Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

11. Středa (část druhá)

Máte tu další dílek Společnice. Montáž, která je umístěná v textu, je opět prací Sáry – moc díky. Snad si kapitolu užijete, je malinko nezáživná, ale v třetí části Středy už se zase bude něco málo dít ;-)


Jakmile se vrátil do hotelového pokoje, dopřáli si oba dva dlouhou sprchu a po Severusově návrhu si nechali přinést lehkou večeři do pokoje. Hermiona od hotelové obsluhy přebírala podnos s nejrůznějšími lahůdkami a místo aby ho postavila na konferenční stolek, zamířila spolu s ním k posteli.

Spokojeně se natáhla na břicho vedle odloženého tácu a vlasy si shrnula na jednu stranu, aby jí příliš nepřekážely. Ledabyle se natáhla po jedné ze dvou obrovských rudých jahod, které si trůnily na vrcholu mísy s ovocem. Zakousla se do ní a téměř jí zaskočilo, když se vedle ní objevil Severus přivší z koupelny s hladce oholenou tváří a slovy:

„To snad nemyslíte vážně, Grangerová? Povalovat se při jídle,“ zakroutil nevěřícně hlavou, ale jeho hlas zněl spíše pobaveně.

Hermiona s námahou vykuckala zaskočenou jahodu a v momentě průchodné dýchací trubice mu odvětila:

„Nebyl jste to právě vy, kdo navrhoval odpočinek pro mé nohy?“ mrskla po něm tázavý pohled s jiskřičkami pobavení a nohy pokrčené v kolenou zkřížila pro větší názornost. Potom dojedla konečně ovoce ve své ruce, a když polkla, zjistila, že Snape nad ní stále stojí a cosi zvažuje.

Severus opravdu zvažoval. Zda si vzít něco málo z tácu a jít to sníst do obýváku, nebo se připojit k večeři v posteli. Nakonec to za něj nevědomky vyřešila Hermiona.

„Nestůjte tam jako solný sloup,“ prohodila a rukou, kterou si nepodpírala hlavu, poklepala na místo vedle sebe. Pak se opět otočila před sebe na tác a natahovala se pro druhou, již osamělou jahodu. Vyrušilo ji nenadálé zhoupnutí matrace, když si Severus klekl vedle jejího boku, využil svou výškovou převahu a natáhl se přes ni pro onen osamělý kus šťavnatého ovoce.

„To není fér,“ vztekala se Hermiona, když jí jahoda zmizela před očima.

„Život není fér, slečno Grangerová,“ zašklebil se na ni Severus a spokojeně se rozvalil vedle ní; provokativně s jahodou v ruce.

„Tu jsem si chtěla vzít já,“ mrzutě semkla rty jako malé dítě, kterému vzali oblíbenou hračku.

„No tak si ji vezměte,“ trápil ji Severus dál, protože ho to začínalo nesmírně bavit. Podržel ubohý kus ovoce v dostatečné vzdálenosti od ní a vyčkával.

Hermiona tušila, že to dělá schválně, ale nehodlala couvnout. Už proto, že tak dobré jahody ještě nejedla. Z lehu se dostala na kolena, prohnula se v zádech a pravou ruku umístila těsně vedle na zádech ležícího Snapea. Tou druhou se pak natáhla za sladkým pokušením.

Severuse tím malinko zaskočila. Netušil, že bude ochotna pokoušet se získat kus ovoce v jeho ruce. Když se pak přes něho natahovala za červenou lahůdkou, prudce trhl rukou ještě dál, aby na ni nemohla tak lehce dosáhnout. Bohužel se mu nepovedlo zcela odhadnout následky svého pokusu a stalo se to, co bylo už od začátku nevyhnutelné.

Dívka sebou, ve snaze polapit alespoň jeho ruku, též trhla směrem dopředu, ale neodhadla tak přesně své centrum stability. Jakmile se vychýlila z roviny, ruka, kterou se podpírala, jí ujela do strany a ona se s výsknutím rozplácla o Snapeův hrudník.

Ten jen neurčitě hekl, protože prudké stlačení hrudního koše, kterého se Hermiona dopustila, zabránilo pokusu o nádech a on zalapal po dechu naprázdno. Hermiona se naštvaně vyhrabala do sedu a s našpulenou pusou sledovala Severusův boj o kyslík.

„To bylo neskutečně podlé, zákeřné, vypočítavé a -“

„A nestačilo by říct, že to bylo prostě zmijozelské?“ zeptal se jí s notnou dávkou ironie a přidal k tomu pobavené zvlnění rtů. Sledoval její zamračený výraz a konečně se zakousl do jahody ve své ruce.

Hermioně došlo, že mu naletěla a vztekle si odfrkla. Uraženě se natáhla pro rohlík a sýr.

„Tak už se netvařte jako deset čertů. Těch jahod bude na plese víc než dost a předpokládané místo výskytu jsou skleničky se šampaňským,“ snažil se ji popíchnout.

Odpovědi se mu dostalo ve formě dalšího zamračeného pohledu.

„A jestli ne, tak vám koupím balíček na cestu domů, ano?“

„Beru vás za slovo,“ vyhrkla rychle, aby si to snad nerozmyslel.

„Jste neskutečná,“ zakroutil Severus nevěřícně hlavou, ale pak se i on natáhl pro pečivo.

Po lehké večeři ho Hermiona vystrkala z ložnice se slovy, že se přeci musí upravit, převléknout a učesat a k tomu potřebuje prostor. Severus si povzdychl, vzal si své oblečení a odešel do obýváku. Převlékl se, ale jen tak, aby se cítil pohodlně. Kravatu nechal ještě odpočívat v krabičce a košili spíše rozepnutou než zapnutou. Posadil se do křesla, ze kterého měl výhled na pařížské panorama. Sledovat nehnutě neměnící se obrázek mu vydrželo přesně deset minut. S povzdechem zkontroloval hodinky a vzdychl si. Tohle bude na dlouho, došlo mu. Vzápětí mu sklouzl pohled na věc, která ležela na konferenčním stolku před ním. Co si tak matně pamatoval, vybalila to Hermiona okamžitě po příjezdu, ale doteď si toho nějak nevšímala. Něco mu říkalo, že je to ona věc, kterou tak vehementně bránila před zmenšením.

Zkoumavě si to prohlížel. Zatím nechápal, co je na černé obdélníkové krabici tak zajímavého. Pozorně se zaposlouchal do zvuků v obýváku. Hermiona měla očividně plno práce s účesem, nehrozilo tedy, že by ho vyrušila. Zvědavě se naklonil blíž ke krabici na stole a jemně přejel po jejím povrchu rukou. Pak si všiml drobného výklenku vhodného akorát tak na pohodlnější otevření. Opatrně se pokusil nadzvednout horní část.

V momentě, kdy se mu to podařilo, uvítala ho jakási melodie, ale Severus naprosto nepřipraven na podobné věci, sebou leknutím trhl. Pak se plocha před ním změnila z modré na bílou a on si mohl všimnout písmenek, která se skládala do vět a odstavců.

Zajímavé, pomyslel si a se zájmem se naklonil ještě blíž.

Způsoby zrychlení zrání lektvarů proti nachlazení, stálo tam napsané. Pod tím pak bylo v několika odstavcích shrnuto několik základních poznatků, které autor napsaného zřejmě dále rozvíjel.

Severus si s chutí přečetl, co se tam píše, ale fakt, že nevěděl, jak celý článek pokračuje, ho trochu znepokojoval. Neměl rád rozdělanou práci a tohle ho docela zajímalo. Pohledem přelétl po malých čtvercových ploškách s písmenky a dalšími symboly. Při důkladném zkoumání si všiml většího obdélníku, na němž byla šipka směřující doleva. Usoudil, že právě tohle by po stisknutí mohlo text na panelu před ním posunout o kýženou část dolů.

Zdráhavě tlačítko stiskl. Písmenka se najednou dala do pohybu. Aniž by prst z tlačítka sundal, překvapeně sledoval rychlost, s jakou se pohybovala. Až po delší době zírání na monitor si uvědomil, že písmenka se neobjevují, ale rychlostí blesku mizí. Zmateně začal zkoušet všemožná tlačítka, aby ztracený text dostal zpátky a jen stěží mohl vědět, co způsobil, když se mu podařilo zmáčknout dvě klávesy ve stejnou chvíli. Ctrl a s.

V tom momentě zaslechl v ložnici kroky nepochybně směřující ke dveřím, které je dělily. Bleskurychle sklopil horní polovinu té věci na stole, opřel se v křesle, přehodil nohu přes nohu, a když Hermiona otevřela dveře, nabyla dojmu, že Snape panorama za oknem sleduje dobrou půlhodinu.

Když se Severus ledabyle otočil se zdviženým obočím v gestu jasně říkajícím, proč ho Hermiona ruší při tak zajímavé činnosti jako je civění z okna, spatřil ji stát na prahu s rukama na ňadrech. Blesklo mu hlavou, jestli to je nějaký nový druh upozorňování na dekolt majitelky, ale potom si všiml, že nemá zřejmě zapnuté šaty. Jeho podezření mu ona sama vzápětí potvrdila.

„Pane profesore, mohl byste mi zapnout šaty?“ udělala na něj psí oči.

Severus se bez řečí zvedl. Odmítnout by ho ani nenapadlo. Hermiona vypadala nádherně, dráždivě, přitažlivě, kouzelně. Dlouhé vínové šaty jí splývaly po bocích až na zem a ve hře světel se v nich mísilo několik odstínů. Nejvíc ho však zaujal dekolt, který byl vyzývavě a velmi rafinovaně skryt, ale ne natolik, aby to v pozorovateli nevyvolávalo hříšné myšlenky. Výstřih byl dosti hluboký a pod prsy ho zpevňovaly dva pruhy stříbrné látky. Ze stejného materiálu pak byla i ramínka šatů. Vyčesané vlasy zdůrazňovaly její štíhlý krk a ještě víc podněcovaly mužskou fantazii. Tomu všemu korunoval kočičí pohled a dráždivá vůně jejího parfému.

Severusovi se zatajoval dech. Takhle svou studentku nikdy neviděl. Ano, zahlédl ji jednou na plese ve večerních šatech, ale to byla ještě dítě. Teď tu před ním stála už jako dospělá žena, která dospěla i fyzicky, jak si mohl všimnout, což vzhledem k charakteru jejích šatů, respektive výstřihu, nedělalo větší problém. Krouživým pohybem ji obešel a stanul tak za jejími odhalenými zády. Šaty se jí podařilo zapnout téměř do úrovně lopatek, ale bylo potřeba dotáhnout zip ještě o několik centimetrů výše a vše pojistit zapnutím drobného háčku.

Dvěma štíhlými prsty uchopil zapínání a pokusil se zip zapnout úplně. Nešlo to zrovna hladce. Pomohl si druhou rukou, když ji umístil na chladivou látku šatů a zkusil ji malinko popotáhnout, aby tak mohl šaty dopnout. Ani to příliš nepomohlo.

„Slečno Grangerová, domnívám se, že jste v jistých,“ pohled mu sklouzl do jejího záňadří, což ona naštěstí nemohla vidět, „lehce kypřejší. Ty šaty nejde zapnout.“

„Ach,“ uniklo Hermioně nejprve pobouřeně. Až pak si uvědomila, že stále svírá shrnutou látku na svém hrudníku a že právě tohle je ten kousíček, který Snapeovi chybí na jejích zádech. Rychle látku uvolnila a pečlivě ji upravila tak, že ji ještě více rozhrnula do stran, aby bylo dostatek na dopnutí.

„Už je to dobré?“ zeptala se bezelstně.

Severus se při její úpravě dekoltu neubránil téměř neslyšnému vzdychnutí. Tohle mu ta ženská snad dělá naschvál!

„Říkal jste něco?“ nerozuměla příliš jeho zvukovému výjevu.

„Výborné. Říkal jsem, že teď už je to výborné,“ potvrdil jí, ale sám si nebyl jistý, jestli jeho odpověď míří spíše na její ještě více odhalená ňadra nebo na fakt, že konečně mohl zapnout kus oděvu, který měla na sobě.

Hermiona se na něj otočila s úsměvem na rtech.

„Takže můžeme vyrazit? Ne, nemůžeme,“ odpověděla si vzápětí sama, když shledala Snapea nedostatečně upraveného. „Co jste tu takovou dobu dělal, že jste si nestihl uvázat ani kravatu?“ ptala se nechápavě.

„Nic,“ odvětil jí klidně.

„No skvěle,“ zamrmlala si pod nos a otočila se zpátky do ložnice, aby si mohla obout ještě lodičky.

Severus sledoval, jak si vyhrnula šaty a odhalila tak štíhlá lýtka. Raději se otočil, protože podobných pohledů už bylo dnes více než dost. Přešel ke komodě, na které ležela krabička s vázankou. Lehce ji otevřel a kravatu vyndal. To už k němu ovšem mířila Hermina a bez řečí mu kravatu vzala z ruky.

Nechápavě na ni pohlédl.

„Uvážu vám ji,“ odvětila na jeho nevyřčenou otázku.

„Nejsem neschopný, slečno Grangerová,“ prskl ješitně.

„Tím si nejsem tak jistá,“ mrkla na něj a postavila se před něho.

Zvedla límec košile a vázanku obtočila kolem jeho krku. Pak velmi zručně uvázala kravatu Windsorským způsobem a spokojeně mu urovnávala límeček. Severus ji zamyšleně sledoval. Zajímalo ho, kde se naučila tak perfektně vázat kravaty. On sám se s tím piplal pokaždé minimálně deset minut, protože nikdy nepřišel na způsob, jak se to proradné laso kolem krku vlastně váže. Nakonec se odvážil položit nevyřčenou otázku.

„Kde jste se tohle naučila?“

Hermiona k němu vzhlédla. Najednou si byli neskutečně blízko. Severus ji propaloval pohledem a ona se v něm pomalu začínala ztrácet. Cosi jí dovolovalo jeho pohledu věřit a topit se v něm. Netušila, jak dlouho tam stáli, její podvědomí vědělo, že to bylo sotva několik setin vteřiny, ale jí samotné to přišlo jako celá věčnost. Probralo ji jeho mrknutí.

„Moje práce to vyžadovala,“ odvětila a rozpačitě sklopila svůj pohled.

„Vážete kravaty všem svým klientům?“ zeptal se zvědavě a prstem vsunutým pod její bradu ji donutil podívat se mu zase do obličeje.

Přesto se Hermioně dařilo vyhnout se opakovanému přímému očnímu kontaktu. Jako by se ho snad obávala.

„Ne,“ šeptla s pohledem upřeným někam za něj, „jen těm neschopným,“ ušklíbla se na něj nečekaně a vzdálila se z jeho osobního prostoru.

Severus se nepatrně pousmál a připsal jí bod k dobru. Až vzápětí mu došlo, že by ji měl nejspíš vynadat, ale nějak se k tomu neměl. Něco mu říkalo, že by nejraději udělal pravý opak a přitáhl si ji opět do své blízkosti. Zahnal vtíravé myšlenky bezděčným zavrtěním hlavy. Ačkoliv si toho žena po jeho boku všimla, nekomentovala to. Podala mu ještě sako a nechala ho, aby se před zrcadlem umístěným na komodě upravil.

16.04.2010 20:29:02
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one