Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Sarah si následující týden, který ještě měla povinně strávit na ošetřovně, užívala návštěv každého, kdo znal její jméno.

Poppy říkala, že židle u jejího lůžka nikdy ani nestihne vystydnout a seděl na ní někdo další.

Serena s Emily chodily každý den.

Nosily tolik informací, že Sarah občas vůbec netušila, o čem momentálně mluví.

Brumbál chodil pravidelně každé ráno po snídani, aby se optal, jak se cítí. Nejvíc očekávání ovšem patřilo večerním hodinám.

Bílé dveře sledovala raději o deset minut dříve, než se měly otevřít.

Minutu před jeho příchodem se vždy ozvali motýli v břiše, kteří neustále dávali najevo, co k němu cítí a jak moc je to intenzivní.

Byl přesný jako hodinky.

Vždy v osm hodin večer zaslechla kroky na nedaleké chodbě, od které ji dělila meruňkově vymalovaná zeď.

Další na řadě byl krátký hovor s Poppy, sedící před dveřmi jejího prozatímního pokoje.

Lehké zaskřípání starých dveří a jeho napůl starostlivý a napůl soustředěný výraz.

Pamatovala si každou vrásku jeho obličeje.

Pokaždé se ze začátku díval na kliku a když byly dveře v polovině své cesty teprve přehoupl svůj zrak směrem k ní.

Vstupoval do místnosti vždy rázným krokem a při zavírání se opět na malou chvilku podíval na kliku.

Pak následoval úsměv. Nikoliv však rty. Usmíval se očima. Těžko to někdo mohl poznat, když dívat se mu do očí by se nikdo neodvážil.

Černé prameny se mu při posazování vždy nepatrně svezly do tváře a on je rychlým a elegantním pohybem zase usměrnil zpět na své místo.

Někdy dlouho ani jeden nepromluvil. Slova nepotřebovali. Stačila jim pouhá přítomnost toho druhého a jeho zájem.

Chytil ji za ruku téměř pokaždé. Jen když předčítal nějaké vybrané knihy, tak přerušil vzájemný dotyk.

Ne. Na ten obličej nikdy nezapomene.



Od té doby, co se probrala zase převzal zpět své hodiny a nedal na sobě vůbec znát, kde těch několik dní strávil.

Nikomu do toho nic nebylo a on nikdy neuvažoval nad tím, že by to komukoliv říkal.

Jedna neopatrná chyba mu stačila.

Vždycky se těšil na večer až si odpočine. Nemusel nic předstírat, na nic si hrát. Byl jí vděčný, že někdy nemusí ani mluvit. Děkoval za její pochopení. Děkoval za její přítomnost, protože byla tak přirozená a nenucená.

Pamatoval si každý rys její tváře.

Pokaždé jí v očích svitlo očekávání a radost, když otevíral dveře.

Pak ten hřejivý úsměv a výraz, jakým ho vítala zpět.

Někdy se viditelně nadechla, aby zklidnila svou roztomilou trému z jeho příchodu a) pohnula nevědomky prsty, když procházel kolem jejího lůžka k židli.

Na ten jas v očích Sarah nikdy nezapomene, naplňovaly ho stejně, jako to kdysi trochu jinak dělaly Lilyiny oči.



„Zítra už Vás odsud pustím, slečno Wellerová, ale zapomeňte na létání, jakékoliv zátěžové výkony či úkony jak při hodinách, tak mimo ně. Po zbytek víkendu se budete maximálně šetřit.“ Poppy mluvila klidně a s úsměvem, kterým byla pověstná.

Nikdy nekončící úsměv.

Sarah zakývala hlavou na souhlas a opět otevřela rozečtenou knihu.

Byla to Severusova kniha. Vlastně bývalá učebnice lektvarů, do které si zapisoval své poznatky a nejrůznější vylepšení jednotlivých příprav.

Blížily se pololetní zkoušky a ona měla už pomalu tři týdny zameškáno a to kvůli kotníku, který se nehojil tak rychle, jak by měl. Asi to bylo tím, že ten samý kotník utrpěl stejné zranění před čtyřmi měsíci a pár dny.

Pokaždé, když tu drobnou knihu otevírala, musela znova přečíst podpis na její první stránce.

Tato kniha je majetkem Prince dvojí krve.

Severus ji útržkovitě seznámil se svým příběhem a také s tím, kdo všechno tuto knihu držel v rukách.

O to víc si vážila každého slova, jenž v ní našla.

Myslela, že už víc není možné svého profesora uznávat, ale promyšlenost některých záznamů jí znova a znova způsobovala husí kůži a hluboký obdiv.

A pýchu.

Byla pyšná, že je takový, jaký je. Byla pyšná i na sebe, že ho miluje.

Zakroutila nad svými myšlenkami hlavou a potichu si vynadala, že místo učení myslí na něco, na co bude mít ještě spousty času o pololetních prázdninách.

Letos vycházely na celý týden a víkend.

Bude muset alespoň na pár dní domů, rodiče ji budou chtít vidět a ona je také.

Ovšem, nejdřív bude muset udělat ty zkoušky.



„Ráno mě pustí,“ Zahlásila mu hned mezi dveřmi a on se na ni rychle zvědavě otočil.

Souhlasně přikývl a posadil se na židli.

Závan vzduchu, který pokaždé způsobil svým pláštěm se dotkl obličeje mladé dívky.

„Popravdě, nevím zda mám být rád.“

Vykulila na něj oči. Tou větou jí vyrazil dech a sebral jistotu všech slov, co měla na jejich rozhovor nachystané. Pravda, většinou zbytečně. Severus nebyl člověk, na kterého bylo možné se jakkoliv připravit.

Povytáhl koutek úst do ironického úšklebku a podíval se Sarah hluboko do očí.

„Myslíš, že budu moci chodit každý večer k tobě do pokoje?“

Sarah těkala očima po jeho obličeji a rázem jí došlo, co tím myslí. Na tváři obou se usadil mrak obav a smutku.

Obav z toho, že zase budou muset jako zloději krást každou příležitost k jejich setkání a smutku, protože oba věděli, jak málo takových příležitostí bylo a bude.

Sehnul se k jejím rtům a jemně se o ně otřel.

Jeho tmavé oči se vpíjely do těch jejích a opět předávaly myšlenky, pocity, přání a emoce, jaké by žádné slovo nikdy vyjádřit nedovedlo.

Zvedla ruce a položila mu je na tvář.

Přitáhla se k němu a něžnost mu oplatila.

Rychlý a přesný pohyb jeho hůlkou směrem ke dveřím, aby je nikdo nemohl rušit, už vnímala jako by z dálky, neboť její duše a vědomí se propadalo do jejich polibku.

01.02.2010 18:11:27
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one