Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Všem děkuji za komentáře. Nestíhám odpovídat, ale pokusím se alespoň u této kapitoly reagovat individuálně. Díky!

Beta: Claire


„Žádné zlobení, žádné odmlouvání. Pana a paní Grangerovou budete poslouchat na slovo, jasné?“ instruoval své děti, které mu věnovaly sotva nějakou pozornost. Vyhlídka na Silvestra a ponocování do půlnoci s tetou a strýčkem Grangerovými v jejich útulném domě v jedné z okrajových částí Londýna bez přítomnosti otce jim vzrušením rozzářila očka. Všechno vzorně odkývaly, nechaly se naposledy obejmout a radostně zavýskly, když se za jejich otcem a Hermionou konečně zavřely dveře.

„Stále si nejsem jistý, že to byl dobrý nápad,“ svěřil se Hermioně, když kráčeli bok po boku středem klidné ulice.

„Co konkrétně máte na mysli?“ zeptala se zvědavě. „To, že spolu budeme mrznout u Temže a čekat na příchod Nového roku, nebo fakt, že mí rodiče hlídají dvojčata?“ vyzvídala.

„Samozřejmě to druhé,“ ujistil ji rychle. I když popravdě ani ta první část ho nenechávala klidným. Nebyl si jistý, zda jeho pozvání na čekání příchodu nového letopočtu nebylo příliš unáhlené. Jenže z něj ta otázka vyšla naprosto automaticky, když se Hermiona začala rozplývat nad ohňostroji a vyprávěla mu, jak je má ráda.

„Naši si s nimi poradí. Mamka se do dvojčat zamilovala a taťka taky, jen to nedává příliš najevo. Spíš se obávám, že je budou chtít půjčovat i později,“ ušklíbla se té představě.

Severus se zamyslel. Vlastně byl rád, že dvojčata měla jakousi náhradu za prarodiče na dosah. Zase jim to o něco málo rozšíří obzory, a pokud proti tomu Grangerovi nic neměli...

„Prošel jsem tu knihu, kterou jste mi dala,“ změnil téma hovoru.

Věděla naprosto přesně, o jaké knize mluví, přestože mu k vánocům vlastně dala dvě. Jenže zatímco nad svazkem o náhradách lesních bylin v lektvarech se zdvořile usmál, velká kniha mudlovské historie způsobila, že se mu nadšením rozzářily oči, když jí listoval. Nebyl tak zapálený do kultury nekouzelnického světa, ale věděla, že historie jako taková ho zajímá. Rozvzpomínala se na ten den, kdy byla téměř členem rodiny.

*****

Probudil ji dotykem dlaně na paži a vyslovením jejího jména. Rozespale na něj zamžourala. Nejdřív netušila, co se vlastně děje, až pak si uvědomila, že tu včera nejspíš usnula. Dřív než se stihla náležitě omluvit, předběhl ji.

„Za chvilku se dolů přiřítí dvojčata a – možná byste se chtěla upravit,“ naznačil jemně, že po probuzení její vlasy připomínaly otep nedbale svázaného klestí.

„Jistě, já už mizím,“ zamumlala a hnala se ke dveřím.

„Nechci na vás naléhat,“ zastavil ji jeho hlas, „ale dvojčata by jistě ocenila vaši přítomnost,“ řekl opatrně.

Překvapeně se otočila a dřív než se stihla zbrkle zeptat, zda opravdu jenom dvojčata, kousla se do jazyku. „Já...“ odmlčela se a zkoumavě se na něj podívala. Očekávání vyzařující z očí nestačil rychle vymazat. Všimla si ho. „Skočím si domů trochu se zkulturnit a za chvíli jsem zpět.“ Počkala na jeho kývnutí a zmizela.

Zrovna si po návratu věšela kabát na věšák, když se dvojčata probudila. Charakteristický dusot dětských chodidel sbíhajících ze schodů nemohla přeslechnout a křik, v němž se prolínala slova Vánoce, dárky, Santa dávala jasně tušit, co bude v následujících chvílích na programu.

„Ne tak rychle, dárky vám neutečou,“ pokáral dvojčata Severus, ale to už se děti vrhly pod stromek zkoumajíce barevné balicí papíry.

„No jo, jenše my to neumíme pšečíst,“ zarazil se chlapec, když se mu ani u druhého dárku nepodařilo identifikovat, pro koho vlastně je. Hermiona byla překvapená, že se nevrhli na trhání papírů hlava nehlava. To by od stejně starých dětí čekala daleko více než ustaraná čelíčka a náhlou zdrženlivost.

„Taťko, pšečteš nám-“ obrátila se dívka na Severuse, ale vzápětí radostně zavýskla, protože si teprve teď všimla opodál stojící Hermiony. „Jé, ty seš taky tady, Hemjóno!“ vypískla a bez ohledu na dárky běžela mladou ženu obejmout. Ta si ji vyzdvihla do náruče. „Tak co kdybychom to šly prozkoumat?“ zeptala se spiklenecky a nechala se malýma ručkama obejmout kolem krku.

Severus se posadil na pohovku tak, aby měl nejlepší výhled a nechal z kuchyně přilevitovat pro děti hrnky s kakaem a pro ně dva kávu. Natáhl se po kousku pocukrované štoly a s nepatrným úsměvem se do ní zakousl. V tuto chvíli nemohl být spokojenější.

Hermiona se s dětmi usadila ke stromku, trpělivě četla jmenovky a pomáhala s uzlíky na neposedných stuhách. Když pak narazila na dárek s jeho jménem na lesklém papíře, Mathyas ho vytáhl na nohy, aby se přidal k nim. Nic nenamítal. Sedl si tak, aby se mohl opřít o zeď a nohy pohodlně zkřížil v kotnících. Na klíně se mu usadil syn, který zvědavé kontroloval, cože to vlastně Santa tátovi přinesl. A tak tam všichni společně seděli, smáli se, dvojčata výskala a nevěděla, které z hraček nebo knížek se věnovat dříve. Když bylo všechno rozbaleno, jejich pozornost se přesunula k punčochám na krbu.

Tu krátkou chvíli, kdy se pro ně rozeběhli s tím, že je přinesou všechny, využil Severus, aby věnoval Hermioně kývnutí a rty zformoval do tichého: „Děkuji.“

Usmála se a stejně tiše se k němu doneslo: „Já také.“ Na důkaz svých slov objala velkou tlustou knihu a kolem krku si omotala slušivou šálu, kterou jí u Snapeů zanechal Santa.

A pak přišlo teprve to pravé juchání a vzdychání. Dvojčata měla v ponožkách drobné sladkosti, ale mimo to v ní Mathyas našel mnohonásobně zmenšenou sadu pro malého lektvaristu a Sophie jemný zlatý řetízek, který patřil původně Anně a ona ho na matčině fotografii nesčetněkrát obdivovala.

Hermiona pochopila, že klenot bude mít zvláštní význam, když ho dceři Severus opatrně zapínal a něco jí šeptal do ucha. Svůj dárek z punčochy rozbalovala s náhlým pocitem hořkosti, ale ten přešel v momentě, když otevřela kovovou krabičku a hleděla na celokovové dámské pero uložené na černém sametu. Opatrně ho vyjmula a zkoumavě si prohlížena jeho linie, detaily zpracování. Na jedné jeho straně si všimla rytiny.

Zůstaňte svá. SS

Překvapeně zamrkala. Než stihla něco říct, ozvala se Sophie přilákaná leskem. „Jů, na co ti Santa pšinesl pelo, Hemjono?“

„Nebuď zvědavá, Sofi,“ pokáral ji otec jemně a stáhl si dceru do klína. „Pšeci má tušek hodně,“ nepřestávalo to dívenku fascinovat.

„Třeba je to pero kouzelné, víš, aby se slečně Hermioně dobře psaly zkoušky,“ vysvětlil dceři a Hermioně tak nepřímo podal vysvětlení, proč zvolil zrovna tento dar.

„Tak ať ti pšinese těstí, Hemjono,“ popřála jí dívka samozřejmě a obrátila se na otce. „A cos dostal ty do punšošky?“

„Nevím,“ pokrčil rameny, a když se Sophie začala sápat po jeho balíčku, ztrestal ji polechtáním na chodidle.

„Tak to otevši, tati,“ pobídl ho syn a Severus poslechl. Když na něj z mahagonové krabičky vykouklo pero z tmavě lakovaného dřeva, neskrýval pobavení.

„Santa očividně usoudil, že se slečnou Hermionou nemáme dostatek psacích potřeb,“ věnoval rozesmátým dětem svou verzi náhody a ženě děkovné kývnutí.

Po tom všem se dospělí vrhli na rychlý úklid papírů, krabic a stužek, zatímco si děti hrály s novými hračkami. Zcela samozřejmě pomohla Hermiona muži s přípravou slavnostního oběda a on na oplátku automaticky prostřel pro čtyři osoby. Po něm se pak všichni sebrali a vyrazili do ulic, aby Hermionu vyprovodili na místo, ze kterého by se mohla přemístit k rodičům.

Mezi svátky se viděli jen jednou. Už víceméně jen kompletovali lektvary, které by na ni mohly čekat při zkoušce, a on jí dával poslední rady, které ho k praktickému vaření napadly. Nějak z ní vypadlo, že miluje ohňostroje a ráda by se podívala i na ten novoroční. Jenže nechtěla jít sama. A on se samozřejmě nabídl.

*****

„A zaujala vás?“ zeptala se po chvíli, vytržena ze vzpomínek.

„Víc než jsem předpokládal. Je zvláštní, že se v každé společnosti najde někdo, kdo prahne po tom vyčnívat, vládnout, zabíjet,“ zamyslel se nad zjevnou paralelou mezi Voldemortem a ostatními mudlovskými diktátory.

Dál kráčeli, a když došli na konec ulice, přemístili se poblíž Parlamentu, aby v jedné z přeplněných kavárniček mohli počkat na příchod půlnoci, a následně se přesunout na strategičtější místo.

Ohňostroj pro ni měl magickou sílu. Když se ozvala první petarda, polekaně ho chytila za ruku. A už se nepustila. Společně sledovali tisíce barevných jiskřiček, které se v různých sledech objevovaly na temně modré obloze a zářily na kilometry daleko. Jen Severus si občas dovolil sklouznout pohledem také na dívku po svém boku, aby mohl obdivovat fascinaci a dětskou radost, s jakou ohňostroj sledovala. Po několika minutách zmizel z hladiny Temže poslední odraz toho, co se dělo na nebi a lidé kolem nich začali halasně pokřikovat, přát si s přáteli vše nejlepší do nového roku, objímat se, líbat se. Hermiona byla někým z davu neomaleně přistrčena do náruče svého doprovodu. Omluvně k němu vzhlédla. Pevněji chytil její dlaň a razil si cestu ven z davu.

*****

„Spokojená?“ zeptal se, když se krátce před jednou hodinou po půlnoci ocitli opět u domu jejích rodičů. Ta otázka byla nejspíš úplně zbytečná, protože jí pohoda vyzařovala z očí a něžný zasněný úsměv hovořil za vše.

„Naprosto! Děkuju, že jste se mnou šel,“ řekla upřímně a usmála se.

Nevěděl, nebo možná jen nechtěl vědět, co říct. Dalších několik vteřin se pohledem vpíjel do jejího, ale nakonec se stihl probrat z letargie dřív, než by udělal něco nepřístojného. Lehce potřásl hlavou nad svými úvahami a otočil se k odchodu.

„Tak tedy dobrou noc, Hermiono.“ Odpověď příliš neočekával, proto se zarazil, když ho oslovila.

„Severusi?“ zaznělo mu za zády jemně. „Nezapomněl jste na něco?“ stěží se jí podařilo mírnit bublavý smích.

Nechápavě se otočil. Oči jí zářily a potutelně se na něj usmívala. V duchu zasténal a horečně uvažoval, zda mu tou otázkou třeba nenaznačuje, že by nebylo zase tak špatným nápadem porušit tu nebývale intimní chvilku mezi nimi a naopak prohloubit pocit sounáležitosti. Vrátil se o dva kroky, které před chvílí udělal, a znovu shlédl do usměvavého obličeje.

„Nejsem si vědom...“ začal ze široka, ale to ho už definitivně přerušil její smích. Nejdřív se na ni pohoršeně zamračil. On se jí tu snaží vysvětlit, že to, co naznačuje, není dobrá varianta a ona se mezitím začne zakuckávat smíchy. Ovšem o pár vteřin později mu došlo, že vážně na něco zapomněl. Na něco docela podstatného.

„Dvojčata!“ vydechl v náhlém prozření.

„Jo,“ potvrdila mu rozesmátá dívka, „zapomněl jste na dvojčata.“

„Jsem si jistý, že by mě po návratu domů na tento fakt upomenul nezvykle tichý dům,“ rýpl si na účet svých dětí.

„Křivdíte jim.“

„Možná trochu,“ připustil.

„Dal jste si nějaké novoroční předsevzetí?“ zeptala se zvědavě.

Zarazil se, jeho pohled náhle potemněl, tvář se stala nečitelnou.

„Omlouvám se, neměla jsem se vás na to ptát, je to příliš osobní a-“

Umlčel ji způsobem, který by sotva mohl praktikovat v hodinách. Překvapeně vydechla, když na svých rtech ucítila jeho.

„Myslím, že jsem ho právě naplnil,“ zašeptal jí do ucha. Netušil, kde se v něm vzala ta drzost, ale věděl, že už nikdy by nemusel dostat šanci na podobnou troufalost. „A co vy?“

Ptal se na předsevzetí? Nikdy si je nedávala, ale tahle chvíle se zdála jako stvořená pro to, aby s tím začala. „Asi bych vás měla varovat, že se ho také pokusím naplnit,“ řekla prostě. Tentokrát to byla ona, kdo inicioval políbení. Ale tatam byla jeho zdrženlivost z prvního polibku.

Letmými doteky vláčných rtů polaskala koutky jeho úst, vrásky, které jako by tam byly od nepaměti. Něžně skousla spodní ret, aby ho mohla ukonejšit laskavým políbením. Jemně ho dráždila špičkou jazyka, a když s vydechnutím pootevřel rty, využila toho a vklouzla mu do úst. Zkoumala, chutnala, vychutnávala. Odevzdán vlastním citům, které ho naplňovaly a nedovolovaly mu odtrhnout se od ní, obtočil ruce kolem jejího pasu. Aniž by přerušil polibek, udělal s ní pár kroků vzad. Opřela se zády o zeď a nechala ho, aby jí vklínil nohu mezi stehna. Zasténala. Náhle se zmocnila jeho jazyka, a odhodlaně jej vtáhla do svých horkých úst, kde spolu sváděli nekonečnou bitvu o moc. Přitiskl se na ni celým svým tělem, přijímaje vše, co mu nabízela.

„Asi jste si přišel pro dvojčata, že?“ ozvalo se vedle nich náhle pobaveným hlasem.

Severus od Hermiony uskočil, jako by se popálil o rozpálený kotlík a málem se při tom přizabil o květináče, které měla paní Grangerová připravené na jaro.

„Já pro ně dojdu,“ špitla Hermiona rudá ve tváři jak rak a proklouzla kolem otce do místnosti.

„Najdeš je v obýváku, hrajeme si na indiány. Ani netušíš, jaký je tu najednou klid, když je tvá matka zajatec a má roubík v puse,“ prohodil vážně za dcerou a zkoumavě se zadíval na muže, který měl ještě před chvíli k jeho Hermioně poměrně blízko. „Vy nepůjdete dovnitř?“ zeptal se konverzačně.

„Já...“ nevěděl, co říct. Připadal si jak kluk nachytaný při krádeži švestek. Navíc netušil, co od Hermionina otce očekávat. Sice se tvářil neutrálně a neměl prostředky k tomu, aby ho proklel, ale byl si jist, že i zubař se umí nepěkně a bolestivě pomstít. „Víte, já... To co se stalo-“

Pan Granger ho posunkem ruky zadržel a zkoumavě na něj pohlédl.

„Severusi, jste dobrý mužský, ale...“ odmlčel se a napil se z hrnku, který po celou dobu držel v ruce. Severusovi bylo jasné, že teď přijde ta část, kdy se z hodného postaršího muže vyklube norský trnoocasý a bude mu spílat za to, co právě provedl jeho holčičce. V duchu si připravoval obhajobu, ale žádná ze slov, která se mu drala na mysl, nezněla inteligentně. A pak ten bodrý muž pokračoval:

„Mám na vás jen jednu věc,“ pokračoval pan Granger a promnul si bradu pokrytou jednodenním strništěm. „Až budete příště jazykem kontrolovat stav dentes sapientiae* mé dcery, prosím vás, neopírejte ji o domovní zvonek. Je to trochu... rušivé,“ dořekl a zmizel v domě.

Severus si posbíral čelist ze země a přemýšlel, zda se mu to zdálo, nebo ho muž vážně obdařil spikleneckým mrknutím. Neměl čas o tom víc přemýšlet, protože mu do náruče vběhla dvojčata.

Pokynul rozpačité Hermioně. Nejspíš si budou muset promluvit. Anebo také ne. Prostě si jen vyplnili předsevzetí.


* zuby moudrosti



Pokud chcete zanechat komentář, ale nechcete se registrovat, můžete

>>>ZDE<<<
Děkuji!


10.12.2012 16:39:45
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one