Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

15. Snape na ledu, Dever u ledu

Děkuji všem za komentáře u minulé kapitoly!

Beta: Claire

Už potřetí toho večera záměrně přehlédl vřelý úsměv Anastazie Stockwoodové a ještě víc se sklonil nad tkaničkami bruslí své dcery. Pohlednou pětatřicátnici, která stejně jako on vodila své děti na kroužek bruslení a tuto večerní akci si nemohla nechat ujít, to příliš neodradilo. Dál jeho směrem vysílala vyzývavé pohledy. Nevěděl o ní mnoho. Snad jen to, že ji muž opustil, když čekala druhé dítě a byla to skrz na skrz mudla. A pak také to, že si pro něj z neznámého důvodu usmyslela, že právě ona a on si jsou souzeni.

Za jiných okolností s ní ze zdvořilosti prohodil pár slov, přece jen, nebyla to žádná hlupačka, byla i docela hezká a inteligentní a on vážně nechápal, proč ji manžel opustil kvůli nějaké silikonové blondýně, jak se o své náhradnici Anastazie ráda vyjadřovala. Ovšem teď byl trochu nervózní a na nějaké tlachání neměl náladu. S Hermionou byli domluveni, že dorazí přímo na stadion v sedm hodin. Jenže měla zpoždění. Už šest minut. Věděl to naprosto přesně, protože každou minutu kontroloval hodinky. Připadal si jak kluk na první schůzce, byl nesvůj a uvažoval, zda jeho bývalá studentka dorazí, či nikoliv. A uvědomil si dvě věci. Jednak ve svých myšlenkách kladl až příliš velký důraz na slovo bývalá a pak drobné ručky neustále dloubající do jeho ramen a hlásky dožadující se odpovědi, na otázku: „Kdy už pšijde Hemjona?“ mu na klidu také moc nepřidávaly.

Ještě jednou zkontroloval pevnost šněrování dceřiných bot a napřímil se. Letmo pohlédl na hodinky a pak vzhlédl ke dveřím, které vedly mimo prostředí kluziště a sedadel. V té chvíli se v nich objevila Hermiona. Měla mírně uzardělé tváře, to přisuzoval studenému větru venku, na sobě krátký černý kabátek svázaný v pase páskem, modré džíny a černé polobotky. Nestihl si dovolit delší úvahy, protože na něj zamávala na znamení, že je vidí a rychlým tempem začala zdolávat schody, které je dělily.

„Dobrý večer, Severusi,“ pozdravila ho s hřejivým úsměvem na rtech a vzápětí se vrhla do dřepu, aby se přivítala s těmi přerostlými pijavicemi.

V první chvíli ho napadlo vytknout jí zdržení, ale pak si uvědomil, že by to bylo dětinské. Už není její profesor. „Dobrý večer, Hermiono,“ zvolil nakonec neutrální odpověď, ale podle toho, jak se obě děti na Hermionu věšely a předháněly se, kdo ji omráčí větší slovní zásobou, usoudil, že mu stejně nikdo nevěnuje pozornost. I když... někdo přece ano. Anastazie na ně celou dobu hleděla a nejspíš zvažovala, jak moc velká konkurence jí právě dorazila. Neznatelně se ušklíbl.

„Tati, můžeme už na led?“ otočil se na něj klučina s otázkou.

„Běžte, ale opatrně. A žádné strkání. Ani s ostatními dětmi, jasné?“

Ani kývnutí na srozuměnou se nedočkal, jak rychle ti dva zmizeli. Sklonil se pro své vlastní brusle a pak si teprve všiml Hermioniny malé kabelky, kterou měla na rameni.

„A vy máte brusle kde?“ zeptal se udiveně.

„Brusle?“ zněla pro změnu ona překvapeně.

Ušklíbl se. „No jistěže brusle, na kole by to asi moc nešlo,“ střílel si z ní.

„Já jsem... nenapadlo mě...“ zakoktala se zaraženě.

„Aha, vás nenapadlo, že když jste pozvaná na bruslení, bude se po vás tato aktivita také vyžadovat?“

„Popravdě? Ne. Chtěla jsem se jen dívat. Navíc, já...“ odmlčela se.

„Ano?“ pobídl ji. Zase to z ní lezlo jako z chlupaté deky.

„Já neumím bruslit,“ pípla zahanbeně.

Nejdřív na ni pár vteřin nevěřícně zíral a pak se rozesmál. A ona zrudla.

„Můžete mi říct, jak je možné, že dívka, která vyrůstala v mudlovské rodině, neumí bruslit?“ zeptal se, když se dostatečně pobavil.

Trhla rameny. „Docela jednoduše,“ odsekla trochu uraženě. „Naši mě měli dost pozdě, a protože jsem byla jedináček, tak-“

„-o vás měli starost,“ dokončil za ni. „Dobrá, tak to mi trochu mění plány, každopádně klusejte si nahoru brusle půjčit a já na vás počkám.“

Otazníky v jejích očích se nedaly přehlédnout.

„Nedívejte se tak na mě. Nenechám vás přešlapovat u mantinelu, abyste dostala chřipkovou recidivu,“ vysvětlil jí. „Tak honem,“ popohnal jí ještě, když se stále k ničemu neměla.

Hermiona si posbírala čelist ze země a váhavě se otočila. On ji snad vážně chtěl učit bruslit? A kde se ksakru Snape naučil pohybovat na ledě? Pochybovala, že to patřilo ke standardnímu výcviku Smrtijedů.

O pár minut později byla zpátky s vyfasovanými botami, které měly to nejlepší nejspíš dávno za sebou. Severus už na ni čekal a jak tak scházela ze schodů k němu, musela přiznat, že vypadal zatraceně dobře na kouzelníka jeho věku. Černé brusle vykukovaly zpod nohavic černých kalhot a na sobě měl stejně jako ona černý, jeho tělu lichotivě střižený, tříčtvrteční kabát. Kolem krku nedbale omotanou šálu. Jednoduše mu to slušelo.

„Obout, nezírat, honem,“ popoháněl ji, když se k ničemu neměla.

„Já nevím, jestli je to dobrý nápad, fakticky jsem na tom nikdy nestála-“

„Slečno Grangerová, jestli chcete, abych si začal myslet, že se na poražení Voldemorta podílel strašpytel, tak pokračujte. V opačném případě nemluvte a konejte.“

Tato slova byla víc než motivující. Boty měla během dvou minut obuté a zavázané a teď opatrně sundala chrániče nožů. Jenže v tu chvíli se zoufalost opětovně vkradla do jejího pohledu. Neměla nejmenší tušení, jak vzdálenost mezi lavičkou a ledem překoná a co víc, byla přesvědčená, že i v případě úspěšné mise ji blízké setkání s ledovou plochou čeká okamžitě, jakmile na ni stoupne.

Chtěl její váhání nějak trefně okomentovat, ale pak si vzpomněl na své začátky. Na chvíle, kdy se vší silou snažil udržet na kluzkých břitech, které si dělaly, co chtěly. Najednou neměl to srdce do ní dál rýpat.

„Pojďte,“ řekl prostě a natáhl k ní ruku.

Bez delšího váhání ji přijala a postavila se. Tohle bude ještě zábavné, napadlo ho v okamžiku, kdy se jí zvrtla noha a on ji od pádu uchránil pohotovou reakcí. Při té příležitosti zaznamenal, že Anastazie už se tak přívětivě jako jindy netváří.

„Stojíte?“ ujistil se, než ji z náruče opět pustil. Odhodlaně kývla, ale na jejích očích poznal, že by nejraději vzala do zaječích.

Za ruku ji dovedl až k ledové ploše a sám na ni první stoupl. Obrátil se na Hermionu, natáhl k ní i druhou ruku a bez řečí čekal, až se rozhodne udělat první krok.

Připadala si jak malý capart, který se odhodlává ke svým úplně prvním krůčkům. Křečovitě drtila obě jeho dlaně a někde mezi panikou a obavami ji napadlo, jak velkou trpělivost s ní ten chlap má.

Přešlápla a konečně špičkou levé brusle klesla na led. Musel se usmát. Působila, jako by zkoušela, zda se neproboří a na čele se jí udělala roztomilá vráska. Zavrtěl hlavou. Takhle by neměl přemýšlet.

Došlápla na kluzkou plochu i druhou nohou a ve chvíli, kdy se jí obě rozjely každá na jinou stranu, na něj stačila jen zoufale pohlédnout.

„Padáte jak přezrálé hrušky,“ okomentoval její výstup, když se opětovně ujistil, že stojí a nehodlá se blíže zdravit se zemí. Bylo zajímavé, že Anastazie se tentokrát tvářila nadmíru spokojeně. Někdy těm ženám vážně nerozuměl.

„Já vám říkala, že to není dobrý nápad,“ kontrovala, ale ve chvíli, kdy jí zase podklouzla noha, se k němu bez ohledu na své malé vítězství přimkla jako klíště. Začínal ze svého nápadu naučit Grangerovou bruslit mít docela dobrý pocit.

„Dobře, uděláme to jinak,“ řekl náhle a dřív než se stihla rozkoukat, stál za ní, pevně ji k sobě tiskl, ruce obtočené kolem jejího pasu. Chtěla něco namítnout, ale nestihla to. Levou nohou se odrazil a ona spolu s ním pomalu klouzala po ledu. Z počátku, i přes jeho pevné objetí, měly její nohy tendenci dělat si, co chtěly, ale po chvíli přivykla jeho pohybům, klidně si položila ruce na jeho a vychutnávala si ten dosud neznámý pocit lehkosti, když s ní kroužil kolem oválu.

Severus si mezitím stihl několikrát vynadat za lehkovážnost, s jakou ji přivinul do své náruče, ale teď už to nešlo vzít zpátky. Tedy pokud nechtěl, aby se rozplácla na zemi. Navíc, tato vzájemná blízkost mu přinášela dávno zapomenuté pocity, které v něm dokázala do té doby vyvolat jen Anna. Nahlas by to nepřiznal, ale s touto ženou v náruči se zase na chvíli cítil příjemně.

„Hemjono, ploč tě taťka dlží?“ prosvištěla kolem nich Sophie se zvídavou otázkou.

„Abych se nerozplácla na zemi, Sofi,“ zasmála se Hermiona. Dívenka, nejspíš spokojená s jednoduchou odpovědí, odjela za bratrem a společně si na svého otce a Hermionu ukazovali.

Severusovi její smích lehce zavibroval pod prsty a dostal chuť zabořit obličej do jejích vlasů.

„Jak jste se vlastně naučil bruslit?“ vytrhla ho ze zamyšlení. Nevědomky tak přerušila jeho dumání nad tím, po jaké bylině voněly její vlasy.

Než odpověděl, naklonil se k jejímu uchu. Bylo přece logické, že to nebude vykřikovat na celý stadion, obhajoval v duchu své rozhodnutí. „Anna se jako malá věnovala krasobruslení,“ začal tiše. Hermioně při jeho úvodních slovech přejel mráz po zádech. „Později, když měla mít důležitý závod, zranila se. K bruslení se vrátila, ale už nikdy se tomu nemohla věnovat závodně. Hodně jsme o tom mluvili a... když odešla, chtěl jsem tak do dvojčat vložit její odkaz.“ Na chvíli se odmlčel. Nevěděl, proč to Grangerové vykládá, ale měl pocit, že je to tak správně. Najednou o tom potřeboval mluvit. „Když byly dvojčatům tři, přihlásil jsem je na kroužek. Jejich tehdejší učitelka dbala na to, aby se rodiče účastnili, respektive aby své potomky sbírali z ledu, protože sama by jinak nedělala celou hodinu nic jiného.“

„Tak jste se to naučil kvůli nim.“

„Ano i ne. Jako kluk, ještě než jsem dostal dopis z Bradavic, jsem chodíval bruslit na rybník za domem. Za chvíli to bude rok, co jsem své dovednosti musel oprášit,“ usmál se při té vzpomínce proti jejím vlasům.

„Děkuji,“ řekla prostě. Přišlo jí správné vyjádřit vděk nad nečekanou otevřeností, kterou jí vyjádřil důvěru.

Obkroužil s ní ještě jedno kolečko a pomalu zabrzdil u mantinelu. „Zkuste to sama,“ pobídl ji, když ji elegantním obloučkem objel.

Vytřeštila na něj oči.

„To zvládnete. Držte se, já budu hned u vás. Musím zkontrolovat dvojčata, mám pocit, že kují nějaké pikle.“

Hermiona se křečovitě držela chladného hrazení a nešťastně hleděla na jeho vzdalující se záda. To s jakou lehkostí se pohyboval po ledě, jí doslova učarovalo. Stejně jako v laboratoři, působil i tady jistě a komfortně. Elegance, s jakou zabrzdil u dvojčat, ji ohromila snad ještě víc. Ten chlap měl očividně hodně tajemství.

Rozhodla se na to nemyslet a zkusit se sklouznout vlastní iniciativou. Nejprve udělala několik nejistých kroků podél hrazení, a když nezaznamenala žádný větší karambol, dodalo jí to na kuráži. Pustila mantinel a pravou nohou se odstrčila. Nevšímala si dětí, které kolem ní kroužily, ani jejich rodičů, soustředila se jen na led pod sebou. V hlubokém předklonu, který jí zajišťoval větší stabilitu, udělala další neumělý krok kupředu. Jenže v tu chvíli kolem ní ve velké rychlosti někdo probruslil a ona se náhle ocitla na zemi.

Severus se vracel od dětí a všiml se, že Anastazie poměrně rychle míří k Hermioně. Netušil, co má v plánu, ale jakmile kolem ní projela a velmi šikovně a nenápadně jí nastrčila špičku svého levého nože do cesty, pochopil. Očividně jí Hermiona ležela v žaludku.

„Jste v pořádku?“ zeptal se, jakmile u ní přibrzdil.

„Jsem, jen...“ pokusila se vstát, ale ocitla se zpátky na ledě dřív, než ji stihl zachytit.

Přišlo mu zábavné, jak se pod ním plácala jako ryba na suchu neschopna se vyhrabat na nohy. Koutky mu samovolně vylétly o pár milimetrů výš.

„Bavíte se dobře?“ sekla po něm pohledem po třetím nevydařeném pokusu.

„Výtečně,“ potvrdil.

Z ledu se ozvalo výhružné zavrčení. Podal jí ruku. „Zapřete se,“ poradil jí a nastavil nůž brusle tak, aby byl do pravého úhlu s tím jejím. Udělala, jak říkal a v dalším okamžiku byla zpátky v bezpečí jeho náruče. Jenže teď to bylo o to jiné, že k němu nestála zády.

Nevěděla, jestli se to děje, nebo si to namlouvá, ale měla pocit, jako by se její srdce najednou splašilo. A hluboký pohled černých očí tomu neulehčoval.

„Myslím, že už toho mám dneska dost,“ zašeptala.

Neodpověděl. Jen ji znovu objal, aby si ji naposledy přitáhl do náruče a možná až zbytečně nápadně pomalu s ní doklouzal k lavičkám.

Zanechal ji vlastním myšlenkám a zauzlovaným tkaničkám a vrátil se pro dvojčata. Ta musel také dovést za ruku. Ne snad že by pro ně byl led nepřítel, jen ho nechtěla opustit.

„Tati, ještě chvilku,“ dožadovala se Sophie.

„Už je dost hodin, musíte jít spát, abyste ráno zase mohli zlobit, ano?“

„Ale-“ zkusil to Mathyas.

„Žádné ale,“ zvýšil důrazně hlas.

Dvojčata poslušně sklopila oči a sedla si vedle Hermiony. Ta pomohla s přezutím dívence, zatímco Mathyase si vzal na starost Severus.

„Co žíkáš, Hemjono, jak umíme bluslit?“ zeptala se nadšeně Sophie.

„Jste úžasní. Oba dva,“ pochválila je a holčičku pohladila po havraních vlasech. Dívenka se na ni ospale usmála a přitulila se k ní.

Severus chvilku bojoval s tkaničkami, které se jeho synovi nějakým záhadným způsobem zamotaly. Konečně přezul i sebe, zabalil brusle do velké sportovní tašky, kterou měl v plánu co nejdříve zmenšit, až budou z dosahu mudlů, a pohledem zkontroloval, zda jsou připraveni k odchodu.

Byli, jen trochu jinak, než očekával. Sophie totiž zcela klidně dřímala v Hermionině náruči.

Chtěl dceru probudit, ale žena mu v tom zabránila zavrtěním hlavy.

Povzdychl si. „Dojdu vám vrátit brusle, sejdeme se u východu.“

*****

Potichu za sebou přivřel dveře dětského pokoje. Sophie se neprobudila ani během přemístění, a tak ji Hermiona mohla klidně uložit do postýlky vedle té Mathyasovy, který už ani neměl sílu na nějaké zlobení. Usnul stejně rychle jako jeho sestra.

„Přemýšlím, zda to na ně nebylo moc velké ponocování,“ zauvažoval nahlas, když sešel dolů k Hermioně.

„Uvidíte, že ráno budou zase plní života,“ ujistila ho s úsměvem.

„Máte pravdu,“ připustil při představě, že na něj nejpozději o půl sedmé ráno naskáčou jako kobylky na klas. „Víno?“ zeptal se, když si přivolal z vinotéky láhev červeného.

Zaváhala. Nebyla unavená, ale zároveň měla pocit, jako by toho na ni dnes bylo až příliš. Všechny ty pocity, doteky a rozhovory... Bylo jí s ním dobře, ale nebyla si jistá, že je to tak správně.

Zavrtěla hlavou. „Už půjdu, jen... ta rána ze včerejška?“ zeptala se nepřímo na včerejší nehodu.

„V pořádku,“ odvětil. Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase zaslechla náznak zklamání? A pokud ano, proč? „Mimochodem,“ přerušil její úvahy, „vím, že mi do toho nic není, ale... v pátek míváte konzultace ohledně závěrečné práce a... všechno v pořádku s panem Deverem?“ zeptal se a pokusil se, aby to znělo co nejvíc lhostejně. Asi nebyl úplně přesvědčivý, protože na něj Hermiona překvapeně vykulila oči. Až pak jí došlo, že mu všechny své strasti v kostce vyžvanila při svém opileckém výstupu.

Pokrčila rameny. „Tvrdí se, že ho odvolali za jinou prací do jiného města. Drbny z naší katedry roznášejí, že ho odvolala jeho žena. Každopádně je pryč.“

Kývl a dal si velký pozor, aby na něm nebyla vidět spokojenost. Bude muset profesoru Parkerovi doručit co nejdříve láhev jeho oblíbené whisky jako velký dík, protože jak se zdálo, záletný Mark Dever už problémy dělat nebude.



Pokud chcete zanechat komentář, ale nechcete se registrovat, můžete
>>>ZDE<<<
Děkuji!
27.10.2012 21:31:17
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one