Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

5. Vše je v pořádku, nebo ne?

Beta: Claire


Vrhl se na kolena příliš zaneprázdněný, aby se zabýval tím, že klouby zaprotestovaly nad takovým nešetrným zacházením, kterému za ta léta pohodlného stereotypu odvykly.

„Co se stalo?" vyhrkl a překotně vytáhl hůlku z rukávu. Všechno napovídalo tomu, že chlapec spadl ze schodů a nepěkně se potloukl. Použitím magie chtěl alespoň zmírnit krvácení, ale byl si téměř jist, že ho musí dostat k Mungovi.

„Nic, nic," zavrtěla mladá žena plačtivě hlavou. „Prosím vás, schovejte tu hůlku. Hlavně žádná magie," zastavila ho.

„Hermiono!" oslovil ji důrazně, ve snaze upoutat její pozornost. „Chlapec musí okamžitě do nemocnice!"

„Zatraceně, nechte těch svých mouder!" okřikla ho. Překvapilo ho, že v jejím hlase není ani zmínka po afektu nebo hysterii. Až teď si uvědomil, že kromě slz, které jí stékají po tváři, je vlastně úplně klidná.

„Ale-" pokusil se ještě něco namítnout, ale nedovolila mu to.

„Nemyslíte, že jako matka vím, co mám dělat?!" utrhla se na něj a dál pevně svírala chlapce v náručí tak, aby měl hlavu mírně nakloněnou a ona jemně tiskla nosní přepážku palcem a ukazovákem, ve snaze zastavit krvácení.

Až teď si Severus všiml, že chlapec nevypadá potlučeně, dokonce ani nebrečel, ale přitom byl při vědomí. Došlo mu, že jeho prvotní předpoklad o pádu byl mylný.

„Můžete mi alespoň vysvětlit, co se mu stalo a proč nechcete jít do nemocnice? Tohle nebylo obyčejné dětské krvácení z nosu, měl by to vidět lékař," byl neústupný.

„Můžu," potvrdila a poprvé toho večera na něj hodila zamračený pohled, „ale nechci," uzemnila ho okamžitě. Svůj pohled znovu upřela na syna, který se v její náruči zavrtěl. Vytékání krve pomalu ustávalo. „Pokud chcete být nápomocný, přivolejte, prosím, nějaké ručníky," požádala Severuse smířlivým tónem a pokusila se se synem v náruči nemotorně vstát. Trhla sebou, když ji pevně chytil za loket v momentě, kdy lehce zavrávorala.

„V pořádku?" zeptal se.

Kývla. Se synem přešla k rozměrné pohovce. Severus pochopil a dva přivolané ručníky rozprostřel na měkkou opracovanou kůži. Třetí podal Hermioně ve chvíli, kdy se pohodlně usadila a chlapec složil hlavu do jejího klína.

Sledoval, jak jeho bývalá studentka starostlivě hladí chlapce po vlasech a ručníkem jemně stírá krev, která nestihla zaschnout. Nechápal, proč nechce použít kouzlo na očištění. Zvažoval, zda se věta: Hlavně žádná magie, vztahuje pouze na chlapce nebo na celý dům. Asi na něm jeho nerozhodnost byla vidět.

„Nebude vadit, když použijete čistící kouzlo na sebe," řekla tiše. „Důležité je, abyste magii nepoužil na mého syna."

Otázka proč ho pálila na jazyku, ale byl natolik taktní, že už se znovu neptal. Během chvilky se zbavil zaschlé krve na rukách a po Hermionině přikývnutí očistil od největších fleků i její pokožku a šaty. Váhavě se posadil na pohovku v rozumné vzdálenosti od obou. Byl si vědom toho, že tu zaujímá místo vetřelce, ale nedokázal se přinutit jen tak odejít, bez toho, aniž by se ujistil, že chlapec i ona budou v pořádku.

„Maminko, neboj se, to bude zase v poržontku," ozval se náhle chlapec a drobnými prstíky pohladil matčinu ruku. Jeho víčka klesla únavou, ačkoliv doteď po očku sledoval návštěvníka.

„Já vím, zlatíčko, já vím," usmívala se Hermiona, ale nešlo přehlédnout, že se jí z očí řinou další a další slzy. Váhavě jí podal kapesník.

„Nepotřebujete s něčím pomoct?" zeptal se starostlivě. Až se sám podivil nad tónem svého hlasu. Možná se v hloubi duše styděl za myšlenky, v nichž se bavil nad tím, jak Grangerová spěchá každý pátek za nedočkavým milencem. Možná se v něm na okamžik probudil ochranitelský pud, který pohřbil krátce po smrti matky a podruhé po pádu Voldemorta, kdy už nemusel dohlížet na toho usmrkaného fracka se sebevražednými sklony.

Otřela si oči a tváře a se smutným úsměvem zavrtěla hlavou. Nespouštěla z něj oči. Chlapec tiše oddychoval, pravděpodobně se propadal do neklidného spánku.

„Mám odejít?" zeptal se, když mu její pohled začínal být... ne, nemohl říct nepříjemný. Dívala se na něj tak jako málokdo před ní. V jejím pohledu byl vděk.

„Ne, nemusíte. Dnes už ale asi nestihneme probrat všechnu látku, kterou jsem měla připravenou. Mrzí mě, že jsem vám zhatila plány." Chtěl něco namítnout. Ona přece nebyla v pozici, kdy by se měla omlouvat! „Nikdy bych nevěřila, že mi jednou budete nabízet pomoc," řekla tak nějak zvláštně, s pohledem stále upřeným do jeho očí, „a taky bych nikdy nevěřila, že slavný Harry Potter mi ji odepře," dodala a pohled sklonila. Uvědomil si, že během posledních slov už se nedívala na něj, ale skrze něj. Zamyšleně, zklamaně, jako by stále nemohla uvěřit tomu, co se jí děje.

Na nic se neptal. Začínal mít pocit, že se ocitl uprostřed něčeho velkého. Pomalu mu začínaly docházet souvislosti. Její strhané rysy každý páteční večer, neustálý spěch, pravděpodobně i stres, nemocné dítě, po muži v její domácnosti ani památka, honosný dům. Ale i tak se obraz nacházel v husté mlze a jasné hrany mu mohla dodat jen sama slečna Grangerová.

Sledoval svou bývalou studentku a uvědomoval si, jak moc se těch pár let projevilo. Ne na její postavě nebo tváři, pokud mohl zběžně soudit, mateřství jí prospívalo, ale na její duši. Hermiona dál hladila syna po hlavě a nevěnovala muži naproti sobě větší pozornost, přesto měla pocit, jako by se cítila bezpečněji, když tu někdo byl s ní. Co na tom, že to byl zrovna Snape. Jak se mohla přesvědčit už dávno, charaktery lidí se vybarví v těch nejnepředstavitelnějších chvílích.

Hermiona se trochu posunula, David jen tiše vzdychl, ale neprobudil se. Něžně mu vsunula pod hlavu jeden z polštářů a přikryla ho lehkou dekou, která byla skryta za polštáři. Severuse napadlo, že přikrývka je tam ponechána zcela účelně. Představil si, že žena mnohdy raději spí v přízemí, aby syna neopatrným chováním nevzbudila z trhaného spánku.

„Nechci syna nechávat nahoře samotného a teď už se pravděpodobně neprobudí..." Severus k ní vzhlédl. Co mu tím chtěla říct? „Skočím se trochu upravit," poukázala na stále místy flekaté tričko a ušmudlané ruce, „hned jsem zpátky a můžeme se podívat alespoň na část látky."

Kývl, částečně ohromen jejím odhodláním. Spíše by očekával, že ho pošle zavřít domovní dveře z druhé strany. Asi nikdy úplně nepochopí vnitřní pochody mozku slečny Grangerové a její smysl pro dotažení všeho do posledního šroubku.

„Dohlédnete na moment na Davida?" vytrhla ho ze zamyšlení rozpačitou otázkou.

Nezaváhal. „Jistě."

Sledoval její rychle se vzdalující postavu, zaujal ho zejména zadeček v přiléhavých legínách. Zavrtěl nad sebou hlavou, dovolil si připustit, že je prostě taky jenom chlap, a pak svou pozornost obrátil na spícího chlapce. Ten oddychoval klidně, i když jeho bystrému oku neuniklo, že s jistou námahou. Pozorně si malé děcko prohlížel, měl hnědé, kučeravé vlasy, pravděpodobně po matce. Rysy ve tváři byly jemné, jak jen u dítěte jeho věku bývá běžné, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se z nosu toho drobka stala skoba, jakou disponoval on. Už teď se dalo tušit, že mu tahle roztomilá tvářička bude v budoucnu pít krev, až bude otravně po vzoru své matky třepotat rukou ve vzduchu a recitovat učebnice, stejně jako po ní bude vzdychat nejedna studentka bez ohledu na kolejní příslušnost.

Zvažoval, čí syn by to mohl být. Zcela jednoznačně vyškrtl Weasleyho, byl si jistý, že jeho zrzavost by se v genech projevila. Vzpomněl si, že Grangerová v době pořádání turnaje Tří kouzelníků randila s Krumem. I toho vyloučil. Krum byl už jako puberťák hromotluk, kdežto chlapec, který tu ležel, byl sotva tak velký, jak by na svůj věk měl být. A pak ho napadl Potter. O něm přece Hermiona mluvila jako o někom, kdo jí odepřel pomoc. Pak si uvědomil, že o něm zahořkle hovořila i minule.

Trhl sebou, když na rameni ucítil letmý dotek prstů. Pravděpodobně byl příliš zahloubaný do svých myšlenek, že nepostřehl její příchod.

„Můžeme?" zeptala se, když se na ni otočil. Pokynula mu ke stolu. Letmo jí přelétl pohledem. Legíny zůstaly na svém místě, tričko s krátkým rukávem bylo nahrazeno obyčejným bavlněným tílkem. Ve chvíli, kdy se ptal sám sebe, jestli to myslí vážně nebo ho jen prachsprostě provokuje, zvedla ruce, prsty zapletla do vlasů, nedbale je vyčesala a gumičkou upevnila do prostého drdolu. Odhalila tak hebkou šíji a krk a nevědomky upoutala ještě víc jeho pozornost. Tohle nemohla být provokace, Grangerová nebyla z ženských, které by sváděly chlapa jen krátce po tom, co jim v náruči krvácelo vlastní dítě. Ne. Ona o tom, že je ztělesněním představ nejednoho muže, neměla ani páru.

Probral se ze zírání dřív než by byl přistižen a posadil se vedle ní. Ty otravné poučky mu tentokrát nepřišly zase tak otravné.

„Tak, tohle jsou zhruba dvě třetiny toho, co jsem zamýšlela s vámi probrat," řekla, když mu odfajfkovala další příklad. Potlačila zívnutí a na židli s vysokým opěradlem se unaveně protáhla. „Dneska už to ukončíme," rozhodla vzápětí. „Potřebuju se trochu prospat," přiznala. „Na zítřek jsem nechtěla měnit program, ale chápu, že chcete dohnat učivo..." zamyslela se, ale než stačila znovu promluvit, předešel ji.

„Nechci být nevděčný, ale zítra se nemůžu uvolnit. Mám naplánované školní tresty, a jak jistě chápete, zrušit je už z principu nemůžu. A Filch by mě pravděpodobně přetáhl násadou od koštěte, kdybych to hodil na něj. Už takhle neustále remcá, když se potkáme," zamumlal neochotně s myšlenkou na školníka, kterému když může, raději se vyhne.

Hermiona se lehce pousmála při té představě. „Dobře," kývla, „pak se tedy uvidíme v pátek, ale nemůžu vám zaručit, že tam budou jen otázky z látky, kterou jsme teď probírali," upozornila ho.

„To je daň za moji počáteční nerozvážnost," pokrčil rameny. Až její překvapený výraz mu dal najevo, že byl pravděpodobně na svou povahu až příliš upřímný. „Ale mohu počítat s tím, že-"

„Ano," přerušila ho. „V sobotu to s vámi doberu a pak už to bude na vás," usmála se.

„Nemůžete se dočkat, až se mě zbavíte," ušklíbl se. Nebyla to otázka.

Rozesmála se. „Je to na mě tak moc vidět?" oplatila mu úšklebek.

„Doslova to z vás čiší," ujistil ji a za jejího bublavého smíchu se postavil a posbíral si své poznámky.

Doprovodila ho ke dveřím. „Pevné nervy s těmi rošťáky," popřála mu v narážce na zmínku o trestech.

„Budou třeba," pokýval. Pak zvážněl. „Kdybyste potřebovala pomoc, mám nějaké známé u Munga," kývl směrem k pohovce, kde odpočíval chlapec.

„Děkuju."

Rozloučili se, ona tiše zavřela dveře. Odskočila si do koupelny a pak se vrátila zpátky. Schoulila se na druhou stranu velké pohovky a ještě jednou se láskyplně podívala na syna. Setřela zbloudilou slzu, která jí sklouzla po tváři.

Severus Snape dnes zcela nečekaně vnesl světlo do jejího a možná i do synova života. Jenže pro něj už začínalo být příliš pozdě...


Pokud chcete zanechat komentář a nevyhovuje vám formulář webgardenu, můžete
>>>ZDE<<<
Děkuji!
21.07.2013 20:08:07
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one