Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Za inspiraci ohledně "chlapského dýchánku" děkuji Elze!

Beta: Claire


Probudila se krátce před šestou večer a bylo jí ještě hůř, než ráno. Ne po fyzické stránce, ale po psychické. Její tělo se z šoku způsobeného odplavením nadměrného množství alkoholu z krve dostávalo ne zrovna žádoucím způsobem. Krásné zapomnění a temno před očima se Hermioně zdálo rozhodně přijatelnější než skutečnost, že se pomalu ale jistě rozpomínala na všechno, co včerejšího večera udělala a řekla. A že toho nebylo málo.

Netušila, jak se bude moci před Snapem vůbec ukázat a přitom nebýt studem rudá až na zadku. Jediným světlým bodem, ač v podstatě netušila proč, se zdál být fakt, že Nathalie je minulostí. Nešťastně si povzdychla. Tušila, že je jen otázkou času, dokud se neobjeví další žena. Ale na tom jí přece vůbec nemuselo záležet, napomenula se a raději se vyhrabala z postele. Bylo na čase zanechat sebelítosti.

Když pak stála o chvíli později pod vlažným proudem vody, problesklo jí hlavou, jak je možné, že místo prolhaného Marka řeší odkopnutou Nathalii. Nenašla pro to důvod. Alespoň zatím.

*****

„Cože Hermiona udělala?!“ zeptal se Remus. Zajíkavý smích, který se ho zmocnil, dával tušit, že vyprávění o umístění obsahu žaludku mladé ženy na pantofle jeho přítele rozuměl velmi dobře.

„Nedělej hloupého,“ pokáral ho Severus a se sklenkou skotské se posadil do křesla naproti němu.

„Neumím si představit Hermionu opilou,“ chechtal se vlkodlak dál.

„Věř mi, o nic jsi nepřišel.“

„Ale nechápu jednu věc-“

„Vážně jen jednu?“ zeptal se Severus bezelstně.

Lupin jeho narážku nijak nekomentoval a dál se zaobíral svou původní myšlenkou. „Nechápu, proč by to dělala? Zrovna Hermiona?“

„Z toho, co jsem pochytil během toho jejího bláznivého blábolení, mám pocit, že její vyvolený nebyl tak úplně svobodný,“ odvětil Snape a letmým gestem ruky si přivolal do sklenky dvě kostky ledu. Pokoušel se tomu odnaučit, protože mu Lupin stále vyčítal, že tím tu krásnou zlatavou tekutinu znásilňuje, ale on si tak pití daleko lépe vychutnal.

Remus nad jeho gestem nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Chudák holka, taky to nemá jednoduchý,“ povzdychl si. Konečně i on smočil rty ve skotské.

Severus se ušklíbl. „Ale nebudeme rozebírat slečnu Grangerovou, že ne?“ zeptal se tónem, který nepřipouštěl námitky.

„Pravda,“ souhlasil druhý muž a z kapsy u kalhot vydoloval složený papír. „Myslím, že Teddy si přeje berušku,“ zamumlal zadumaně, když si prohlížel barevnou čmáranici na bílé ploše.

„Berušku? Vážně, Remusi?“ zeptal se s neskrývanou ironií a přitáhl si pokreslený papír k sobě.

Musel uznat, že to barevné cosi vážně vypadalo jako brouk. Dokonce měl pocit, že obdobná kresba se v Teddyho dopise pro Santu Clause objevuje s železnou pravidelností. Tedy loni i předloni, na jejich běžném chlapském posezení před vánočními svátky, jak tomu samolibě říkal Lupin, prohlížel něco podobného. Docela ho překvapovalo, že úroveň dětského kreslení nezaznamenala žádné výrazné zlepšení. Ovšem pokud to byl opravdu brouk. Ale on sám neměl tu drzost, aby Teddymu jakkoliv vyčítal kreativní čmáranice, protože to, čeho se dopustila jeho dvojčata, se dá považovat za umělecké diletantství. Byl zvědav, co z toho vyluští Lupin. Ale teď byl na řadě malý Teddy.

„Domnívám se, Remusi, že Teddy chce sourozence,“ řekl nakonec, když obrázek prozkoumal ze všech stran a otočil ho vzhůru nohama.

Lupin se zalknul skotskou. „Sourozence?“ zopakoval zděšeně.

„Podívej se na to z druhé strany. Vypadá to jako mimino,“ otočil k němu kresbu a prstem poukázal na základní rysy. Lupin bezděčně pokýval hlavou, protože usoudil, že má Severus nejspíš pravdu. Díval se na nevydařenou podobiznu schouleného dítěte.

„To nechápu, Teddy se nikdy nezmínil...“

„Dvojčata si také donedávna nestěžovala, že by jim chyběla matka,“ pokrčil Severus rameny. Dětské a ženské logice příliš nerozuměl. A podle toho, jak se tvářil Lupin, tak nebyl sám. „A teď se pro změnu podívej na výtvory mých andílků,“ přistrčil Lupinovi pod nos dvě téměř identické kresby, aby rozptýlil jeho myšlenky na Teddyho přání.

Zřejmě to splnilo svůj účel, protože Remus zadumaně prohlížel dvě čtvrtky, otáčel je na všechny strany a zřejmě nechápal. Na obou bylo cosi, co připomínalo s trochou fantazie leda tak psí hovínko. Cyklické kruhy namalované hnědou pastelkou jeden za druhým vytvářely kouli uprostřed bílé plochy a z toho trčely čtyři oranžové čáry. Severus už dávno pochopil, že druhého Rembranta v rodině mít nebude.

Vlkodlak si nejdřív pořádně přihnul ze sklenky a pak znovu jeden z obrázků pootočil trochu doleva. „Připomíná mi to jen jednu věc,“ řekl nakonec.

Severus zvednutým obočím vyjádřil pochybnost nad jeho tvrzením.

„Nějak takhle vypadaly Hermioniny vlasy ve třeťáku,“ dokončil svou domněnku.

„Dej pokoj, Lupine, s Grangerovou!“ vyjel Severus možná až moc ostře. Ne možná, určitě. Lupin mu věnoval zkoumavý pohled. Druhý muž utopil pohled ve zlatavé tekutině.

*****

„Zlato?“

„Nekřič tak!“ sykla na něj žena, která právě scházela z patra. „Teddy usnul teprve před chvílí. Chtěl dát dobrou noc tátovi a nemohl pochopit, že ten radši likviduje zásoby skotské strýčka Severuse!“ vyčetla mu, ale polibek na tvář dával tušit, že to nemyslela tak vážně.

„Trochu jsme se zapovídali,“ připustil muž. „Mimochodem, Severus rozluštil kresbu našeho malého Picassa.“

„Vážně?“ podívala se na něj Nymphadora podezřívavě. Nebyla úplně bez čichu a také jeho lehce potácivá chůze dávala tušit, že trochu přebral.

„Jo, prej je to mimino.“

„Ty ses zbláznil!“ obvinila ho, ale papír, který křečovitě svíral, mu vytrhla a začala ho sama zkoumat.

„Takhle, miláčku,“ otočil jí ho muž tak, aby i ona konečně rozpoznala trochu bizarní kresbu.

„Ale jak-“

„Nevím, třeba nás slyšel o tom mluvit?“ zeptal se Lupin a najednou zněl úplně střízlivě. Pro něj nebylo novinkou, že by jeho žena chtěla další dítě. I on by rád, ale... Byla tu ta věc s vlkodlačími geny. U Teddyho to vyšlo, lykantropie se ho netýkala, ale u dalšího dítěte by takové štěstí mít nemuseli, a toho se Remus obával.

Doře se po tváři začaly koulet slzy a obrázek si láskyplně přitiskla k srdci. Muž ji pevně objal a zabořil obličej do těch ztřeštěně vypadajících vlasů, které na ní tolik miloval. „Promluvíme si o tom zítra, ano?“ přislíbil. Kývnutí si mohl jen domýšlet.

„Mimochodem,“ rozhodl se svou ženu vyvést z chmur, které ji přepadly, „myslím si, že Severus se zakoukal do Hermiony. Problém je, že o tom ještě neví.“

„A jak to víš ty, Sherlocku?“ zeptala se a popotáhla. Zvědavost vítězila nad smutkem. Muž jí z tváře jemně setřel zbloudilou slzu.

„Nevím to jistě, ale na tohle já mám čich, nezapomeň. Testosteron z něj doslova odkapával, když na ni přišla řeč.“

„Ty a tvé zbystřené smysly,“ plácla ho něžně do hrudi.

„Pletl jsem se snad někdy?“ zeptal se dotčeně.

„To, že bezpečně vycítíš, když s tebou chci mít sex, neznamená, že můžeš ostatním předpovídat partnery, zlato.“ pokárala ho.

„Fajn,“ řekl rezignovaně, ale myslel si své. Pak jeho čichové buňky podráždil známý a tolik přitažlivý závan vůně. Vítězně se usmál. „Když už jsme u těch hormonů, lásko...“ nedořekl. Jeho rty splynuly s těmi jejími.

O pár desítek minut později oba zrychleně oddychovali ve vzájemném objetí a Lupin si vzpomněl na největší senzaci toho dne.

„Ještě jsem ti zapomněl říct jednu perličku,“ zašeptal do tmy a v ohbí její paže se pokoušel tlumit řehot, který ho opět přepadal.

„Hermiona pozvracela Severusovi trepky.“

„Cože?!“

„A měl je na nohách...“

Dalších několik minut se z ložnice Lupinů ozýval neutišitelný bublavý smích.

*****

V pondělí ráno klepla sotva dvakrát a dveře se před ní samy otevřely. Nahlédla dovnitř, ale Severuse neviděla. Nestávalo se příliš často, že by jí nepřišel otevřít osobně...

Dřív, než stihla nabrat pochybnosti, že se jí třeba chystá po tom fiasku vyhodit, protože nechce, aby se o jeho děti starala násoska, dolehl k ní jeho zvučný hlas. „Už jdu!“ Odhadovala, že je v patře.

Vešla a skrze halu a francouzská okna v kuchyni zamávala na dvojčata, která dováděla v čerstvém sněhu. Bylo až s podivem, že se zima se všemi svými znaky ukázala tak brzo. Odložila na kuchyňskou linku papírovou krabičku, na židli složila kabelku a vrátila se do haly, aby si pověsila kabát.

„Dobrý den,“ pípla rozpačitě, když ho spatřila, jak schází ze schodů.

Severus zrovna zápolil s manžetovými knoflíčky, vázanku měl volně kolem krku, zřejmě ji dosud nestihl zavázat. Stačil mu jediný pohled na ni.

„Vzpomněla jste si,“ konstatoval prostě a na půl úst. Teprve teď si Hermiona všimla, že si v koutku přidržuje sponu do vázanky.

„Ano a... vážně mě to strašně moc mrzí! Slibuju, že už se to nestane.“

„To doufám,“ zatvářil se přísně a začal zápolit s vázankou. „Naposledy mi pozvracel nohy McLaggen a já doufal, že se to už nebude nikdy opakovat. Nikdy bych nevěřil, jak jsou Nebelvíři nevyzpytatelní a vynalézaví, co se týče útoků na mou osobu,“ ušklíbl se.

Hermiona si oddychla. Kdybys tak věděl, kdo ti v prváku zapálil hábit, napadlo ji. Vypadalo to, že Snape bere včerejší událost sportovně. Ostatně, kdyby ji měl v úmyslu vyrazit nebo vynadat, asi by to udělal už dávno.

„Co to tady voní?“ zeptal se náhle. Do blízkosti jeho citlivého nosu se vetřela vanilka, skořice a kakao. A byl si jistý, že když dvojčata snídala, nic z toho tu necítil.

„Upekla jsem muffiny. Jako omluvu,“ usmála se plaše.

„A to říkáte až teď? Tak pro příště – slovní omluvy si nechte od cesty, ty jedlé servírujte hned,“ instruoval ji. Hermiona ho užasle sledovala, jak zvědavě nahlíží do krabičky a mlsně si vybírá čokoládový muffin. Ze sevřených rtů vyndal sponu, hladově se do něj zakousl a sousto převalil na jazyku. Zatraceně, Grangerová nejen dobře vařila, ona i skvěle pekla.

Neochotně odložil nakousané pečivo na kraj kuchyňské linky a znovu se dal do boje s vázankou. Když se mu dvakrát podařilo propíchnout si prst špendlíkem, vztekle zaklel. Za ta léta už měl vázání a upevňování sponou v ruce, ale pod zkoumavým pohledem Grangerové se mu naučené pohyby vytrácely z mysli.

„Ukažte.“

Najednou byla u něj. Brala mu sponu z ruky a umně jí připevňovala do uzlu vázanky tak, aby ho držela, ale zároveň nebyla vidět. To, že bez dovolení narušuje jeho osobní prostor, ji očividně v nejmenším netrápilo. Udiveně shlížel na její lví hřívu a napadlo ho, zda bylo možné, aby jeho děti do dopisu Santovi vážně nakreslily Hermionu. A pokud ano – proč?

„Tak,“ zhodnotila jednoslovně svou práci spokojeně a podala mu kabátec, který měl přehozený přes židli. „Máte na mě nějaké specifické požadavky, co se týče dvojčat?“ zeptala se a přinesené pečivo vyrovnala na talíř.

„Ne, jen je možné, že se dnes trochu zdržím. Je porada sboru, tak kdybych tu nebyl, uložte děti po obědě. Stále ještě trvám na odpoledních pauzách, aby si odpočinuly.“

„Dobře,“ souhlasila.

Severus kývl a rozešel se ke dveřím. Když si oblékal kabát, zaslechl za sebou Hermionu, jak volá na děti, aby se s ním rozloučily. Ty se podle nezaměnitelného dusotu vřítily přes kuchyň do haly. Nevadilo jim, že mají boty obalené sněhem a řítily se přímo k němu. Mathyas přiběhl první a skočil mu do náruče. Malé Sophii se kluzká bota smekla po parketách a poroučela se místo do otcovy náruče na tvrdou zem. Slzičky na sebe nenechaly dlouho čekat. Chtěl odložit chlapce, aby mohl uchlácholit dceru, ale dřív, než to stačil udělat, zvedla ji do náruče Hemiona a pevně si ji k sobě přivinula.

„Zlatíčko, to nic není, pofoukáme bolístku, ano?“ šeptala Sophii a Severus s chlapcem v ruce jako by oněměl. Tolik mu teď připomínala Annu... Píchlo ho u srdce.

Hermiona krouživými doteky palce jemně masírovala naražené dívčino koleno, aby rozehnala bolest a podle štkaní, které se postupně vytrácelo, věděla, že je na dobré cestě dívenku uklidnit. Bylo by jednoduché seslat na naraženou nohu kouzlo, ale věděla, že Severus své děti magii nechce příliš vystavovat. Chápala to. V mnoha knihách se psalo, že děti do tří až pěti let, pokud neprojeví magii, by jí neměly být vystaveny, protože to mohlo způsobit pozastavení jejich vlastní.

„Už je to dobré, viď že ano?“ oslovila dívenku vlídně. Ta se jí stále křečovitě držela kolem krku, ale vypadala klidněji. „Tak se rozloučíš s taťkou, ano?“ Další dětské kývnutí. Hermiona přišla s malou v náručí až k němu.

Teprve teď se Severus probral z tranzu. I když... stále měl pocit jakéhosi deja vu, které se nikdy nestalo a ani stát nemohlo. Začínal bláznit. Rychle vtiskl dceři pusu na čelo, synovi také a konečně ho spustil na zem. Hermiona se ještě jednou ujistila, že je Sophie v pořádku, osušila jí slzičky a pustila ji za bratrem. Oba zmizeli na zahradě, jako by se snad nic nestalo.

„Takže já... půjdu,“ řekl trochu nesmyslně, ale v tu chvíli byl myšlenkami jinde.

„Ještě rukavice,“ podala mu poslední věc, na kterou zapomněl. A usmála se. Tak něžně.

Měl co dělat, aby úsměv neoplatil.



Pokud chcete zanechat komentář, ale nechcete se registrovat, můžete

>>>ZDE<<<
Děkuji!



11.10.2012 11:53:16
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one