Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

17. Pátek (část druhá)

Na úvod několik plytkých a pro vás nejspíš zcela nepodstatných věcí. První spočívá ve faktu, že mě 29.6 a 1.7. čekají zkoušky (angličtina a ekonomie), takže další kapitola čehokoliv bude s největší pravděpodobností po těchto termínech.

Další drobnost je k obrázku v kapitole. Skvěle se mi hodil do textu, i když jsou tam jisté detaily, které s textem příliš nekorespondují, ale když si přimyslíte huňatý rolák na Hermioně a zapnete Severusovi pár knoflíčků, tak se krásně hodí :-)

A na závěr bych tuto kapitolu ráda věnovala ZJTrane za to, že tento obrázek objevila.

Zvláštní poděkování pak patří barbrozince a angie77 za pomoc s francouzskými větami v textu.

Měli štěstí, cestou dolů nikoho nezahlédli a nikdo nezahlédl je. Severus jí nenápadně přeměnil hned na ulici béžový kapesník na slušivé tmavé brýle a mohli se tak nerušeně vydat mezi lidi. Hermiona si ještě překontrolovala svůj vzhled v jedné z výloh a musela uznat, že má Severus buď dobrý vkus, nebo výborný odhad. Brýle jí totiž perfektně skrývaly již nevýrazné, přesto však postřehnutelné podlitiny na její tváři. A navíc jí i slušely. Rolák a kabát s vysokým límcem se pak postaraly o ostatní.

„Přemístíte nás?“ zeptala se ho Hermiona, když on se k ničemu neměl.

„Přemýšlel jsem, že by možná byla lepší cesta taxíkem. Alespoň byste z Paříže viděla taky něco víc,“ podotkl Severus zamyšleně.

„Myslíte?“ zeptala se ostýchavě.

„I když je to občas nepříjemné, snažím se o to,“ odvětil jí s ironií sobě vlastní.

Hermiona si odfrkla, ale to už Severus nezaregistroval. Mávl na projíždějící taxi, a když auto zastavilo, otevřel Hermioně galantně dveře a také je za ní zavřel. Obešel vůz a pohodlně se posadil.

„Kam to bude?“ otázal se dobrácky vypadající taxikář francouzsky a zálibně si prohlížel Hermionu.

Sacre Coeur et vous pouvez aller plutot lentement1),“ vyslovil Severus své přání.

Vozidlo se plynule rozjelo a Severus se více přisunul k Hermioně, aby ji mohl upozorňovat na jednotlivé budovy a místa, kolem nichž projížděli a která měla nějaký, byť jen minimální, historický význam. Bodře vypadající taxikář se soustředil na jízdu, ale při několika letmých pohledech do zpětného zrcátka mu neušlo, že to mezi těma dvěma, které veze vzadu, docela slušně jiskří, ale oni se tomu pro něj z nepochopitelného důvodu brání. Rozhodl se tomu trochu pomoci.

Stačilo vychytat ten správný okamžik, kdy se ten černě oděný chlapík nakláněl nad tu sympatickou dívku, aby jí ukázal něco, o co by neměla přijít. Pak už pro něj bylo jednoduché nepatrně, ale zato velmi rychle vychýlit dráhu vozidla a s úsměvem na rtech pozorovat, jak Anglán padá na mladou ženu. Sice jim nerozuměl ani slovo, ale v ten okamžik z jejich hlasů cítil rozpačitost. Líbilo se mu občas takhle nějaký pár, který vezl, trošku popostrčit. Trestné to nebylo a pomohl tím dobré věci. Udělal to ještě párkrát a vždycky se jen nepatrně uculoval nad jejich rozpaky.

„Vous avez une petite-amie tres belle2),“ promluvil znenadání na Severuse. Poznal, že ona neumí francouzsky ani štěknout, zato on hovoří velmi plynule, jak mu dokázal, když ho žádal o pomalou jízdu. Tedy nebylo od věci trochu šťouchnout také přímo do něj. Tak trochu čekal, jak ho ten neohrabaný mužský začne přesvědčovat, že ona s ním nemá nic společného, ale mýlil se.

Severus se po mužových slovech podíval na Hermionu naprosto nečitelných pohledem. Přes tmavé brýle jí neviděl do očí, ale přesto měl pocit, že se v nich topí. Pak kývl.

„Je sais. Elle est trés belle,3)“ odvětil zamyšleně.

Taxikář si začal něco mumlat pod vousy. Nečekal, že s ním bude ten chlapík souhlasit. Hermiona se jen zmateně podívala z jednoho na druhého.

„Co vám říkal?“ ptala se Severuse zvědavě.

„Nic, co bych už dávno nevěděl,“ odvětil jí prostě.

„Ale co?“ trvala na svém Hermiona.

„Už jsme tu, povídejte,“ upozornil ji Severus na majestátnou budovu, ke které se pomalu přibližovali.

Hermiona mu semknutými rty dala najevo, že sice zavedl řeč jinam, ale jí se jen tak nezbaví. Jenže po chvíli se nechala naplno pohltit krásou, kterou katedrála svým obdivovatelům nabízela.

Po rozsáhlé prohlídce katedrály a okolí se odebrali na pozdní oběd. Následně ji Severus zavedl na místo, o kterém tvrdil, že je to něco jako Příčná ulice, ale ona by dala ruku do ohně za to, že se to více podobalo Obrtlé. Neřekl jí, co tam pohledávali. A ona si mohla jen domýšlet, co si šeptal v zapadlém krámku se zarostlým chlapíkem za regálem s lektvary velmi divných barev a konzistencí.

V podvečerních hodinách se vrátili do hotelu. Opět nikoho nepotkali, jen mladík v recepci si nedůvěřivě měřil Hermioniny sluneční brýle, kterých se vzdala až v momentě, kdy za nimi Severus bezpečně zavřel dveře pokoje.

S hlasitým ‚uf‘ se zhroutila na pohovku. Severus jen zmateně povytáhl obočí.

„Stalo se něco?“ nevydržel se nezeptat.

Hermiona se posadila a chvíli ho zkoumavě sledovala, jak si rozepíná knoflíčky na rukávech a vyhrnuje je až po lokty.

„Už mi bylo šílený vedro,“ konstatovala a přetáhla si bílý rolák přes hlavu. „Nevěřila bych, že bude koncem března ve Francii tak teplé počasí. Dost dobře věřím mudlovským zprávám, že nastává oteplování Země a klimatické změny, které budou mít dopad na celé lidstvo,“ mluvila dál a automaticky si svléknutý rolák skládala do úhledného balíčku.

Oponoval by jí, kdyby nebyl zaměstnán zíráním na to, co prováděla. Během svého počínání se jí vyhrnulo světle zelené tílko a odhalila tak nevědomky část svého těla, které shledal Severus velmi přitažlivým. Až když látka opět sklouzla tam, kam měla, zavrtěl nad sebou v duchu hlavou. Zakázal si takhle o ní myslet, tak proč se mu zatraceně nedaří to dodržet?!

„Posloucháte mě vůbec?“ zeptala se.

„Cože?“ odvětil nepříliš moudře.

„Ale nic. V kolik mám být připravená na tu noční přednášku?“ odvedla řeč raději jiným směrem.

„Ve dvacet dva hodin je začátek, tak řekněme, že pět minut nám bude na sejití a dostavení se na terasu stačit. A bylo by dobré,“ posunkem naznačil její podlitiny na krku,“ abyste si opět oblékla ten rolák. Večer už takové teplo nebude a ani se nevyžaduje příliš formální oblečení. Problém vidím v brýlích. Ty by působily v noci nejspíš velmi zvláštně,“ zauvažoval nahlas.

„Prostě se musím spolehnout na make-up a tmu,“ odvětila s pokrčením ramen, ale ani jí se příliš nezamlouvalo, že půjde na veřejnost s modřinou hrající všemi barvami. A to ještě netušila, že tím, na co, respektive na koho, se bude muset spolehnout, bude Severus. Pak jako by si na něco vzpomněla, zarazila se.

„Bude tam George?“ zeptala se a v pohledu, jakým se na něj zadívala, mohl číst strach.

„Po pravdě, doufám, že ano. Mám s ním ještě nevyřízené účty,“ řekl zlověstně. Vzápětí na to si všiml jejího vyplašeného výrazu. „Ani se k vám nepřiblíží, slibuji. Jen se musím postarat o to, aby se tohle už vícekrát neopakovalo.“

„Hrajete si na spravedlnost?“ vyštěkla na něho Hermiona.

„Když nechcete povolat soudní spravedlnost, tak to někdo udělat musí,“ odsekl jí příkře.

„Nic nemusíte,“ vyhrkla naštvaně. Rozhodně si nepřála komplikace a těch se obávala, když se do toho chtěl Severus opět vložit.

„Máte pravdu. Nemusím nic. Dokonce jsem vás ani nemusel zachraňovat. Ale nebojte, příště už ze sebe blbce dělat nebudu. Naopak, budu se zájmem sledovat, jak se vám nedaří bránit.“ Zněl naštvaně a rozmrzele. Přeci si nenechá od téhle holky diktovat, co bude dělat a nebude.

„To nemyslíte vážně, že ne?“ přeskočil jí hlas, když se ho ptala.

„Myslím to smrtelně vážně,“ odsekl a práskl dveřmi od ložnice.

Pěkně ho vytočila, jen co je pravda. Rozhodně se nehodlal nechat od svých budoucích činů odradit. Nedělal to proto, že by mu to činilo potěšení, ale právě proto, aby se George už nikdy v budoucnu nemohl ničeho podobného dopustit. Byla to pomsta. Pomsta za její utrpení.

Pohodlně se natáhl na postel rozhodnut trochu si odpočinout a vše pořádně promyslet. Do desáté večerní zbývalo tři a půl hodiny.

Hermiona se rozechvěle dívala na dveře, za kterými zmizel, a horečně přemýšlela, jestli svá slova myslel vážně. Opravdu by dokázal bez hnutí sledovat, jak jí někdo ubližuje? Nemohla tomu uvěřit, ne potom, co jí dokázal pravý opak. Mrzelo ji, že na něj vylítla, ale nechtěla, aby se v tom už dál šťoural. To vážně nechápal, že je pro ni důležité přežít tady těch několik zbývajících hodin a pak na všechno prostě zapomenout?!

Se zmateným vířením myšlenek se natáhla na pohovku a zavřela oči. Snažila se přehrát si jejich rozhovor, ale než došla nakonec, usnula, ani nevěděla jak.

Severus se po necelých dvou hodinách klidného přemítání zvedl a potichu otevřel dveře od ložnice. Myslel si, že Hermiona usne a byl rád, že se jeho domněnka vyplnila. Potichu se vykradl z pokoje a zamířil do hotelové jídelny. Bylo jen otázkou hbitosti nakapat potřebného množství dnes odpoledne získaného lektvaru na lososové jednohubky. Pak jen požádal číšníka, aby tác odnesl do Georgova pokoje. Stačila mu k tomu sto eurová bankovka, kterou vsunul muži do kapsy, a jeho žádost byla splněna.  A ovšem také vědomí toho, že George nikdy nepohrdl ničím, co obsahovalo byť jen kousek lososa.

Následně se s nepatrným úsměvem vrátil do pokoje a svým zvučným hlasem vzbudil Hermionu.

„Grangerová, vstávejte,“ zavrčel a sám se odebral do ložnice, aby vytáhl ze skříně sako.

Hermiona se rozespale posadila a ještě si zívla.

„No no, abyste mě nespolkla,“ komentoval její počínání.

Zamračeně na něj pohlédla, ale pak jí došlo, že by se měla chovat spíš kajícně, než na něj škaredit. Raději už nic neříkala a zvedla se. Znovu si přetáhla huňatý rolák přes hlavu a rychle zamířila do koupelny, aby se upravila. Na obličej si nanesla výraznou vrstvu líčidel, ale i tak měla pocit, že modřina stéle prosvítá. Následně jí to potvrdil i Severus, který si ji zkoumavě prohlížel.

„Kdyby něco, držte se spíše za mnou,“ upozornil ji bezbarvě a dal jí přednost ve dveřích.

O několik pater níže, v jednom z méně luxusních pokojů, právě mladý muž nevěřícně hleděl na papír s pár prostými slovy.

Doufám, že sis pochutnal.

SS

George nevěděl, co dělat. Jakmile na vyprázdněném tácu našel malý lístek se vzkazem, který se skrýval pod, teď už snědenými, jednohubkami, bylo mu jasné, že vyzvracením by nic nevyřešil. Na to znal Severuse až moc dobře. Svou práci, ať už jí bylo cokoliv, odvedl tak, aby nebylo možné zvrátit její dopad. Teď jen ustrašeně přejížděl očima po těch několika slovech a neměl nejmenší tušení, co ho čeká. Nevěděl, co to bylo, ani co to s ním udělá, ale rozhodl se pomstít. Vyzradí dnes Parkerovi, že je ta holka šlapka a vůbec ne milující přítelkyně, na kterou si hraje. Jen ať za to nesou ti dva následky. A v té zbrklosti přemýšlení mu vůbec nedošlo, že ten, který by měl nést následky, je on sám. Rychle na sebe hodil oblek, v zrcadle ještě zkontroloval tu barevnou směsku, kterou mu včera namaloval na obličej Snape a odešel na přednášku pod hvězdami.

Severus ho zaznamenal okamžitě, jakmile vešel na terasu. Podvědomě si přitáhl Hermionu blíž k sobě a ještě pevněji ji objal v pase. Stáli v rohu terasy, Severus se zády opíral o chladný kámen; Hermiona o něj. Dohodli se tak, aby působili i nadále přesvědčivě.

Noc, která padla na město, byla tmavá, ale zároveň průzračná a dokonalá k výkladu o hvězdách, které se rozprostíraly nad hlavami přítomných.

Severus pozorně poslouchal, ale nepřestával sledovat toho parchanta. Vzhledem k tomu, že i George si ho nenávistně měřil, pochopil, že už si na jednohubkách pochutnal. Dobře mu tak, jen doufal, že ten pošuk nemá ještě něco v plánu.

„Ehm... Profesore Parkere,“ oslovil George jednoho z představitelů Institutu a zároveň hlavního pořadatele.

„Ano, mladý muži?“ otočil se na něj Parker se zájmem.

„Víte, dozvěděl jsem se něco... chci říci, něco velmi delikátního, co byste asi měl vědět,“ pokračoval mladší z mužů tajemně.

„Vskutku?“ zvážněl starší kouzelník.

„Ano. Týká se to Severuse Snape a té jeho rádoby přítelkyně.

Parker se zamračil a tvrdým pohledem se podíval na George, který se mu tu pokoušel pohanit jeho oblíbeného lektvaristu a tu příjemnou mladou ženu. Pak však stočil svůj zrak i na onen pár.

Jen chvilku před tím zatahala Hermiona Severuse za rukáv.

„Děje se něco?“ zašeptal jí do ucha.

Natočila hlavu jeho směrem a ustaraně spustila:

„George mluví s Parkerem. Bojím se, že mu o nás, tedy spíš o mně, řekne pravdu,“ šeptala vyděšeně.

„Parker má svůj rozum, neskočí mu na to,“ konstatoval Severus, ale ani jemu se nelíbil rozhovor na druhé straně terasy.

„Ale co když jo? Tak alespoň něco dělejte,“ zaúpěla téměř zoufale a on cítil, jak se v jeho náruči chvěje a pevně svírá jeho předloktí.

Netušil, co by si představovala, že udělá, ale zatím ho nenapadlo nic jiného, než se vyprostit z jejího sevření, svléknout si sako a přehodit jí ho přes ramena.

„No tak to ho určitě přesvědčí, že jsme milenci,“ obořila se na něj.

„A co si představujete, že mám podle vás dělat?“ zeptal se jí podrážděně.

„Já nevím, dělejte, co chcete, ale hlavně to dělejte rychle,“ odvětila a než se nadála, měla jeho rty přitisknuté na těch svých.

Severus vážně netušil, co dělat, ale po jejím prohlášení, ať dělá cokoliv, udělal prostě cokoliv. Otočil ji čelem k sobě, obtočil jí ruce kolem pasu a její rty uvěznil v žádoucím polibku. Pokoušel se zcela nepropadnout kouzlu okamžiku a nenápadně sledoval dva konverzující muže na druhé straně terasy.

„Víte, mladý muži,“ otočil se Parker na George ve chvíli, kdy Severus políbil Hermionu, „nevím, co mi vlastně chcete říct, ale musíte uznat, že ti dva jsou nádherný pár.“

George začínal vidět rudě. Rozhodl se.

„To bude možná tím, že ona je za to placená,“ pronesl osudnou větu.

Parker na něj nevěřícně pohlédl.

„Opravdu?“ zeptal se překvapeně.

„Ano. A myslím, že by za to oba měli nést následky.“

„Ale mladý muži, já nevím proč. Abych řekl pravdu, nezdá se mi, že by v tom, co teď s očividnou vášní provádějí na druhé straně balkonu, bylo něco hraného. A i kdyby, není to nic proti pravidlům. Mimochodem, jak si myslíte, že jsem já přišel ke své ženě?“ uculil se Parker zasněně.

George, jak jen mu to barevné podlitiny na jeho tváři dovolovaly, zbledl.

„To myslíte vážně?“

„No jistě. Moje žena na mém prvním kongresu také nebyla mou ženou. Byla to dívka, kterou jsem den před odjezdem potkal v knihovně a požádal jí za drobný úplatek o doprovod. Měl jsem asi z pekla štěstí, ale ona souhlasila. Kde jsou ty doby, kdy jsme byli mladí,“ zasnil se starší profesor. Pak se ale opět zahleděl na George. „Vám, mladý muži, bych nedoporučoval tyto bludy o tom milém páru dále šířit. Věřte mi nebo ne, mohl bych se začít vyptávat, kde jste přišel k tomu impresionistickému dílu na své tváři, a věřím, že bychom se dostali v rozhovoru hodně daleko,“ pohlédl na něj profesor pronikavě a George pochopil, že tady skončil. Bez dalších řečí se rozhodl zmizet. A to nejen z terasy, ale i z kongresu. Úplně přitom zapomněl na jednohubky, které před chvílí snědl.

Na druhé straně terasy sjel Severus svými rty na Hermionin krk, jak jen mu to ten proradný rolák dovoloval a hlavou mu problesklo, že je docela zvláštní, že ho žena, kterou právě ne zrovna nevinně líbal, ještě neodstrčila. Asi se přemáhala v rámci zachování tajemství, usoudil po chvíli a dovolil si jazykem polaskat její pokožku. Zdálo se mu to, nebo se mu zavlnila v objetí a ještě víc se k němu přitiskla?

„Jak to vypadá?“ zeptala se ho rozechvěle, jakmile měla volná ústa.

„Mám takový pocit,“ mluvil Severus proti jejímu krku a ona měla co dělat, aby se nezachichotala, protože ji teplý vzduch na její rozpálené kůži lechtal, „že mu Parker prozradil své velké tajemství a poslal ho do kytek.“

„Co tím myslíte?“ vydechla zastřeným hlasem, protože jeho rty zrovna doputovaly k jejímu ušnímu lalůčku a pro ni bylo udržení souvislé a srozumitelné konverzace stále těžší a těžší.

„Tím myslím to, že profesorova žena by se jeho ženou nikdy nestala nebýt náhody a kongresu,“ zašeptal jí Severus do ucha a následně začal její tvář mapovat horkými a žádostivými polibky. Pravda, s tou vrstvou omalovátek na její tváři nic moc, ale i tak si to užíval.

„Dobře, to mi můžete říct jindy, víc by mě zajímalo, jestli na nás ještě koukají,“ vydechla těsně před tím, než ji opět políbil na rty. Až když se prolíbával k jejímu druhému uchu, stačil říct:

„Ne, už si nás nikdo nevšímá.“

„A to zatraceně nemůžete... ach,“ uniklo jí tiché zasténání, kdy uvěznil její ušní lalůček mezi svými zuby a mírně stiskl, „říct dřív?!“ zeptala se pohoršeně a konečně ho od sebe odstrčila. Nutno podotknout, že k tomu potřebovala notnou dávku sebeovládání. Mozek jí říkal, že tohle rozhodně není správné, zvlášť po tom, co se jí stalo včera. Věděla, že by neměla tak lehce podlehnout, tušila, že by jí to po včerejším zážitku mělo být odporné, ale... nebylo. A to ji děsilo víc, než možnost prozrazení.

„Nechám vás tu zatím vyvztekat nad mým počínáním a dojdu se rozloučit s Georgem,“ pronesl nadmíru sladce a než stihla cokoliv říct, viděla už jen jeho vzdalující se záda.

Dohonil ho až u výtahu a protože si ho jeho spolužák ještě nevšiml, promluvil na něj jako první.

„Tak jak ti chutnaly?“

George se zarazil jen na malý okamžik, načež se prudce otočil a přirazil Severuse ke zdi.

„Co jsi do nich dal, ty parchante?!“

„Na to brzy přijdeš,“ usmál se křivě a dřív než to stihl George zaznamenat, vymanil se z jeho sevření a bolestivě mu zkroutil ruku za záda.

„A teď vypadni a radím ti dobře, už nikdy mi nechoď na oči,“ pronesl mu tlumeně do ucha a konečně ho pustil. Ostřížím zrakem ho sledoval do doby, dokud nenastoupil do výtahu a konečně mu nezmizel z očí.

Vrátil se na terasu za Hermionou a povedlo se mu to tak nenápadně, že se bez jejího vědomí ocitl za jejími zády.

„Ještě můžu dělat, co chci?“ ozvalo se za ní tiše.

Leknutím nadskočila.

„Opovažte se! Myslím, že to, co jste tu prováděl před chvílí, bohatě stačilo,“ pohrozila mu.

„Mám takové tušení, slečno Granerová, že jste to prováděla se mnou,“ ušklíbl se.

„Prosím vás, nechte toho,“ požádala ho a Severuse najednou zamrazilo z toho, jak smutně to znělo.

„Omlouvám se,“ řekl tišeji než tiše, ale přesto ho slyšela.

Překvapeně k němu vzhlédla.

„Asi bychom měli jít na pokoj, pořádně se vyspat a-“

Přerušila ho přiložením prstu na rty a pak se k němu otočila zády. Vyhledala jeho ruku a tak jako před chvílí si ji umístila na pas. Pak zaklonila hlavu, opřela si ji o jeho hrudník a zahleděla se na hvězdy.

„Ještě bych ráda chvíli zůstala a dívala se na nebe, abych si odsud odvážela na závěr alespoň nějaké pěkné vzpomínky,“ pronesla tiše a on neměl odvahu kazit tu posvátnou chvíli otázkou, co tím vlastně myslí.


1)      Sacre Coeur a můžete jet spíše pomalu.

2)      Máte velmi krásnou přítelkyni.

3)      Vím. Je velmi krásná.

25.06.2010 19:37:43
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one