Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape









Chladný vánek si pohrával s jejími vlasy. Byl sobotní večer, stmívalo se a ona se dívala na svůj přechodný domov už po sedmé. Maličko se zatřásla pod přílivem studeného vzduchu, který pofukoval směrem ze Zapovězeného lesa, kterému teď ona a ostatní studenti sedmého ročníku hleděli vstříc.

Byli seřazení do skupinek podle kolejí, oblečeni ve školních hábitech a čekali na Brumbála, který měl prozradit instrukce k nadcházející soutěži. Za nedlouho před ně předstoupil celý učitelský sbor tvářící se slavnostně, tedy až na jediného člověka a není těžké uhodnout, kdo by to mohl být. Zvykla si na ten jeho věčně nevraživý pohled, který skrýval mnohá tajemství, ale i odhaloval krutosti časů minulých, jakými byla bezpochyby i válka a roky po ní. Z myšlenek a poněkud zachmuřeného výrazu ji probrala první slova doléhající k jejím uším.

Vítejte zpět, milý studenti. Sedmý a zároveň poslední rok v naší škole vždy zahajujeme Soutěží Erbů. V Zapovězeném lese jsem osobně poschovával erby vašich kolejí, od každé koleje 50 erbů. Vaším úkolem je najít co nejvíce z nich. Kolej, která k půlnoci nashromáždí nejvíce erbů bude první měsíc výuky osvobozena od zkoušení.“

Davem žáků to zašumělo vzrušeným hovorem. Mnozí se neubránili bouřlivé reakci a aplausu. Brumbál se usmíval a pak si vyžádal klid rázným mávnutím rukou.

Nebude to tak snadné, jak se může zdát. V lese budu i já s kolegy. Naším cílem je vám hledání co nejvíce ztížit a zároveň na vás dát pozor. V této soutěži nesmíte používat hledací kouzla, pokud toto někdo z vás neuposlechne, jeho kolej, byť by měla nejvíce erbů, nevyhrává. Erbu se stačí dotknout hůlkou, započítá se a rozplyne se. Rozumíte?“

Sborově všichni potvrdili své vědomí o pravidlech.

V lese jsou také bytosti, které nejsou zvyklé na společnost, proto prosím o maximální obezřetnost, tato soutěž vás má připravit a vyzkoušet. Jakmile uslyšíte odbít hodiny z věže, můžete začít, chodit můžete zvlášť i dohromady.“

Brumbál kývnul na své kolegy a všichni zanedlouho zmizeli v temnotě lesa. Během promluvy se zcela setmělo a Sarah by přísahala, že i o pár stupňů ochladilo. Její spolužačky nadšeně rozprávěly o tom, kde trávily prázdniny a co nového si pořídily. Hodiny odbily devátou hodinu večerní. Nebelvírští se do lesa téměř rozběhli, ostatní se více v poklidu rozešli k prvním stromům. Sarah vešla společně s velkou skupinkou tvořící její Zmijozelskou kolej, ale po své levici rozeznala i několik spolužáků z Mrzimoru. V lese bylo mrazivě chladno. Vydechla a zrychlila krok, aby se zahřála a zároveň se trochu vzdálila od ostatních a měla tak více šancí najít nějaké erby. Za nedlouho osaměla.

Tyhle akce by se měly pořádat na konci školního roku, kdy je teplo a ne, když ráno začíná mrznout“. Poklusávala a ani si nevšimla jak moc se vzdaluje. Tak moc, že hlasy jejich spolužáků už nebyly slyšet. Občas se z lesa ozval zvuk padajícího stromu, vnímala šumění listů v korunách stromů a dávala pozor kam šlape. Cestou našla několik erbů, Zmijozelský byl bohužel pouze jeden.

Kdesi za ní zřetelně křupla větev. Prudce se otočila a nachystala si hůlku, aniž by si uvědomila, že ji to vystrašilo. Nedaleko zaslechla zvuk kroků. Prudce se otočila a přitiskla se ke stromu. Pravou dlaní se dotkla kmene a mezi prsty jí ulpěla čerstvá míza.

Je tam někdo?“

Žádná odpověď.

Jestli na mě někdo bafnete, přísahám, že vám to vrátím!“

Všimla si, že musí být hluboko v lese, zde stromy žily vlastním životem a proplétaly své kořeny po zemi a některé se šplhaly i po kmenech.

S hůlkou stále před sebou se rozhlédla kolem doufajíc, že nějaký její spolužák se zatoulal stejně daleko a je vystrašen stejně jako ona sama. Když sklonila úlevou hůlku, neboť žádný další zvuk již nezaslechla, rozhrnulo se křoví pár metrů od ní.

Kdyby jí křeč neovládla obě ruce, jistě by hůlku strachem upustila.

Vlkodlak.

Velký, nejspíš samec a zjevně poraněn na levé noze od nějakého jiného zvířete. Vycenil své dlouhé žluté tesáky a spolu s dávkou slin vypustil z huby i pěnu.

To není dobrý, to vůbec není dobrý!“

Sarah se odpoutala od stromu a začala couvat. Na vlkodlaky začátečnická zaklínadla neúčinkovala a na žádné jiné si nemohla vzpomenout. Popoháněná panikou se pohybovala příliš rychle na to, aby stihla nohy vyplétat z hustých kořenů. Upadla a bolest z kotníku jí vystřelila po celém těle až do spánků. Bolestivě vykřikla, čímž svého nevítaného společníka ještě více podráždila. Hůlka jí při pádu vypadla z ruky a našla své místo pod křoviskem Úponice jedovaté, jak správně poznala jednu z bylin, o které se učili. Málem si dala facku za to, že si tu div nelisuje kytičky do herbáře zatímco je zraněná, bez hůlky a kousek od sebe má nebezpečného vlkodlaka. Ten zrovna strašlivě zavyl. Opět za sebou uslyšela kroky, i když se neotáčela dokázala poznat, že kroky jsou rychlé a odhalují jistou naléhavost. Vlkodlak se rozběhl jejím směrem a výhružně vrčel. Jedna z vlastností, které si na profesoru Snapeovi tolik cenila byla jeho dochvilnost. Nyní to ocenila asi nejvíce za celý svůj život. Skočil před ni a-.

„Lycanthrop exitus“

Vnímala jak vlkodlak naposledy zařval a rozplynul se v měsíčním světle, které bylo jeho vlastním prokletím.

Expecto patronum“

Snape kolem nich vytvořil poloprůsvitný třpytivý obal z vlastního patrona, který je chránil v případě, že by se objevil další vlkodlak. Sarah si všimla překrásné laně, která se míhala v tom třpytu kolem.

Jste v pořádku, slečno?“

Snape se k ní sklonil a začal bez váhání zkoumat její oteklý kotník. Tuhle otázku čekala, a tak měla co dělat, aby ho nechala dokončit větu a nevyštěkla na něj rovnou odpověď. Nakonec jen neurčitě zasýpala.

Máte vyvrknutý kotník, vezmu Vás na ošetřovnu. “

Pane profesore, to nedojdu“

Štreka k hradu by zabrala i zdravému člověku dost času natož jí s nefunkční nohou.

Ve zdraví ohrožujících situacích se lze do hradu přemístit, ta situace nastala teď. Chyťte se mě kolem krku…“

Měla co dělat, aby po téhle větě neomdlela a nedala znát své rozčarování. Jeho výzvu doplněnou povytaženým obočím, když se dlouho nic nedělo, nakonec splnila a v duchu děkovala, že je noc, protože jinak by si jejího ruměnce všiml úplně každý.

Nešlo o to, že ji zvedá její profesor. Šlo o to, že ji zvedá on.

A ona si v té krátké chvíli, než se přesunuli na ošetřovnu, kde jí společně s Poppy nohu ošetřoval, připomněla ty skryté city k němu. Vybavila si všechny ty hodiny, kdy ho nenápadně pozorovala, které proseděla nad novou látkou, aby další den při písemce z lektvarů excelovala a také ty hodiny beznaděje, smutku a prázdnoty.

Necítila už bolest, žádná fyzická bolest skutečně neexistovala. To její vědomí utrpělo rány, které nejspíš nedokáže zhojit ani čas. Často bývala duchem mimo a probrala se po chvíli divíc se sama sobě kolik času uteklo. Tentokrát se Poppy zrovna vzdalovala od jejího lůžka se slovy, aby si odpočinula. Profesor Snape už v místnosti nebyl, slyšela jen jeho rázné kroky kdesi v chodbách, než postupně přešly v klidné ticho.



Pozn. autorky: V první řadě bych ráda poděkovala wixie za beta-read a také za to, že mě natlačila k sepsání nápadů, které nosím v hlavě víc jak rok. Doufám, že pro Vás povídka nebude klišé nebo nuda. Nejsem dle svého názoru dobrý – vážný – povídkář, ale člověk se nemá bát zkoušet nové věci.

Sarah

20.12.2009 01:24:55
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one