Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


 

Hermiona se probudila a první, co si uvědomila, byla šílená bolest v zátylku. Usnula vsedě, opřená o synovu postel ve zcela nepřirozeném úhlu a její krční páteř jí to dávala náležitě najevo. Pomalu se narovnala a podvědomě zašátrala po Davidově dlani, aby ji znovu mohla držet ve své. Nejprve zmateně, a pak, když odezněly poslední dozvuky nepohodlného spánku, šokovaně hleděla na prázdnou rozestlanou postel, v níž ještě před několika hodina její syn odpočíval.

Slzy se jí z očí začaly řinout naprosto nekontrolovatelně. Jako by tomu nechtěla uvěřit, několikrát přejela prsty po zmuchlaném povlečení a přikrývce. Ne, to nemohla být pravda! Nemohl zemřít, musí existovat nějaké přijatelnější vysvětlení... Snažila se uchlácholit sama sebe, ale jediné co jí přicházelo na mysl, byl David. Zemřel a ona nebyla s ním! Ani na konci jeho dní nedokázala být dobrou matkou.

Teď už se rozeštkala naplno. S hysterickým pláčem se vypotácela ze dveří pokoje. Vrazila do procházející sestry, ale na otázku, zda je v pořádku, nedokázala odpovědět. Jak by zatraceně mohla být v pořádku!

„Hermiono?!“

Rozhodný hlas, pevná náruč, známá vůně bylin a chlácholivá dlaň na jejích zádech. Jak se to tak najednou stalo?

„Hermiono, co se děje?“ dolehla k ní další slova.

Nedokázala reagovat hned. Úzkost jí bránila promluvit. Bořila tvář do černočerného pláště a snažila se v něm najít útočiště před tím vším. Kde byla ta pověstná nebelvírská statečnost právě teď, když potřebovala čelit tak hrůzné pravdě?

Trvalo ještě dalších několik dlouhých vteřin, než se od něj odtáhla. Ale jen tak, aby k němu nepatrně vzhlédla. Jako by si dodávala odvahu říct zamýšlená slova nahlas. „David... on není... stalo...“ štkala a drtila tmavou látku v křečovitém sevření.

Teprve teď si uvědomil, že si synovu nepřítomnost nejspíš vyložila mylně. Měl spěchat víc, vyčetl si v duchu. Měl být s ní, když se probudila a zjistila, že tam David není. Ale nešlo to tak rychle, jak si představoval.

„Hermiono, uklidni se. David je v pořádku,“ šeptal jí konejšivě do ucha.

Odstrčila ho a zmateně na něj pohlédla. Zavrtěla hlavou. „Jak by...?“

Nemohl nepostřehnout výčitku v jejím hlase. Myslela si, že ji falešně konejší. „Našel se dárce, David je v pořádku.“ Pokusil se o úsměv.

„Dárce?“ stále mu nevěřila.

„David začal kolabovat, muselo se jednat rychle. Nechtěli tě budit. Sám jsem dorazil teprve před chvílí.“ I když, jak se to vezme, napadlo ho.

Nehnutě na něj zírala. Popotáhla. „Je to pravda?“

Kývl. Chtěl něco říct, ale umlčela ho spontánním polibkem. Chutnal slaně.

„Pane Bože, děkuju!“ slzy se jí dál valily z očí, ale věděl, že teď už je jejich povaha docela jiná.

„Doktor ti řekne víc. Chtěl jsem tě jen informovat.“

Na jeho slova už nereagovala. Rychlým krokem se od něj vzdalovala, aby našla lékouzelníka, který jí řekne víc. A tak to bylo v pořádku. Sám pro sebe se pousmál, ale vzápětí zavrávoral. Když dosedal na jednu z laviček, které lemovaly chodbu, cítil se jako stařec nad hrobem.

„Pojďte a už mi neděkujte. Ne, teď ještě za synem nemůžete. Ano, je v pořádku. A ne, nevyskytly se komplikace...“ Lékouzelník trpělivě odpovídal na všechny překotné otázky mladé ženy a vedl ji bílou chodbou zpět k lůžkové části.

„Ale jak je možné, že se dárce našel tak rychle?“ vyhrkla náhle, když si uvědomila neuvěřitelný sled událostí.

„Nepátrejte po tom,“ usmál se na ni muž v bílém plášti a chlácholivě ji poplácal po rameni. „Váš syn bude v pořádku, bude mít plnohodnotný život. To by pro vás mělo být v tuto chvíli podstatné.“

Hermiona se zamračila. „Nechápejte mě špatně. Nejsem nevděčná, ale za synem mě nepustíte, tak je logické, že mám další otázky. Byl to někdo, kdo...“ nedokázala to vyslovit.

„Nemyslím si, že jste nevděčná, to ne. Ale musíte pochopit, že to je součástí lékařské etiky. Nemohu vám říct, kdo to byl. Ale pokud máte na mysli kouzelníka, který poskytl svou magii na smrtelné posteli, tak ne. Váš syn dostal plnohodnotný kus silné magie,“ vysvětloval jí trpělivě.

„Ale pak kdo?“ Jeho odpověď zapříčinila, že byla zmatenější než kdy jindy. A pak jí to došlo. Ty tajemné Snapeovy řeči. Moc dobře věděl, kdo by mohl být shodným dárcem. „Byl to Harry!“ vyhrkla. Neptala se. Konstatovala. Věděla, prostě věděla, že ji nenechá na holičkách. Co na tom, že ho musel Severus trochu pošťouchnout. Ale nakonec udělal správnou věc.

Její nadšení nevydrželo dlouho. Lékouzelník zavrtěl hlavou. „Myslíte pana Pottera? Pamatuji si, že jsme dělali testy, ale on se tu od té doby neukázal,“ zamyslel se muž.

„Tak kdo teda?“ vyhrkla.

„Nemohu vám to říct, je to-“

„Musíte mi to říct!“

„Slečno Grangerová-“

„Prosím!“ To slovo bylo v rozporu s jejími prsty, v jejichž sevření se ocitly lékařovy klopy pláště. Začínal toho mít právě tak dost.

„Neříkejte mi, že nemáte tušení, kdo to byl?!“ i on v rozporu se svým klidným jednáním začínal ztrácet trpělivost.

„Já...“

„Co třeba on?“ řekl doktor významně a posunkem ruky upozornil na vzdalující se postavu na druhém konci dlouhé chodby. Ostatně ji tu s ním několikrát zahlédl. Očividně se znali. Tak nějak doufal, že tím bude konverzace u konce. A také byla – jistým způsobem. Muž v dlouhém černém plášti mizející za rohem byl na její v posledních dnech tvrdě zkoušenou psychiku už příliš. Omdlela.

*****

Prodírala se vysokou závějí a zdálo se jí, že se hradby bradavického hradu vůbec nepřibližují tak rychle, jak by chtěla. Už to bylo pár hodin, co se dozvěděla tu skvělou zprávu, ale stále tomu nemohla uvěřit. Nejraději by teď seděla vedle synova lůžka, držela ho za drobnou dlaň a čechrala mu prsty vlásky, ale nemohla. Doktor a sestra, kteří se o Davida starali, její netrpělivé přešlapování nevydrželi dlouho. Poslali ji odpočinout domů, aby měla dost sil, až se Davidova magie stabilizuje a on bude propuštěn. Prý by to nemělo dlouho trvat.

Odfrkla si a přitáhla si plášť blíž k tělu. Žádný doktor na světě nemohl pochopit, že každá minuta bez syna je pro ni utrpení. Ale nehádala se. Poslušně odešla rozhodnutá vypořádat se se Snapem. Usilovně přemýšlela nad tím, co za tím je. Proč jí to neřekl, proč jí zamlčel tak důležitou věc? Mohl to být nějaký trik, jak z ní dostat ten zpropadený certifikát?

„Přemýšlej, Hermiono!“ napomenula se v duchu a dál vytrvale zdolávala masy sněhu. Přehrávala si všechna jejich setkání, hledala to něco. A pak... Co když...? Musela se zhluboka nadechnout. Studený vzduch ji ostře bodl v plicích. Co když to udělal prostě proto, aby proti ní měl nějakou páku, až se mu to zlíbí a bude se mu to hodit. Třeba je v tom čistá vypočítavost...

Ne, sama na to nepřijde. Musí ho konfrontovat. Byla vděčná za to, že jsou prázdniny a doufala, že ho najde v jeho komnatách. Netoužila po tom nahánět ho po celém hradě. Promrzlými prsty chytila klepadlo na masivních dveřích a rázně zaklepala.

*****

Upíjel víno a pohledem se vpíjel do plamenů v krbu. Oběd zavrhl. Neměl hlad. Sklenka červeného se zdála pro tentokrát lepší alternativou. Cítil se mizerně. Motala se mu hlava, nohy se pletly jak po požití celé lahve bourbonu a na jazyku cítil podivnou pachuť, která s karmínovou tekutinou neměla nic společného. Když se ozvalo hlasité bušení na dveře jeho komnat, měl sto chutí nezvaného návštěvníka proklít skrze dveře pouhým mávnutím ruky. Ne, že by to po tom všem svedl.

„Snad nehoří!“ zavrčel mrzutě, když se ozvaly další rány ještě dříve, než stačil otevřít. Nevěřícně hleděl na růžovolící Grangerovou. „Hermiono...“ vydechl překvapeně, ale vzápětí si uvědomil: „Stalo se něco?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, David je v pořádku. Tedy podle lékařů.“

Posunkem ruky jí naznačil, aby vešla. „Jak to myslíš, podle lékařů?“

„Nepustili mě k němu. Nemůžou, protože je důležité, aby se transplantovaná magie uchytila a nebyla ovlivňovaná magií jinou – mou, lékouzelníků... Starají se o něj lékaři a sestry motáci bez magie,“ vysvětlila.

Nevěděla, jak k tomu vlastně došlo, ale ucítila na svých tvářích horké slzy. Zavrtěla hlavou, když jí nabídl, aby se posadila. Místo toho popošla blíž k němu a se slzami v očích k němu zvedla hlavu. „Co ode mě chceš, Severusi Snape?“ zeptala se odevzdaně. Měla pocit, jako by na ni teprve teď všechno doléhalo.

„Nechápu,“ pozvedl tázavě obočí.

„Nedělej ze mě idiota!“ osočila ho hlasitě. „Vím, že jsi dal Davidovi kus své magie, ale nevím proč. Co po mě chceš? Certifikát z těch pitomých seminářů, sex, nebo si to prostě necháváš, abys to na mě mohl vybalit, až se ti to bude hodit?!“ obvinila ho.

Pochopil, že nemělo cenu zapírat. Sám se na to zrovna necítil a Hermiona vypadala víc než odhodlaně. Ale ať už to připustí či nikoliv, rozhodně na sebe nenechá ječet jakkoliv frustrovanou ženskou.

„To si vážně myslíš, že bych se dobrovolně zbavil části své magie jenom proto, abych se nějaké ženské dostal do klína?!“ zněl zklamaně a rozezleně.

Nějaké ženské... Proč jen to zabolelo?

„Nenapadlo tě, že jsem to prostě udělat chtěl? A proč jsem ti to neřekl? Abych se vyvaroval téhle scény! Nechápu, proč to musíš tak rozmazávat!“ oplácel jí křik. Nezajímalo ho, že se zajíkla vzlykáním. Neměla právo tu na něj tak hulákat.

„Budu to rozmazávat, dokud mi neřekneš, proč jsi to udělal!“ oplácela mu neméně hlasitě.

„To je moje věc!“

„Není!“

„Hermiono...“ zavrčel výhružně.

Bojovně vystrčila bradu. A popotáhla. To už tak bojovné nebylo. „Proč?!“

„Do toho ti nic není!“ držel se.

„Severusi!“

„Protože ho mám rád!“ už to nevydržel. „A tebe taky,“ dodal téměř neslyšně. Bolest hlavy se stupňovala a on by teď velmi rád poslech doporučení lékařů – několik dní se vyvarovat stresu. Ano, to by bylo velmi příjemné. Zůstala na něj civět s otevřenou pusou. Ten klid byl nepopsatelně božský.

Zase se rozbrečela. Napadlo ho, že jestli ty její přívaly slz někdo nezastaví, zaplaví to celou Británii. Možná by měl on? Ne, právě se kardinálně ztrapnil a není třeba tomu přidávat.

„Jestli to je všechno... Támhle jsou dveře,“ mávl rukou a otočil se k ní zády. Musel si sednout, jinak by ho slabost poslala k zemi.

„Severusi... já... omlouvám se. Že jsem na tebe tak křičela a... Nevím, jak bych ti poděkovala.“

Povzdechl si. Nevypadalo to, že plánuje odejít. „Pro začátek mi můžeš dolít,“ naznačil na prázdnou sklenici. „Opíjení se za pomoci bezhůlkové magie v mém případě už asi odzvonilo,“ utrousil.

Pousmála se. Pomyslela si, že teď bude muset hůlku používat jako každý běžný kouzelník. Komfortu bezhůlkové magie se musel vzdát. A bůhví čeho ještě. A to pro Davida. Pro ni. „Jak ti je?“ zeptala se starostlivě.

„Upřímně? Mizerně.“ řekl, ale už nedodal, že mu je, jako by mu někdo vyrval kus jeho samého.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Stejně tě nezastaví, když řeknu ne,“ pokrčil rameny a sledoval, jak si sedá vedle něj na opěradlo křesla.

„Kdy tě to napadlo?“

Oba věděli, o čem mluví. Bylo překvapivé, jak přesně mohl na její otázku odpovědět. „Včera večer. A nebyl to tak úplně můj nápad,“ ušklíbl se.

„Jak to myslíš?“ nechápala.

„Včera, když jsem tě viděl s Davidem v nemocnici, uvědomil jsem si, že chlapec umírá. Věděl jsem, že Potter by byl vhodným dárcem a byl jsem připravený z něj tu magii klidně dostat násilím, ale naše bouřlivá konverzace se poněkud zvrhla a...

Kdyby nebylo Hermiony Grangerové, hnil by váš zadek v zemi, Pottere, a Voldemort by dál vesele mordoval kouzelníky mudlovského původu. Bez ní jste byl, a vždycky budete, jen pouhá nula. Jenom chlap s jizvou. A vy nejste schopný pro svou přítelkyni obětovat ani trochu magie? To jste vážně tak sobecký?“

Hleďte si svého, Snape. A opovažte se sem ještě někdy přijít. Nechám vás zatknout!“

Vždycky jste se ohrazoval proti tomu, když jsem vás přirovnával k otci. Máte pravdu. Nejste jako on. Jste ještě arogantnější svině, než byl on!“

Vyprošuju si, abyste se mnou takhle mluvil! Když máte tolik péče o zdraví toho parchanta, tak mu dejte svoji magii. Mně dejte pokoj!“

Prásk. To mu přibouchl Potter dveře před nosem. Vytáhl hůlku s úmyslem použít Bombardo, chytnout Nebelvíra za límec a dotáhnout ho do nemocnice. Pak mu ale došla podstata jeho slov. Proč by vlastně nemohl dát magii on, pokud se bude shodovat?

Pozorně a opět téměř plačtivě poslouchala jeho vypravování. A pak si uvědomila to, co si měla uvědomit už hodně dávno. Vmáčkla se k němu do křesla a pozorně se na něj zahleděla. „Nikdy ti nebudu moc vynahradit to, čeho ses pro Davidal vzdal,“ řekla tiše.

„To po tobě nikdo nechce a-“

Přerušila ho prstem, který mu přiložila na rty. „Nemůžu ti to vynahradit, ale pokud mě pustíš do svého života, moc ráda bych se o to do konce toho svého snažila.“
 


A/N: oficiálně poslední kapitola, pokud by byl zájem o epilog (krátký, zbytečný a pravděpodobně přeslazený) dejte vědět :-)
 

09.02.2014 09:02:21
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one