Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

18. Jak znásobit frustraci Severuse Snapea

Slovo úvodem? Snad jen, že si tuhle kapitolu vzala do parády elu (za což jí děkuji) a já po jejím navrácení vcelku pochybovala o zveřejnění. Tolik červeného textu jsem pohromadě ještě neviděla. Některé její připomínky jsem ignorovala. A proč? Protože moje psaní lepší už to prostě nebude =))

PS: V dohledné době další kapitolu spíše nečekejte.

wixie


„Ahoj, Sel, něco bych od tebe potřebovala,“ vyhrkla Hermiona na svou dceru ve chvíli, kdy ji toho dne zahlédla na chodbě.

„Čau, mami, jsem jedno velký ucho,“ smála se Selie na svou matku.

„Ty začínáš zítra v devět dvouhodinovkou lektvarů, viď?“ vyzvídala Hermiona.

„Jasně. A možná tomu nebudeš věřit, ale učí je táta,“ ušklíbla se dívka.

„Selie, nebuď ironická, příliš mi tím připomínáš svého otce. I když do něj máš ještě hodně daleko. A teď k věci: Otec se zítra na hodinu nedostaví. Respektive dostaví, jen řekněme, že možná až o několik desítek minut později.“

„Počkej, mami. Jak to můžeš vědět? Táta na minulé hodině nic neříkal a navíc máme psát tu velkou písemku. Nechápu proč, ale táta ji přesunul o měsíc dopředu. Měli jsme ji psát až těsně před Vánoci a je z toho půlka listopadu. A já musím dostat víc než 97 bodů a-“

„Sel, uklidni se. Tu písemku určitě psát budete, jen ne zítra.“

„Ale jak to můžeš vědět? Táta ti něco říkal?“

„Neříkal, ale vím to. A navíc: neříkej mi, že ti to tak vadí. Jak tě znám, určitě ses ještě pořádně nenaučila. Nechápu, že si vždycky všechno necháš na poslední chvíli. Docela by mě zajímalo, po kom si ten nešvar zdědila. Po mě určitě ne. A že by byl takový Severus, když byl mladý… O tom taky pochybuji,“ zamyslela se Hermiona.

„Mami, zadrž, prosím tě. Já se to naučím. Skloubením tvé a tátovy genetické výbavy vznikl člověk s naprosto dokonalými paměťovými schopnostmi. Tím člověkem myslím sebe, že ano? Jsem tak dokonalá, že mi bude stačit pár hodin, abych dohnala, co jsem se do teď naučit nestihla,“ mávla rukou Selie. „Takže se neboj, stíhám to, i kdyby písemka byla zítra. Ale pořád jsi mi neřekla, jak to chceš udělat? Zabavíš tátovi pergameny?“

„Selie, jsi velmi naivní, když si myslíš, že by tvého otce zastavila absence pergamenů. Ne, ne, budu na to muset použít účinnější zbraně.“

„A to? A proč to vlastně děláš? Mami, nebuď tak tajnůstkářská,“ žadonila Selie.

„Nebuď zvědavá, zlatíčko,“ mrkla na ni Hermiona šibalsky. „A radši mi slib, že se pořádně naučíš na tu písemku,“ pozvedla v němé otázce obočí. Nejen že by nás tvůj neúspěch moc mrzel, ale nemohla bys ani k Davidovi. A to přeci nechceš, viď? Tak se pořádně snaž. Určitě to zvládneš. Ale abys neřekla, že ti nic nepovím, tak věř, že to má něco společného s naším rozhovorem na začátku školního roku.“

„Ha! Já to tušila! Je to ta „naše“ věc, viď? Že jo, že mám pravdu?“

„Tak to prrr, mladá dámo, nic jsi netušila, nic netušíš, a o ničem nevíš, jasné?“ podívala se Hermiona přísně na svou dceru.

„Jasně!“ pokývala Selie souhlasně. Mlčím jako hrob. Ale je to skvělý. Budu mít brášku nebo ségru,“ radovala se Selie.

„Selie!,“ zhrozila se Hermiona. „Jak jsi na to přišla?“ ptala se trochu zděšeně. „Nic takového jsem ani omylem nenaznačila!“

„Ale říkala‘s, že to má něco společného s naším rozhovorem. A my jsme se přece bavily o-“

„Bavily jsme se o tom, že se pokusím zaměstnat tvého otce, abyste s Davidem měli víc příležitostí. To, že jsi navrhla zabavit otce mým těhotenstvím je věc jiná. Ale rozhodně ji nemám v úmyslu. Jen si se Severusem musíme něco vyříkat,“ dodala Hermiona spíš pro sebe.

Selie pochopila, že ze své matky víc nedostane a navíc, že to je očividně jen mezi rodiči a ona by se do toho neměla příliš plést.

„Fajn, takže táta se zítra zpozdí. A po mě se žádá co?“

„Tebe bych ráda poprosila, abys udržela klid před učebnou. Věřím ti, že to zvládneš bez problémů.“

Selie se rozzářila.

„No jasně! Že váháš. Budeme jako beránci. Hlavně aby na nás byl jako beránek i táta, až mu dojde, že jsme prošvihli písemku.“

Hermioně se zablesklo uličnicky v očích, což Selie nemohla zpozorovat.

„Tak v tomhle věř zase ty mě, ano?“ mrkla na svou dceru povzbudivě.

„Když to říkáš ty,“ zasmála se Selie.

„Takže jsme domluvené. Měj se a pozdravuj Davida,“ zavolala ještě Hermiona na svou dceru a otočila se k odchodu.

Byl nejvyšší čas naplánovat svádění svého manžela.

Zatímco Hermiona mířila do jejich komnat s úmyslem promyslet všechno na zítřek, mířil její muž na hodinu.

Už třetí den byl poněkud frustrovaný z nekonečné sexuální abstinence, které byl už nějakou dobu vystavován, studenti ho štvali snad ještě víc než kdykoliv před tím a do toho měl ještě dokončit přípravu velké ročníkové písemky.

Mračil se jako obvykle na celý svět a lidé v jeho okolí vycítili, že bude velmi dobré vyhýbat se mu s větší obezřetností než kdy jindy.

„Na co ještě čekáte?“ zeptal se ostře, když dorazil před třídu. „Zapadněte dovnitř,“ štěkl ještě.

Skupinka šesťáků se začala hrnout do otevřených dveří, ale v očích některých se zračilo čiré zoufalství. Severus se zrovna chystal projít dveřmi za nimi, ale vyrušil ho zvuk běhu.

„Slečna Snapeová,“ zamračil se na svou dceru. „Pět bodů dolů za pozdní příchod,“ oznámil jí suše.

„Promiň, mluvila jsem s mamkou,“ usmála se omluvně a proklouzla kolem něj do třídy.

„Strana 394. Přečtěte si návod, uvařte lektvar a doneste mi vzorek. Vyvarujte se roztavených kotlíků, o výbuchu ani nemluvím. Pokud se něco takového přihodí, viník bude hodně,“ zlověstně se rozhlédl po třídě, „zdůrazňuji hodně, litovat. Dejte se do práce.“

Třídou to zašumělo. Několik odvážnějších stočilo svůj zrak k Selii. Ta jen bezradně pokrčila rameny, neměla nejmenší tušení, co přelétlo jejímu otci přes nos.

Severus se posadil za katedru a začal zběsile přeškrtávat obsah esejí, které mu studenti odevzdali na začátku hodiny jako domácí úkoly. Žáci poslušně a skoro nehlučně studovali návod na přípravu zadaného lektvaru a jen občas se ozvalo tiché povzdechnutí nad jeho náročností. Nikdo se však neodvážil jakkoliv to komentovat. Strach jim to nedovolil.

Mezi prvními se pro přísady již tradičně odebrala Selie. Lektvary jí po praktické stránce šly. Ještě aby ne, když ji k tomu otec vychovával od útlého věku. Hned po ní se pak zvedl David Evans. Což samo o sobě bylo docela podezřelé, protože tenhle mladík měl v lektvarech mezery velké jako pozemky Bradavic.

Severus ho koutkem oka zpozoroval a nastražil uši. Tohle nevěstilo nic dobrého.

„Už jsem ti dnes řekl, že ti to moc sluší?“ zeptal se tiše Selie, když se k ní dostal u police s přísadami.

Selie se trošku začervenala.

Vypadá to, že David už se malinko otrkal, ale že si troufl zrovna v tuhle chvíli, bylo o život. A nejen o ten jeho.

„Jo, ale-“ nedořekla, byla přerušena zahřměním svého otce.

„Ale já nevidím důvod, abyste podobné informace ventiloval zrovna v hodině lektvarů a už vůbec ne, abyste je směřoval k mé dceři. Dvacet bodů dolů, a jestli váš lektvar nebude mít minimálně přijatelnou barvu, bude to dalších padesát. Nemáte se v hodině co vybavovat,“ dokončil Severus a ošklivě se zamračil nejen na Davida, ale i na Selii.

Třídou to zašumělo. Stávalo se jen málokdy, že by Snape přímo označil Selii za svou dcera a když se tak stalo, všem bylo jasné, že se musí mít na pozoru.

David začal zběsile kývat, v rychlosti nabral potřebné přísady a už o něm nebylo slyšet. Za to Selie jen zavrtěla hlavou.

Nikdy nepochopí, jak to její otec dělá. Někdy měla vážně podezření, že při svých proslulých proslovech vůbec nedýchá.

Naprosto v klidu a bez emocí (čímž svého otce dováděla k šílenství) si nabrala co potřebovala a ještě klidněji se usadila na své místo v jedné ze zadních lavic vedle Davida.

Severusovi se to moc nelíbilo, ale zároveň musel uznat, že mu tím ubylo starostí. Věděl, že jeho dcera to nebezpečné nebelvírské individuum ohlídá a on se tak nebude muset potýkat s jedním roztaveným kotlíkem navíc, což bylo při běžné frekvenci minimálně čtyři kotlíky za hodinu docela užitečné. Proto i víceméně přehlížel napovídání a rady, které Selie Evansovi dávala. Mělo to své výhody, a ač by to nepřiznal, neslo to i plody. Kotlíky mu nebouchaly, už více než rok jeho lektvarové postupy neposlaly nikoho na ošetřovnu a on měl klid od hloupých otázek. Bohužel jen ze strany Evanse.

Severus ještě jednou počastoval celou třídu zamračeným pohledem a vrátil se k opravování. Překvapivě měl až do konce hodiny klid. Bez zbytečných řečí mu všichni přinesli více či méně vyhovující vzorky a on byl spokojený. I když pravda, více spokojenější by byl, kdyby těch více vyhovujících bylo více než jeden. Ten jeho dcery.

Počkal, až všichni odejdou a i on se začal chystat k odchodu.

Selii i jejím spolužákům už se podivné chování jejich profesora vypařilo z hlavy a s hlasitým hovorem mířili na oběd do Velké síně.

„Selie, neříkal ti náhodou otec, co bude v té zítřejší písemce?“ ptal se jeden z nebelvírských.

„Olivere, jako bys neznal mého otce. To, že jsem jeho dcera, neznamená, že mi vyzvoní zadání testu. Víš, že oproti ostatním nemám žádná privilegia.“

„Což je dost k vzteku,“ povzdechl si chlapec.

„Proč, prosím tě? Vždyť byste mě sežrali, kdybych u něj měla protekci,“ smála se dívka.

„To máš asi pravdu, ale jen kdybys nám nenosila informace,“ šklebil se Oliver.

„Co nadělám. Protekce není, takže nejsou ani informace. A navíc, tobě jen prospěje, když se budeš učit,“ zakončila Selie a obrátila se na chlapce jdoucího po jejím druhém boku.

„Davide, to bylo od tebe strašně pěkný,“ ocenila dodatečně jeho odvahu projevit se zrovna v hodině lektvarů před jejím otcem.

„Ale přiznám se, měl jsem z tvýho táty docela nahnáno,“ připustil mladík.

„To neměj, on jen svolává hromy a blesky, ale není zlý.“

„Docela ti to i věřím, ale pro nás ostatní, kteří ho jinak než jako věčně zamračenýho a naštvanýho profesora neznají, je to trochu jako science fiction.“

„No tak,“ napomenula dívka nebelvírského chlapce. Přesto se neubránila smíchu.

Však ho určitě někdy poznáš blíž. Co kdybych se domluvila s mamkou a přišel jsi k nám někdy na večeři?“

„Selie, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Raději bych se od tvého otce držel co nejdál,“ bránil se David.

„Jak myslíš. Nutit tě nebudu.“

„A co myslíš, Sel, zvládneš ten test napsat? Vážně bych rád, abys mohla k nám na Vánoce.“

„To já taky, ale čert ví,“ vzdychla dívka. „U taťky je strašně těžký vůbec odhadovat co by tam mohl dát, ale každopádně se pokusím. Ale však víš, je to skoro nemožné to napsat.“

„Mě osobně přijde chtít po tobě 97 bodů krutý. To se nikdy nikomu nemohlo povést.“

„Vím o jednom člověku, kdo to napsal na 96,“ zašklebila se Selie.

„A to byl tvůj táta!“

„Neblázni! Ten kdyby tě teď slyšel, tak se urazí. On to psal u Křiklana a napsal to na stovku. Na 96 to napsala moje mamka.“

„No vidíš, tak to máš nejlepší dispozice k tomu, na těch 97 to napsat. Věřím ti,“ zašeptal jí David důvěrně do ucha a vtiskl jí pusu na tvář.“

„Díky za dův-“

„Slečna Snapeová. Jsem rád, že vás vidím, mohl bych s vámi mluvit?“ uslyšela za sebou hlas nového profesora a nestihla tak dokončit větu.

Ona i David hleděli do usměvavé tváře Draca Malfoye.

„No, tak já na tebe počkám ve Velký síni. Zatím ahoj,“ rozloučil se s ní David, a ačkoliv se mu dvakrát nechtělo nechávat svou kamarádku, která by za nedlouho mohla být přítelkyní, ve společnosti toho hezouna, pomalu se začal šourat pryč.

„Co potřebujete, pane profesore?“ ptala se bez většího zájmu Selie.

„Nic zásadního, jen jsem se chtěl zeptat, jak se daří Hermioně. Chci říct, vaší matce.“

„Já vím, jak se jmenuje moje mamka. A má se dobře. Proč se ptáte?“

„Řekněme, že jsem ji chtěl někam pozvat,“ připustil Draco s širokým úsměvem.

„Což o to, pane profesore, to klidně můžete, ale nejsem si zcela jistá, zda by se to líbilo i mému otci.“

„Tak mladá a už tak drzá,“ prohodil muž naproti ní, „ale není divu, jste vskutku dcerou vašich rodičů.“

„Potřeboval jste ještě něco, profesore?“ zeptala se Selie trochu rozladěně.

To poslední, co chtěla řešit, byl profesor Malfoy prahnoucí po její matce.

„Ani ne. Jen mě tak napadlo…“ schválně nedokončil a jakoby mimochodem se opřel levou rukou o zeď v úrovni jejího obličeje, čímž jí zablokoval jednu únikovou cestu.

„… co kdybychom...“ palcem druhé ruky přejel po tváři šokované Selie, která jen nevěřícně sledovala počínání svého profesora a nedostávalo se jí slov. Bylo to všechno skutečné? Nebo to byl jen hodně hloupý sen?

„...někam zašli?“ dokončil a palcem klouzal až na její krk.

Už-už se nadechovala k odpovědi či dokonce k obrannému manévru v podobě pořádného kopance, ale Draco ji opět překvapil. Sklonil se k ní ještě níž, téměř se otřel o její rty svými, které nakonec stočil k jejímu uchu a tiše řekl:

„Jen my dva...“

Teď už se ale opravdu začínal přibližovat k jejím rtům a nijak nevěnoval pozornost jejím doširoka otevřeným očím plným nefalšovaného strachu. Selie nebyla schopna se pohnout.

Z hlubokého transu ji vytrhl až hřmotný výkřik.

„Odstup od ní, ty parchante!“

„Tati!“ vykřikla v tu chvíli Selie a okamžitě se vrhla do náruče svého rozezleného otce.

Severus ji nechal schoulit se mu na prsou a jednou rukou ji objal kolem ramen, aby si ji mohl ještě víc přitisknout k sobě. Druhou, s hůlkou v ruce, nemilosrdně namířil na Malfoye.

„Severusi, neblázni. Jen jsme si povídali.“

„Povídali? Tak, že u toho byl nutný i fyzický kontakt? Tak, že se ti podařilo naprosto a zcela očividně vyděsit moji dceru? Ty zatracený hovado, cos jí udělal?!“ zvýšil Severus opětovně hlas a protože během svého řečnění postupoval stále blíže ke kolegovi, mohl mu teď již pohodlně přitlačit hůlku pod krkem.

„Nic. Severusi, uklidni se. Jen jsem si říkal, že-“

„Ty si nemáš co říkat, je jí šestnáct! A já rozhodně nestojím o to, aby někdo jako ty manipuloval s city mojí dcery. Ještě jednou se jí dotkneš byť jen chlípným pohledem a přísahám, že se ti stane něco moc ošklivého. Rozumíš?“ zasyčel mu do tváře a hůlkou ještě víc přitlačil na jeho krk.

„Jasně, jen už dej tu hůlku dolů,“ vyhrkl prosebně Malfoy.

„Vypadni,“ vyprskl ještě Severus.

Draco na nic nečekal a vzal nohy na ramena. Severus se sklonil ke své dceři.

„Můžeš mi říct, jak se věčně obletovaná holka jako ty dostane do společnosti toho zmetka, aniž by u toho byl někdo jiný?“ zavrčel stále ještě rozezleně.

„Tati, nezlob se, prosím. Já jsem šla s Davidem a ostatními, ale pak nás zastavil on, že chce se mnou mluvit. Ptal se na mamku, a pak začal... no, začal... s tím...“

„Neublížil ti?“ ptal se Severus starostlivě.

„Ne. Já chtěla utéct, ale prostě to nešlo,“ upřela na něj pohled stále plný obav a strachu z jeho zloby.

„Nezlobím se. Alespoň ne na tebe,“ ujistil ji, když viděl, že má obavy z jeho chování. „Kde je pan Evans?“ změnil zdánlivě nepochopitelně téma.

„Ve Velké síni? Proč? Tati, on za to nemůže!“ bránila Selie kamaráda.

„Neříkám, že za to může, potřebuji s ním mluvit. Pojď se mnou!“

Aniž by čekal na její reakci, chytl ji jemně, aby jí neublížil, za paži a vydal se najít Davida. Nutno podotknout, že ten, když spatřil rozzlobeného profesora, vedoucího svou dceru a neomylně mířícího k němu, měl poměrně nahnáno.

„Pane Evansi,“ oslovil ho Severus.

„A- ano, pane?“ zakoktal se mladík.

Severus nechtěl před ostatními dělat divadlo. Přestože byl v Síni jen šestý ročník Nebelvíru a Zmijozelu, všichni měli nastražené uši. Proto se mírně sklonil k mladíkovi a tlumeným hlasem promluvil.

„Ode dneška nespustíte moji dceru z očí, je vám to jasné? Ona vám to jistě všechno vysvětlí. Buďte tak laskav a nezklamte mě, Davide.“

Na to se na něj upřely dva páry překvapených očí. David ty svoje doslova vytřeštil. Ještě se totiž nestalo, aby hlava Zmijozelu oslovila někoho křestním jménem. Chlapec jen nasucho polkl.

„Ano, pane.“

„Výborně. Selie, kdyby se cokoliv stalo, okamžitě přijď za mnou, nebo za matkou, je to jasné?“

„Ano, tati,“ šeptla ona a oba pak už jen sledovali vzdalující se černý plášť.

„Tak povídej,“ vyzval ještě trochu otřesený David neméně překvapenou Selii. Ta se nenechala dlouho vybízet a bez váhání si k němu přisedla, aby mu mohla říct, co se vlastně stalo.

Severusovi tahle událost na jeho psychickém stavu nepřidala. Tvářil se snad ještě hůř než kdy jindy a metal blesky všude okolo sebe. A protože školní tam-tamy fungovaly opravdu bleskově, vyhýbali se mu nejen žáci, ale i kolegové s Filchem v čele.

Do svých komnat se toho dne dostal vcelku pozdě. Hermiona už ležela v posteli a nedělala si žádné starosti. Selie jí během dne zaskočila seznámit s novinkami, které se staly, a ona tak trochu čekala, že Severus přijde později.

Většinou si v takovýchto případech odskočil buď do Londýna, nebo do Dartmooru, aby se tam trochu odreagoval, prohlédl usedlost, prošel se po okolí a zase se vrátil domů. Její předpoklad se potvrdil, když zaslechla hučení plamenů. Vstala a šla ho přivítat.

„Ahoj, Severusi. Jsi v pořádku?“ ptala se starostlivě.

„Ahoj. Ano, jen-“

„Vím o tom,“ řekla tiše a přerušila ho přiložením prstu na jeho rty.

„Měl jsem chuť ho zabít,“ přiznal po chvíli a přitáhl si ženu do náruče.

Potřeboval cítit blízkost člověka, který mu rozuměl. Hermiona se slabě usmála a objala ho kolem krku. Stáli tam možná několik vteřin, nebo možná celou minutu. To vzácné ticho a vnitřní klid přerušila Hermiona.

„Pojď si lehnout,“ vyzvala ho.

„Půjdu se osprchovat a přijdu,“ přislíbil.

Toho dne usínali po dlouhé době stuleni k sobě ve vzájemném objetí plném pochopení.

02.02.2010 20:10:44
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one