Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


Nevěřícně hleděl na ostudných padesát jedna procent, nekompromisně vepsaných v červeném kolečku, jakmile mu pod nosem přistál test z minulé hodiny, který se Grangerová rozhodla rozdat na konci lekce. Papíry několikrát protočil v ruce, aby se ujistil, že nic nepřehlédl. Když dostatečně pochopil, že opravdu nabyl pouze poloviny bodů, došla mu další hrůzná skutečnost.

Jelikož výběr vhodného kandidáta na opisování podcenil minule, bylo nad očekávání jasné, že ani jeho dnešní test nedopadne dvakrát slavně. Soudil tak hned z několika důvodů. Tím prvním byl fakt, že dnes v písemce nebyla žádná záchranná otázka z jeho běžné praxe. S tím pak souviselo to, že v podstatě k napsání testu využil toho samého člověka jako minule. A z vlastní zkušenosti věděl, že když student pokope písemku poprvé, rozhodně při dalším pokusu nehrozí něco jako stoprocentní obrat k lepšímu. Sakra! Sakra, sakra! Měl sto chutí zaklít nahlas a ještě u toho vztekle dupnout. Tohle se mu tedy nepovedlo.

Plně zabraný do studování svého potupného výsledku, nepostřehl posledního posluchače, který kývl Hermioně na pozdrav a opustil učebnu.

„Profesore Snape," dolehl k němu hlas nebývale jasně se nesoucí prázdnou místností. Zvedl hlavu. Spatřil svou učitelku už oblečenou do kabátu, jak se jen stěží snaží potlačit netrpělivé podupávání špičkou své kozačky.

„Nechci vás rušit ve studiu vašeho hodnocení," promluvila, jakmile jí věnoval pozornost, „ale-"

„-spěcháte," dokončil za ni a chvatně se zvedl. Představa na Grangerovou čekajícího milence mu přišla kdoví proč škodolibá, ale nechtěl jí zavdat příčinu k obvinění, že ji snad zdržuje schválně.

Zatvářila se rozpačitě. To byla vážně tak průhledná, napadlo ji. Jako by jí četl myšlenky, znovu promluvil.

„Ne, nepoužil jsem na vás nitrozpyt. I imbecil by došel k závěru, že spěcháte, když jste to předchozí dva týdny dala velmi jasně najevo."

Překvapilo ji, jak hájil svůj názor. „Ehm... ano," připustila bez své obvyklé razance. Pak si vzpomněla, co s ním vlastně chtěla probrat.

„Když už jsme u toho nitrozpytu..."

Nedal najevo, že ví, o čem chce mluvit. „Co je s ním?"

„Byla bych vám vděčná, kdybyste se ho v mých hodinách vyvaroval." V jejím hlase byla patrná znovu nabytá rovnováha. A neústupnost.

„Jak jste došla k závěru, že bych-"

Nenechala ho domluvit. „Já nevím, počkejte, nechte mě hádat. Že by to bylo tím, že jste pomocí něho opsal polovinu prvního testu? Ano, mám na mysli pana Todda, silnějšího blonďatého muže ve čtvrté lavici," vysvětlila jeho pozdviženému obočí.

Nuceně se pousmál. „Nemáte nejmenší důkaz," odbyl ji.

„Ale to se pletete. Splést si standardní plynovou konstantu s Avogadrovou... to není zrovna běžná chyba. Mám vůbec ve výčtu těch ostatních pokračovat?" zeptala se nekompromisně a zamkla dveře učebny, z níž oba vyšli.

„A co když opisoval ten pán ode mě?" zeptal se prostě.

Odfrkla si. „Opravdu si myslíte, že zrovna teď vám uvěřím, jak popíráte své nitrozpytecké umění a něco, čeho je po technické stránce schopno jen několik žijících kouzelníků, přisuzujete tomu prostému lékárníkovi z Příčné? Profesore, tím svým chabým popíráním neurážíte jen mě, ale i sebe. Nechcete toho nechat?"

Zatímco kráčeli jen spoře osvětlenou chodbou, mlčel. Promluvil až venku. „Dobře," kapituloval. „Řekněme, čistě hypoteticky, že jsem si od pana Todda i dnes vypůjčil nějaké jeho myšlenky... Jak byste s touto informací naložila?" zajímal se.

Potlačila úsměv nad jeho čistě hypotetickou otázkou, jíž jí vlastně říkal, že i dnes opisoval jako by se nechumelilo.

„Čistě hypoteticky, samozřejmě, bych se vás zeptala, proč jste to měl zapotřebí, když jste si minule, a ostatně i dnes, zapisoval poznámky. A dále bych se, samozřejmě též hypoteticky, podivila nad tím, že jste se na své poznámky ani nepodíval."

Severus se zamračil. Grangerová očividně neměla ani ponětí, že místo poznámek opravuje eseje. „Když už jsme u těch hypotéz, zahrňme do nich i tu, v níž místo poslouchání vašeho výkladu a psaní poznámek opravuji domácí úkoly mých vlastních studentů."

„To nemyslíte vážně?!" obořila se na něj. Jak jen byla naivní, když si jen na okamžik pomyslela, že by jí snad Snape věnoval pozornost.

Ustoupil o krok stranou, když se na něj obořila. Vypadala poněkud... vytočeně. „Nemyslím, samozřejmě. Pokud jsem to dobře pochopil, bavíme se na hypotetické úrovni," snažil se z toho elegantně vybruslit.

„Ano, máte pravdu. V tom případě - čistě hypoteticky - vám dnes z testu napíšu nula procent a příště vás přesadím do první lavice. To by bylo, hypoteticky, pro někoho vašeho postavení a charakteru dost ponižující, viďte?" prskla naštvaně.

„To by bylo ponižující i nehypoteticky," zamumlal při představě, že je díky těm debilním seminářům v podstatě vydaný na milost a nemilost slečny Grangerové.

„Anebo vám můžu nabídnout doučování," napadlo ji náhle. Ostatně, bylo by to ideální řešení.

„Proč byste to dělala?" zeptal se podezřívavě.

Odpověděla mu tak, jak v duchu odpověděla i sobě. „Protože mě děsí představa, že byste tento kurz musel celý opakovat. Na to bych asi neměla nervy," připustila.

„Takže vás k tomu vede váš pud sebezáchovy?" ušklíbl se.

„Vlastně ano," souhlasila unaveně. „Věřte tomu nebo ne, mám svůj život, své starosti. Nemám čas s vámi ztrácet čas ještě dalších deset týdnů."

„Au, to bolelo," zapitvořil se.

Ignorovala jeho pokus o vtip. „Dělejte, jak uznáte za vhodné," pokrčila rameny a vykročila do tmy. Po pár krocích se zarazila. Otočila se na něj. „Kdybyste snad došel k ponižujícímu názoru, že potřebujete s kurzem pomoct, mám čas jen večery o víkendech," vrátila se k němu a podala mu vizitku s adresou. Už bez rozloučení odešla.

Jen co za sebou zavřela dveře svého domu, šeptla do ticha: „Tori?" Skřítka se objevila téměř okamžitě. „Jak je Davidovi?" zeptala se Hermiona starostlivě.

Skřítka se zhluboka nadechla. „Pan David dnes nemohl usnout, paní Hermiono. Ale teď spí, teď ano," pokývalo stvoření moudře velkou hlavou s ještě většíma ušima. „Ale jeho spánek je velmi neklidný, paní Hermiono," dodala smutně.

Hermiona si povzdychla. „Tori, zůstaň u Davida a dohlížej na něj, prosím," požádala svou skřítku a sama se tiše zhroutila na pohovku v rozlehlém přízemí, které sloužilo jako obývací místnost a částečně i jako jídelna. Věděla, že by nebylo rozumné pokoušet jeho trhaný spánek jakýmkoliv neuváženým zvukem, tak raději zůstala mimo, i když ji to mrzelo. Ale Davidův odpočinek byl přednější než nějaké její city.

Stejně jako minulý týden vybalila testy svých posluchačů a vrhla se na jejich opravu. Na ten Snapeův přednostně vepsala nulu.

*****

Vztekle zmuchlal kartičku s její adresou a neúhlednou kuličku schoval do kapsy. Věděl, že nutně musí zabrat, aby splnil ten pitomý procentuální požadavek na získání certifikátu, ale nechtěl si to připustit. Přemístil se do Bradavic a v klidu svých komnat si nalil sklenku vína. Pohodlně usazen v křesle před krbem pečlivě zvažoval své možnosti. Když o dvě hodiny později vysílal ke Grangerové sovu se vzkazem, snažil se sám sebe přesvědčit, že z těch několika možných vybral tu správnou. Jen jeho racionální já ho jemně upozorňovalo na fakt, že vlastně jinou možnost ani neměl.

Zítra v devět. Nezvoňte! G.

Zmateně hleděl na odpověď, která mu od Grangerové do dvou hodin přišla zpět. Na chvíli ho napadlo, jestli už nevidí duchy, protože láhev od Bordeaux zela prázdnotou. Takhle strohé odpovědi nepsal ani on a to si troufal tvrdit, že v tom byl hodně dobrý. Navíc netušil, jak si vysvětlit její požadavek zvýrazněný vykřičníkem. Bydlela s rodiči, kteří měli lehké spaní? Její přítel chodil brzo spát? Ušklíbl se té představě a raději své fantazírování podpořené dobrým vínem potlačil, aby ho nezavedlo dál, než bylo přístojné.

*****

Následující den krátce před devátou večer se přemístil z bradavických pozemků do ulice, v níž by měla Grangerová bydlet. Vytáhl vizitku, kterou včera zmuchlal. Číslo popisné 49. Rozhlédl se kolem po krajních domech. Oba byly rozlehlé, s velkými rohovými zahradami. Nejinak na tom byla další honosná sídla, která míjel. Odfrkl si. Pokud Grangerová bydlí tady, práce na ministerstvu, a vymýšlení obdobných pitomostí jako vzdělávací semináře pro lektvaristy, zřejmě hodně vynášela.

Ušel sotva třicet metrů, když na sebe ve tmě upozornila podsvětlená cedulka s číslem domu u bílého, pravděpodobně dvoupodlažního domu. Jakmile vstoupil na předzahrádku, která k domu náležela, bliklo světlo nade dveřmi a ozářilo tři nízké schody. Došel ke dveřím, natáhl se po černém kovovém klepadle, nestačil ho ani uchopit a dveře se před ním samy otevřely. Tedy ne tak úplně samy, zřejmě přičiněním slečny Grangerové, která stála za nimi.

„Pojďte dál," vyzvala ho.

Kývl na pozdrav a zul si boty. Když se narovnal, jeho pozornost si vyžádalo zařízení domu. Jestli dům zvenku působil honosně, pak zevnitř to byla hotová ukázka přepychu. Mramorová podlaha a schodiště, čínské vázy u vchodu, na pečlivě vybraných místech koberce s vysokým vlasem, černá kožená sedačka uprostřed obývací místnosti doplněná transparentními červenými a bílými doplňky, to celé nenuceně přecházelo v luxusní kuchyň s francouzským oknem, které poskytovalo dokonalý výhled na ještě dokonalejší zahradu, osvětlenou nahodilými světelnými body umístěnými v trávě.

„Pokud jste se vynadíval, ocenila bych, kdybychom mohli začít," řekla úsečně a vytrhla ho tak z prachsprostého zírání.

„Máte pěkný dům," odvětil upřímně. Nemělo cenu dělat překvapeného a přít se s ní.

Ušklíbla se. Všiml si, že se na moment ztratila ve svých myšlenkách. „Je to jen dům," pokrčila nakonec rameny. Pokynula mu, aby se posadil k jídelnímu stolu, kterému byl vyhrazen prostor též v obývacím pokoji, ale vkusná nízká knihovna, vytvářející předěl mezi stolem a sedačkou s konferenčním stolkem, poskytovala iluzi izolovaného jídelního koutu. Sedl si.

O celou hodinu a půl později začínal pociťovat, že látce z prvního semináře konečně začíná rozumět. Zatím měl dost velký pud sebezáchovy, aby se nevyptával, k čemu mu vlastně všechna ta moudra kdy budou. Na to bude dost času, až Grangerovou nebude potřebovat. Dvakrát podtrhl výsledek právě vypočteného příkladu. Byl si jeho správností poměrně jistý, i když, pravda, manipulace s kalkulačkou zatím nekončila úplně vždy jeho vítězstvím.

„Hm, máte to dobře," naklonila se k němu Grangerová jako již poněkolikáté toho večera. A k němu se opět donesla její jemná vůně.

„Asi se do toho začínám dostávat," připustil tak nepřímo její učební kvality.

Na tváři jí zahrál nepatrný úsměv. „Věřte mi, bude hůř," naznačila, že tohle je teprve začátek dalších a mnohem složitějších témat, která musí probrat, aby dohnali jeho myšlenkovou absenci na seminářích. „Mám pro vás ještě jednu případovou studii, je trochu složitější, ale-"

Nestihla doříct. Zabránilo jí v tom tiché zakašlání, které se ozvalo odkudsi z patra. Oba se instinktivně otočili po tom zvuku. Severus zkoumavě, Hermiona starostlivě.

Severus se při pohledu na bledého chlapce v pruhovaném pyžamu zarazil. Mohly mu být tak tři roky. Bylo možné, aby byl ten kluk syn Grangerové? Byl drobný a od pohledu působil nemocným dojmem. Sledoval, jak se chlapec nadechl. Tak běžná lidská činnost a přesto Severus nabyl dojmu, že to chlapci dělá problém.

„Maminko, mě bolí čelíčko."


Pokud chcete zanechat komentář a nevyhovuje vám formulář webgardenu, můžete
>>>ZDE<<<
Děkuji!

16.06.2013 13:02:28
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one