Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

A je to tu! Konec povídky, kterou jsem si zřejmě neoblíbila jen já, jakožto autor, ale snad i vy, mí čtenáři. Nebudu tu psát nějaké souhrnné počty a čísla slov, odstavců a stránek. Jediné, co bych ráda napsala je poděkování.

V první řadě betě - Sáro, moc děkuji za tvé rady, porady, komentáře a postřehy. Mnohdy mi nebývale pomohly, ale to ti nemusím říkat :-) Vážím si toho a děkuji!

A v řadě druhé děkuji vám, mým čtenářům a všem, kterým se tato povídky líbila a našli si chvilku, aby si ji přečetli nebo dokonce zanechali komentář. Děkuji!

PS: na případné dotazy ohledně pokračování odpovídám rovnou - ačkoliv mám něco v hlavě, zatím pokračování neplánuji. V první řadě míním splnit svůj závazek, tedy dopsat Člověka a Budoucnost. A pokud pak bude chuť ještě něco psát, tak třeba dojde i na volné pokračování Společnice :-)


Při poslední pondělní dvouhodinovce sám sebe několikrát přistihl, jak se pokouší upřeným pohledem popohnat ty zatracené ručičky hodin alespoň o několik minut. Bohužel bezúspěšně. Když pak konečně zazvonilo, byl tak roztržitý, že zapomněl i na dvacetipalcovou esej, kterou se chystal studentům zadat.

Rázným krokem zamířil do svých komnat. Převlékl se do mudlovského a pohledem na náramkové hodinky zjistil, že jsou tři odpoledne. Hermiona říkala, že má školu do tří a doma bude zhruba o půl čtvrté. Připadal si jak poblázněný puberťák, který se nemůže dočkat příchodu své slečny na první rande, když se přesvědčoval, že vyjde zhruba nastejno stepování před dveřmi Hermionina bytu, jako před univerzitou, na které studovala. Ale rozdíl tam přeci jen byl. V případě čekání před školou ji uvidí o celou půlhodinu dřív. Na nic nečekal a vydal se na bradavické pozemky.

Poslední hodinu přednášky o etice lektvarů příliš nevnímala. Nejraději by už byla doma, pokud možno v přítomnosti jednoho sarkastického muže, který si zcela bez jejího vědomí uzmul během jediného týdne její srdce. Jakmile byl ohlášen konec hodiny, vyběhla z posluchárny mezi prvními. Bylo pár minut po třetí a ona ještě musela předat svou seminárku. Pak už jen vyzvednout si v šatně svůj plášť a mohla se konečně vydat domů.

„Holky, tomu neuvěříte!“ vběhla do šatny Angela Moorová.

Přítomných několik dívek k ní vzhlédlo jako k bohyni. Hermiona onu chodící reklamu na Dior, Pradu, Armani a další známé značky jen sjela pohledem a znovu se ptala sama sebe, jak se tahle slepice mohla dostat na univerzitu. Nevěnovala jí větší pozornost a v malém zrcadle ve své skříňce se pokoušela usměrnit vlasy. Přesto nebylo možné ten vtíravě pisklavý hlásek přeslechnout.

„Před školou stojí úžasnej chlap,“ pokračovala Angela v momentě, kdy se jí zdálo množství posluchaček adekvátní k informacím, o které se chystala podělit. „Má na sobě oblek, řekla bych Armani, ale sama jsem tak luxusní látku ještě neviděla. Ležérně se opírá o zábradlí a rentgenuje každou holku, která vyjde z budovy. Určitě je to gentleman, protože když se před ním Lentrová z druháku složila, jakmile zakopla o obrubník, galantně jí pomohl vstát.  Při tom se mu do obličeje svezl pramen černých vlasů a já myslela, že na místě omdlím. A ten jeho pohled. Ten by stál za hřích. Prostě chlap k nakousnutí,“ dokončila alespoň prozatím módní ikona Yalské univerzity a spolu se svými posluchačkami začala nad nepřítomným fešákem vzdychat.

Hermiona už někde v půli jejího zapáleného a místy afektované líčení pojala podezření. Když se pak Angela zmínila o barvě vlasů záhadného muže, byla si téměř jistá. Takový rozruch mohl způsobit jedině Severus Snape.

S neznatelným úsměvem zavřela svou skříňku, přehodila si přes ramena plášť a chystala se opustit hlouček povrchních nanynek. Doufala, že bude ušetřena dalších podrobností o Severusově osobě, ale nedočkala se.

Když procházela okolo své spolužačky, kolem které se vznášel nezaměnitelný oblak Chanelu No. 5, Angela se znovu nadechla k další části básnění.

„No ale to není všechno. Ten chlap musí být děsně prachatej a úplně se vyžívá v luxusu. Byli bychom dokonalý pár,“ vzdychla si Angela, „a víte proč? Tomu neuvěříte!“ nechávala své posluchačky do posledního okamžiku v napětí, „má kolem krku kravatu od-“

„-Vuittona?“ skočila jí Hermiona do řeči, protože už toho začínala mít plné zuby.

Angela se na ni otočila s pokleslou dolní čelistí.

„Jak to víš?“ vydechla šokovaně.

„Jak vím, že je to Mix Monogram v odstínu Burgundy?“ zeptala se ledabyle, ale nenechala svou spolužačku promluvit. „Víš, Angelo, přisuzuji to faktu, že jsem mu tu kravatu koupila já. Přeji vám příjemný zbytek dne,“ dořekla Hermiona a mávnutím se s překvapenými dívkami rozloučila.

Poznal ji v okamžiku, kdy brala za kliku prosklených dveří. Měla na sobě černou pouzdrovou sukni ke kolenům a červený rolák, přes ramena pak ledabyle přehozený plášť a na rameni černou dámskou brašnu na dokumenty. Když s lehkostí sobě vlastní překonala schod před budovou, všiml si černých semišových lodiček a znovu se pozastavil nad tím, jak se vůbec někdo může na tak vysokých podpatcích pohybovat. Ale to teď nebylo důležité. Důležitá byla ona a její rozhodná chůze směřující bez váhání k němu.

„Nečekala jsem tě tady,“ promluvila první a rozhodně neřekla to, co by si býval přál slyšet.

„Taky tě rád vidím,“ opáčil ironicky.

„Neurážej se,“ plácla ho rozpustile do hrudi. „Chtěla jsem tím jen říct, že jsem moc ráda, že tu jsi. Ještě na mě nikdy žádný kluk nečekal před školou.“

„Dovol, abych tě upozornil na fakt, že do kluka mám hodně daleko. Spíš si připadám jak úchylné individuum vyhlížející svou další oběť mezi mladými studentkami, kterou se chystá nalákat na čerstvé jahody,“ dořekl a poukázal tak na lýkový košík v levé ruce plný velkých jahod.

Hermiona se uvolněně rozesmála, načež jí pohled sklouzl na zmiňované jahody.

„Ty jsou-“

„-z Francie,“ dokončil za ni.

„Ach,“ vydechla ohromeně a dřív než mu stihla sdělit své dojmy, sklonil se k ní a konečně políbil.

Přimkla se k němu a bylo jí jedno, jestli je někdo pozoruje. Polibek mu bez váhání opětovala. Volnou rukou ji objal kolem pasu a přitáhl si ji co nejblíže, až poté rty odtrhl o těch jejích.

„Nevyhledáme větší soukromí? Myslím, že tvé spolužačky za chvíli začnou slintat na okenní římsu,“ poznamenal a kývnutím hlavy Hermioně naznačil, aby se otočila.

Jakmile to udělala, spatřila několik dívek nahrnutých u okna, které bezpochyby náleželo dívčí šatně.

„Myslím, že je to dobrý nápad. Co třeba můj byt?“ navrhla prostě bez postranních úmyslů.

„Ale mám jednu podmínku,“ upozornil ji, než její návrh potvrdil kývnutím.

„Povídej,“ vyzvala ho s úsměvem, i když neměla nejmenší ponětí, čeho by se jeho podmínka mohla týkat.

„Dáš pryč tamtu věc,“ zněl najednou nekompromisně a Hermioně okamžitě došlo, co tamtou věcí myslí. Očividně utrpěl po včerejší návštěvě její koupelny větší trauma, než si myslela.

Hlasitě se rozesmála.

„Že by vaším včerejším setkáním utrpělo tvé ego?“ neodpustila si rýpnutí.

„Prosím,“ řekl skoro útrpně, aniž by reagoval na její předchozí slova.

„Dobře, ale taky mám jednu podmínku,“ upozornila ho.

„Už teď se trochu děsím.“

„Budeš mi to muset vynahradit,“ mrkla na něj.

Úlevně si oddychl. Tohle byla ta nejlepší podmínka, jakou kdy dostal.

„Kdykoliv si budeš přát,“ zašeptal jí do ucha a její rozesmáté rty uvěznil v hladovém polibku.

KONEC

18.09.2010 20:38:09
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one