Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

7. O tšech dlačích hlavách

Beta: Claire


Probudila se s tupou bolestí hlavy. Rozespale zamžourala kolem sebe. Ležela na gauči, přikrytá dekou a na nízkém stolku stál flakónek, který tam nepostavila ona. Pak si všimla i útržku papíru, který jím byl přidržován. Ať už na něm bylo napsáno cokoliv, došlo jí, že celá ta věc se Snapem se neodehrála v jejích snech, jak se domnívala. Povzdychla si. To poslední, co chtěla, bylo sdílet své problémy s někým cizím.

Hrábla po lístku i lahvičce, na níž bylo úhledným písmem zaznamenáno, že se jedná o lektvar proti kocovině. Otřásla se odporem, když polkla poslední kapku. Nechutnal úplně podle jejích představ, ale důležité bylo, že začal účinkovat téměř okamžitě. Bolest hlavy ustupovala a ona se už necítila tak mátožně. Konečně mohla věnovat pozornost i lístku.

Přesně v osm buďte připravená vy i David. Domluvím schůzku se známým u Munga a doprovodím vás. A hlavně se nevzdávejte naděje.

S.

Co mohla dělat? Kdyby ho odmítla, až přijde, mohl by se taky pořádně naštvat a co víc, mohla by si rozhněvat i nějaké doktory, které teď hlavně David potřeboval. Pohledem vyhledala hodiny na krbu. Bylo sotva šest, což jí dávalo slušnou časovou rezervu, aby se dala do použitelného stavu ještě předtím, než se probudí i chlapec.

*****

Když o dvě hodiny později vpouštěla Snapea do domu, uvědomila si, že ho vlastně ani pořádně neseznámila se synem. Bylo toho na ni tolik, že jednoduše zapomněla.

„Pane profesore, tohle je David," ukázala na chlapce, který se v naducané tmavě modré bundě téměř ztrácel. Ten si ho zkoumavě prohlížel, ale nic neříkal.

„Davide," klekla si k dítěti, aby mu byla blíž, „tohle je pán, který mě učil, když jsem chodila do školy, je to kamarád, nemusíš se ho bát," omluvně střelila po Snapeovi pohledem. Chlapec se choulil do sebe, a ačkoliv v jeho pohledu zachytil zvědavost, strach převažoval.

Bylo mu ho líto. To dítě bylo doslova a do písmene ztracené kdesi ve své nemoci a ať už se Grangerová snažila sebevíc, chlapec musel podvědomě vycítit, že něco není v pořádku. A tak Severus udělal něco, co neočekával, že by za svůj život někdy udělal. Sklonil se, klekl na jedno koleno a podal Davidovi ruku. „Ahoj, jsem Severus," pokusil se o přívětivý úsměv. Nikdy tohle gesto příliš nepoužíval a trochu se obával, zda nevyloudí na své tváři spíše děsivý škleb. Pravděpodobně se to nestalo, protože chlapec zamrkal a po chvíli váhání mu vložil svou drobnou dlaň v rukavici s medvídkem do té jeho, velké a teplé.

„Ahoj," řekl David váhavě. „Ty si kamalád maminky?"

Hermiona překvapeně sledovala celé představení. Její syn nikdy nepatřil mezi příliš společenské děti, naopak měla pocit, že ho přítomnost cizích lidí trochu děsí, také proto se obávala, jak tohle oficiální setkání dopadne. Uvědomila si, že obavy nebyly na místě, David se zdál být Severusem dočista zaujatý, ačkoliv byl stále zdrženlivý.

Kývl. „Dá se to tak říct."

„A budeš i můj kamalád?" zeptal se chlapec s nadějí v hlase. Hermiona syna skoro nepoznávala.

„Pokud chceš?"

„Chci," přikývl chlapec.

Severus se jeho horlivému gestu lehce pousmál a narovnal se. K jeho, ale také Hermioninu, údivu chlapec jeho ruku nepustil, naopak ji ještě pevněji sevřel. Střelil tázavým pohledem po ženě. Ta jen pokrčila rameny a otevřela dveře. Společně vyšli do ulice.

„Kam to deme?" zeptal se David po několika metrech chůze.

„Jdeme se podívat na jednoho pana doktora, miláčku," chlácholila Hermiona syna a pohladila ho po hlavě.

„Už zase?"

Severus se v duchu ušklíbl. Klučina si povzdechl skoro stejně frustrovaně jako on, když se dozví o tom, že ho čeká další schůze ve sborovně.

Než se Hermiona stačila nadechnout a vysvětlit synovi, proč je to nutné, vstoupil do toho Severus. „Davide, pan doktor je můj kamarád a zkusí zjistit, jak by se dalo zařídit, aby ti bylo lépe, co ty na to?" zeptal se chlapce.

David k muži vzhlédl a lehce u toho škobrtl, jak se nedíval na cestu. Pevné sevření Snapeovy ruky ho uchránilo od pádu. Hermiona s téměř otevřenými ústy sledovala, jak byla během několika málo minut doslova a do písmene přesunuta na druhou kolej. Její syn měl oči jen pro Severuse, který, jak musela přiznat, to s ním neuvěřitelně uměl. Proč má ten chlap takovou averzi k dětem, když mu to s nimi tak jde?

„On mě vyléší?" ptal se dychtivě.

„Zkusí to," mrkl na něj dospělý muž.

Chlapec se pousmál, ale najednou zvážněl. „Mami, mě bolí nožky," postěžoval si. Mladá žena si povzdychla. Ne nad synovým oznámením, ale spíš smutkem a rozčarováním nad skutečností, že David se každým dnem mnohem rychleji unavil.

„Je to jen kousíček, zlatíčko," pokusila se syna uchlácholit. Nemohli se přemístit, ne, aniž by mu způsobila další magický šok.

„Mamí," prosebný pohled a volná ruka natažená jejím směrem hovořily za vše. Zastavila se, aby ho mohla vzít do náruče. Severus to doposud sledoval mlčky, ale bylo mu jasné, že tak blízko to zase není, aby mohla Hermiona chlapce celou cestu nést. Ačkoliv to byl na svůj věk drobek, o Grangerové mohl říci totéž. Sám se za chůze sehnul a klučinu vzal do náruče. David tiše zavýsknul a Hermiona po něm hodila nesouhlasný pohled.

„Vezmu ho," natáhla k synovi ruce.

Téměř mohl číst v jejím výrazu nevyřčenou otázku: Proč to děláte? A byl rád, že ji nevyslovila, neuměl by odpovědět. „To je v pořádku," naznačil jí téměř neslyšně. „A abych nezapomněl... Víte, zmínil jsem se Johnovi, mému známému, že jste má přítelkyně."

Nechápavě na něj pohlédla. A okamžitě jí to došlo. „Myslíte přítelkyně v tom významu, který by se mi nemusel líbit?" zeptala se opatrně s ohledem na přítomnost Davida.

Kývl. „Celý proces to značně uspíšilo, než kdybych vás prezentoval jen jako známou," vysvětlil.

„Aha," nevěděla, co na to říct. Nejen, že okouzlil Davida, nyní měli dokonce představovat... co vlastně? Pokus o rodinu? Raději na to nemyslela.

„Ty nosíš paluku?" zeptal se náhle chlapec s prsty zabořenými do Snapeových vlasů.

Severus překvapeně povytáhl obočí a Hermiona se nefalšovaně zděsila. „Davide!" okřikla syna, „takové otázky jsou nezpůsobné!"

„No jo, dyž Sevjus má takový hlaďoušký vlásky, mě nap-napadlo, še to je paluka," ospravedlňoval se chlapec a nepřestával se vrtat v mužových vlasech. „Sáhni si, mami," pobídl ji nakonec a to už Hermiona málem upadala do mdlob.

„Omlouvám se," řekla pokorně zatím mlčícímu muži. Ten jen zavrtěl lehce hlavou na znamení, že takové maličkosti ho opravdu nerozhází. „Davide, okamžitě si přestaň vymýšlet hlouposti! Severus... chci říci profesor Snape..." zakoktala se, „A jak vůbec víš, co je to paruka?" napadlo ji najednou.

„No přeci z pohádkové kníšky!" napomenul ji syn. Zamyslela se, nenapadala ji žádná pohádka, kde by se vyskytovala paruka, bude u toho čtení muset víc vnímat.

„Dobře, ale to nic nemění na tom, že takové otázky jsou neslušné, jasné?" dožadovala se synova souhlasu.

„Jasný," kývl chlapec a tak, aby to jeho matka neviděla, vzal Severuse kolem krku a zašeptal mu do ucha: „Máš paluku nebo nemáš, Sevjusi?"

Málem se rozesmál nahlas. Musel přehodnotit své mínění o tom chlapci - jakmile se otrkal, byl to stejný uličník jako ostatní. „Nemám," zašeptal spiklenecky v odpověď.

„To je dobše, aspoň ti nemůše spadnout, jako té plincezně z pohádky O tšech dlačích hlavách," poučil ho David.

„To jsem rád," oddychl si hraně Severus a na okamžik ho napadlo, že by vlastně vůbec nemuselo být špatné nějakého takového rozumbradu, jako byl David, si do budoucna pořídit. Jako zásadní problém se jevilo, že není s kým, tak to raději zase hodil za hlavu.

*****

„Takže?" zeptal se Severus trochu netrpělivě a přitáhl si Hermionu více či méně nevědomky blíž k sobě. Teď už ji svou paží umístěnou na jejím pase téměř objímal. John Grow, který vykonával na malém Davidovi sérii diagnostických kouzel, se po krátké odmlce konečně narovnal a otočil jejich směrem.

Pokynul jim, aby si sedli do křesel před jeho pracovním stolem. Malý chlapec mezi tím sklouzl z lůžka a vyškrábal se matce na klín. Severus si přehodil nohu přes nohu a povzbudivě stiskl Hermioně volnou ruku.

Lékouzelník sklouzl pohledem na chlapce. „Davide, co kdyby sis šel vybrat nějaké obrázky ke slečně sestřičce?" zeptal se a pokynul ženě v bílém čepci.

„Hm, tak jo," kývl David po chvilce váhání hlavou a nechal se odvést do vedlejší místnosti.

Grow počkal, až bude chlapec z doslechu a raději ještě zakouzlil Silencio. „Víte," promluvil konečně, „věc se má tak, že bych vám opravdu rád pomohl, ty to víš, Severusi, znáš mě," počkal, až mu kouzelník naproti kývnutím přisvědčí a pokračoval, „ale obávám se, že tady může pomoci opravdu jen rychlá transplantace magie."

Hermiona zabořila obličej do kapesníku a Severus po příteli hodil výraz typu 'nemohl jsi to říct hulvátštěji?'

„Paní Grangerová, je mi to líto," řekl ještě lékouzelník.

„Jak-jak dlouho?" zakoktala se a snažila se rychle stírat slzy, které se jí řinuly po tvářích. Severus na ni nevěřícně pohlédl. Jak mohla být tak neuvěřitelně skeptická?

John zavrtěl hlavou. „To se velmi špatně určuje, ale obávám se, že u Davida je propuknutí jeho vlastní magie otázka několika týdnů, možná měsíců, podle všech výsledků z dnešního vyšetření. Je velmi pravděpodobné, že se jeho stav bude v brzké době rapidně zhoršovat."

„Děkuju," zaštkala.

Tentokrát nechápali oba muži. Děkovat? Proboha za co?

Utřela si oči, tváře i nos a popotáhla. Upřela na lékouzelníka uplakaný pohled. „Děkuju, že se mnou jednáte narovinu," upřesnila. Teď Severus pochopil - podle toho, co z ní vypadlo předchozího večera, neměla s lékouzelníky příliš dobré zkušenosti.

Zvedla se k odchodu. „Davi," zavolala na syna, který se přehraboval v zásuvce plné obrázků. „Pojď, půjdeme domů," dodala smířlivě a podala mu ruku.

Také Severus se postavil. „Johne, opravdu není žádná mož-"

„Severusi, vážně mě to mrzí, ale bohužel," pokrčil lékouzelník bezradně rameny.

Severus kývl. Zklamaně. Očekával od toho víc. „I tak díky za tvůj čas."

Grow pokýval hlavou. „Kdykoliv," prohodil a sledoval, jak trojice opouští místnost.

*****

"Je mi to líto," prohodil Severus k Hermioně, když společně vyšli z budovy nemocnice.

„Nemusí," podívala se na něj jasnýma očima, stále trochu zarudlýma náhlým pláčem. „Neočekávala jsem od toho nějaký převratný zlom. Ale děkuji za to, co jste pro syna udělal."

Chtěl zareagovat, ale přerušil ho David, doposud kráčející před mini, který náhle zastavil a natáhl k němu své drobné ručky. Severus ho automaticky vzal do náruče. „Mami, pudeme na zmlzlinu?" zeptal se chlapec.

„Rozhodně ne, Davide!" zděsila se. Vždyť byl prosinec!

„Ale mamí," přemlouval ji chlapec.

„Je chladno, mohl bys nastydnout," vysvětlovala trpělivě. Na důraz svých slov předešla Severuse, čímž ho donutila zastavit, a synovi důkladně upravila čepici a šálu, aby neprofoukl. Severus na ni shlížel a snažil se číst v jejím obličeji jakoukoliv emoci. Jediné, co rozeznal, byl strach o dítě.

„Davide, myslíš, že nám to maminka dovolí, když se přimluvím?" zeptal se spiklenecky chlapce právě tak hlasitě, aby to Hermioně neuniklo. Mladá čarodějka se na něj podívala se směsicí překvapení a rozhořčení. Ten...

„Jo!" kýval okamžitě klučina.

„Slečno Grangerová, co byste řekla pořádné porci zmrzliny v nějaké dobře vytopené," to slovo zdůraznil, „cukrárně?"

„Jo! Jo!" začínal skandovat chlapec a bezprostředně Severuse objal kolem krku. „Ty jsi nejlepčejší kamalád!" oznámil mu vážně. „Mami, viď, že pudem, že jo?"

Povzdychla si. Co mohla dělat? „Ale budeš ji jíst pomalu," rezignovala a po Severusovi hodila nesouhlasný pohled.

„Juchů," ozval se David.

O pár minut později už seděli v cukrárně a ona s dlaněmi obepínajícími teplý hrnek s kávou sledovala Snapea, jak jejímu synovi utírá rozpatlanou čokoládovou zmrzlinu z brady. S jemným úsměvem odložil použitý papírový kapesník na stranu a upil ze svého hrnku s bylinkovým čajem. Ještě předtím, než zabořil svou vidličku do Sachr dortu, se jejich pohledy na okamžik setkaly a Hermiona si uvědomila, že celá ta situace už nemohla být surreálnější. Nebo mohla?


Pokud chcete zanechat komentář a nevyhovuje vám formulář webgardenu, můžete
>>>ZDE<<<
Děkuji!


12.09.2013 16:19:29
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one