Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

4. Nové pracoviště a domácí úkol (flashback)

Druhý flashback
V doprovodném videu nehledejte hlubší význam. Je to jen další z písniček od Eltona Johna, které se mi líbí. Přesto však doufám, že některé z vás potěší a pustí si ji.





„Ráda bych mluvila s ředitelem Domplym,“ vyslovila Hermiona své přání sekretářce, která pečlivě strážila dveře kanceláře Hermionina nového nadřízeného.

„A kdo jste?“ vyštěkla na ni žena, jejíž obličej byl pečlivě skrytý pod tlustou vrstvou make-upu.

„Jsem doktorka Grangerová, mám tu ode dneška nastoupit jako oční chirurg.“

„Tak to si musíte počkat. Pan ředitel si nepřeje být do oběda rušen.“

Hermiona zběžně koukla na hodinky. Bylo necelých osm hodin.

„To tady podle vás mám čekat čtyři hodiny?“ zeptala se nevěřícně.

„Pro mě za mě,“ odfrkla si žena sedící za stolem a dál už Hermioně nevěnovala pozornost. Což byla její podstatná chyba.

„Hned teď,“ naklonila se k ní Hermiona a tlumeným hlasem, který nepřipouštěl námitky, pokračovala, „mě ohlásíte řediteli, nebo to poslední, co tady v této nemocnici uděláte, bude, že si sbalíte svoje věci.“

„Vy,“ namířila sekretářka na Hermionu prstem, „mi nebudete říkat, co udělám a co ne. Jednoduše si počkáte až bude mít pan ředitel čas.“

„Fajn, ohlašovat mě nemusíte, trefím sama,“ odsekla a namířila si to přímo ke dveřím do Domplyho kanceláře.

„Počkejte, to nemůžete!“ vyhrkla zděšená sekretářka.

„Takže mě ohlásíte?“ zeptala se Hermiona s nadzvednutým obočím.

Žena za stolem už raději nic neříkala a zmáčkla na přístroji po své pravé ruce příslušnou číselnou kombinaci.

„Pane ředit-“

„Melanie, kolikrát vám mám říkat, že si nepřeji být rušen. Jste ještě natvrdlejší než byla ta ženská před vámi. Co zas chcete?“

„Pane řediteli, je tady nějaká žena. Říká, že sem má dnes nastoupit a-“

A co už se nedozvěděla ani Hermiona ani ředitel, protože spojení bylo náhle přerušeno a jen o několik okamžiků později se otevřely dveře kanceláře ředitele a vyřítil se z nich vyšší muž ve středních letech se strništěm na tváři a dobráckým úsměvem.

„Hermiono, tak rád tě vidím,“ přivinul si mladou ženu do náruče a Hermiona měla co dělat, aby se nezačala dusit.

„Ahoj, Thomasi, promiň, že tě ruším, ale-“

„Hermiono, ty nikdy nerušíš. Jsi v mé kanceláři kdykoliv vítaná a ty to víš,“ mrknul na ni.

Sekretářka na scénu před sebou zírala s otevřenou pusou a zrovna se pokoušela vyhodnotit, jak moc je reálné, že by opravdu byla propuštěna.

„A vy,“ otočil se muž na svou podřízenou, „doufám, že jste doktorce Grangerové okamžitě vyhověla,“ upřel na ni pronikavý pohled.

„Pane, já-“

„Thomasi, všechno bylo v pořádku.“ usmála se Hermiona na svého známého.

„Dobře, takže půjdeme ke mně. Melanie uvařte nám kávu. Hermiono, prosím,“ pokynul jí do dveří své kanceláře a jakmile prošla, razantně za nimi zavřel.

„Hermiono, je mi jasné, že se to s Melanií neobešlo bez problémů. Omlouvám se ti za ní. Ale je trochu natvrdlá. To, co mi sem posílají z personálního, je rok od roku horší. Téhle se dokonce podařilo minulý týden polít kávou moji manželku. Nebudeš mi věřit, co jsem si doma vyslechl.“

Mladá lékařka se rozesmála. „Thomasi, budu. Ale stejně, opravdu tě nezdržuju?“

„Hermiono, ty nezdržuješ nikdy. Ani nevíš, jak jsem rád, že tě zase vidím. Jak je to dlouho, co jsme se viděli naposledy? Tři roky?“

„Pokud máš na mysli tu konferenci v Detroitu, tak to už jsou opravdu tři roky. Strašně to utíká. Jak jsi se vlastně měl celou tu dobu. Když nepočítám přání k Vánocům, narozeninám a oznámení o tom, že jsi povýšil, tak jsi se ani neozval.“

Jejich rozhovor přerušilo klepání na dveře.

„Dále,“ ozval se Thomas.

Do místnosti vešla Melanie a s vypětím všech sil se jí podařilo dobalancovat s tácem, na kterém byly postaveny dva šálky a cukřenka, až ke stolu.

„Budete si přát ještě něco, pane řediteli?“

„Já ne. Hermiono?“

„Ne, díky.“

„Dobře. Pak je to všechno. Snad jen... Přesuňte mi schůzku s Robinsonem na zítra.“

Melanie kývla na souhlas zavřela za sebou dveře.

„Takže, kde jsme to skončili? Už vím. Myslím, že si nemáme co vyčítat, protože jsme na tom na vlas stejně. S tím rozdílem, že ty jsi o povýšení nikdy moc nestála a co si pamatuju, několikrát ti to bylo nabízeno.“

„Já vím, ale vždyť víš, že já nestojím o vedoucí pozici. Neláká mě to.“

„Ano, pamatuji, když jsi mi to říkala. A proto jsem rád, že jsi vůbec přijala moji nabídku řídit naše oddělení oční chirurgie, i když jen dočasně. Ale vážně mě mrzí, že jsi to místo přijala jen na tak krátkou dobu. Nepřemluvím tě na dlouhodobější spolupráci?“

„Když jsem s tebou mluvila naposledy po telefonu, řekla jsem ti svoji situaci. Potřebuji jen na nějakou dobu zmizet z Londýna. Pak bych se ráda vrátila. Ale možné je všechno, třeba tu nakonec zůstanu. Ale nerada bych slibovala něco, co nemůžu splnit.“

„Já vím, rozhodně tě tu nebudu držet násilím. Jsem vážně rád, že tě tu budu mít alespoň na chvíli. Sehnat očního chirurga tvých kvalit je nadlidský úkol. Teď je tu jeden chlápek, který se k nám dostal z Londýna, ale je to Američan. Je možné, že bys ho mohla znát. Není mi sympatický, ale když byl ochotný přijmout na necelé tři měsíce to místo, tak jsem po něm hrábnul všema deseti. Ale teď už by se měl chystat k odchodu. Zítra snad odjíždí zpět za Velkou louži. Jo a má divnej nos. Dost křivej na to, abych si mohl myslet, že přes něj dostal. On se ale dušuje, že přežil těžkou autonehodu, dál jsem se v tom nešťoural.“

Hermiona už někde v půlce proslovu ředitele měla pocit, že to je snad zlý sen. Copak ji bude minulost stále pronásledovat? Nakonec se rozhodla potvrdit si své domněnky.

„Ještě mi řekni, že se jmenuje Willson,“ povzdychla si.

„Jo. Edward Willson. Ty ho znáš?“

„Měla jsem tu čest s ním dělat na jednom případu a-“

„A nechceš mi říct, že to dítě je jeho, že ne?“

„Thomasi, nestraš!“ zasmála se. „Není, ale mohlo být. Ale jedno ti říct můžu. Ten křivej nos má na svědomí otec mého dítěte.“

„Vážně? Tak to je mi už teď sympatickej. Doufám, že se s ním někdy uvidím.“

„O tom silně pochybuji. On už do mého života nepatří. To je ale dlouhá historie.“

„Já mám času dost, ale chápu, že o tom nechceš mluvit. Když už jsme u toho dítěte. Zařídil jsem snad všechno potřebné. Sjednal jsem ti schůzky s těmi nejlepšími lékaři v naší nemocnici a kdybys cokoliv potřebovala, budou se ti věnovat kdykoliv a jakkoliv. Zároveň jsem ti osobně vytvořil pracovní rozvrh. Kam jsem ho jenom... Tady je,“ podal Hermioně několik papírů.

Ta je jen zběžně prohlédla.

„Thomasi, kolik těch pracovních hodin dohromady mám? Pět a půl? Jsem těhotná, ne neschopná. Chci po tobě standardní pracovní dobu.“

„To ti nemůžu dovolit. Nevezmu si tebe ani toho drobka na svědomí.“

„Dobrá, ale jak jsem tak zběžně koukala do interních dokumentů, máte docela skluz v operacích, o běžném očním oddělení ani nemluvím...“ nechala zbytek věty vyznít do ztracena.

„Ty víš jak na mě,“ ušklíbl se muž. „Dobře, dostaneš standardní pracovní dobu, ale každý týden tě chci vidět na kontrole a osobně si tě ohlídám.“

„Vy jste tu ředitel, pane,“ zašklebila se protentokrát ona na něj.

„Ale hlavní manipulátor jsi tu ty,“ obvinil ji s úsměvem na rtech.

„Nechám tě při tom, ale teď už bys mi mohl ukázat, kde vlastně budu pracovat. Ráda bych si to dnes všechno zorganizovala, pročetla případy, které na mě čekají a zítra už bych mohla operovat. Těch lidí čeká na různé zákroky opravdu hodně a ráda bych to do porodu stihla,“ usmála se.

„Bude mi ctí seznámit tě s pracovištěm a tvými kolegy.“

„Ale Thomasi, můžu tě o něco poprosit? Opravdu ráda bych se vyhnula případnému setkání s Willsonem.“

„To je maličkost. On už by sem dnes neměl ani přijít, takže se domnívám, že vaše setkání je téměř nemožné.“

„Dobře, díky. Půjdeme?“

O několik hodin později už měla Hermiona představu o všech důležitých místnostech, včetně sálů, kanceláří a ordinací. S Thomasovou pomocí se seznámila i se svými podřízenými a jak tak mohla soudit, většinou se jednalo o příjemné lidi a bylo vidět, že na jejích oddělení vládne přátelská atmosféra.

Když už měla oddělení zmapované s Thomasem se rozloučila a vydala se do své kanceláře. Jako první věc si na svůj psací stůl naložila pořádnou hromadu spisů a karet pacientů. Jakmile ale letmo nakoukla do každé z nich, zjistila, že to jsou karty běžných pacientů. Usoudila tedy, že karty pacientů čekajících na nějaký zákrok budou jinde. Nechtěla zmateně hledat dokumenty ve své kanceláři, proto se rozhodla, že bude lepší se jít zeptat někoho povolanějšího.

Jen co vyšla na chodbu, narazila na mladíka, kterého jí Thomas představoval mezi prvními.

„Pan Bentner, že ano?“ oslovila ho váhavě.

„Á, doktorka Grangerová. Klidně mi říkejte Dicku. Můžu vám s něčím pomoct?“

„Vlastně ano, Dicku. Sháním karty pacientů, které čeká nějaký zákrok.“

„Tak to musíte támhle k sestřičkám,“ ukázal na půlkruhový pult za nímž se vcelku svižně otáčely dvě sestry. Za nimi, přímo u zdi pak byly regály, které očividně obsahovaly potřebné složky.

„Všechny dokumenty k plánovaným operacím najdete tam. Pro doktory je to jednodušší, nemusí zbrkle běhat po nemocnici a hledat u svých kolegů. Takhle je všechno na jednom místě,“ vysvětloval ochotně dál.

„Díky, Dicku, pomohl jste mi.“ Hermiona věnovala mladíkovi vděčný úsměv a rozešla se ke zmíněnému půlkruhu.

„Dobrý den, mohla bych vás poprosit o složky všech pacientů, kteří mají v příštích deseti dnech naplánovanou jakoukoliv operaci či zákrok očí?“ požádala sestřičku.

„Jistě paní doktorko, počkáte si na to, nebo vám to mám přinést?“

„Počkám si, děkuji.“

Během několika minut se pult začal plnit dokumenty, o které Hermiona žádala. Aby si zkrátila dlouhou chvíli, přesunula se s jedním kousek stranou a začetla se do něj. Byla do něj tak zabraná, že přeslechla své jméno pronesené za svými zády. Až ruka na jejím rameni ji vytrhla ze zamyšlení. Prudce se otočila a hleděla do očí Edwarda Willsona.

„Ale ale, naše doktorka. Copak tě ten vyléčenej mrzák nechal? To se dalo čekat. Vzal si, co jsi nabízela a odkopl tě.“

„Edwarde, doufala jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ řekla upřímně a snažila se zachovat kamennou tvář, přestože se nevyhnula prozkoumání jeho tváře. A musela uznat, že Thomas měl pravdu a Severus vykonal dobrou práci. Edwardův nos naprosto kazil vizáž chlapíka z módního časopisu.

„Nehraj si na ledovou královnu. Ještě pořád se mnou můžeš odletět. Zítra mi odlítá letadlo do New Yorku. Co ti to udělá? Když ti nedělalo problémy přestěhovat se do Plymouthu, tak ti nebudou dělat problém ani Státy.“

„Edwarde, já se domnívala, že jsi pochopil, že nemám zájem. Ty chceš kariéru, já rodinu a děti. Ani jeden nemůžeme tomu druhému nabídnout to, co po nás chce.“

„Můžeme být skvělej tým. A když tolik trváš na těch dětech, tak bych jedno skousnul.

„Nedělej si starosti. Už jsem se zařídila.“

„Cože? Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám. Na povídačky a sliby ohledně potomka už ti nenaletím, protože jsem těhotná.“

Edward zůstal na Hermionu zírat s otevřenou pusou a vypadal jako někdo, kdo nepochopil pointu hodně špatného vtipu.

„To jakože... čekáš dítě?“

„Jo, podle ultrazvuku by to mělo být dítě, ne potomek vetřelce.“

„A co s tím budeš dělat,“ ptal se Edward inteligentně dál.

„Krmit, přebalovat a ostatní věci, které, jak předpokládám, dělali rodiče i s tebou.“

„Ty si to necháš?“

„A cos čekal? Že ti padnu k nohám a to dám do útulku pro kočky?“

„Překvapuješ mě,“ vypadlo z něj po několika vteřinám nevěřícné zírání. „Změnila jsi se.“

„Edwarde, nezměnila. Jsem pořád stejná. A ty jsi pořád stejný idiot, jenom já si toho všimla pozdě. A teď, když mě omluvíš,“ zbytek věty nebylo nutné doříct.

Spěšně se otočila a sebrala dokumenty, které jí sestřička nashromáždila. Poděkovala jí a raději ani nechtěla domýšlet, co té ženě právě běží hlavou, protože z jejího výrazu pochopila, že celý rozhovor slyšela.

Edwarda už si ani nevšimla a zavřela za sebou dveře své kanceláře.

*****     *****     *****

„Dále,“ ozval se Tedd a čekal až vejde klepající osoba. Ani zdaleka nebyl překvapen, že je to opět Severus. Byly to už dva měsíce zpátky, kdy Hermiona odjela a on za ním chodil téměř pravidelně se ptát, jestli se náhodou neozvala.

„Tedde,“ pokynul Severus lékaři a bez dovolení se posadil do křesla naproti psacímu stolu.

„Ahoj, Severusi. Hermiona se pořád neozvala, jestli jsi přišel kvůli tomu.“

„Ani zmínka?“

„Ne. Pokud bych měl vyjádřit svůj názor, tak se Herm ozve až ten drobek bude na světě.“

„To je nejdřív za pět měsíců,“ podotkl Severus.

„Vím, ale stejně nám nic jiného nezbývá. Jen čekat.“

„Dobře, stavím se zase až budu mít cestu kolem,“ prohodil Severus bez známky zájmu a zmizel.

Tedd se zamyšleně koukal na zavřené dveře. Ten muž ho fascinoval. Chodil s železnou pravidelností vždycky v pátek před pátou, ale pravidelně se vymlouval na to, že „šel kolem“. Tedd mu to přestal věřit v momentě, kdy se ho o této skutečnosti snažil přemluvit potřetí. Nechápal, proč to dělá, ale pochopil, že je Severus komplikovaná osoba, která se za své city poněkud stydí.

Severus mezitím vyšel před nemocnici. Přestože se únor chýlil ke konci, studený vítr se mu dostal až pod zvednutý límec kabátu a nebylo to nic příjemného. Skoro mu to připomnělo události jen několik týdnů staré, kdy doslova lítal po londýnských zlatnictvích a hledal vhodný prsten. Připadal si jak poblázněný puberťák, ale bylo mu to jedno. Jediné, na čem mu záleželo, bylo to, aby nepromarnil třeba naprosto poslední šanci, která se, jak doufal, někdy přece jen naskytne.

Jako dnes před sebou viděl scénu z prvního zlatnictví.

„Chtěl bych prsten,“ pronesl zcela logicky a podíval se na prodavače.

„Dámský, pánský, dětský, snubní, zásnubní, k výročí, s brilianty, s perlami, s diamanty, bílé zlato, žluté zlato, platina, nebo snad kombinace,“ snažil se zatím ještě ochotně prodavač. V zákazníkovi před sebou tušil bohaté kupce. Nasvědčoval tomu luxusní kabát, kožené rukavice a celkově zámožný vzhled.

Severus se zatvářil trochu nechápavě. Snubní? Zásnubní? K výročí? Merline, jakej je mezi tím rozdíl, vždyť ty prsteny vypadají všechny stejně!

„Domnívám se, že by bylo nejlepší, pokud bych si mohl vybrat,“ odpověděl, dle svého mínění, opět logicky.

„To je samozřejmé, pane, ale na to, abych vám mohl vytáhnout příslušnou kazetu, potřebuji znát vaše požadavky na onen šperk.“

„Ale já bych si rád vybral sám, nechci, abyste mi pod nos strkal nějakou kazetu!“ odpověděl Severus už poněkud zostra.

V tu chvíli si prodavač pomyslel něco o tom, že by mu tu kazetu radši strčil úplně jinam.

„Pane, pokud mi neřeknete základní požadavek, tak vám nemůžu vyhovět. Prsteny na kazetách jsou řazeny podle typu kamene a podle materiálu, nemohu vám tedy vystavit všechny kazety,“ mluvil na Severuse hlasem, jakým vysvětluje matka dítěti, že tohle se necucá.

Severus ztrácel trpělivost. Pochopil, že koupit jeden pitomej prsten nebude zase taková hračka jak se domníval. Než by stačil napáchat nějaké škody na těle prodavače a následně na jeho paměti, usoudil, že lepší bude vyklidit pole.

Bez dalších řečí se otočil a jakmile to bylo možné, přemístil se do Bradavic.

A za domácí úkol si dal zjistit toho co nejvíc o prstenech.

01.09.2009 18:36:59
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one