teď, po tak dlouhé době, se mi to příliš nedaří.

Vážený čtenáři, ty, který jsi dočetl až sem. Děkuji ti, a nezapomeň – i ty nejbláznivější sny se mohou s tvým přičiněním stát skutečností!


Pokud chcete zanechat komentář, ale nechcete se registrovat, můžete

>>>ZDE<<<

Děkuji!




13.11.2012 20:31:59
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one