Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

1. Obsahuje zvýšenou dávku cukru.

2. Moje představa Severusem vybraného prstenu je v "Homepage".



Už toho měl právě dost!

Díky těm tykvím, které seděly poslední hodinu v lavicích skoro zešedivěl. Několik kotlíků se jim podařilo roztavit. Několik se jim podařilo nechat zmizet úplně (jak to vždycky udělají, že zmizí kotlík, ale obsah ne?) a v neposlední řadě dva úrazy.

Má tohle při pátku zapotřebí? Je skoro pět a on už měl být alespoň na půli cesty k Teddovi. Ale místo toho se musel rozčilovat s těmi idioty. Banda idiotů je to, nic víc, nic míň!

„Vy,“ ukázal prstem na jednoho z mladíků, „máte tu čest uklidit tuhle učebnu. Tím rozumějte uvést do původního stavu. Osobně si na to dohlédnu,“ zahromoval ještě a znovu se nadechl.

„Zbytek neprodleně opustí učebnu a každému – opakuji každému, strhávám za vaši do nebe volající neschopnost a totální ignoraci postupu, který jste měli naservírovaný na tabuli deset bodů. A pokud se tohle bude opakovat i příští týden, bude to už bodů padesát. A je mi naprosto jedno z jaké jste koleje!“ Tím reagoval na neschopnost studentů i své koleje, která ho vytočila snad víc, než cokoliv jiného.

„Tupci jste všichni. A teď vypadněte!“ dokončil vztekle.

Jako na povel se všichni začali tlačit ke dveřím. Opravdu neměli zájem o další křik na jejich hlavu.

„A vy jdete kam?“ zeptal se mladíka, kterému před chvíli zadal uklidit učebnu.

„Myslíte si, že si dělám žerty? Dvacet bodů dolů a jestli to nebude do deseti minut, tak to bude za dalších padesát. Dělejte!“ Už byl neskutečně rozčilený.

Divný pocit, který ho před týdnem přepadl očividně nic neznamenal. Toho dne se nic zvláštního nepřihodilo. Pocity odezněly stejně rychle a záhadně jako přišly a on na to už dávno zapomněl. V tomto okamžiku si ale vzpomněl, protože si sám říkal, jak je možné, že dnes ho nic nevarovalo, jaký bude mít šílený den.

Vražedným pohledem sledoval mladíka, který se nemotornými pohyby hůlkou snažil uvést učebnu do stavu alespoň částečně přijatelného. Chlapec dokončil svou práci opravdu rychle, což se odráželo na kvalitě provedení, ale jemu to už bylo jedno. Nedal mu ani možnost oznámit mu tuto skutečnost a již podruhé toho dne zasyčel:

„Vypadněte!“

Mladík se nerozpakoval a zmizel rychlostí blesku. Severus opustil učebnu jen několik vteřin po něm.

Rychlou chůzí zamířil do svých komnat a následně k šatníku. Popadl první co mu přišlo pod ruku. Překvapivě se jednalo o černé kalhoty a bílou košili. Celé to doplnil jednoduchým mudlovským pánským pláštěm, aby se trochu chránil před větrem a mrholením. Pro maximální uspíšení věci se převlékl jediným mávnutím hůlky. A pro jistotu si do náprsní kapsy vložil i šperk s prstenem, který koupil pro Hermionu a dítě. Co kdyby se zrovna dnes ozvala, že ano.

„Dále,“ ozval se Teddův hlas, jakmile zaklepal na dveře jeho kanceláře.

„Dobrý den,“ pozdravil a bez vyzvání se posadil.

„Chlape, ty se mi snad nikdy nenaučíš tykat. Ale co už. Ani si nesedej, Severusi. Hermiona-“

„Opět nenapsala,“ dokončil za něj Severus a začal se zvedat ze židle.

„Seš vždycky tak optimistickej, nebo jenom když se jedná o Herm?“ zeptal se ho se smíchem Tedd.

Severus se zamračil. Měl toho za celý den plné zuby a navíc měl mít ještě dnes ty pitomé hodiny lektvarů pro pokročilé. A teď si z něj tenhle doktůrek ještě bude dělat legraci.

„Se hned nečil,“ reagoval Tedd dřív, než stačil Severus promluvit. Úplně mu stačil pohled na jeho výraz ve tváři.

„Jen jsem ti tím chtěl naznačit, že bys měl spěchat jinam. Co takhle si udělat výlet do Plymouthu?“

„Prosím?“

„Tys měl dneska asi hodně těžkej den. Jsem myslel, že ti to zapaluje víc. Nevadí. Hermiona se ozvala, už jasný?“

Severus měl pocit, že se mu při těch slovech zastavilo srdce. Respektive zastavilo a následně se zběsile rozbušilo.

„Je v pořádku?“ dostal ze sebe trochu stísněně.

„Jsou v pořádku,“ odpověděl Tedd a sledoval, co to s jeho návštěvou udělá.

„Ona už... Chci říct, ona...“ Severus se nedokázal pořádně vymáčknout. Mnohokrát si tuhle situaci přehrával a v jeho mysli to vždy probíhalo vcelku hladce. Ale když byl zčistajasna postaven před hotovou věc, byl v šoku.

„Ano, Hermiona porodila. Před týdnem. Chceš vědět, co to je?“

Muž naproti lékaři upřel nepřítomný pohled na zeď za lékařovými zády. Pořád tomu nemohl uvěřit. Pořád čekal, kdy to přijde a když je to tady, nebyl schopen sestavit kloudnou větu.

„Myslím, že ne. Víš, kde je ta nemocnice? Potřebuji adresu.“

„Chlape, ty mi tykáš,“ rozesmál se Tedd. „Tak už vím jak na tebe. Nejdřív tě šokovat a začneš mi i tykat. Tady je adresa, pozdravuj ode mě Hermi a toho drobka. A koukej je přivést zpátky do Londýna,“ usmál se ještě a podal Severusovi papírek s naškrábanou adresou nemocnice.

Ten jen kývnul. Sám netušil jestli víc na pozdrav nebo na souhlas. Bez meškání došel do odlehlejší části města a okamžitě se přemístil do Plymouthu s jedinou myšlenkou. Lektvary pro pokročilé dnes asi odpadnou.

Jakmile vešel do budovy Plymouthské nemocnice, opět ho přepadla nervozita. Co když ho k ní ani nepustí? Nebo co když ona řekne ne?

„Hledáte někoho?“ přerušil tok jeho myšlenek muž ve středních letech, kterému byl muž v tmavém plášti se zdviženým límcem podezřelý.

„Ne. Tedy vlastně ano.“

„Tak ano nebo ne?“ začínal být muž naproti němu o něco ostražitější.

„Hermionu Grangerovou,“ vybafl na něj Severus a v duchu si nadával za svoji roztěkanost.

„Co jí potřebujete?“

Co ti je po tom, chtělo se Severusovi vykřiknout, ale něco mu říkalo, že by pak musel použít hůlku, aby se k Hermioně vůbec dostal. Poprvé tedy řekl větu, kterou nikdy nepředpokládal, že řekne.

„Jsem otec jejího dítěte.“

„Ach tak, no tak to je jiná. Vy jste ten skvělej ranař, že jo? Já jsem Domply. Thomas Domply, ředitel nemocnice. Ne, že by mi o vás Hermiona nějak zvlášť vyprávěla, ale měl jsem možnost vidět práci vašeho pravého háku,“ smál se doktor a vůbec si nevšímal Severusova nevěřícího výrazu.

„Tak pojďte. Pokud se nepletu, Hermioně by zrovna měli nést toho drobka na krmení, tak to můžete vzít za sestřičku, co vy na to? A jak se vlastně jmenujete?“

„Severus Snape. Myslíte si, že je to dobrý nápad?“ vyhrkl Severus při představě, že by měl mít za okamžik své dítě v náruči.

„U porodu jste nebyl, proto je nejlepší začít se sžíváním se s miminkem co nejdříve. Takže ano, je to podle mě dobrý nápad.“

„Ale co když s tím Hermiona nebude souhlasit? Ona neví, že jsem tady. Ona-“

„Za prvé, jí se ptát nebudeme. Ještě pořád jsem tu ředitel, tak to nechte na mně. A za druhé. Ona bude štěstím bez sebe, že tu jste. Miluje vás. Je to na ní neskutečně poznat, i když o vás mluvila v podstatě jen jednou, bylo jí to vidět na očích. Nevím, proč se rozhodla jak se rozhodla, ale bojím se, že si to celou dobu vyčítala. Nenechte ji v tom a podpořte ji.“

„Pokusím se,“ odpověděl Severus neurčitě.

Mezitím došli na oddělení novorozenců a Severusovi se naskytl pohled na několik drobných tělíček.

„Tak co myslíte, které je to vaše? Nebudu vás napínat. Sestro, připravte Selii Grangerovou.“

Severus to celé sledoval se zatajeným dechem. Selie. Má dceru. Ale co to říkal? Grangerovou? A co jsi čekal, ty pitomče? Že ji pojmenuje po tobě? Už se vážně prober, nadával sám sobě a byl do toho tak zabrán, že ani nepostřehl, jak se jeho dcera ocitla v náručí Domplyho.

„Tak je vaše,“ prohodil tišeji ředitel, aby malou nevylekal.

Severus nevěřícně sledoval to mrně a naprosto ho fascinovala dvě velká kukadla, které na něj byla upřena.

„Ale já-“

„Copak?“ zeptal se ředitel podezřívavě.

„Ještě jsem to nikdy nedržel,“ dostal ze sebe Severus a jakmile to řekl, úspěšně si vynadal. Opět.

„No ale „to“ už jste někdy dělal, že jo? Ostatně to je očividné,“ poznamenal Thomas a kývl směrem do své náruče.

„Takže „to“ držte tak pečlivě, jako když jste „to“„tím“ dělat. Jasný?“

Na Severuse toho už bylo příliš. Nejdřív ti tupci, pak Tedd a teď si ho bude dobírat ještě tenhle člověk? V žádném případě.

„Dejte mi-“ na poslední chvíli spolkl slovo „to“ a nahradil ho jiným. Takovým, kterým si konečně naplno připustil existenci toho malého tvora, který byl jeho dítětem.

„Dejte mi ji,“ zopakoval rozhodně.

Thomas se nepatrně usmál a dítě opatrně předal Severusovi, který byl už před tím nucen obléci si alespoň sterilní bílý plášť. Bylo až k neuvěření, jak na něj miminko reagovalo.

Selie do teď v Thomasově náruči očividně rozjímala, ale jakmile si ji vzal do náruče její otec, doširoka otevřela své velké, prozatím, modré oči a začala ho studovat.

Severus v té chvíli pocítil zvláštní vlnu magie, která na okamžik zaplavila jeho nitro. Pocítil magii své dcery. Dítě v jeho náruči, které zatím o svém magickém potenciálu nemělo ani tušení, se spokojeně zavrtělo.

„Je to pokoj 28. Hodně štěstí,“ usmál se Thomas na muže před sebou a podržel mu dveře, aby tak mohl pohodlněji projít.

Hermiona v tu chvíli už poněkolikáté upřela zrak na budík na stolku. Bylo už lehce po osmnácté hodině a ona začínala být nervózní. Ještě se nestalo, že by se sestřičky opozdily.

V momentě, kdy se opět otočila na hodiny, zaslechla otevírání dveří.

Severus měl sice co dělat, aby se mu i s dítětem podařilo otevřít a zase zavřít dveře, přesto však neunikl jeho pohledu sled výrazů, které se odrazily Hermioně ve tváři přesně ve chvíli, kdy ho spatřila.

Otočila se ke dveřím s úsměvem, jeho očividně neočekávaje. Úsměv okamžitě zmizel a vystřídal ho pohled plný překvapení, zmatení ale zároveň i úlevy a vděčnosti. Na nic nečekal a rozešel se k ní. Nepřestávala ho sledovat.

Nemuseli mezi sebou prohodit jediné slovo. Jejich pohledy vyjadřovaly to všechno za ně. Ve chvíli, kdy došel až k její posteli, opatrně jí položil Selii do náruče. Nečekal na její případnou reakci a z náprsní kapsičky u košile vyndal černou sametovou krabičku, kterou obezřetně položil na drobné tělíčko své dcery.

Hermioně se v okamžiku, kdy spatřila prsten doprovázený malinkým dudlíkem na řetízku, naplnily oči slzami.

Teď nebo nikdy, rozhodl se.

„Vezmeš si mě?“ položil otázku, o které byl přesvědčen, že ji ani jeho slovník nezná.

Hermioně se rozšířily zorničky a rozplakala se naplno.

Celé jí to přišlo jako moc krásný sen, který se ani v nejmenším nemůže zakládat na pravdě. Severus, muž jejího srdce, tu před ní stojí v bílém plášti, dává jí prsten a žádá ji o ruku.

Zatím co Hermiona přemýšlela zda sní, Severus začínal mírně panikařit. Hlavou mu vířily desítky myšlenek o tom, že ho Hermiona pošle pryč a už nikdy ho nebude chtít vidět. Když už se chtěl připomenout, konečně promluvila.

„Ano, vezmu.“

Severusovi se neskutečně ulevilo a zcela spontánně se k ní sehnul a políbil ji jemně na rty. Chutnala slaně, jak jí ulpělo pár slz na tvářích a rtech.

„Děkuji,“ řekl ještě. Hermiona věděla, že ji děkuje za šanci, kterou mu dala, ale také že děkuje za jejich dceru.

Tuhle romantickou idylku však záhy přerušila Selie, které se očividně nelíbilo přehlížení ze strany jejích rodičů, zejména tedy ze strany matky. Jako by chtěla Severuse odstrčit, jemně do něj žďuchla drobnou pěstičkou a upoutala tak na sebe pozornost.

„Asi má hlad,“ poznamenala Hermiona a omluvně se usmála.

„Ano, já... už jdu, abys měla soukromí,“ dostal ze sebe trochu rozpačitě. Hermiona ho však zarazila.

„Severusi? Nechceš zůstat?“

Tou otázkou ho vyvedla z míry, ale rozhodně si tu šanci nechtěl nechat ujít.

Když se o dvě hodiny později vracel do Bradavic, na tváři mu pohrával mírný úsměv a v hlavě si znovu a znovu přehrával slova, která mu Hermiona řekla. Přestože jejich konverzace byla ze začátku hodně rozpačitá, nakonec se uvolnili a komunikovali spolu jako by se neviděli jen několik dní a ne několik měsíců. Ještě toho dne se domluvili, že se pro ni Severus následující den staví a odvede si Hermionu i Selii konečně domů.

K tomu ale bylo nutné dohodnout se, kde jejich domov bude. Hermiona nakonec souhlasila s tím, že Bradavice budou nejlepší, ale zároveň nechtěla přijít se Selií do nepřipraveného. Dohodli se tedy, že ona stráví několik dní ve svém londýnském bytě a Severus připraví své komnaty na jejich příchod.

Teď už si to mířil s bezděčným úsměvem na rtech do svých komnat a ani na okamžik si nevzpomněl, že měl mít nějaké hodiny lektvarů pro pokročilé. Což se mu ale v následující chvíli nehezky vymstilo. Před vstupem do jeho komnat právě podupávala nervózní Minerva.

„Severusi,“ spustila v okamžiku, kdy ho zahlédla, „kde jste byl? Víte o tom, že na vás přes hodinu čekalo dvacet studentů a vy nikde!“

„Jací studenti?“ zatvářil se Severus naprosto nechápavě.

V tu chvíli pochopila i Minerva, že to není ironie, ale jeho opravdová nevědomost.

„Severusi, vy jste pil!“ osopila se na něj náhle, protože tohle chování jí k jejímu podřízenému nesedělo.

„Ano, Minervo, „udělal na ni utrápený obličej. „Jsem opilý láskou,“ dodal ještě a aniž by jeho nadřízená stačila cokoliv říct, zavřel za sebou dveře svých komnat.

Přesto, že z toho vybruslil vcelku Snapeovsky, Minerva z pochopitelných důvodů s jeho vysvětlením nebyla ani trochu spokojená. Poznal to podle bušení na dveře a zvýšeného hlasu.

„Severusi! Otevřete! Jestli jste pil, tak z toho budu nucena vyvodit nějaké důsledky. Pokud je to ve vašem volném čase, je mi to jedno, ale aby jste nasával v době, kdy máte učit nepřipadá v úvahu. Tak slyšíte mě, Severusi?!“

„Minervo,“ otevřel prudce dveře a okamžitě spustil. „Kdy vy se mi konečně přestanete plést do života? Ano, nestihl jsem hodinu, ale rozhodně to nebylo proto, že bych někde za rohem potají nasával. A navíc, můj nápad to nebyl, že budu mít v pátek od šesti večer vyučování. A nakonec – protože vím, že byste mi stejně nedala pokoj – byl jsem u Hermiony a své dcery. Dobrou noc!“ práskl ji už podruhé toho večera dveřmi před nosem.

Ale ani tentokrát to nevyvolalo kýžený efekt. Očividně to Minervu akorát povzbudilo.

„Severusi, to mi ale musíte vysvětlit,“ ozvalo se za dveřmi. „Chcete říct, že s Hermionou máte dítě? To je úžasné,“ rozplývala se za dveřmi. „Budu toho drobečka moci někdy vidět?“ ozvalo se ještě chvíli před tím, než Severus opět prudce otevřel dveře.

„Minervo, ujišťuji vás, že ano. A budete ho možná vídat víc než bude zdrávo. Budou tu totiž obě bydlet, a-“

„Ona je to holčička?“ vykřikla radostně Minerva.

Severus ignoroval její nadšení a dokončil původní myšlenku.

„A pozvánku na svatbu dostanete. A už mi, prosím, dejte pokoj!“

Minervina tvář se rozzářila, ale to už Severus vidět nemohl, protože ji toho dne potřetí a naposledy zavřel dveře před nosem.

07.10.2009 20:25:11
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one