Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Seděl u bílého lužka a svůj pohled soustředil na mlžící se okno, za kterým se nejistě leskly sluneční paprsky.

Svou ruku měl již několik hodin stále na stejném místě.

Stále svíral její chladnou dlaň a snažil se jí předat veškerou svou sílu, aby se probudila.

Nepočítal hodiny ani dny, kdy seděl u jejího spícího těla

Dýchala klidně a její tvář působila tak vyrovnaně.

„Severusi, nechcete… “

„Nechci, Poppy!“ Severus už si dávno nelámal hlavu se slušným chováním.

Vadily mu ty všetečné dotazy či jen pohledy ostatních členů učitelského sboru.

On tu bude sedět, jak dlouho uzná za vhodné a tak dlouho, dokud se neprobere.

Stiskl její ruku a opět se podíval k oknu.



„Je tam celou tu dobu, je protivný a vůbec nevím, jestli někdy jí, Albusi.“

„Dobře, děkuji Poppy za zprávu.“

Brumbál si unaveně protřel kořen nosu a souhlasně pokýval hlavou nepřítomným pohledem směrem k ošetřovatelce.



Výuka ve škole se vrátila do starých kolejí.

Jen lektvary si vzal na starost sám Brumbál a většina žáků se ze začátku snažila získat co nejvíc informací o dění ve škole a důvodech, proč nadále neučí profesor Snape.

Nejvytrvalejší byla Serena, která Brumbálovi původní příběh o tom, že Sarah je pouze nemocná, nevěřila a neustále mu zahlcovala poštu dopisy s různými teoriemi.

Nakonec se pravdu dozvěděla neplánovaně celá škola.

Samozřejmě to, kde svůj čas tráví jejich profesor lektvarů, nevěděl nikdo.

Několik zvědavců se snažilo dostat s nějakou maličkostí na ošetřovnu, ale ta byla prázdná.

O malé místnosti, která byla původně zřízena jako karanténa, nevěděl ze žáků nikdo.

Chránil jej před zvědavými zraky studentů Poppyn stůl, za kterým se ve stínu zbytku místnosti krčily nenápadné dveře.



Severusovi se honila hlavou spousta myšlenek a událostí, které za posledních několik měsíců zažil. Těch deset dní na ošetřovně se mu slilo do věčnosti, která ho obklopovala celý život.

Došlo mu, jaký byl hlupák, když ji tu tehdy nenavštívil.

Samota byla strašná věc pro něj, natož pro někoho, kdo a ni není zvyklý a neočekává ji v takových časech.

Těšil se na večer, kdy si mohl dovolit usnout, neboť Poppy v noci frekvence svých návštěv značně snížila a neobtěžovala je tak svým dotěrným ošetřovatelským způsobem.

Deset dní.

Všichni se domnívali, že dívčino bezvědomí potrvá nanejvýš týden.

Že si její mladé tělo poradí s velkým výdejem energie a zátěží, které bylo vystaveno po několik hodin mučení.

Měla zlomená dvě žebra, spoustu modřin a podlitin, ale vnitřní poranění naštěstí byla vyloučena. Měla velké štěstí.

Zlomené žebro se dle Poppy již nebezpečně dotýkalo levé plíce a mohlo ji tak poškodit.

Možná, že kdyby ji nechytil a ona by spadla na podlahu, stalo by se to.

Zahnal výčitky.

Neměl ji nechávat o samotě, když věděl, že Bellatrix si cestu na hrad jistě dříve nebo později najde.

Nedovedl říct, jestli ho vnímá, slyší ho, nebo jestli je její mysl daleko odsud, na

nějakém příjemnějším místě, kde neexistuje bolest, tma a prázdnota.

Chtěl, aby se probrala.

Každou minutu doufal, že teď už chvějící se víčka otevře a usměje se na něj.

Někdy se zabavoval tím, že typoval čas, kdy by se mohla probrat.

Ale ničilo ho to zklamání, když se tak nestalo.



Dalo jí práci otevřít oči.

Měla pocit, že na nich má nějaké závaží, které brání v prohlédnutí.

Opatrně několikrát zamrkala, aby zmizela mlha, kterou jedinou byla schopna rozeznat.

Světlo na nočním stolku osvětlovalo menší místnost.

Viděla okno, dveře.

Natočila hlavu k místu, kde cítila teplý dotyk něčí ruky.

Měl hlavu podloženou druhou rukou a spal zkroucený na dřevěné židli u její postele.

Usmála se, aniž by tušila, že na tenhle úsměv tu muž vedle ní celou tu dobu čeká.

Jemně zahýbala prsty na ruce, jež ji svíral.

Pevněji sevřel svůj stisk a pohnul hlavou.

Oplatila mu sevření a pohladila ho palcem.

Trhl sebou a zmateně se rozhlédl kolem sebe.

První jeho pohled směřoval překvapivě na její ruku a teprve potom, když mu jeho unavený mozek dal signál, že ho hladí se překvapeně podíval do její usmívající se tváře.

Padající kámen z jeho srdce musela slyšet i Poppy, protože ta se po několika vteřinách objevila ve dveřích a překvapeně upustila tác s čajem a sušenkami, které nesla Severusovi.

„Jak se cítíte, slečno Wellerová?“

Sarah chtěla odpovědět, ale nepoužívané hlasivky vydaly jen neurčité zasýpání.

Polkla a pokusila se posadit.

Sykla bolestí.

„Žebra musí být ještě v klidu, drahá, nevstávejte.“

Ošetřovatelka přešla až k dívce a několika pohyby hůlkou zkontrolovala její zdravotní stav.

Severus to celé pozoroval a nevěděl, zda je skutečně vzhůru, nebo jestli stále ještě spí.

Stál v rohu místnosti a snažil se tvářit, jako by se ho celá situace vůbec netýkala.

„Dojdu pro pana ředitele,“ zašveholila Poppy a rychlým, drobným krokem vyběhla ven.

Posadil se zpět na židli, ze které se mírně nejistě zvedl, když Poppy prováděla nutná vyšetření na Sarah.

Pomalu vyšel rukou vstříc její tváři.

Ani se neodvážil mrknout, nechtěl přijít ani o jeden její záchvěv, gesto, úsměv či nadechnutí.

Pohladil ji dvěma prsty po líčku, kde byl ještě nepatrný náznak modřiny.

Vyšla mu svou rukou vstříc a při hlubokém pohledu, který mu věnovala, chytla jeho ruku a přitiskla si ji pevněji na tvář.

01.02.2010 18:10:50
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one