Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


Hermiona rozdala poslední certifikát a přes rozjařené dospělé se trochu smutně podívala do poslední řady, jak to snáší Severus. On a blonďák při těle, od kterého se prvně pokoušel opisovat, nedosáhli na požadovaný počet bodů. Světlovlasý kouzelník ani nedorazil, ale Severus trpělivě seděl na svém místě a podle jeho výrazu soudila, že je naprosto nad věcí.

Pokynula poslední čarodějce, která opouštěla učebnu, a zběžně jí odvětila na nějakou zdvořilostní frázi. Pak konečně zamkla dveře. S klidem sledoval její počínání a z povrchního zamyšlení ho nevytrhla ani její slova. „Vážně mě mrzí, že to nešlo nějak obejít,“ otočila se k němu. „Víš, ten certifikát,“ upřesnila, aby snad nebylo pochyb, o čem hovoří.

Neodpověděl. Dál ji sledoval nečitelným pohledem a nějaký cár papíru pro něj byl v tuhle chvíli naprosto nedůležitý. Kolikrát si během těch několika týdnů, které uběhly od doby, kdy dal Davidovi kus své magie, kladl tu samou otázku. Stálo to vážně za to? A pokaždé si bez zaváhání odpověděl. Stálo. Pravda, prvních několik dní měl vtíravý pocit, že mu Hermiona vyjadřuje svou náklonnost jen proto, že zachránil jejího syna. Naštěstí se těmito nepodloženými úvahami nezabýval dlouho. Stačilo, aby jí pohlédl do očí. Ten pohled nebyl ani maličko falešný. Naopak, nacházel v něm stále častěji to, v co už nedoufal.

„Zkoušela jsem se za tebe přimluvit na vyšších místech, ale to přece víš,“ vyložila si jeho mlčení špatně. „Jenže ta pitomá vyhláška, kterou jsem zpracovala, je prostě-“

„-precizní a dokonale neprůstřelná,“ skočil jí do řeči. „Jako všechno, co jsi kdy udělala.“

Bylo jí ho tak líto, že nepostřehla ani vyřčenou pochvalu z jeho úst. „Ty se zlobíš.“ Neptala se, konstatovala.

„Děsně,“ přisvědčil s vážnou tváří, a dřív než stačila rozpoutat další konverzaci na téma certifikát, přitáhl si ji k polibku.

„Takže se nezlobíš?“ zeptala se trochu zmateně, když se jejich rty zase oddělily.

Zavrtěl hlavou.

„Ale je ti jasné, že budeš muset všechny ty semináře absolvovat znovu?“ připomněla mu, na co on možná pozapomněl. Alespoň tak z jeho klidu usuzovala.

Přikývl. „Vlastně se docela těším,“ opáčil zamyšleně.

Překvapeně na něj vytřeštila oči. „Cože?“

„Víš, asi bych ti to neměl říkat, ale... máme vážně přitažlivou lektorku,“ protáhl svůdně a mrkl na ni. Milovala tyhle jeho projevy. Bylo to tak nesnapeovské a přitom jako by to k němu neodmyslitelně patřilo odjakživa. Laškovně ho plácla do prsou. „Takže mám začít žárlit?“

„Hm, možná... Nešikům, jako jsem já, poskytuje i doučování v teple svého domova,“ přemítal.

Už to nevydržela a rozesmála se. I on konečně uvolnil kamennou tvář. „Nespěcháš do Bradavic, viď?“ zeptala se a skousla si spodní ret. Pravděpodobně si ani neuvědomovala, co to s ním dělá.

„To zní skoro jako nabídla pokoje pro hosty,“ naklonil hlavu na stranu a vyčkával.

„A co takhle moje ložnice?“ navrhla.

Zamyslel se. „Je v ceně i noční plížení se ve snaze se nepozorovaně dostal z tvého domu?“

Hermiona se znovu rozesmála. Severus se dnes vážně překonával. „Ne,“ zavrtěla hlavou, „bude ti muset stačit půlka mé postele, budíček brzo ráno, protože David mě nenechá vyspávat, pak společná snídaně a dál záleží na tobě.“

„To zní jako výhodná nabídka,“ souhlasil a samozřejmě ji vzal za ruku, když procházeli ztemnělou budovou. Venku se Hermiona zastavila, jako by si právě něco uvědomila. „Když už jsme u toho...“ začala něco hledat ve velké kabele. „Chtěla jsem ti něco dát. Ber to jako hodně opožděný dárek k narozeninám,“ usmála se na něj a pak sklonila pohled ke kabele.

„Hermiono, víš, že své narozeniny neslavím.“

Okamžitě se naježil. Poznala to. Raději spolkla poznámku o tom, že by měl začít, když se stal součástí její rodiny, a pokrčila rameny. „Nenutím tě to přijmout.“ Konečně našla, co hledala. Vzala ho za ruku a něco malého a studeného mu vtiskla do dlaně. „Ale byla bych ráda, kdybys to udělal,“ usmála se na něj sladce.

Na jeho čele se objevila ustaraná vráska. Bylo na něm vidět, že už z principu nesnáší cokoliv s přídomkem dárek. Ostražitě se podíval na tu věc ve své dlani. Překvapený pohled a lehce pootevřené rty ji přesvědčily o tom, že tohle vážně nečekal.

„To myslíš vážně?“ ujišťoval se a opatrně si přendal nalezený klíč na stříbrném kroužku z ruky do ruky.

„Naprosto,“ ujistila ho a přitáhla si ho k polibku. Až když se od něj odtrhla, uvědomila si, že začal padat sníh. „Pro případ, že dáš přece jen přednost tomu nočnímu kradení se po chodbách,“ připomněla mu škodolibě jeho nedávný odchod uprostřed noci, po němž skončil se šrámem na čele od dveří, které nejdřív nechtěly povolit vůbec a pak se otevřely podezřele snadno. „A taky si myslím, že Davidovi už dávno došlo, že ty a já nejsme jenom kamarádi. Je to dítě, ale nezapomínej, že moje.“ Oba se současně ušklíbli narážce na její intelekt. „Pokud se na mě nebudeš vrhat na krbové předložce, tak zřejmě nehrozí ohrožení jeho zdravého duševního vývinu,“ mrkla na něj tentokrát ona.

„Pravda, na to si budu muset počkat, až nastoupí do Bradavic,“ odvětil okamžitě.

„Nezlob,“ plácla ho.

Na jeho tváři se ustálil něžný úsměv. „Děkuju, Hermiono.“

O několik měsíců později

Hermiona zrovna vytahovala z trouby jablkový koláč, když si uvědomila, že z obývacího pokoje se k ní nenesou žádné halasné zvuky. Což bylo značně podezřelé. Ve snaze zjistit, co ti dva zase chystají, vyhlédla zpoza dělící zdi. Oba muži jejího života seděli na koberci a David něco šeptal Severusovi. Ten pak na oplátku spiklenecky odpovídal chlapci také šeptem. Podezřívavě přimhouřila oči. Bylo jasné, že ti dva zase něco vymýšlejí.

Pokrčila nad tím pomyslně rameny a připravila hrnky na pravidelné víkendové kakao. Když se natahovala pro mléko, něco jí jemně šťouchlo do boku. Otočila se a spatřila Davida, jak k ní vzhlíží andělsky nevinným pohledem, který říkal jediné. Mám něco za lubem.

„Miláčku, copak se děje?“ rozhodla se hrát jeho hru. Alespoň dokud se nedozví víc.

„Víš, mami, já se ptal na něco Severuse.“

Hermiona přikývla. Netušila, co ze syna vypadne, ale rozhodně ji těšilo, že už mu neoblíbené er nedělá problémy. Podezřívavě znovu nahlédla do obýváku. Severus seděl na koberci, koukal do krbu a tvářil se, jako by tam vůbec nebyl. „Na copak ses Severuse ptal, Davi?“ zeptala se syna.

„No-o,“ protáhl chlapec. Kde jen se to naučil, napadlo ji. „Já se ptal, jestli bych mu mohl žíkat tati.“

Hermiona překvapeně zamrkala. Znovu nahlédla do vedlejší místnosti. Severus se stále tvářil nezaujatě.

„Opravdu?“ zeptala se, protože netušila, jak jinak zareagovat.

„Hm,“ přikývl chlapec důležitě.

„A copak ti Severus řekl?“ vyzvídala Hermiona, když zpozorovala, že chlapec víc neřekne. David naopak spiklenecky zamával na muže, o němž byla řeč.

Hoch se zachichotal. „No, žíkal, že jo. Ale jenom dyž tě pšemluvím, aby sis vzala tenhle prstýnek,“ odhalil chlapec tajemství své drobné pěstičky, kterou do té doby tajemně skrýval za zády.

Hermiona při pohledu na kroužek z bílého zlata se zasazeným smaragdem zalapala po dechu. Jestli si kdy dovolila doufat v žádost o ruku, takhle originální si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Opatrně si kroužek od syna vzala a zaměstnaná vstřebáváním nečekaného si nevšimla, že Severus vstal a kráčí k nim.

„Mamko, viď, že si ho vezmeš, že jo?“ dožadoval se chlapec kladné odpovědi a vytrhl tak ženu z transu.

„Já... samozřejmě, že ano,“ zakoktala se. Její tvář ozdobil široký úsměv. Právě poslední slůvko směřovala k Severusovi, který na ni mlčky shlížel a trpělivě čekal na její odpověď.

„Jů, tak to už ti můžu žíkat tati, Severusi!“ radoval se chlapec a odběhl do vedlejšího pokoje. Své nadšení demonstroval skákáním na pohovce a radostným jásotem.

„To bylo rafinované i na Zmijozela,“ řekla Hermiona, když zůstali jen oni dva.

„Věděl jsem, že to na tebe udělá dojem,“ odvětil pohotově Severus a přitáhl si ženu do náruče. „Ale abychom dostáli společenským pravidlům...“ na okamžik se odmlčel a pohlédl jí do očí. „Vezmeš si mě, Hermiono?“

„Ano. Ano!“ vyhrkla stejně nadšeně, jako před okamžikem její syn. Příslib zpečetili polibkem, zatímco k nim z dálky doléhalo:

„Tatííí, já bych chtěl pejska! A možná i kočičku. Tu asi spíš, tu nutně počebuju!“

20.02.2014 21:00:28
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one