Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire



„Pokud se chcete i nadále těšit dobrému zdraví, doporučuji vám rozmyslet si příště podobné akce,“ řekl místo pozdravu Severus manželům Lupinovým, jakmile mu otevřeli dveře. Vzhledem k tomu, že Lupinovi lehce zčervenaly tváře a manželka na něj hodila výraz 'já ti to říkala', věděl, že pochopili, o čem mluví.

Ostatně na jejich dohazovací akci nešlo zapomenout. Už proto, že mu ji připomínala Hermiona a její intenzivní pohledy, které cítil na bedrech pokaždé, když se k ní otočil zády. Ne že by mu to vadilo, ale na plese si něco slíbil a měl v plánu to dodržet. Zbývaly sotva dva měsíce do chvíle, kdy se jako konzultant a posluchačka rozejdou.

„Severusi, mysleli jsme to dobře,“ vzala si slovo Tonks, když se usadil na pohovku a přijal nabízený šálek čaje. Lupin mezitím zmizel kdesi ve sklepě, aby mu přinesl uschované tašky s vánočními dárky, pro které si v předvečer Božího Hodu přišel.

„Příště radši nemyslete vůbec,“ odtušil trpce a smočil rty v lahodné tekutině.

*****

Tiše zaklapla pohádkovou knížku a s lehkým úsměvem na rtech spočinula pohledem na dvou andělsky nevinných tvářičkách, které za tlumeného světla lampičky klidně oddychovaly. Byla ráda, že děti, ačkoliv byly nedočkavé na zítřejší dárky od Santy, usnuly poměrně klidně a brzy. Severus ji požádal o krátké večerní hlídání, protože si potřeboval během jejich snění skočit k Lupinům pro nakoupené dárky. Trochu se obávala, že s dvojčaty bude stejně jako několik minulých dní k nevydržení, jak neustále brebentila o tom, co jim Santa určitě přinese, ale pletla se. Do říše zasněžených snů se propadla krátce po tom, co přečetla druhý pohádkový příběh. Zavrtala se do pohodlného ušáku, knížku odložila na noční stolek a vydala se na pouť skrze vlastní myšlenky...

Uvažovala nad tím, co se za posledních několik týdnů stalo. Stihla se nechat oblbnout ženáčem, seznámit Snapea se svým mizerným sexuálním životem, pozvracet mu trepky, zamilovat si dvojčata jako by byla její vlastní, vyhodit Severusovu soukromou laboratoř do vzduchu, zmrzačit ho, ztrapnit se před ním na plese a... zamilovat se do něj? Rychle si přitiskla prsty na rty, ze kterých se téměř vydral překvapený povzdech.

Horečně přemýšlela nad myšlenkou, která jí nekontrolovatelně prolétla myslí. Bylo to vůbec možné? Ano, byl inteligentní, měl neodmyslitelné charisma, břitký smysl pro humor. Ovšem také disponoval nevrlostí, místy bodavým sarkasmem prosyceným ironií, železnou maskou, již nesundával příliš často a nedával tak průchod jakýmkoliv emocím. Až teď si uvědomila, že to všechno z něj dělalo neskutečně sexy chlapa. Už na plese ji přitahoval jako nikdy předtím a ve chvíli, kdy ukončil jejich tanec na opuštěné chodbě, toužila po jeho dotecích, jako by to snad byla droga. Ale už nechtěla udělat chybu. Těm už ve svém krátkém životě přenechala až příliš místa a bylo na čase uvědomit si, že závislost na jakémkoliv muži by ji mohla nebezpečně oslabit.

Povzdychla si. Lehko se to řeklo, ale fakt, že k němu cítila zvláštní přitažlivost a náklonnost, zcela odlišnou od prudkého a naivního vzplanutí k Marku Deverovi, jí situaci příliš neusnadňoval.

*****

Zmenšil si tašky s dárky do praktičtějších rozměrů a nastrkal je do kapes.

„A nezapomeň se s dvojčaty zastavit,“ připomněl mu Lupin jejich pravidelné povánoční setkání.

Spěšně kývl a natáhl se pro odložené rukavice.

„A mohl bys vzít Hermionu s sebou, co ty na to?“ zeptala se Nymphadora bezelstně. Vrhl na ni jeden ze svých pohledů.

„Mezi mnou a Hermionou nic není ani nebude, tak už se s tím konečně smiřte a přestaňte s tím hloupým dohazováním,“ zavrčel.

„Severusi, chováš se jak idiot. A ne, nic nenamítej,“ upozornil ho Remus se zdviženou rukou, když postřehl přítelův prudký nádech. „Je to pravda. Očividně ti na ní záleží, tak laskavě hni zadkem, než ti ji přebere nějakej jinej blbec.“

„To přeháníš, Lupine!“

„Ne, už mě nebaví sledovat, jak truchlíš pro Annu, jak si vyčítáš každé pomyšlení na Hermionu a jak trestáš sám sebe za něco, co nikdy neexistovalo. Prober se!“

„Nemůžu ji přece nutit do toho, aby se zamilovala do o dvacet let staršího vdovce s dvěma dětmi!“ vyprskl frustrovaně, čímž nepřímo potvrdil Lupinova slova.

„Nenuť ji, získej si ji,“ vložila se do rozhovoru Tonks tiše a něžně pohladila muže po předloktí. Jeho zlobně žhnoucí pohled pomalu vyhasínal a postupně zůstala jen bezradnost. Nechtěl jí zničit život, ale zatím ho velmi úspěšně ničil sobě, když si nepřiznal, co k té hubaté holce vlastně cítí.

„Získat si ji,“ zopakoval trpce. „Kdybyste viděli Devera, ten optimismus by vás přešel.“ Zněl rezignovaně, dávno byly pryč doby, kdy i před Nyphadorou a Lupinem stavěl neproniknutelnou barikádu netečnosti.

„Na to se vykašli, prostě buď svůj,“ poradil mu Lupin. Severus se ušklíbl. Ani Tonks se neubránila smíchu. „Tos mu neporadil zrovna dobře, miláčku,“ plácla manžela lehce do prsou. „Hlavně jí nestrhávej body,“ poradila se smíchem druhému kouzelníkovi.

Severus se zvlněnými rty přikývl.

*****

Pod ozdobenou košatou borovici, která vévodila rohu obývací místnosti, přemístil kouzlem dárky, několik menších odlevitoval do punčoch rozvěšených na krbu. Pak se vrátil do pracovny a z nejspodnějšího šuplíku vytáhl malou podlouhlou krabičku, kterou přesunul do punčochy s vyšitým Hermioniným jménem. Jak se zdálo, na zítřejší ráno bylo vše připraveno.

Protože Hermionu nikde neviděl, usoudil, že je stále v dětském pokoji. Možná usnula spolu s dětmi, napadlo ho a potichu se vydal po schodech do patra.

Ve chvíli, kdy chtěl nahlédnout do pootevřených dveří, zarazil ho tlumený rozhovor. Stáhl se a tiše naslouchal.

Hermionu z úvah o kouzelníkovi s uhrančivým pohledem vytrhl tichý dětský povzdech. Následně se peřina zavlnila a na Hermionu zamžourala rozespalá očka dívenky.

„Hemjono,“ oslovila ji šeptem.

„Copak, miláčku?“ sklonila se, a když k ní dívenka natáhla svá malá chapadýlka, přesunula si ji na klín. „Zdálo se ti něco ošklivého?“ zeptala se starostlivě.

„To ani ne, zdálo se mi o dálečkách,“ připustila Sophie rozespale a stočila se na ženině klíně do klubíčka.

„Tak co kdyby ses zase vrátila do postýlky? Až přijde taťka, přijde se na vás podívat,“ přislíbila nesmyslně, protože chlapec klidně oddychoval a Sophie také vypadala, že v následujících vteřinách opět usne.

„Mně se líbí u tebe,“ sdělila jí dívenka. „Hemjono, máš nás láda? Mě a blášku?“ zeptala se náhle bezprostředně.

„Samozřejmě, že vás mám ráda, o tom nemusíš pochybovat,“ potvrdila s úsměvem.

„To je dobže, já tě mám taky láda.“

Hermiona roztávala jako zmrzlina v tropickém skleníku. Ta neuvěřitelná něha a čistota v dívčiných slovech jí brala dech.

„A máš láda našeho taťku?“ přišla další otázka.

Severus přitisknutý ke zdi zadržel dech, aby mu neunikla odpověď. Mladá čarodějka se zarazila. Mohla tomu bezbrannému stvoření ve své náruči vůbec lhát?

„Mám.“

„A jak moc?“ vyzvídala Sophie.

„Moc,“ připustila.

Dokud nepromluvila, měl pocit, že už se nikdy nedokáže bezbolestně nadechnout. A pak ho zaplavil hřejivý pocit plný příslibu a naděje.

„To je taky dobže,“ zamumlala dívenka. „Já bych chtěla, abys byla naše nová maminka,“ sdělila jí své přání.

Hermiona se pousmála a v očích se jí zatřpytil smutek. „Není to tak jednoduché, Sofi. Musím dodělat školu, a co bude potom... je ve hvězdách.“

Oblak příslibu, který se mu usadil v mysli, se rozbil na milion kousků.

„Tak dobže,“ odvětila malá a s dalším nádechem se ponořila do říše snů. Hermiona se opatrně zvedla, aby ji mohla uložit do postýlky.

Severus si dovolil na okamžik pevně zavřít oči, aby se zkoncentroval na nevyhnutelné setkání. Když je otevřel, na jeho tváři byla neproniknutelná maska. Vrátil se pár kroků a s dupáním, kterého se předtím vyvaroval, došel k pokoji dětí.

Překvapeně vydechla, když vzala za kliku a za dveřmi narazila do Severuse. Mohl něco slyšet? Nemyslela si. Vypadalo to, že právě přišel a nic v jeho tváři nenaznačovalo, že by vyslechl byť jen část rozhovoru. Uvolnila mu místo, aby mohl projít. Strohým kývnutím ji pozdravil a prosmýkl se kolem ní do místnosti.

Když sešel do přízemí, byla už oblečená, zachumlaná do teplé šály a rukavic a nejspíš na něj čekala.

„Všimla jsem si, že už tu byl Santa,“ prohodila konverzačním tónem.

„Ano,“ odvětil suše.

Co tomu chlapovi zase přelétlo přes nos?

„Chtěla bych vás poprosit, zda byste mohl ještě pár minut zůstat vzhůru. Skočím k sobě pro dárky a hned jsem zpátky,“ požádala ho.

Nechápavě na ni pohlédl. „Dárky?“

„No jistě,“ usmála se. „I u mě se občas Santa zastaví.“

„To jste nemusela,“ zněl zaskočeně.

„Ale já chtěla.“ Otočila se na patě a zmizela za vchodovými dveřmi.

Z pracovny si přivolal sklenku skotské s ledem a usadil se do křesla před vyhaslý krb. Ale na tom nezáleželo, protože místo chladného dřeva mu před očima tancovaly ohníčky v jejích očích, znovu si přehrával rozhovor, kterého byl nečekaně svědkem. Zlatavá tekutina ho hřála, ale nemohla se vyrovnat jejímu hřejivému úsměvu, který by mohl svou silou způsobit globální oteplování.

V duchu si vynadal. Opakovaně. Ano, možná připustila, že ho má ráda, ale co když to řekla jen kvůli Sophii? Její další prohlášení ho v tom jen utvrzovalo. Nechápal, že je pořád tak hloupě naivní a myslí si co? Vlastně nic. Jen doufá...

Z úvah ho vytrhlo tiché klepání. Vstal a šel jí otevřít. Vpadla dovnitř jako velká voda obtěžkaná dvěma plnými taškami umně zabalených dárků.

Chtěl jí upozornit na to, že opravdu neměla utrácet tolik peněz, ale než to stihl udělat, shodila z chodidel kozačky a bosky se hrnula ke stromečku vyskládat tam balíčky s neznámým obsahem ručně. Užíval si ten pohled. Jak pobíhala kolem stromku a hledala pro každý dárek to nejlepší místo, jak odběhla, aby jich pár umístila do punčoch, jak pečlivě zasunula do té jeho balíček v tmavě zeleném papíře se stříbrnou stuhou.

„Tak,“ řekla spokojeně a pochvalným pohledem přejela celou místnost. „Vypadá to tu skvostně.“

„Vaší zásluhou,“ připustil. Ostatně, byla to pravda. Zatímco on vyučoval, ona to tu s dvojčaty dovedla k dokonalosti. Nic nebylo přeplácané, ale přesto na vás vánoční atmosféra dýchla už při příchodu do haly, obklopila vás a už se nepustila.

„Děkuju,“ pípla se zardělými tvářemi a vrátila se do haly, aby se nasoukala do kozaček a konečně ho nechala samotného.

Sledoval, jak poskakuje na jedné noze, aby se následně bokem opřela o dveře a získala tak potřebnou stabilitu. Uvědomil si, že nechce, aby odešla.

„Nedala byste si se mnou sklenku domácího koňaku?“ zeptal se prostě, jako by se vůbec neblížila půlnoc. Překvapeně k němu vzhlédla. Vynadal si. Opět. Její pohled mu dal okamžitě najevo, že tohle byla naprosto nevhodná a neočekávaná otázka. Příště se radši kousne do jazyka. „Zapomněl jsem, co je za den,“ pokoušel se to zamluvit. Trochu nesmyslně, když se nad ním pohupovalo jmelí a na dveřích za jejími zády se mu vysmíval adventní věnec. „Nejspíš spěcháte, abyste mohla být s rodinou,“ dořekl konečně a poznámku o příteli zavčasu spolkl.

Několikrát mrkla a pak botu odložila na původní místo. „Vlastně ne. Mamka s taťkou už dávno spí, ponocují výjimečně na Nový rok. A doma mě nečeká ani opelichaný kocour, takže... Ten koňak si dám ráda,“ usmála se a shodila z ramen kabát.

Naprázdno pohnul rty. Chtěl říct něco... cokoliv, ale slova se mu zadrhla v hrdle. Sledoval, jak si sundala huňatý svetr a hůlkou zažehla plameny v krbu. Její oči se leskly únavou, ale přesto vypadala spokojeně.

Přikývl a odešel do kuchyně. Když se vrátil, našel ji na pohovce a definitivně vypadala, že se v následujících minutách, ba dokonce hodinách, rozhodně nikam nechystá. Spala. Na jeho tváři se objevil spokojený úsměv.



Pokud chcete zanechat komentář, ale nechcete se registrovat, můžete

>>>ZDE<<<
Děkuji!


28.11.2012 19:37:30
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one