Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

14. Výbuch - Merlinžel, ne vášní

Za název děkuji Claire!

Beta: Claire


„Zatraceně, kdo to sem zas co dal?!“ dolehlo k jejím uším ne zrovna lichotivé remcání. Zvedla pohled od dvojčat, která vytvářela z modelíny barevné patvary, k původci oněch slov. A zacukaly jí koutky. Severus stál v hale a s tichým nadáváním se pokoušel vyplést z vlasů jmelí zavěšené u stropu. Hermioně došlo, že přece jen měla provázek, na němž bylo uvázané, trochu zkrátit.

„Omlouvám se,“ přispěchala s rádoby zkroušeným pohledem na pomoc, ale to už si pán domu věšel kabát na věšák.

„Vy jste se vážně rozhodla atakovat mě na každém kroku, viďte?“ rýpl si.

Ironickou narážku na nedávný incident s pantoflemi nešlo přeslechnout. Začervenala se. „To ne, jen jsme s dvojčaty chtěly dům vánočně vyzdobit,“ vysvětlila stručně a švihnutím hůlky nechala zmizet větvičky, které popadaly v důsledku předchozího nešetrného zacházení.

Semknuté rty a přimhouřené oči, rentgenující papírové řetězy na stěnách, kývajícího se Santu na krbu, vločky vylepené na francouzských oknech a Euphorbia pulcherrima* na kuchyňské lince, dávaly tušit, že se mu proměna interiéru ani za mák nelíbí. Ale své děti o radost z Vánoc připravit nechtěl. Jeho tvář se uvolnila. „Docela se vám to povedlo,“ odtušil blahosklonně.

„Ty žletězy sem dělal já, tati,“ pochlubil se Mathyas.

„Já sem pomáhala,“ ozvala se okamžitě jeho sestra.

„Jste oba moc šikovní,“ pochválil je s něžným úsměvem určeným jen pro své děti.

„Jo a taky sme žíkali Hemjoně, aby s náma šla na bluslení. Víš, jak si žíkal, že v sobotu pudeme vešel bluslit. Tati, viď že pudeme, že jo?“ dožadoval se syn potvrzení.

„Tati a viď že můše Hemjona s náma, viď?“ atakovala ho tentokrát s andělským pohledem dcera.

Povzdychl si. Nebyl doma sotva pár hodin a už tu vládla naprostá anarchie. Podíval se na Hermionu. Její pohled jasně říkal: Můj nápad to nebyl.

„Nemyslím si, že slečna Hermiona touží po tom dívat se na to, jak padáte na led jako švestky,“ řekl opatrně a obrátil se znovu na ženu. „Hermiono, chtěl jsem vám to říct až později, ale dvojčata mě předběhla. Na sobotu jsem jim slíbil, že je vezmu na večerní bruslení, takže konzultace by odpadly.“

„To je v pořádku,“ přikývla a snad chtěla něco dodat, ale Sophie jí okamžitě skočila do řeči.

„To není v požotku, my ceme, aby šla Hemjona s námi. Hemjono, žekni, že ceš jit s námi!“ naléhala dívenka.

„Sophie, slečna Hermiona má určitě své vlastní plány a je neslušné jí něco vnucovat a-“

„Nemůše mít vlastní plánování, plotože ploto,“ dupl si Mathyas.

„Ale už toho mám dost,“ zvýšil tentokrát hlas Severus. „Vy dva si nebudete nic vymiňovat, jednou jsem řekl, že ne, tak-“

„Mýýýý ceméééé, aby šla Hemjonááááá,“ spustily dvojhlasně. Sophie přidala efektivní nářek a její bratr sekundoval alespoň popotahováním.

Hermiona usoudila, že je na čase zachránit situaci a dětské zadečky od blížícího se plácnutí. „Pokud vám to nebude vadit, tak se připojím moc ráda,“ věnovala svá slova spíše muži, než dětem. Dvojčata se okamžitě začala radovat, po slzách ani památky a znovu se pustila do patlání plastelíny po podlaze.

„To jste nemusela.“

„Mně to nevadí,“ ujistila Hermiona svého bývalého profesora a kývnutím hlavy se rozloučila. Dnešní hlídání bylo u konce.

*****

„Hepčííí,“ kýchla toho večera už poněkolikáté. Severus jen tak tak stihl rukou přikrýt pergameny a uchránit je od rozfoukání.

„Grangerová, jestli od vás něco chytnu, nepřejte si mě,“ zavrčel naštvaně.

„Nic bi deni,“ zahuhňala a další kýchnutí ztlumila kapesníkem.

„Ale brzo vám bude! Jste nastydlá a vlezete mi do laboratoře!“ rozčiloval se dál. „Co takhle lektvar proti chřipce? Hm? Prodává to každá apatyka!“

„Mdě váždě nic deni.“

„Dojdu vám pro lektvar, na nic nesahejte, dokud nepřijdu,“ odtušil v rozporu s jejími slovy. Lektvar zmírňující účinky cruciatu ji nechal vařit poprvé a zrovna se nacházel ve fázi, kdy bylo potřeba zacházet s ním s respektem a obezřetností. Jejího zdviženého obočí si nešlo nevšimnout. „Mám lékárničku zabezpečenou kvůli dvojčatům, takže ne, Acio použít nelze,“ odpověděl na nevyřčenou otázku a zmizel na schodech.

Netrvalo mu to ani pět minut, ale když se znovu ocitl na schodech vedoucích do jeho soukromé laboratoře, okamžitě mu došlo, že něco není v pořádku. Reagoval instinktivně, ale přesto s nepřehlédnutelnou metodičností. Flakónek ukryl ve své kapse a následně zabezpečil sérií kouzel těžké dveře. Schody dolů bral po dvou, a přestože se mu to zdálo jako celá věčnost, když doskočil na pevnou zem, mohlo uběhnout sotva pár vteřin od jeho příchodu. Hermiona, až na nos zarudlý od rýmy, vypadala v pořádku a udiveně sledovala jeho entrée. S prsty v nichž svírala dračí šupiny nad kotlíkem.

Vykřikl. Slyšel se snad ještě dřív, než slova opustila ústa. Jako ve zpomaleném filmu viděl, že v ten samý okamžik dopadla na hladinu první šupina z její rozevřené dlaně. Dívčin udivený pohled, výpary medové barvy objevivší se nad kotlíkem, rozpínající se kov, bubliny na hladině náhle neklidného lektvaru. To všechno si uvědomoval jeho zrak, ale mozek křičel jediné. Hermiona!

Hůlku odhodil do kouta, aby se nepoškodila tím, co mělo následovat, a v tom samém okamžiku se vrhl k nechápající ženě. Silné paže ji ukryly v náruči, kinetická energie strhla k zemi a obličej se ocitl v těsné blízkosti jeho. V tu chvíli se ozval výbuch, který přehlušil veškeré okolní dění. A přesto jí k ochromenému sluchu dolehlo tiché zasténání. Bolestivé zasténání...

Hlavu se odvážil zvednout teprve ve chvíli, kdy se poslední mikročástice zvířeného prachu snesla do jeho vlasů. Povolil sevření paží. Dvě vyděšené hnědé oči na něj hleděly se směsicí obav, ale i vděku. Bylo mu zvláštní teplo a ústa ženy pod ním ho lákala k polibku. Necítil zlobu, ani vztek. Necítil nic.

Hermiona okamžitě pochopila, že něco není v pořádku. Když Snape zvedl hlavu, díval se na ni naprosto cizím pohledem. Vlastně měla pocit, že se dívá spíš skrze ni. A pak prostě omdlel.

Zazmatkovala a při pokusu odvalit ho ze sebe sjela rukou na jeho bok. Ztuhla. Prsty se setkaly s teplou mazlavou tekutinou.

„Zadracedě!“ zaklela hlasem zastřeným nachlazením, a co nejopatrněji se pokusila zpod něj vysoukat. „Zadracedě!“ zaklela podruhé, když se jí naskytl pohled na jeho původně bílou košili. Teď měla barvu přezrálých třešní a působila, jako by si s ní pohrály drápy vlkodlaka. „Severusi, musíde se probrad!“ vyhrkla naléhavě. „Severusi! Slyšíde mdě?!“

Nejdřív k němu dolehla vzdálená slova, kterým nerozuměl, poté mu někdo nepříliš zdvořile uštědřil pořádnou facku a pak ucítil pekelnou bolest v boku. Frustrovaně zachrčel, protože na pořádné zaklení se momentálně vůbec necítil.

„Severusi! Vy žijede!“

Tak tenhle ječák už přeslechnout nešel.

„Jestli okamžitě něco neuděláte s těmi litry krve, které opouštějí moje tělo, tak nebudu žít dlouho,“ ujistil ji. Pokusil se o obvyklou dávku ironie, ale jeho hlasivky ho sotva poslouchaly.

„Vypadá do dost hrozdě,“ píplo mu to stvoření najednou do ucha úplně tiše. Napadlo ho, že jestli se jí při pohledu na krev dělá špatně, mohl by se opravdu dostat do problému. Chtějte po někom s hematofobií, aby vám zachránil život, když se koupete se vlastní krvi...

„Hermiono, poslouchejte mě!“ zachrčel s co největší snahou o profesorský tón. „Nejdřív vypijte ten lektvar, mám ho v levé kapse,“ instruoval ji. „Nemám v plánu k tomu všemu ještě chytnout chřipku,“ zamumlal. Překvapilo ho, že ani moc neodmlouvá a šátrání její ruky ve vlastní kapse kalhot by za jiných okolností považoval za poměrně vzrušující. „Teď ze mě dostaňte tu košili a pokuste se zacelit rány.“

Hermiona ho ve všem na slovo poslechla. Prsty opatrně odstranila cáry košile nasáklé krví, které místy začínaly přisychat a rozhodně to nebyl hezký pohled. Kusy kovu, v něž se po výbuchu změnil docela obyčejný kotlík, způsobily na Severusových zádech dvě nepěkné táhlé tržné rány mezi lopatkami. Co ale působilo o dost děsivěji, byla rozšklebená rána na jeho boku, z níž trčel kus zabodnutého cínu.

Nenechala se rozhodit a nejdříve systematicky za pomoci magie zatáhla dvě méně hrozivě vypadající rány. Pak zůstala nerozhodně zírat na kov trčící z masa.

„Na co čekáte?!“ zavrčel vztekle. Bolelo to jako čert, cítil, že by mohl za chvíli znovu ztratit vědomí.

„Budu vás muset dostat k Mungovi,“ řekla rozhodně.

„Nepřipadá v úvahu.“

„Trčí vám ze zad půlka roztaveného kotlíku a ztratil jste spoustu krve. Potřebujete odborné ošetření!“ namítla.

„Nechtěla jste se stát náhodou původně lékouzelnicí? Tak se snažte!“ utrhl se na ni. Začínala mu docházet trpělivost. A taky jakákoliv síla vůle, která mu zatím zabraňovala omdlít.

„A jak si to představujete? Že řeknu Acio kus kovu a-“

„Doprdele práce, Grangerová!!!“ zařval v ten samý moment Severus a pak se intuitivně zakousl do vlastní ruky.

Hermiona šokovaně hleděla na zakrvácený kovový plát, který jí přistál v ruce. V té druhé svírala hůlku, kterou před okamžikem bezmyšlenkovitě máchla...

*****

„Jak vám je?“ zeptala se potichu, protože měla pocit, že snad konečně usnul. Mýlila se.

„Jako by mě převálcovalo stádo Nebelvírů,“ odvětil se zavřenýma očima a vážnou tváří.

Usmála. Osobitý humor ho neopustil a jeho tvář pomalu získávala méně mrtvolnou barvu.

„Měla byste jít. Už se obejdu bez vaší pomoci.“

„Zůstanu. Někdo vám musí podat druhou dávku dokrvujícího lektvaru. Kdybyste zapomněl-“

„Grangerová, nejsem amatér.“

„Ale mohl byste usnout a-“

„Opovažte se mi dělat přednášku. Pokud se nepletu, jasně jsem vám řekl, abyste na nic nesahala!“

A bylo to tu.

„Já jsem myslela, že-“

„Příště mě toho ušetřete,“ odfrkl si a pokusil se otočit. Neúspěšně. Rána na boku se ani pomocí kouzel zcela nezacelila. Bolestivě si skousl ret. Další zacelovací kouzlo mohl použít až za pár hodin, aby mělo nějaký účinek. Rozhodně ho čekala záživná noc.

„Severusi, chápu, že se na mě zlobíte, ale-“

Té noci jí zjevně nebylo souzeno dokončit jedinou větu, protože jí znovu skočil do řeči.

„Tak vy chápete?“ syčel rozezleně.“ Vy chápete? Chápete natolik, že přijdete očividně nastydlá do mé laboratoře, nemůžete se díky věčnému posmrkávání pořádně soustředit na svou práci a aby toho nebylo málo, neuposlechnete mé nařízení. A vy?! Vy mi budete tvrdit, že chápete?“

Během svého krátkého proslovu se mu podařilo nadzvednout na lokti a teď ji propaloval svým žhnoucím pohledem. Cítila se najednou zas jako malá školačka. Zahanbená a provinilá vtípky Harryho a Rona. Jenže tentokrát to nebyla jejich vina. Tentokrát se styděla sama za sebe.

„Hermiono, mohlo vás to zabít!“ řekl tiše. Ta tam byla předchozí zloba. V jeho hlase zůstal jen strach.

Najednou se jí po tvářích začaly koulet doposud zadržované slzy. Teprve teď úplně pominul šok z toho, co se stalo, a ona si uvědomila, že ohrozila nejen sebe, ale i Severuse. Tátu dvou dětí a navíc dobrého chlapa. Rozbrečela se naplno a její nahodilé vzlyky tišily jen dvě pevné paže, na které bylo z neznámého důvodu tak jednoduché se spolehnout.

„Omlouvám se,“ zašeptala po chvíli proti jeho ramenu a snažila se, aby to znělo tak, jak to cítila.

Poslední chlácholivé objetí a pak jen tichá slova: „Vážně byste už měla jít.“

Hřbetem ruky si osušila zarudlé oči a kývla. Pohled černých očí už nebyl plný vzteku. Vyzařoval klid a záblesk něčeho, co nedokázala rozpoznat. Alespoň zatím.

„A nezapomeňte – v sobotu v sedm vás budeme čekat,“ připomněl jí smluvené bruslení, jako by se vůbec ni nestalo.

Naposledy se otočila ve dveřích jeho ložnice a usmála se. Zase měla toho přerostlého netopýra o něco víc ráda.

 

*vánoční hvězda, květina typická pro vánoční svátky



Pokud chcete zanechat komentář, ale nechcete se registrovat, můžete

>>>ZDE<<<
Děkuji!

 


19.10.2012 16:22:28
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one