Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Kéž by tak za celých 7 let poznala v Bradavicích takovou kamarádku, aby jí mohla prozradit svá tajemství.

Jistě, měla tu přátele, ale nikdy se neodvážila prozradit původ své magie. To, že je původem mudla a souhrou náhod měla ve vzdálené rodině nějaké kouzelníky, se vědělo. Něco takového se ani po válce nedalo utajit a pořád se našlo několik rodin, které si na svém čistokrevném původu zakládaly. Ona tu byla z jiného důvodu a věděla to jen ona a Brumbál.

Na ty chvíle z dětství si pamatovala… Z myšlenek ji vytrhl zvonek, který zahajoval hodinu rétoriky zaříkadel, kterou vyučoval profesor Lupin. Vzhledem k jeho zdravotním komplikacím, jak sám říkával, si nemohl dovolit vést jeden z hlavních předmětů, jako je obrana proti černé magii či lektvary. Profesor Lupin byl hodný člověk a jeho výuka byla zábavná, ale Sarah zajímaly jiné hodiny. Dobrovolně se také nechala napsat na mnohem těžší předměty, včetně lektvarů, které sice v sedmém ročníky byly, ale doplňující hodiny na vzácné a nebezpečné lektvary, které Severus Snape vypisoval jen pro nejlepší žáky, se nedaly nepřijmout.

Zvlášť když…Dvouhodinovka lektvarů měla začít přesně za 5 minut. Sarah vždycky chodila na tyto hodiny dříve, neboť naštvat profesora pozdním příchodem se nevyplácelo. Šumění jeho pláště a známý styl chůze poznala už na dálku.

„Vlkodlačí lektvar, strana 118, na známky.

Vždycky dokázal všem studentům vzít vítr z plachet a přivodit jim zimnici jen svým hlasem. Ale ona to milovala.

Přísady: vlkodlačí chlupy, Měsíček rolní, blána z dračího srdce, žíně z jednorožce, pero z Fénixe

Sarah přelétla očima přísady a ihned se vydala i s větší mističkou k policím, kde se všechny přísady nacházely. Postupně našla všechno. Všimla si, že v láhvi s nápisem: Žíně jednorožce je posledních pár kusů. Vzala si o jeden více než se psalo v učebnici. Neměla problémy s vařením lektvarů, a tak jí často zbýval čas na pozorování svých spolužáků, kteří nešťastně koukali do svých kotlíků. Problém tohoto předmětu byl, že se nedalo opisovat ani odkoukávat. Vše potřebné bylo v učebnici, důležitý byl cit pro správné načasování.

Jedna žíně jednorožce. Pro školní účely se používal chomáček asi dvacet chlupů tohoto zvířete. Sarah si vzala dvě. Z druhé odmotala 3 chlupy a hodila je do kotlíku. Když si uvědomila, co dělá, už bylo příliš pozdě něco zachraňovat a panikařit nechtěla. Po dobu vaření se jí zdál lektvar hustší než kdykoliv před tím. Vlastně je to po čtvrté co konkrétně Vlkodlačí lektvar připravuje.

Severus začínal obcházet studenty a známkoval jejich výtvory. Zatímco přemýšlela zda lektvar úplně zkazila či vylepšila, vnímala jen nadávky, strhávání bodů a nedostatečné.

Cítila, že teď stojí za zády jí.

„Co to má být?“ optal se chladně.

„To je Vlkodlačí lektvar, pane“

„Opravdu? Nalejte do testovací zkumavky.“ Udělala rychle co žádal a pro jistotu se na něj ani nedívala.

„Co jste tam přidala navíc?“

„Trochu žíně, pane.“

Poprvé mu pohlédla do očí, nebyla tam zloba ani jiskry značící potěšení, že může někomu vynadat. Bylo tam překvapení. Neřekl známku, jen před ní viditelně napsal jedničku, znovu se podíval na obsah zkumavky a odešel k sobě za katedru.

„Žíně jednorožců je nejvzácnější přísadou vůbec. Po válce řada jednorožců zemřela. Jejich duše symbolizující čistotu a vše čestné se při pohledu na prolitou nevinnou krev rozpadla v prach. Ti, co zůstali, se nadobro uzavřeli lidem a sehnat tak jejich žíni je téměř nemožné. Jak jistě víte, žíně se nedá odebrat mrtvému jednorožci neboť ji opouští veškerá magie, ta zůstává jen v rohu. Krev je zakázaná a nepoužívá se. Školní zásoby pomalu docházejí a jsem velice zvědav, jak se s touto skutečností vyrovná můj kolega Lupin.“

Při poslední větě si Snape neodpustil svůj typický úsměšek a obličej plný znechucení.

„Jste poslední, kteří tento lektvar vařili.“ Pár odvážlivců si vyměnilo své názory. Snape je okamžitě umlčil strhnutím bodů a rozpustil hodinu. Sarah viděla, jak jde směrem ke sklenicím a zastavuje se před tou s žíní.

Ruce měl složité za zády a jeho výraz se zachmuřil.

Bloumala chodbami a myslela na poslední hodinu.

Žíně jednorožců je nejvzácnější přísadou vůbec.

Nedá se sehnat.

Jednorožců je málo.

To všechno se jí znova rozeznělo hlavou a donutilo ji vzpomenout si na své dětství. Na tu část života, které vděčí za to co je, co umí a proč je tady.

Říká se, že ze svého dětství si mnoho dospělých nic moc nepamatuje. Ona přísahala, že tohle si pamatovat bude, ačkoliv jí bylo pouhých pět let. Měl to být pouhý rodinný výlet do přírody spojený s opékáním buřtů, možná i nějakou hrou. Místo toho stačila chvilka nepozornosti při sbírání lesních jahod. Rodiče zmizeli za první zatáčkou a ona sešla příliš daleko z cesty.

Bloudila celý den, marně se snažila rozpomenout na to, kterým směrem byla cesta, po které níž ještě před pár hodinami zcela bezstarostně cupitala.

Nemohla vědět, že se vydala zcela opačným směrem, že se od cesty vzdaluje a přitom v době, kdy ji začala hledat, byla od ní pouhých dvacet metrů. Netušila, že v době, kdy se poprvé rozplakala, už zcela vyděšení rodiče utíkali k první lesní službě a hlásili ztrátu své dcery. Nemohla vědět, že kdyby ji nevyděsil zvuk praskajících větévek, mohla být už doma.

V lese se setmělo a ona stále vytrvale hledala tu cestu, kterou ztratila. Každý setmělý kmen ji děsil. Tehdy poprvé zahlédla zvíře, o kterém četla v pohádkových knížkách u sebe v pokoji.

Stál mezi stromy a jeho bělostná kůže osvětlovala křoviny kolem. Díval se na ni svýma velkýma modrýma očima a párkrát pohodil hlavou. To jemu vděčí za život i něco navíc. On se o ni celé tři dny staral, vodil ji k plantážím borůvčí a k potoku se napít. To on ji nakonec zavedl k lidem a z nějakého důvodu, který neznala, jí daroval magické schopnosti.

Nevěděla to.

Celý ten okamžik její vyděšená mysl vytěsnila a ona se k tomu po dlouhá léta nechtěla vracet. Až jednoho dne, kdy jí ty pitomé holky strkaly do louží a braly její věci se naštvala a všechny do jedné je shodila do rybníka. Jenomže ne rukama. Stačilo si to usilovně přát a vztek, který cítila spolu s tím chtíčem a pocitem zadostiučinění je tam okamžitě poslal.

Už si k ní nikdy nic nedovolily.

Ani nemohly, malá Sarah se spolu s rodiči odstěhovala za otcovou lepší prací a ona dostala svůj dopis. Pro rodiče bylo těžké se s něčím takovým vyrovnat.

Nevyčítala jim to, ale nechápala je.

Pořád to přeci byla ona, jen umí něco jiného než ostatní.

Náhle pochopila a věděla, že když bude chtít, dokáže jednorožce přivolat…

Pozn.: Omlouvám se všem, kterým způsobuji trauma. Snad tuto kapitolu přežijete ve zdraví :-D děkuji opět wixie za betování.

 

 


22.12.2009 19:08:00
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one