Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

15. Čtvrtek (část třetí)

Tak to máte tady. Je to na můj vkus docela dlouhá kapitola, měla jsem v plánu ji půlit, ale bohužel jsem nenašla místo, kde by to bylo přijatelné, takže je nakonec vcelku :-) Snad se bude líbit.

Co se týče přidávání v následujících dnech, je možné, že budou větší prodlevy - červen a červenec jsou ve znamení zkouškového období a rýsuje se i nějaká ta brigáda, tak nevím, kolik času bude. Díky za pochopení.

Velký díky patří Sáře, která se s touto kapitolou poprala a pomohla mi s korekcí. Vzhledem k délce je však možné, že jsme obě v té změti písmenek něco přehlédly, mějte proto prosím pochopení, popřípadě dejte vědět ;-)


Severus dobrých patnáct minut přešlapoval ve vestibulu hotelu a už se začínal pomalu ale jistě nudit. Prohlížel si obrazy na stěnách s očividným nezájmem, jen aby si ukrátil dlouhou chvíli.

„Severusi, omluvám se,“ promluvil na něj Parker nečekaně a přátelsky mu položil ruku na rameno.

„Nic se neděje. Už jsem se domníval, že jste si to rozmyslel,“ vyslovil Severus svou domněnku.

„To rozhodně ne, Severusi, ale Marlenne se udělalo nevolno. Je u ní lékař. Snad pochopíte, že bych raději byl teď u ní.“

„Ale jistě, že ano,“ souhlasil Severus okamžitě. „Nemohu vám být něčím nápomocen?“ ptal se ještě se zájmem.

„Ne, chlapče, není třeba. Všechno už je snad dobré, jen si potřebuje odpočinout. To víte, už nejsme nejmladší,“ pokrčil zmoženě rameny starší muž a pokynul mladšímu kouzelníkovi hlavou. Hned potom se odebral zpátky za svou ženou.

Severus zvlnil znechuceně rty. Paní Parkerové samozřejmě nic za vinu nedával, ale těch dvacet minut mohl již dávno využít nějak smysluplněji.

Nahoru se mu moc nechtělo. Nebyl si jistý, jestli by mu Grangerová nehodila něco na hlavu, kdyby se ukázal ve dveřích. Rozhodl se raději pro krátkou odpolední procházku. Než však stačil vůbec dojít ke dveřím, venku se rozpršelo.

„Výborně. Když se daří, tak se daří,“ zamumlal si na půl úst a obrátil své kroky k výtahu.

Ať se třeba Grangerová staví na hlavu, on v dešti venku chodit nebude, pomyslel si a rozhodně zmáčkl tlačítko, aby si přivolal výtah.

Když se však dalších několik minut nic nedělo, začínal si připadat jako blbec. Ještě několikrát zmáčkl stříbrné tlačítko, ale nic se nestalo. Odevzdaně si vzdychl a vydal se nahoru po schodech.

Do čtvrtého patra vyšel s mírným zadýcháním a předpokládal, že kdyby nebylo tréninku v podobě bradavického schodiště, funěl by už někde mezi druhým a třetím patrem.

Jakmile procházel kolem výtahu, všiml si zajímavého úkazu. V drážce výtahových dveří byl drobný kámen, který bránil konečnému zavření dveří a způsoboval tak jen opětovné otevírání v kombinaci s marnou snahou o zavření.

Severus přimhouřil oči. Tohle se mu nelíbilo.

Rozvážným krokem a se zamyšleným výrazem ve tváři se vydal ke dveřím jejich pokoje.

Už z dálky si všiml, že nejsou úplně zavřené a jeho mysl zaplavily obavy. Obavy o Hermionu.

Ty se ještě více prohloubily, když zaslechl její bolestné zanaříkání.

Neváhal a rozeběhl se.

Prudce rozrazil dveře pokoje a běžel za zvuky pláče, které se ozývaly z ložnice.

Na okamžik zkoprněl před výjevem, který se mu naskytl. Vzpamatoval se však neuvěřitelně rychle, několika kroky překonal vzdálenost k posteli a prudce sevřel mužovy vlasy ve své pěsti. Hrubě zatáhl a donutil ho tak se překulit po hlavě na posteli a následně ho shodil na zem.

Nevšímal si toho, že se muž zkroutil na zemi a třel si bolavá místa na hlavě. Nevšiml si ani toho, že na koberec dopadlo z jeho dlaně několik chomáčů hnědých krátkých vlasů. Jediné co viděl, byla polonahá a zbitá Hermiona schoulená do klubíčka a snažící se jednou rukou zakrýt si ňadra a druhou se nemotorně pokoušela stáhnout vyhrnutou a potrhanou sukni.

Začínal vidět rudě.

Rychle ale jemně zároveň přes ni přehodil deku a otočil se na George. To byl momentálně ten, který si v tuhle chvíli zasluhoval jeho plnou pozornost.

„Vstávej, ty parchante,“ zasyčel nenávistně a chytil muže na zemi za klopy saka, načež ho prudkým pohybem vytáhl na nohy. „Tak na ženu si troufáš, ty bastarde. Ale co bys řekl tomuhle?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal. Jeho sevřená pěst s prudkostí sobě vlastní narazila na Georgovu nosní přepážku a on by se opětovně poroučel k zemi, kdyby za ním nebyla zeď, o kterou se opřel.

„Severusi, já jsem-“

„Radím ti, mlč a nedělej si to ještě horší,“ zavrčel černovlasý muž nenávistně a další ranou ho poslal na zem. „A braň se aspoň, ty úchylný hovado!“

Jenže brunet se k ničemu neměl. Skučel si na zemi, chytal do rukávu krev z nosu a nejraději by se zahrabal metr pod zem.

Severus na nic nečekal. Chytil ho límec saka a odtáhl ho až za dveře jejich pokoje na prázdnou chodbu. Mrštil s ním o leštěnou podlahu a chvilku vyčkával. Brunet se začal hrabat na nohy. Severus počkal, až se postaví a pak k němu rychle přiskočil.

„Dneska jsi to vážně přehnal,“ syčel mu do obličeje. „Máš opravdu neuvěřitelné štěstí, že mi tahle barabizna nedovolí pořádně kouzlit, protože bych tě asi umučil k smrti! A dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“ prskl a znovu se napřáhl, aby mu vrazil další ránu. „Nejsi nic, než jen nadrženej neschopnej mizera a přísahám při všem, co je mi svaté, že jestli se ještě jednou přiblížíš k Hermioně, vykastruju tě a pak tě zabiju. A víš moc dobře, že vzhledem k mé minulosti mi to nebude dělat tak velký problém, jak si asi myslíš.“

George vykuleně poslouchal Severusova slova a snažil, jak jen mu to ruka druhého muže pod jeho vlastním krkem dovolovala, zběsile kývat.

„Vypadni a opovaž se mi ještě někdy přijít na oči,“ pronesl Severus poslední zlověstná slova na jeho adresu a s mírným postrčením ho pustil.

Geogre ve snaze zmizet rychleji než pověstná pára nad hrncem udělal rychlou otočku, ale ke své vlastní smůle zavrávoral a skutálel se po schodech o celé patro níž. Severus si toho nevšímal. Teď byla důležitá jen Hermiona.

Spěšnými kroky se vrátil do jejich pokoje a důkladně za sebou zavřel dveře.

Našel ji schoulenou na posteli téměř tak, jak ji zanechal, když vyprovázel George z pokoje.

Pevně si tiskla přikrývku k tělu, ustrašeně těkala očima a čekala, kdo se odkud vynoří. Rozmazaná líčidla v kombinaci s rýsující se podlitinou u levého oka a dalších několik škrábanců v jejím obličeji působily děsivě.

Při cestě k ní se zastavil u skříně, aby odtud vzal první věc, do které by se Hermiona mohla obléci. Automaticky sáhl po své kupičce čistých košil. Uvědomil si to ve chvíli, kdy rozepínal jednotlivé knoflíky. V duchu nad tím mávl rukou. Tohle teď nebylo důležité.

Přistoupil k posteli s úmyslem přehodit jí černou košili přes nahá záda, ale neuspěl, Hermiona sebou cukla, načež na něj vykřikla: „Nepřibližujte se!“

„Hermiono, přísahám, že vám nechci ublížit,“ mluvil tiše a jeho hlas ženě na posteli poskytoval nebývalý pocit bezpečí, i když se tomu její mozek pokoušel bránit.

„Já vím,“ hlesla nesměle a vzhlédla k němu.

Pochopil, co musí udělat. Přiklekl k ní a s ohledem na její zranění ji šetrně objal. Černě zbarvené slzy mu začaly máčet látku košile, ale on si toho nevšímal. Tiskl ji k sobě, nemotorně hladil po vlasech a do ucha tiše šeptal: „Šššš, už vám nikdo neublíží. Slibuji.“

„Přišel... myslela jsem... uhodil... bála jsem se... nepřijdete,“ vyrážela ze sebe mezi jednotlivými vzlyky a Severus si jen těžko skládal její slova do vět.

„Hermiono,“ promluvil a trochu se od ní odtáhl, „mám tu s sebou hojivou mast, ale tu modřinu u oka by bylo vhodné nejprve znecitlivět. Dojdu pro led,“ dořekl a začal se zvedat.

„Nechoďte pryč!“ vyhrkla a chytila ho křečovitě za předloktí.

„Nejdu pryč. Dojdu jen k baru, vezmu pár kostek ledu a hned jsem zpět,“ vysvětloval jí jako malému dítěti. „Celou dobu na mě uvidíte,“ snažil se ji přesvědčit. „A vy si zatím oblékněte tu košili,“ podal jí oděv.

Trochu váhavě ji od něho vzala. Kývla.

Severus pomalu přešel do obývacího pokoje a k baru. Vytáhl si z kapsy bílý kapesník a z ledovače vyndal pár kostek. Jeho pohyby byly rozvážné a neúměrně pomalé, aby tak dal Hermioně dostatek času na převléknutí.

„Smím?“ otázal se ještě, než se otočil, aby ji nepřivedl do dalších zbytečných rozpaků

Pípnutí, které se ozvalo z ložnice, bral jako souhlas.

Když se k ní vracel, znechuceně odkopl stranou potrhanou halenku a znovu si přehrál „rozhovor“ s Georgem. Měl ho ztrestat víc!

Znovu si k ní sedl, ale neušlo mu, jak se od něj tentokrát Hermiona trochu odtáhla. V duchu si povzdychl. Netušil, jak se v takové situaci chovat.

„Hermiono, neublížím vám. Teď vám přiložím na ránu led, nejspíš to trochu zabolí,“ informoval jí o svém počínání.

Objal ji kolem ramen a pomalu, tak aby měla příležitost se odtáhnout, si ji přitáhl do náruče. Neudělala to, takže se teď hlavou opírala o jeho hrudník a odevzdaně čekala. Severus jí opatrně přiložil kapesník s ledem ke spánku. Cítil, jak sebou cukla. Jemně přejížděl ledem po její nateklé tváři i čele a nevnímal kapky ledové vody z tajících kostek, které mu máčely rukávy a Hermioně spadaly na košili. Aby měl lepší přístup k jejímu obličeji, opatrně jí shrnul rozcuchané vlasy na stranu. Při pohledu na její krk se zhrozil.

„On vás pokousal?“ zeptal se překvapeně, když spatřil otisky lidských zubů a kolem zarudlou pokožku v důsledku potrhaných žilek.

„Choval se jako zvíře,“ vydechla a svou hlavu přitiskla ještě blíž k ruce, ve které svíral led, jenž jí poskytoval úlevu od bolesti.

„Musím vám to ošetřit. Jinak by vám zítra zůstaly nepěkné podlitiny. Obávám se, že i tak bude modřina v obličeji patrná,“ vzdychl.

Hermiona jen neurčitě přikývla a počkala, až se natáhne po svém zavazadlu. Měl ho hned vedle postele, takže od ní nemusel vstávat. Odložil promáčený kapesník na koberec s tím, že mokrá skvrna dříve či později uschne a rukou nahmatal známý tvar nádobky s léčivou mastí. Zručně ji odšrouboval.

„Asi to bude bolet, ale čím důkladněji se to vmasíruje, tím lepší to bude mít účinek.“

„Vím.“

Nechala ho, aby přiložil své prsty, na nichž měl nanesenou mast, na její krk a odevzdaně přivřela oči. Severus jí několik minut potíral postižené místo a v duchu si říkal, proč tohle nemůže dělat za jiných okolností. Ale teď si zakázal na ni myslet jinak, než jako na ženu, která si před chvíli prožila peklo.

„Kousl vás ještě někam?“ zeptal se, když skončil s krkem.

„Ano,“ hlesla po chvilkovém zaváhání.

„Kam?“ zeptal se Severus stručně a znovu se natáhl pro mast, kterou si odložil na noční stolek.

Hermiona na jeho hrudi odmítavě zavrtěla hlavou. Nechápal.

„Hermiono, je třeba to ošetřit. To samé platí i o podlitinách na vašich zápěstích. Řekněte mi, kde máte další kousance.“

Znovu odmítavé zavrtění hlavou.

Severus si povzdychl. Podle všeho se kousance musely nacházet na horní polovině těla, protože jí ten maniak stihl servat halenku i podprsenku, zatímco sukni pouze roztrhl. Když si to dal dohromady, bylo mu jasné, proč Hermiona odmítá další ošetření.

„Hermiono, opravdu se mě nemusíte bát ani stydět,“ snažil se ji přesvědčit.

„Jasně, že nemusím. Vždyť o nic nejde, že jo?! Nechcete ze mě tu košili taky strhat?“ vybuchla najednou, ale jemu bylo jasné, že je to jen psychický šok z prožitého.

I žena v jeho náruči si to zřejmě hned uvědomila.

„Promiňte,“ šeptla a po tvářích se jí rozlily další potůčky slaných slz.

„Neomlouvejte se, chápu vás.“

„Nic nechápete!“ vykřikla ještě, prudce se otočila a začala mu s téměř mizivou silou bušit sevřenými pěstmi do hrudníku. „Zatraceně, proč si vybral zrovna mě? Víte, jak jsem se bála?! A on toho nenechával! Seděl na mně a pohrdavě na mě koukal jako na nějakou špinavou děvku. Za každý můj pokus o útěk mě uhodil. Kousal a škrábal! Rval ze mě oblečení! Já se tak strašně bála!“ Vzlykala dál a dál.

Severus ji nechal, ať se vymluví, věděl, že to potřebuje, ale znovu si vyčítal, že tomu parchantovi nenaložil víc.

„Hermiono, je mi to tak strašně líto,“ šeptal jí a už dlouho nemyslel nic tak upřímně jako to, co právě říkal.

„Pokousal mě na prsou,“ hlesla téměř neslyšně.

„Musím vám to ošetřit.“

„Ne!“ vyhrkla překotně. „Namažu si to sama,“ přišla o chvilku později s náhradním řešením.

„Hermiono, věřte mi. Když jsem se vracel ze Setkání, ač to říkám nerad, nikdy jsem se o sebe nedokázal postarat tak dobře, jako to uměla Poppy. Sama se potřebně neošetříte,“ snažil se ji přemluvit, ačkoliv věděl, jak těžké to pro ni musí být.

Dlouhou chvíli seděli mlčky. Ona zkroucená v podivném úhlu v jeho náručí a on si uvědomoval jen brnění v pravé noze, kterou měl už dlouho pokrčenou.

Už si začínal myslet, že snad usnula, když konečně promluvila.

„Věřím vám,“ šeptla.

„Děkuji,“ mírně se mu zachvěl hlas. Tolik důvěry mu v životě projevil snad jen Brumbál.

Odtáhl se od ní a naznačil jí, aby se položila do polštářů. Nejdřív měl nutkání obkročmo si kleknout kolem jejích boků, ale jakmile si vzpomněl na scénu, kterou viděl po svém příchodu do pokoje, došlo mu, že by to nebyl nejlepší nápad.

Ač jeho klouby trochu protestovaly, sedl si blízko ní do tureckého sedu a zeptal se: „Kde?“

Hermiona přes látku košile neurčitě ukázala na svůj hrudník v oblasti levého prsu. Severus kývl na souhlas a začal jí rozepínat knoflíky. Uvolnil jen tři vrchní v domnění, že by to mohlo stačit. Nechtěl ji uvádět do rozpaků víc, než už to bylo nutné.

Pomalu odhrnoval část košile v místech, které mu předtím ukázala. Skoro úlevně si oddychl, když narazil na dva kousance ještě před tím, než stihl odhalit něco víc.

„Dva?“ zeptal se pro kontrolu.

Hermiona kývla a tváře se jí zalily ruměncem. Za jiných okolností by to považoval za neuvěřitelně vzrušující, teď mu bylo skoro tak trapně, jako jí. Když nabral na své štíhlé prsty trochu naoranžovělé masti a přiložil je na její horkou kůži, Hermiona měla co dělat, aby neucukla. Ne, že by to bylo nepříjemné, ale navozovalo to pocity, které chtěla co nejrychleji zapomenout. Raději zavřela oči, aby se na něj nemusela dívat.

Severus jemně masíroval zarudlou kůži a srdce se mu svíralo, při pohledu na dva lidské kousance na jejím drobném těle. Přejížděl prsty po hebké pokožce několik minut. Jakmile zaznamenal, že zarudnutí ustupuje, otřel si ruce do kalhot a Hermioně znovu zapnul těch několik knoflíčků.

Pak uchopil její ruku, aby stejnou léčebnou proceduru zopakoval i u jejích zhmožděných zápěstí. Když byl hotov, opatrně se zeptal: „Udělal vám ještě něco?“

„Tohle nestačí?“ zeptala se trochu příkře, ale neměl jí to za zlé.

„Hermiono, měla byste si odpočinout. Pokud možno se prospat. Později bychom si měli promluvit, zda podáte trestní oznámení a jak budeme dál pokračovat.“

„Pokračovat? To je snad jasné. A oznámení nebude. Nechci, aby o tom někdo věděl,“ promluvila tiše.

„Ale-“

„Žádné ale, prostě nechci! Chápete to? Nechci!“ křičela na něj frustrovaně.

„Dobře, dobře,“ zvedl ruce v gestu značícím, že se vzdává. „Alespoň si odpočiňte,“ dořekl ještě a otočil se k odchodu.

„Kam jdete?“ vykřikla téměř hystericky.

„Do obývacího pokoje, abyste měla soukromí a klid,“ odpověděl trochu překvapeně. „Budu tam a ani se odsud nehnu, nikdo vám neublíží, slibuji.“

„Zůstaňte tady,“ vyhrkla, ale vzápětí dodala, „prosím.“

Severus se zdviženým obočím tedy zacouval zpátky do pokoje a skoro bezradně se podíval po místnosti. K sezení se tu nabízely dvě možnosti. Podlaha nebo postel. Hermiona si všimla jeho váhání a posunula se na posteli na stranu, aby mu dala na vědomí, že jí nebude vadit, když si sedne vedle. Severus se tedy posadil na matraci, nohy si položil nahoru a zády se opřel o pelest. Ruce složil do klína a propletl prsty. Nevěděl, co dělat, co říkat, jak se tvářit.

„Asi nebudu teď schopná usnout,“ ozvalo se vedle něj tiše.

Stočil hlavu na Hermionu po krk zachumlanou v peřině.

„Je mi to líto, ale kromě masti s sebou nemám jiné lektvary ani přípravky. Mohl bych vám skočit pro lektvar na uklidnění do apatyky, pokud byste chtěla, ale-“

„Ne, to ne! Nepotřebuji lektvar, jen prosím neodcházejte. Já... nemohl byste mi něco vyprávět? Nebo číst?“ zeptala se nesměle a Severus se skoro zadusil vlastní slinou.

„Slečno Grangerová, nejsem ten typ, který zvládá vyprávění pohádek,“ řekl možná příliš příkře.

Hermiona sklopila oči, aby neviděl zbloudilou slzu, která si tvořila cestičku na její tváři. Už zase byla slečna Grangerová. Ten tam byl dosavadní strach a soucit, který čišel z jeho očí. Zabolelo jí to, protože teď potřebovala, aby se o ni někdo staral. Aby jí někdo dal najevo, že ona není ta špatná. Že není jen sprostá děvka, kterou z ní stihl George udělat za několik minut.

Severusovi její náhlá změna neušla. Světélka v očích vyhasla snad ještě víc a po její tváři se kutálela osamělá slza. Zvlnil rty v nepěkném úšklebku, který věnoval sám sobě. Neměl se chovat tak chladně. Alespoň ne tak rychle, zatraceně, vynadal si v duchu.

„Mám tady s sebou jednu knihu. Lektvarové omyly světa. Mohl bych vám číst,“ nabídl jí, načež následně dodal, „Hermiono.“

Zdálo se mu to, nebo těch pár slov vrátilo do jejího zšedlého obličeje život?

„Děkuju,“ věnovala mu ostýchavý a téměř nepatrný, přesto však vděčný, úsměv.

Předčítal jí několik hodin. Občas kontroloval, zda ji náhodou neuspal, ale vždy se setkal s jejíma doširoka otevřenýma očima, kterýma ho sledovala. Od předchozího pláče byly její oči průzračné, a kdyby se jen trochu snažil, dokázal by jimi pohlédnout hluboko do její mysli. Neudělal to. Sám moc dobře věděl, jak je důvěra křehká věc, a zrovna u ní, ač netušil pořádně proč, by o ni nerad přišel. Raději se proto opět vrátil ke čtení.

Musel si přiznat, že ho předčítání jistým způsobem unavovalo. Nebylo divu. Když na město padl soumrak a on už pomalu neviděl na písmenka, spolu s rozsvícením lampičky na nočním stolku mrkl i na hodiny. Ručičky ukazující pár minut po sedmé ho zaskočily. Četl téměř čtyři hodiny a zatím se mu moc nechtělo přerušovat klid, který si i on jistým způsobem vychutnával. Jenže o hodinu později ho zcela nečekaně prozradilo kručení v břiše. Koutkem oka zaznamenal, že se Hermiona slabě pousmála.

„Asi bychom se měli najíst,“ promluvila dříve, než se stihl omluvit.

„Kdybych řekl, že nemám hlad, asi byste mi to neuvěřila, že?“ ušklíbl se pro sebe tak typickým způsobem.

„Ne, to opravdu ne.“

„Nechám jídlo přinést na pokoj, předpokládám?“ zeptal se nepřímo.

Kývnutí mu jako vyjádření souhlasu muselo stačit.

„Hermiono,“ oslovil ji ještě před tím, než opustil místnost, „nechci být netaktní, ale měla byste si opláchnout obličej. Docela mě děsíte,“ prohodil jen tak mimochodem a odešel do obývacího pokoje.

Hermiona mu dala za pravdu a vyhrabala se z postele. Při pohledu do zrcadla se smích jednoduše nedal zadržet. Připadala si jako fanatická fanynka „Kissáků“. Tedy alespoň tak vypadala.

Důkladně si smyla rozmazaná líčidla z obličeje a svlékla si i potrhanou sukni, která jí až příliš připomínala nedávné události. Přemýšlela, co si obléci. Jen v jeho košili se tu rozhodně promenádovat nechtěla už z toho důvodu, že ta jí končila v polovině stehen a nepřišlo jí to jako zrovna vhodné. Dlouho nad tím nepřemýšlela, přehodila si přes ramena ještě huňatý hotelový župan a vyšla z koupelny.

Ani si neuvědomila, že na své tváři „zapomněla“ uvolněný úsměv. Připomnělo jí to Severusovo zdvižené obočí a pohled na její rty.

„Měl jste pravdu, vypadala jsem příšerně,“ pokrčila neurčitě rameny a schoulila se do rohu pohovky, kde hodlala vyčkat na večeři.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Severus, „Hermiono, měli bychom, pokud se na to ovšem cítíte-“

„Pane profesore,“ oslovila ho chladněji, než jí našeptávalo srdce, „necítím se na to a nikdy se na to cítit nebudu. Chci na to co nejrychleji zapomenout, vymazat to z paměti a ze svého života. Vážím si toho, že mi v tom pomáháte, proto prosím respektujte mé přání.“

Celou dobu mluvila polohlasně a nepřestávala mu hledět do očí. Pochopil, že George nebude chtít obvinit a na jednu stranu ji chápal. Na stranu druhou by se za ni nejraději šel bít znovu a tentokrát mnohem důkladněji.

Kývl na znamení, že chápe, ale stažené obočí a rty semknuté v úzké lince hovořily o jeho odlišném názoru. Naštěstí se tichá pomlka nestihla rozvinout ve zlověstné ticho, protože na dveře zaklepal poslíček s večeří.

Severus ho nechal vyložit veškeré podnosy a tácy na stůl a vražedně si ho měřil, když si mladík zálibně prohlížel mladou ženu na pohovce. Hermiona byla tak obezřetná, že raději odvrátila tvář, protože si byla vědoma toho, že podlitiny ještě zcela nezmizely.

„Nikdy jsem nepochopil, co lidé na té oříškové pomazánce vidí,“ konstatoval Severus, když si všiml, jak si na ní Hermiona pochutnává.

„Je to dobré,“ odvětila bezvýrazně.

„Není to dobré. Je to sladké a nezdravé,“ opáčil on a demonstrativně se zahryzl do čtvrtky kiwi. Jen o setinu vteřiny později zkřivil ústa ve šklebu, který způsobila nedostatečná vyzrálost onoho ovoce.

Hermiona se rozesmála. „Možná nezdravé, ale dobré. Zkusil jste to vůbec někdy?“

„Ne a ani o to nestojím.“

„Vy jste nikdy neochutnal lískooříškoovou pomazánku? Překvapujete mě. Aspoň to zkuste, uvidíte, že to není tak hrozné,“ usmála se a podala mu namazaný plátek chleba.

Měla pravdu. Nebylo to tak hrozné, ba dokonce to bylo tak dobré, že se o zbytek málem poprali.

Po večeři si ještě chvíli nenuceně povídali, ale rozhovor to byl víceméně křečovitý, protože ani jeden se nechtěl dostat mimo „bezpečná“ témata typu počasí.

Když už to začínalo vypadat, že rozhovor zcela zanikne, Hermiona se zvedla se slovy, že se jde osprchovat. Jakmile se osušila, oblékla si jen své pyžamové kalhoty, ale košili si nechala půjčenou. Cítila se v ní dobře. Jemná bavlna jí poskytovala dokonalý komfort pro rozbolavělé tělo a Hermiona se v Severusově košili cítila v bezpečí a pod ochrannými křídly.

I on následoval jejího příkladu, ale než ulehl vedle ní, rozhodl, že ji ještě jednou namaže pokousaná místa.

Hermiona se tentokrát bránila o něco méně, ale o to důrazněji. Přesto však nakonec svolila a podvolila se ke stejnému ošetření, jaké již jednou absolvovala.

Když jí Severus dopnul poslední knoflíček vlastní košile, spokojeně se stočila do klubíčka a on ulehl vedle ní. Leželi vedle sebe dlouho a tiše. Hermiona nemohla za žádnou cenu usnout, ač se o to všemožné pokoušela, nepomohlo ani počítání oveček. Asi to bylo podvědomí, které jí bránilo ve snech znovu prožít to, co jí dnes udělal George a znovu se tak ocitnout bezmocná v jeho zajetí. Ale co mohla dělat? Tak jen tupě hleděla na hodiny, které se už pomalu blížily k půlnoci. Snažila se moc nevrtět, protože předpokládala, že Snape spí, ale opak byl pravdou.

Severus celou dobu sledoval její záda zvedající se v nepravidelných intervalech a pochopil, že nemůže usnout. Ani on sám nedokázal přivolat spánek, ale nevadilo mu to. Když už její tiché převalovaní nebralo konce, rozhodl se dát jí najevo, že on také nespí. Nechtěl se vnucovat, pokud bude chtít, osloví ho, pokud ne, můžou si dál hrát na dva spící lidi.

Razantně se překulil z boku na záda, až se pod nimi zhoupla matrace, přičemž si hlasitě povzdychl. Chvíli hleděl do tmy a vyčkával. Dočkal se.

„Severusi?“ ozvala se po chvíli nesměle.

„Hm?“

„Vy nespíte?“

„Vy umíte konverzovat ve spánku?“

„Ne, ale vy jste nevypočitatelný,“ oplatila mu.

„Těší mě, jaké o mně máte vysoké mínění, ale nejspíš vás zklamu, tohle ještě neovládám.“

„Škoda, mohl jste mě to naučit.“

„Můžu vás naučit jiné věci. Dnešní noc je k tomu jako stvořená, zvlášť, když ani jeden nemůžeme usnout, jak jsem si stihl povšimnout.“

„To nemyslíte vážně, že ne?“ oklepala se Hermiona při představě, že muž ležící jen několik málo centimetrů vedle ní, ji dává takové návrhy ani ne den po jejím největším životním traumatu.

„A proč ne? Dáte si čaj nebo vodu?“ změnil zdánlivě nesouvisle téma.

„Kakao,“ vypadlo z ní dřív, než se vůbec stačila zeptat, o čem to mluví a o co mu jde.

Severus vstal a přešel k telefonu. Zručně vytočil číslo na hotelovou obsluhu. Po delší čekací době se na druhé straně přeci jen ozval hlas noční služby.

„Prosim,“ zaslechl ze sluchátka nevrle.

„Konvici horkého kakaa a jedny šachy na pokoj 325,“ oznámil stručně své přání.

„Cože?“ byla nechápavá odpověď na druhé straně.

„Kakao a šachy,“ zkusil to ještě jednou, tentokrát již mírně nakvašeně.

„Jaký šachy?“

„Pokud možno dřevěné, ale jinak je mi to jedno,“ zkusil to Severus ještě jednou.

„Eh?!“ ozvalo se opětovně zcela nechápavě na druhém konci.

„Jste hluchej nebo blbej?“ otázal se Severus zcela vážně a Hermiona se při jeho poznámce málem rozesmála nahlas.

„No... já...“ koktal zmatený hlas ve sluchátku.

„Prostě jen přineste kakao a šachy. Slibuji, že spropitné bude úměrné mému přání,“ pokusil se osobu na druhé straně navnadit.

„Ehm, dobře.“

Kupodivu nemuseli čekat moc dlouho. Severus popohnal Hermionu z postele, nalil horké kakao do dvou šálků a poskládal figurky na jednotlivá políčka šachovnice.

„Tak co, Hermiono, chcete se učit nové věci?“ zeptal se jí ještě jednou a pobídl ji, aby si sedla naproti němu na pohovku, přičemž šachovnice se nacházela mezi nimi.

Váhala jen chvilku.

„Ale nebudete brečet, až vás porazím, že ne?“ byla její odpověď, načež zahájila hru bílým pěšcem.

01.06.2010 22:39:50
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one