Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Zatím poslední kapitola, kterou jsem měla napsanou. Teď nezbívá nic jiného, než zase chytat inspiraci...

Věnuji ji všem, kteří komentují a dělí se se mnou o své nápady, postřehy a dojmy. Děkuji.

 


Any time you think the problem is out there, that very thought is the problem.
Kdykoli si myslíš, že je tu problém, ta samotná myšlenka je ten problém.
-- Stephen R. Covey --

Severus znechuceně otevřel.

„Ach, Severusi, jsem ráda, že jsem vás zastihla. Potřebuji s vámi něco probrat. Sice to není nikterak důležité, ale nerada bych zapomněla.“

Severus pokynul své nadřízené a nechal ji vejít do svých komnat.

„A zřejmě to nemohlo počkat do večeře?“ zeptal se pochybovačně.

„Mohlo, ale-“

„Dobrý den, Minervo,“ ozvala se za manželovými zády Hermiona.

„Dobrý den, drahá. Doufám, že jsem vás od něčeho nevyrušila?“ ptala se zvědavě ředitelka.

Hermiona pohlédla na svého muže. V jejích očích byl smutek a snad i zklamání.

„Ne, Minervo. Samozřejmě, že ne. Nechám vás o samotě.“

„Neodcházejte, drahoušku. Týká se to i vás.“

Oslovená se zatvářila udiveně, ale nakonec přijala místo na pohovce vedle Severuse a pohlédla na Minervu, která si vybrala křeslo naproti krbu.

„Jde o to,“ začala ředitelka, „že Rudolphus už chce jít do důchodu. Sice mi to říkal už minulý školní rok, ale to víte, náhrady za schopné profesory se hledají těžko. Podařilo se mi jednoho přijatelného uchazeče na post profesora kouzelných formulí najít teprve před pár dny. Zatím si rozmýšlí možnost zde učit, proto by bylo předčasné říkat vám, o koho se jedná. Ale oba ho znáte, o tom není pochyb.“

Severus se tvářil naštvaně. Hodně naštvaně. Kvůli tomuhle sem musela Minerva neodkladně zavítat? Kdyby nebylo těch jejích hloupých úvah, mohl se právě v této chvíli věnovat vytržení manželského života ze stereotypu bez sexu. Pevně sevřel čelist, aby neřekl své nadřízené něco hodně ošklivého. Naštěstí povinnost jakkoliv reagovat na ředitelčin stupidní proslov za něj převzala Hermiona, která vycítila jeho napětí.

„Minervo, to je všechno, co jste nám potřebovala říct? Ale jak to souvisí se mnou?“

„Ale samozřejmě, že ne, Hermiono. Kvůli takové maličkosti bych vás přece neobtěžovala.“

Severus se zatvářil naprosto nesouhlasně, protože si byl velmi dobře vědom toho, že by je obtěžovala klidně i kvůli naprosté stupiditě. Raději ale stále mlčel.

„Jde o to, že budu mít zanedlouho kulaté narozeniny a ráda bych vás oba pozvala na menší oslavu. To víte, stovku má člověk jen jednou v životě,“ zasmála se Minerva.

Jediný muž v místnosti se v tu chvíli zatvářil, jakoby ho donutili spolknout celý citron. Jakže to říkala před chvílí? Že by kvůli maličkosti neobtěžovala? A co je k sakru tohle?!

I Hermiona se zatvářila pochybovačně.

„To je to, co jste nám chtěla říct?“

„Ano, vlastně ano. A navíc bych byla ráda kdybyste, Hermiono, přišla se Severusem na následující poradu profesorského sboru. Dostanete oficiální pozvánky a poznáte nového profesora formulí. Už jsem to říkala Severusovi, ale nevím, jestli Vám to vyřídil. A Severusi, asi by ses měl připravit na jisté stížnosti na Selii.“

Teď už se komentáře zdržet nemohl. A ani nechtěl.

„Na Selii? Provedla něco? Nikdo si mi na ni nestěžoval!“

„Profesorka Frölová na ni má jistou připomínku. Má prý při jejích hodinách nějaké nemístné poznámky.“

Aha, takže Frölová. Ta ženská prostě nedá pokoj. Když už nemůže na něho ani na Hermionu, začne špínu házet na jeho dceru. Podle toho, jak se Hermiona při jejím jméně ošila, pochopil, že na pomluvy, které nějakou bodu Frölová šířila o něm, ale následně i o ní, jen tak nezapomene. Ostatně on také ne.

Doposud nepochopil, proč ji tu Minerva pořád drží. Snad jediný kloudný argument viděl ve faktu, že sehnat profesora na věštění z čísel je tvrdý oříšek. Kruval se s absencí vhodného pedagoga potýká už řadu let. A Frölová, ať už byla mrcha jakkoliv velká, toto umění ovládala na jedničku.

„Nemístné poznámky? Ty má na každého pedagoga. Ani já nejsem výjimkou. Pokud si Frölová neumí sjednat pořádek, ať si nestěžuje. A pokud si chce stěžovat, ať si to vyřídí přímo se mnou,“ zastával se své dcery.

„Severusi, víte moc dobře, že proti Selii nic nemám. Mám ji moc ráda. Je to milá dívka. Jen jsem Vás na tuto skutečnost chtěla upozornit předem. Je možné, že se vás pokusí profesorka Frölová konfrontovat před ostatními profesory právě na poradě. Bylo by proto dobré promluvit si se Selií, aby ji slečna profesorka nemohla nařknout z něčeho, co neprovedla.“

„To samozřejmě uděláme. Nenechám nikoho, aby na moji dceru házel špínu.“

„Tak to už je opravdu všechno, co jsem potřebovala. Příjemný večer Hermiono, Severusi.“

Ředitelka oběma pokynula a aniž by čekala, že ji Severus půjde vyprovodit z jejich komnat, odešla.

Oba mlčeli. Ani jeden nevěděl co říct. Posvátná chvilka v ložnici byla nenávratně pryč. Nakonec se ozval první Severus.

„Ve Velké síni se podává večeře. Půjdeš se najíst? Nebo bychom si mohli něco nechat přinést sem.“

Hermiona odmítavě zavrtěla hlavou.

„Klidně běž. Já nemám hlad. A navíc mám ještě práci.“

Čekal snad jinou odpověď?

„Dobrá, stavím se pak ještě v knihovně, nechceš něco přinést?“

„Ne, díky,“ odvětila stručně a přesunula se ke svému stolu.

Severus už neměl pochyb, že ten vzácný moment před několik minutami byl zapomenut. Oblékl si hábit a odešel na večeři.

Vrátil se za delší dobu než čekal. Nejprve se zapovídal v knihovně s madam Pinceovou, se kterou konzultoval objednávku nových knih vhodných pro studenty (ne že by snad předpokládal, že by je ty duté hlavy někdy četly, ale normy jsou normy). Když se pak vracel do sklepení, musel řešit ještě několik přestupků se studenty nejen své koleje. Naštěstí mezi nimi nebyla Selie, takže doufal, že se přece jen vrhla na učení.

Do komnat dorazil až po deváté hodině. Když otevřel dveře, přivítala ho tma. Zběžně nakoukl do své pracovny, jestli není Hermiona tam. Sice měli každý svůj stůl ve velké místnosti, která plnila funkci obývacího pokoje, ale i pracovního místa, mimo to měl i on sám pracovnu, která byla spíše laboratoří. Zavíral se tam jen v případech, kdy pracoval na svém výzkumu, nebo když Hermiona nebyla doma.

Hermioně tam nijak přístup neomezil, ale ona tam příliš nechodila. Jen když ho sháněla, nebo když si chtěla vzít nějakou knihu, kterou tu měl.

Jak předpokládal, místnost byla prázdná. Potichu tedy nahlédl do ložnice.

Hermiona zřejmě usnula, když si četla. Nasvědčovala tomu tlumeným světlem svítící lampička a rozevřená kniha, jenž jí spočívala pod rukou na břiše.

Když tak Hermionu sledoval, usoudil, že nebude od věci jít jednou brzy spát. Rychle se osprchoval, převlékl do lehkých kalhot na spaní a vrátil se do ložnice.

Chvíli svou ženu jen tak pozoroval. Vypadala jak anděl. Světlo z lampičky, které ji dopadalo do vlasů, vytvářelo zajímavou hru barev a stínů a on od ní nemohl odtrhnout oči. Uvědomil si, tak jako již mnohokrát za jejich společný život, že ji nikdy nechce ztratit. Zbláznil by se, kdyby ho tohle stvoření jednou chtělo opustit.

Tušil, že by to Hermiona nikdy neudělala. Nesčetněkrát mu řekla, jak ho miluje, ale jeho podvědomí to stále připouštělo.

Během těch šestnácti let manželství s ní si kolikrát říkal, že ho jednou opustí. Není možné, aby vydržela s takovým mrzoutem, jako je on, tak dlouhou dobu. Jednou se najde někdo, kdo mu ji bude chtít vzít a pokud s tím bude Hermiona souhlasit, on s tím nic nezmůže.

A to byl v podstatě i důvod, proč nenosil snubní prsten. Až se jednou najde člověk, který mu Hermionu odvede, bude jednodušší si opět zvykat na samotu, aniž by ho před tím nosil. Nechtěl se v budoucnu smiřovat s tím, že jeho snubní prsten neplní význam, pro který byl stvořen.

Svůj pravý důvod Hermioně nikdy neřekl. Přestože ona zpočátku naléhala, postupně to vzdávala. Styděl se za tuhle svoji slabost, kterou mu ona a jejich dcera bezpochyby byly, ale nebyl schopen to překonat. Strach z toho, že ho Hermiona jednou opustí a jejich dceru vezme s sebou, byl větší.

Ve svých myšlenkách se vrátil zpátky. Pomalu vytáhl Hermioně knihu z pod ruky. Zaklapl ji a odložil na noční stolek.

Opatrně se k ní sklonil a vtiskl jí letmý polibek na čelo. Ani se nepohnula, odvážil se tedy zajít dál. Jemně ji políbil na rty. V tu chvíli se trochu zavrtěla a něco nesrozumitelného zamumlala.

Pohladil ji po vlasech a lehl si na druhou stranu postele.

Dnes se mu dobře usínalo.

Rozespale zacvakl budík a rozhlédl se. Hermionino místo v jejich posteli bylo opět prázdné. To se mu snad jenom zdá. Nejen že se mu podařilo spát až do zazvonění budíku, ale Hermiona je zase pryč.

Hned po ránu stáhl obočí do jedné linky. Vzápětí se mu pod nos dostala vůně čerstvé kávy. Že by skřítkové dopravili jeho kávu sem, když nebyl v obvyklou dobu na snídani?

Vylezl z postele a přehodil si přes ramena černý saténový župan. Rukou si prohrábl rozcuchané vlasy a vydal se do kuchyně, odkud se linula známá vůně. Na prahu se zarazil a zůstal nevěřícně sledovat obrázek před sebou, který měl možnost naposledy vidět už hodně dávno.

Hermiona seděla u stolu, oblečená a připravená odejít, jakmile bude čas. Na stole byla uvařená káva, pečivo, máslo a marmeláda. Jeho žena se právě natáhla pro svůj šálek s čajem a následně před sebe složila noviny, které měla do teď rozevřené.

„Dobré ráno,“ pozdravila ho a gestem naznačila, aby se posadil.

„Děje se něco?“ zeptal se ostražitě.

Hermiona se pobaveně usmála. „Ne, proč? Mělo by?“

„Popravdě mě překvapuje, že už nejsi v nemocnici,“ přiznal po chvíli a posadil se naproti ní. Raději ani nekomentoval fakt, že mu naposledy udělala snídani asi před dvěma lety.

„Já už v nemocnici byla, ale vzala jsem si volno.“

„Volno?“ Nebyl si jist jestli dobře slyšel.

„Ano, potřebuji si něco zařídit. Vrátím se asi po obědě.“

„Dobrá, takže se uvidíme až večer. Mám dneska lektvary pro pokročilé. Sedmý ročník, příprava na bystrozorský kurz,“ povzdechl si a dal tím jasně najevo, co si o označení „pro pokročilé“ myslí.

„Fajn, hezký den, Severusi,“ řekla a oblékla si lehké bílé sako. Když kolem něj procházela, vtiskla mu do koutku úst polibek.

„Tobě taky,“ řekl užasle.

To už byla ale Hermiona ve svém londýnském bytě. Sama pro sebe se usmála.

Tou pusou ho asi zaskočila, protože takovéto něžnosti v jejich vztahu byly už dávno minulostí. Dnes ale nemohla jinak. Měla neskutečně dobrou náladu. V noci se jí zdálo, jak ji Severus vyndává zpod rukou knihu a líbá ji na čelo a rty. Když se ráno probudila a všimla si na nočním stolku zavřené knihy, uvědomila si, že to nebyl sen. Musel to udělat. Tedy při nejmenším jí musel vzít tu knihu.

Taky proto si vzala to volno. Chtěla si promluvit s Paulou Becketovou. Tím snem, ať už to bylo jakkoliv, jí došlo, že už nechce dál trpět stereotyp jejich manželství. A protože byly s Paulou dobré kamarádky, neviděla důvod se jí nesvěřit. Navíc byla Paula už šestnáct let vdaná za Tedda, takže i oni mohli mít nějakou „krizi“. Promluví s ní a třeba jí poradí, co dělat.

Severus se mezitím dostával z lehkého šoku. Nejdřív snídaně, a pak polibek na rozloučenou. Marně přemýšlel, co se s Hermionou mohlo stát. Musí sledovat její reakce, aby ji tak někdo uřkl! Tohle nebylo normální!

06.09.2009 23:21:17
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one