Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Přeji vám všem krásné svátky a do nového roku jen to dobré!

Beta: Claire


Sice uvažoval nad tím, že by bylo vhodné s Hermionou promluvit o tom, co se mezi nimi vlastně stalo, ale už nedomyslel, jak to provést. Viděli se dva dny po silvestrovské noci, když Hermiona jako obvykle dorazila před osmou ranní, aby přebrala štafetu v péči o dvojčata, zatímco on bude v práci. Chtěl jí něco říct, ale kromě běžného pozdravu mu nebylo souzeno s ní víc mluvit – možná proto, že ona cudně klopila zrak a vyhýbala se jeho pohledům nebo proto, že dvojčata vrhnuvší se jí v ústrety značně narušovala klid, který si tato konverzace žádala.

Když se pak vrátil z práce, za chodu se s ním rozloučila a zmizela jako pára nad hrncem. Zůstaly po ní jen čokoládové muffiny. Ten samý scénář se opakoval také v úterý a ve středu, jen s tím malým rozdílem, že v úterý za sebou zanechala kuchyň provoněnou limetkovým koláčem a ve středu košíčky plněné krémem z pekanových ořechů. Dokonce zmizela tak rychle, že ani nestačil vyzvědět, zda následující den přijde na večerní konzultace.

Také proto byl značně překvapen, když se ve čtvrtek krátce před devátou ozvalo nesmělé klepání na dveře.

„Myslel jsem, že nepřijdete,“ přivítal ji netypicky a sledoval, jak na něj poprvé od oné noci upřela zrak.

„Proč bych neměla?“ zeptala se prostě a odložila si kabát na věšák.

„To řekněte vy mě,“ odvětil. Zatvářila se zmateně. Ale zmatek vystřídalo rozhořčení. Dřív než stačila něco říct, znovu promluvil: „Nabyl jsem dojmu, že se mi vyhýbáte,“ upřesnil.

Překvapeně zvedla obočí. „Kdybych se vám vyhýbala, tak tu nestojím,“ pokrčila nechápavě rameny.

„Nechte to být,“ mávl nad tím rukou. Zřejmě se pokoušel začít rozhovor o něčem, na co ona už dávno zapomněla. Nechtěl tomu věřit, ale zároveň si nemínil připouštět žádné naděje. Jasně si pamatoval, co řekla Sophii, když se myslela, že ji nikdo neslyší. ...a co bude potom... je ve hvězdách. Vskutku.

Otočil se, aby nemohla vidět záblesk zklamání, který se zákonitě musel odrazit v jeho pohledu, i kdyby se sebevíc snažil ho potlačit. V tom, aby se od ní vzdálil třeba jen do kuchyně, mu zabránil dotek teplé dlaně na jeho předloktí. Neotočil se. Neobešla ho.

„Nechci, abyste si myslel, že jsem na to zapomněla,“ zašeptala jeho zádům, jako by mu četla myšlenky. Vyčkával. Cítil, jak její prsty kloužou po bílé košili přes paži, jak jemně zkoumají jeho ramena, křivku zad. „Já jen,“ pokračovala tiše, „nevím, co mám očekávat. Nevím, jak se zachovat, co říct, udělat,“ přiznala rozpačitě.

„Hermiono, nemůžu vám nabídnout mnoho,“ promluvil po chvíli váhavě, „a to málo, co mám, je velmi špatně slučitelné se životem mladé dívky, ženy, která má před sebou celý život,“ dořekl rezignovaně. Ano, možná mohl bojovat, jak mu radil Lupin a Tonks, ale nechtěl. Nemohl jí obelhat.

„Proč mi to říkáte?“

„Protože k vám chci být upřímný.“

Obešla ho a stanula čelem k němu. Mlčky si ji prohlížel. Vypadala zamyšleně, nejspíš zvažovala svá slova.

„Nechci se znovu spálit,“ promluvila po chvíli. V hlase vycítil zahanbení za její předešlé nevydařené vztahy, které neprokoukla dříve. „A zároveň nechci ublížit.“ Vzhlédla k němu. Hledala v jeho očích cokoliv, co by ji přesvědčilo, že se na ni nezlobí. A našla to. Pochopení. Bylo ho tolik, že by se v něm mohla utopit. A ona se v jeho pohledu utápěla ráda.

Sledovala, jak pomalu, s rozvahou, zvedá ruku, aby ji mohl něžně pohladit po tváři. Opřela se do jeho dotyku a přivřela oči. Když ruku rychle stáhl, překvapeně zamrkala.

„Rozumím vám a myslím, že byste se v současné době měla víc než čemukoliv jinému věnovat studiu. Čekají vás zkoušky,“ připomněl jí.

Přikývla. Měl pravdu. Měla před sebou poslední zkoušku a neměla by se nechat na poslední chvíli rozhodit city. Jenže čím víc chápala, co to znamená, tím víc ji bolelo to připustit. Učit se? Teď? Když jediné po čem toužila, byla jeho náruč a dravé polibky. Dovádění s nezbednými dvojčaty a jeho spokojené pohledy na právě upečený koláč? Toho se měla zřeknout?

Znovu kývla a pak vzhlédla. „Asi bude nejlepší, když konzultace omezíme. Respektive docházet budu, jen abych pohlídala dvojčata,“ upřesnila.

Nechápavě se na ni díval. Rozuměl slovům, která právě vyšla z jejích úst správně? Žádné další konzultace? Z ničeho nic konec?

„Proč?“ vypadlo z něj.

„Protože bych mohla udělat něco nepředloženého a jak jsem řekla – nechci ublížit. Hlavně ne vám.“

„Dobře.“ Na to jediné se vzmohl, zatím co sledoval, jak odchází ke dveřím a z věšáku si bere kabát. „Hermiono, jen... dvojčata budou mít za pár dní narozeniny, určitě by byla ráda, kdybyste přišla a-“

„Já vím,“ skočila mu do řeči. „Příští sobotu ve dvě hodiny bude oslava u Lupinů. Budu tam,“ přislíbila a naposledy na něj pohlédla. Kývl na pozdrav a sledoval, jak žena, kterou by mohl milovat, odchází pryč.

*****

„Ty seš takovej vůl, Severusi!“ spráskl Lupin ruce ve znamení naprostého zoufalství nad přítelovým chováním. „Tys ji prostě nechal odejít. No jistě. Gentleman, který jí ještě podrží dveře, místo aby ji ohnul přes stůl a udělal, po čem oba nejvíc toužíte! Neskutečný, nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale ty jsi beznadějný případ. Vůbec nechápu, jak jsi mohl sbalit Annu,“ zamyslel se nakonec a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Anna udělala první krok,“ zamumlal naštvaně a pohled utopil ve skotské.

Pohled, který mu Remus věnoval, dával jasně najevo, co si o něm jeho hostitel myslí.

*****

„Hermiono! To nemůžeš myslet vážně! Tohle jsi panu profesorovi řekla? Dítě nešťastný, máš ho ráda nebo nemáš?!“ spílala jí matka už dobře deset minut poté, co se prořekla, že konzultace se Snapem ukončila.

„Mami, já-“

„Mě z tebe vážně jednou raní mrtvice. Holka paličatá! Nevím, co bys chtěla, co si od života představuješ, ale ten člověk, kterému jsi tak nevybíravě naznačila, že ti nestojí ani za to, aby tě připravoval na zkoušku do poslední chvíle, si tohle od tebe nezasloužil,“ lamentovala dál Jean. „Vážně ses nezachovala vůči němu fér a zrovna od tebe bych něco takového nečekala, Hermiono.“

„Ale-“

„Žádné ale! Vždycky ses chlubila tím, že dokážeš zachovat chladnou hlavu. Nakonec i ta zachránila těm tvým dvěma přátelům kolikrát zadek, ale teď, teď se, miláčku, chováš jak hloupá káča! A ty, ty jí k tomu nic neřekneš?!“ otočila tentokrát své rozčilení proti manželovi, který se takticky skrýval za knihou o kouzelnickém právu. „Neskuteční, oba jste prostě neskuteční paličáci, když na to přijde!“ prskla žena a zmizela v kuchyni.

Pan Granger vyhlédl zpoza knihy a zvědavě pohlédl na dceru, která se choulila na gauči jako hromádka neštěstí.

„Pojď ke mně,“ vyzval ji a odložil knihu na stolek. S úsměvem nechal Hermionu, aby se mu uvelebila na klíně, jako to dělávala, když byla malé škvrně, a láskyplně ji objal.

„Máš ho ráda?“ zeptal se zkoumavě, ale zároveň s opravdovým zájmem.

„Mám. Jenže se nedokážu přenést přes to, že bych mohla být zase zklamaná,“ zamumlala.

„To nezjistíš, dokud mu nedáš šanci. Neradím ti, abys za ním šla a skončili jste v horizontální poloze před krbem, ale chci, aby sis utřídila myšlenky a sama se rozhodla, co chceš, rozumíš?“

„Tati, nechápu, že to bereš tak klidně.“

Panu Grangerovi zacukaly koutky. „A co konkrétně máš na mysli?“

„Třeba to, že je jen o pár let mladší než ty. Nebo to, že má dvě děti, nebo-“

Otec ji umlčel gestem ruky a vlídně se na dceru usmál. „Hermiono, chci pro svoje dítě jen to nejlepší. A pokud to má být profesor s dvěma dětmi, který nejspíš mnoho rozumu nepobral, když je schopný tě opřít o domovní zvonek, tak budiž. Je to tvá volba, a pokud budeš ty šťastná, já jsem ochoten čas od času strpět drnčení zvonku,“ mrkl na ni povzbudivě.

„Víš to, že jsi ten nejlepší táta na světě?“ zeptala se a muže objala.

„Jo? Tak se, prosím tě, zmiň také své matce,“ ušklíbl se a objetí opětoval.

*****

Ve chvíli, kdy ve středu krátce po poledni přicházel ke svému domu, myslel na to, že uvidí tento týden Hermionu naposledy a bude muset čekat zase až do pondělí na její úsměv směřovaný dvojčatům. I když… v sobotu se pravděpodobně setkají u Lupinů na oslavě narozenin dvojčat. Nepřiznal by to nahlas, ale společné konzultace mu chyběly. Dům, který se díky jejímu zvonivému smíchu a všetečným otázkám po většinu týdne měnil v hřejivé a vyhledávané místo, se teď proměnil v prostory, v nichž nedokázal potom, co dvojčata usnula, nalézt nic, co by mu zvedlo náladu, ale respektoval její rozhodnutí. Neměl jí co nabídnout a ona to věděla. Rozhodl by se stejně, být na jejím místě.

S povzdechem vzal za kliku. V tu chvíli uslyšel zvonivý zvuk tříštícího se skla. Když dveře otevřel na několik palců, zaslechl ženské zanaříkání a v momentě, kdy stanul na prahu a pohlédl do útrob svého domu, jeho syn stojící u schodů se hystericky rozbrečel. Ačkoliv by se měl zajímat o bezpečí svých dětí, svou pozornost poté, co usoudil, že Mathyasovi nebyl zkřiven ani vlásek, věnoval ženě, která v nepřirozené poloze klečela na zemi u kuchyňské linky a šokovaně hleděla na střep trčící ze stehna. Tušil, co se stalo.

„Mathyasi, přestaň brečet a jdi za sestrou do pokoje!“ přikázal zvýšeným hlasem, který nepřipouštěl námitky. Že je Sophie v patře předpokládal, jinak by se přízemím nesly dva hysterické nářky. A Hermionu nepočítal.

Chlapec, vylekaný z toho, co se stalo, nepřestával štkát a z místa se ani nehnul. „Ta-tati, já nech-chtěl Hemjo-ně ublíšit, já... to sklo...“

Severusovi správně došlo, že francouzské okno má na svědomí samovolná magie jeho syna. Teď nebyl čas projevovat radost, musel syna co nejdřív dostat z přítomnosti zakrvácené Hermiony.

„Mathyasi, jdi nahoru! Okamžitě!“ zavrčel trochu vztekle. Chlapec, který dosud takhle rozčileného otce nepoznal, okamžitě začal znovu nabírat. „Rox!“ zakřičel Severus a dřív než se stihla skřítka úslužně poklonit, vypálil na ni: „Odveď Mathyase do pokoje a na obě děti dohlédni, aby zůstaly v klidu!“

Skřítčino plácání ušima, jak horlivě kývala, už nesledoval. Svou pozornost přesunul na Hermionu. Klečela opřená o linku, ze stehna jí stékala stružka krve, jíž ve větším rozsahu bránil střep zabodnutý v ráně. Pravou ruku měla zkroucenou za zády, na pravé tváři měla dlouhou řeznou ránu, z níž jí krev v pravidelných intervalech dopadala na zelené tričko.

„Seďte klidně,“ instruoval ji tiše, když k ní poklekl. Vypadala, jako by si pořádně neuvědomila, co se vlastně stalo. Pozorně zkoumal ránu a použitím diagnostických kouzel zjišťoval, zda střep nezasáhl hlavní tepnu.

„Ten střep vytáhnu, narušil jen strukturu svalu, takže nehrozí masivní krvácení. Hned potom ránu zacelím, ale... Bude to bolet,“ řekl na rovinu.

Vyděšeně na něj hleděla, ale i přesto v jejím pohledu postřehl důvěru. Nemělo cenu to protahovat, její tvář si také žádala jeho pozornost, čím dříve zacelí šrám, tím menší je pravděpodobnost, že jí zůstane jizva.

Když kus skla uchopil, zalapala po dechu a instinktivně ho chytila za volnou paži. „Bude to dobré,“ slíbil a nabídl jí dlaň volné ruky. Sice by se mu střep vytahoval lépe oběma rukama, ale v tuhle chvíli považoval za důležitější poskytnout jí pocit, že tu s ní někdo je. Pevně ho chytila. Když střep o kousek povytáhl, bolestně zanaříkala a on měl pocit, že se jeho dlaň ocitla ve svěráku. Bez průtahů střep odstranil a ránu okamžitě zacelil. Hermiona prudce oddychovala a po rtu jí stékala kapka krve od toho, jak se kousla, když se snažila nekřičet.

„Už je to dobré,“ tišil ji a zacelil i šrám na tváři a prokousnutý ret. „Budete v pořádku. Spraví to krvetvorný lektvar a hojivá mast,“ šeptal jí. Unavenýma očima na něj pohlédla.

„Pomůžu vám vstát, abyste si sedla na pohovku. Na té zemi to není ideální.“ Její odevzdaný pohled plný hluboké prázdnoty ho měl varovat, že něco není v pořádku. Mátožně mu obtočila levou ruku kolem krku a nechala se zvednout. Pravá ruka, která dosud spočívala za jejími zády, se jí svezla podél těla a Severus zalapal po dechu, když uviděl kaluž krve, kterou přes její tělo nepostřehl. V tu chvíli mu zvláčněla ztrátou vědomí v náruči. Jen krev z jejího pořezaného pravého zápěstí dál klidně odkapávala na zem...



Pokud chcete zanechat komentář, ale nechcete se registrovat, můžete
>>>ZDE<<<
Děkuji!




22.12.2012 21:49:34
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one