Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

27. Konec dobrý, všechno dobré?

Beta: Claire


Domů přišla utahaná jako kotě. Její školitel jí opět zadal úkol, na kterém musela pracovat dlouho do večera stejně jako v předešlých dnech. Věděla, že se jí mstil, protože s ním před čtrnácti dny odmítla jít na rande, když ji lascivně pleskl přes zadek ve chvíli, kdy se skláněla pro spadlé papíry. Měla toho právě tak dost a obávala se, že ten měsíc, za který by jí měla být přidělena nová a tentokrát již stálá školitelka, která momentálně nebyla v zemi, nepřežije.

Zhroutila se do křesla. Něco zašustilo. Otráveně vklínila ruku mezi svůj zadek a křeslo a vytáhla pomuchlané noviny. Byl to Denní věštec, který jí dal Lupin na letišti. Věděla to úplně přesně, protože se pravděpodobně spletl a místo nového čísla jí vnutil noviny zhruba čtvrt roku staré. S povzdechem je otevřela a bez zájmu jimi začala listovat, až narazila na pravidelnou inzertní rubriku. Unavenýma očima přejížděla po směšných žádostech, pak se náhle zarazila nad jedním povědomým textem. Zmateně zírala na těch pár slov.

Zachovalý a charismatický 43/189/79 otec dvou dětí hledá inteligentní, vzdělanou ženu na úrovni se smyslem pro detail a ironii.

PS: Dny bez tebe jsou moc dlouhé.

A pak jí to došlo. Proto jejím směrem vysílal Lupin na letišti tak významné pohledy. Nedal jí starý výtisk Denního věštce náhodou. Tak jako všechno měli manželé Lupinovi i tohle promyšlené do toho nejmenšího bizardního detailu. Museli tušit, že noviny prolistuje. A nepletli se.

Věděla, co musí udělat. A pojednání pro toho tupého Australana, který si tak strašně rád hrál na jejího šéfa, to rozhodně nebylo. Mávnutím hůlky si sbalila kufry. I když o velkém balení se snad ani mluvit nedalo, měla pocit, jako by za ty dva měsíce střídala jen kostýmek, pyžamo a laboratorní plášť. Natáhla se pro trenčkot, který před chvílí odhodila na opěradlo křesla a bez nostalgie se rozhlédla po nevelkém pokoji. Ne, tady nikdy nebyl a nebude její domov...

*****

„Ne, vy to nechápete, potřebuji se do Británie dostat co nejdříve!" oponovala ženštině na letišti, která jí jako nejbližší nabízela let nejdřív za čtyři dny.

„Kdyby každý mohl letět, jak se mu zachce a kam se mu zachce, nemusela bych tu být," odfrkla si postarší dáma a na znamení, že už není o čem diskutovat, si posunula brýle na nose a pohled zabodla do monitoru před sebou.

„A vy si snad myslíte, že jste tu teď něčemu platná?!" obořila se na ni Hermiona. Bylo jí to jedno, věděla, že dneska odletí, i kdyby se měla postavit samotnému Voldemortovi. „Sedíte tu jak kvočna v kurníku a chováte se, jako byste to tu řídila! Jděte se bodnout!" zakončila naštvaně a dřív, než se stihla překvapená žena nadechnout k urážlivé odpovědi, na půl úst zašeptala: „Imperio."

Alice, jak stálo na ženině cedulce připíchnuté na slušivé vestičce, zmateně zamrkala a na Hermionu upřela svůj pomněnkový pohled, jako by ji viděla poprvé.

„Mohu vám nějak pomoci?" zeptala se s přitroublým úsměvem. I Hermiona se usmívala.

„Jistě, chci co nejdříve letět do Londýna, prosím."

*****

O celýchdvacet devěthodin a jeden přestup v Kuala Lumpuru později se celá rozlámaná vypotácela z letištní haly se dvěma kufry a kabelou přes rameno. Bez rozmyslu vběhla do cesty prvnímu taxíku, který kolem ní projížděl. Nechala si vynadat do pomatených slepic a spolu s objemnými zavazadly se nasoukala do typického černého taxi. První adresou byl její dům. S příslibem velkého spropitného jí po hodinové cestě sympatický chlapík vynesl kufry do jejího podkrovního bytu a pak mohli směle pokračovat dál. Mohla se přemístit, ale byla tak unavená, že se cítila momentálně jen na to padnout Severusovi do náruče a zůstat tam do konce svých dní, natož aby se měla pokoušet o přemístění.

S lehce vynuceným úsměvem podala řidiči rovných sedmdesát liber, a když na ulici konečně osaměla, cítila, jak ji najednou přepadá nervozita. Co mu řekne? A co on? Přijme ji? Vyhodí ji? Dokáže ho přesvědčit, aby jí dal druhou šanci?

Zvedla ruku, aby zaklepala na důvěrně známé dveře. Ruka se jí nepřirozeně třásla. Přisuzovala to únavě. Nemohla couvnout. Musí to udělat. Zaklepala.

„Severusi, zapomněl jsi klíče nebo-" žena, která prudce otevřela dveře, se náhle zarazila. Nejinak Hermiona. S pusou mírně pootevřenou překvapením zírala na vysokou dlouhovlasou, a jak si stihla všimnout také dlouhonohou, brunetu v úzké fialové sukni a bílé halence s obličejem obohaceným výrazným make-upem.

„Ehm... přejete si?" probrala se z překvapení neznámá na prahu Severusova domu.

Hermiona zamrkala. Tohle nemohla být pravda! Byla pryč sotva dva měsíce a Severus si už stihl obstarat za ni náhradu? Se kterou si očividně dokonce tykal?! Byla zmatená, ale zmatek začínal střídat smutek a rezignace. Očividně jeho city nebyly tak vážné, jak se tvářil...

„Já... hledám Severuse," vymáčkla se nakonec.

„Je v práci, nevím, kdy se vrátí, má dnes poradu," odvětila bruneta informovaně.

„Aha. A dvojčata... jsou doma? Ráda bych... ráda bych je viděla."

„Jsou doma, ale rozhodně vám nedovolím je vidět," usmála se na ni ta ženská afektovaně sladce. „Jistě chápete, že by to bylo poněkud zvláštní, obzvláště, když vás vůbec neznám."

„Ale Sophia a Mathyas mě znají!" vyhrkla Hermiona. A mají mě rádi, chtělo se jí křičet. Věřila, že i kdyby na ni zapomněl Severus, dvojčata nikoliv, vždyť byla skoro jako jejich máma!

„Já vás do domu nepustím," řekla ta žena nekompromisně. „Přijďte, až bude Severus doma."

„A kdy to bude?" zeptala se Hermiona už téměř zoufale.

Neznámá ji sjela pohrdavým pohledem od hlavy až k patě a Hermiona si až teď uvědomila, že musela vypadat jako nějaký pobuda. Z letadla byla zmuchlaná, neupravená a rozcuchaná.

„Zkuste to zítra," odvětila s nadhledem a než se Hermiona stačila ještě na něco zeptat, přibouchla jí dveře před nosem. Tak tuhle bitvu definitivně prohrála. Když se loudavým krokem vydala směrem ke svému domovu, přemýšlela, zda vůbec mělo ještě cenu bojovat.

*****

„Zase vy?" zeptala se otráveně brunetka, která Hermionu předchozího dne tak rychle odbyla. Nejinak tomu mělo být dnes. „Severus ještě není doma," sdělila jí a dřív, než stačila Hermiona cokoliv říct, zabouchla jí dveře před nosem.

Neměla daleko k tomu, aby se rozbrečela. Byla unavená, po velkém časovém posunu stále trochu dezorientovaná a navíc očividně naprosto nechtěná. Zhroutila se na schod před hlavními dveřmi Snapeova domu, přitáhla si nohy pod bradu a zavřela oči. Bylo jí smutno, cítila se odstrčená a bez jakékoliv perspektivy. Z hlubokého zahloubání ji vytrhlo blížící se dětské výskání a brebentění. Rychle si utřela dvě zbloudilé slzy, které se protlačily ven ani nevěděla jak, a už se zpoza živého plotu vylouply dva rozesmáté dětské obličejíčky.

„Hemjóna! To je Hemjóna!" ozval se dvojhlasný válečný pokřik a dřív než se stačila postavit, děti jí padly do náruče a ona měla co dělat, aby se nepřekulila na záda.

„Hemjóno, ty seš zpátky!" zvolala nadšeně Sophie a ženě se pověsila kolem krku. Mathyas ji objímal kolem pasu, hlavu pevně přitisknutou na její prsa. „Viď že už nikam nepudeš, že ne?" dožadoval se odpovědi.

Dnes jí nejspíš nebylo souzeno cokoliv říct, protože než stačila dětem odpovědět, ozvalo se zakašlání. Děti se podívaly na otce, ale jeho výrazu nevěnovaly žádnou pozornost. Zato Hermiona si jeho tvrdého a chladného pohledu nemohla nevšimnout.

„Tati, podívej, Hemjóna se vlátila!"

„Hemjóna je zpátky!"

Dvojčata se vzájemně překřikovala, ale otcovu pozornost si nezískala. Jeho upřený pohled plný všeho, jen ne lásky a radosti, spočíval na čarodějce sedící u jeho dveří.

„Běžte domů, Erika vám udělá svačinu," řekl tvrdě a nesmlouvavě. Dvojčata zaraženě zmlkla, věnovala Hermioně poslední úsměv a zamávání a zmizela v domě. Tak Erika, ona má ta fúrie dokonce jméno, napadlo Hermionu. Raději zahnala podobné úvahy. Užírat se bude moci pravděpodobně později.

„Ahoj," řekla nejistě a konečně se postavila.

Jeho odpověď rozhodně nebyla taková, jakou by si představovala. „Co tady děláš?" zeptal se úsečně. Zarazilo ji, že v jeho hlase nebyla patrná zloba ani vztek, ale... obavy? No jistě, obavy z toho, že narušuje jeho nové hnízdečko lásky. Vzdychla si. Byla vážně neskonale pitomá.

Trhla rameny. „Očividně se tady ztrapňuju," odsekla a chtěla kolem něj projít, aby mohla zmizet a konečně se vybrečet.

Nesmlouvavě ji chytil za ramena. „Jak to, že nejsi v Austrálii? Vždyť ti zruší studijní program, ty káčo pitomá!" zacloumal s ní. Nevěřícně na něj zírala ve snaze rozluštit, co jí teď vlastně řekl. On se zajímal o její program? Vadilo mu, že není na druhé půlce polokoule, ale vadilo mu to z toho důvodu, že by mohla přijít o lukrativní smlouvu s Melbournskou univerzitou? Zmateně zamrkala, ale slzy se jí rozehnat už nepodařilo. Rozbrečela se jako malé děcko. Cítila, jak se jí podlamují nohy psychickým vyčerpáním, ale od pádu ji uchránilo pevné objetí paží. Vděčně se schoulila na jeho hrudi, vědoma si toho, že je to pravděpodobně naposledy.

„Nikdy nepochopím, jak se někdo tak inteligentní může někdy zachovat jako naprostý idiot," zamumlal jí do vlasů ve chvíli, kdy její nářek zeslábl.

„Já se moc omlouvám," vzlykla a upřela na něj své uplakané oči. „Já jsem nevěděla, že... že máš přítelkyni a že... já jsem ti nechtěla ublížit," začala znovu nabírat.

Severus se uchechtl. „Jestli myslíš Eriku, tak ta tady teď sice nějakou dobu bydlet bude, ale beze mě," ušklíbl se. „A jediný, komu právě ubližuješ, jsi ty sama, protože ti hrozí reálný vyhazov z programu. Můžeš mi to laskavě vysvětlit?" zeptal se prostě. Prstem vsunutým pod bradu ji donutil, aby se na něj podívala. Jeho pohled už ji zase hřál, pohlcoval a dával pocit bezpečí.

„Já jsem," vzlyknutí, „já jsem přijela na ten inzerát," vyhrkla.

„Jaký inzerát?" nechápal. Teprve když mu Hermiona zamávala před obličejem zmuchlaným novinovým útržkem, na němž rozpoznal někdejší text svého nedobrovolného inzerátu, musel se začít smát. „Ty jsi vážně naprosto střelená, víš o tom?"

„Jak jsi to myslel, že Erika tady bydlet bude a ty ne?" dožadovala se Hermiona úplně jiné odpovědi. „A kdo je vůbec ta Erika?"

„Slečno Grangerová, já vás nepoznávám. Tak iracionální chování je u vás opravdu nezvyklé," podotkl s úšklebkem. „Ale když žárlíš, tak jsi rozkošná," zašeptal jí do ucha.

Teď na něj zůstala opravdu zírat s pusou dokořán. Měla pocit, že se jí to všechno jen zdá. Severus ji pobaveně sledoval, teprve když ji dostatečně vytrestal za její náhlý odjezd, rozhodl se dát jí odpovědi.

„Pokud si vzpomínáš, tak před plesem mi Minerva nabídla na hlídání dvojčat dceru své přítelkyně," počkal, až Hermiona kývne, pak pokračoval, „tak to je ona, Erika. Nějakou dobu teď bude žít se svým přítelem v mém domě."

„Ale proč?" nechápala. Sice se jí trochu ulevilo, když Severus zmínil i Eričina přítele, ale stále nic nechápala.

„Protože se s dvojčaty stěhujeme," odpověděl prostě.

„Ale-" nestihla nic namítnout. Severus jí vnutil velké černé desky. Pokynul, aby je otevřela. Poslechla ho. Nechápavě zírala na tři mudlovské pasy a tři letenky. Překvapeně vzhlédla.

„Nikdy bych nevěřil, že vyřídit víza do Austrálie bude rychlejší přes mudlovské úřady," pokrčil rameny.

Hermioně začínala konečně docházet jeho slova, ale bylo to příliš krásné a neuvěřitelné, než aby to mohla jednoduše přijmout.

„Takže se na nějakou dobu stěhujete do Austrálie?" ujišťovala se.

Kývl. „Shodou okolností do Melbourne, máme tam pronajatý dům. Pokud bys snad měla problémy s bydlením, tak-" nedopověděl, protože se mu do obličeje dostala její hříva. To jak ho pevně objala kolem krku. Shrnul jí vlasy na stranu, aby jí mohl pošeptat do ucha: „Byl jsem s dvojčaty vyzvednout letenky, dnes večer odlétáme. A ty bys měla taky, jinak ti ten program opravdu zruší."

Odtáhla se od něj, ale jen tak, aby mu mohla pohlédnout do očí. „Severusi, já... Nevím, co na to říct," řekla popravdě.

Že nemusí říkat vůbec nic, jí naznačil něžným polibkem a pevným objetím.


Pokud chcete zanechat komentář, ale nechcete se registrovat, můžete
>>>ZDE<<<
Děkuji!
21.02.2013 18:18:54
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one