Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

12. Netopýr k zulíbání (flashback)

Po vééélmi dlouhé době nová kapitola.
Původně jsem měla v úmyslu přidat ji ve středu, ale protože mezi ní a následují bude nejspíše opět nějaká ta pauza, radě ji přidávám hned.

Varování:
Kapitola je psaná na rychlo. Nic převratného se v ní neděje. Postavy jsou extrémně OOC.
Pokud vás ani tyto informace neodradily, přeji příjemné čtení.

PS: Ráda bych, abyste se v komentářích vyjádřili k tématu flashbacků. Zda vás ještě baví, nebo jestli s nimi mám skončit. Popřípadě co byste si rádi přečetli z minulosti hlavního páru apod.

Děkuji


Celý následující týden byl pro Severuse více než hektický.

Když neučil, praktikoval pošetilé mávání hůlkou, aby připravil komnaty na příchod své budoucí ženy a dítěte. Ve Velké síni se objevoval minimálně a přestože se ho Minerva pokoušela sehnat, aby zjistila další detaily z jeho soukromého života, neměla nejmenší šanci, pokud ho nechtěla vyrušovat přímo v hodině.

Ve chvílích, kdy ani neučil a neběhal zrovna po Příčné, aby sehnal to a to, snažil se trávit co nejvíce času s Hermionou a Selií.

První tří dny tam dokonce strávil i noc, aby jim byl nablízku co možná nejvíce a mohl Hermioně kdykoliv s čímkoliv pomoci. Kamenem úrazu se však staly Seliiny stravovací návyky, které byly uzpůsobeny i na noční krmení. Severus toho tedy příliš nenaspal a třetí den ráno to na něm bylo i vidět.

Ve chvíli, kdy Hermiona spatřila tmavé kruhy pod jeho očima a pohled zastřený únavou, kategoricky mu zakázala trávit s nimi noci v Londýně. Důrazně mu vysvětlila, že si toho užije do sytosti, a ať je rád, když se může ještě následujících několik dní vyspat v klidu.

Severus jí zpočátku odporoval, ale jakmile pak pohlédl do zrcadla, musel uznat, že na tom něco bude. Ostatně ještě několik málo dní a bude je mít už napořád u sebe.

A že těch několik dní uteklo přímo vražedným tempem si uvědomil v okamžiku, kdy Hermioně se Selií v náručí otevíral dveře do teď již jejich společných komnat.

„Prosím,“ řekl a přidržel Hermioně dveře, aby mohla pohodlně vejít.

Raději totiž zvolil přemístění, i když u Selie hrozila nevolnost. S Hermionou se ale domluvili, že krb by nebyl nejlepší řešení a když se malé dá najíst až v Bradavicích, nemusel by se jí obrátit žaludek naruby. Kupodivu to i fungovalo.

„Víš to, že jsem v tvých komnatách vlastně nikdy nebyla?“ uvažovala Hermiona nahlas.

„Ano, ale teď už to jsou naše komnaty a ty se tu, prosím, chovej jako doma.“

Hermiona mu věnovala milý úsměv a rozhlédla se po velkém obývacím pokoji.

„Tak nás tu proveď,“ požádala ho, protože nechtěla tápat.

Severus ji nejprve zavedl do dětského pokoje. Místnost to byla poměrně velká, Hermiona by řekla, že pro malé dítě až příliš, ale neviděla v tom problém. Už proto, že pokoj byl i přes svou velikost velmi prakticky uspořádaný a zařízený.

Převládaly v něm prozatím hračky, ale našel se tu i praktický stůl, který v budoucnu jistě bude třeba, několik skříní a poliček a zejména knihovna, která zabírala celou jednu stěnu pokoje a ačkoliv to bylo k neuvěření, byla již teď téměř plná.

Jak mohla Hermiona zaznamenat z rychlého prozkoumání titulů, jednalo se převážně o mudlovskou literaturu. Větší část zabíraly dětské knihy, ale našly se i encyklopedie, romány a jiná beletrie.

Hermiona se na Severuse překvapeně podívala.

„Myslím si, že tohle je dobrý začátek. Nechtěl jsem do její knihovny cpát kouzelnické knihy, natožpak nějaké poučné knihy, nedejbože učebnice. Nejen, že je na to ještě malá a nám by se jí před spaním asi nechtělo číst návody jednotlivých lektvarů, ale tyto knihy nejdeš ty i později ona, až o to projeví zájem, v knihovně, nebo pak v knihovně v obývacím pokoji, popřípadě v mé laboratoři. Tobě i jí jsou kdykoliv k dispozici.“

„Číst před spaním?“ podivovala se dál Hermiona. „Nečekala bych, že by jsi se snad někdy chtěl zhostit uspávání Sel.“

„Nevím, čemu se podivuješ. Číst jsem ještě nezapomněl a nakonec to může být docela příjemné vytržení z té děsivé rutiny jako je opravování a vztekání se nad pracemi těch tupých budižkničemů.“



„To je od tebe hezké,“ neudržela Hermiona pochvalu za zuby a musela mu to říci. Neskutečně ji jeho slova překvapila.

„Dobrá, dobrá. Nech těch pochvalných řečí na mou adresu a pokračuj vedle do místnosti. To je ložnice. A přes zeď je moje laboratoř. Všechno ti je samozřejmě kdykoliv k dispozici, ale domníval jsem se, že by nemuselo být od věci, abychom měli každý své pracovní místo v obývacím pokoji. Je dostatečně velký a dva stoly se tam perfektně vejdou. Pokud bys ale chtěla využívat laboratoř, bránit ti nebudu, ale buď, prosím tě, opatrná.“

„Severusi, myslím, že laboratoř teď opravdu potřebovat nebudu. A co se týče pracovního místa, děkuji, že jsi s tím počítal, ale nemyslím si, že bych ho v následujících dnech nějak zvlášť využila. Stejně budu trávit převážnou část s malou. Ale je milé, že jsi na to myslel. Do budoucna se jistě bude hodit.“

„Přestaň mi děkovat, buď tak laskavá. Připadám si, jako bych snad dělal něco výjimečného.“

„Už mlčím, ale teď mě napadlo, co na to říkala Minerva? Ptal ses jí jestli tu vůbec můžeme bydlet?“

„Na to nebyl čas,“ odpověděl bez obalu Severus.

„Ale to nejde, Severusi, musí to vědět.“

„Však ona to ví. Vždyť jsem ti říkal, jak mě zpovídala, když jsem přišel z nemocnice.“

„No ale stejně, měli bychom jí to oficiálně oznámit.“

„A to tam chceš jít teď? Se Selií? Uvidí nás půlka hradu,“ povzdechl si zoufale. Už teď se podivoval tomu, že jejich přesun do sklepení ušel zrakům obyvatelů hradu.

„Tobě to vadí?“ zeptala se zaskočeně.

„Ale samozřejmě, že mi nevadí, když mě kdokoliv uvidí v tvé přítomnosti, ale domníval jsem se, že bychom to mohly vyřešit jednoduše až svatebními oznámeními,“ zadoufal Severus nahlas.

„To takhle nemůžeš řešit. Protože než se vezmeme, bude to nějakou dobu trvat a já se do té doby nebudu schovávat v podzemí. Už proto, že malá potřebuje každý den čerstvý vzduch a pozemky okolo Bradavic jsou naprosto ideální k procházkám.“

„Počkej, proč bychom se nemohli vzít třeba zítra?“ nechápal.

„Nikdy by mě nenapadlo, že někdo jako ty bude tak žhavý do sňatku s někým jako jsem já,“ rozesmála se Hermiona.

„Hermiono, doufám, že nenarážíš na svůj původ. Myslím, že bys mohla vědět, že nesdílím názor toho fanatika, který hnije v pekle. A co se týče svatby, myslel jsem, že i ty bys to ráda měla za sebou.“

„To jistě, ale přesto bych nechtěla nějaký unáhlený sňatek. A navíc, podívej se na mě. Jsem dva týdny po porodu a potřebuji shodit přebytečná kila.“

„Mě se takhle líbíš,“ prohlásil Severus po krátkém rentgenujícím pohledu, kterým si změřil celou postavu své budoucí ženy.

Hermiona se neubránila úsměvu. Jeho slova ji neuvěřitelně zahřála u srdce. Dávala jí tušit jeho lásku, ve kterou by ještě před několika dny ani nedoufala.

„To mě samozřejmě těší, ale já spokojená nejsem. A na plánování svatby budeme mít ještě čas. Teď zajdeme za Minervou,“ prohlásila již nekompromisně a sama se stále ještě s dcerou v náruči první vydala ke dveřím.

„Ukaž, vezmu ji,“ předběhl ji Severus a vzal si od Hermiony dceru do své náruče.

„To jsi nemusel. Ztratíš tím respekt, kdyby nás někdo potkal,“ strašila Hermiona Severuse.

„Když jsme nikoho nepotkali cestou sem, je pravděpodobné, že nepotkáme nikoho ani cestou tam. Většina je v Prasinkách. A co se týče respektu, ten bych si zase hodně rychle vydobyl zpět, toho se neobávej.“

„No jen jestli,“ pochybovala Hermiona. „Asi si to nepřipouštíš, ale měla bych ti říci, že s dítětem v náruči působíš naprosto neškodně a jsi-“ najednou se zarazila, protože netušila, jestli je vhodné aby řekla to, co říci zamýšlela.

„Pokračuj,“ vybídl ji Severus a pohodlněji si umístil Selii na ruce. Jak si mohl všimnout, ta mezi tím usnula a vůbec jí nevadilo, že nedostala najíst.

„Chtěla jsem říci, že jsi k zulíbaní,“ vyhrkla Hermiona potichu s pohledem zavrtaným do země a lehce červenými tvářemi.

Severus nechápal, proč se zdráhala říci to hned. Že by snad přeci jen v té osůbce před ním zůstával nějaký respekt ze školních let? Bylo by to vůbec možné po tom, co spolu prožili? Nebo se obávala jeho reakce?

Pomalu a něžně chytil jednou rukou Hermionu za bradu a donutil ji podívat se na něj.

„Tak až se vrátíme, můžeš mi to zulíbání předvést, co ty na to,“ zeptal se jí téměř šeptem, aby neporušil tu vzájemnou symbiózu a zároveň, aby ji nevylekal.

Věděl, že umí být pěkně divoká, když chce, ale také moc dobře tušil, že nejen, že je v období šestinedělí, ale zároveň nezapomínal na skutečnost, že se od doby početí jejich dcery nijak výrazně nedostali k žádným intimnostem. Když tedy nepočítal polibek po jejím ano, které následovalo po jeho žádosti o ruku.

Trochu nevěřícně, trochu zaskočeně na něj koukala, ale nedovolil jí to dlouho.

„Půjdeme,“ řekl konečně a znovu jí otevřel dveře.

Cesta do ředitelny probíhala až moc hladce, napadlo ho v momentě, kdy byly zhruba v půli cesty a stále nikoho nepotkali.

Selie si spokoje spala v otcově náruči a nevěděla o okolním světě. Hermiona kráčela mlčky po jeho boku a měla zamyšlený výraz. Severus to odhadoval na přípravu rozhovoru s Minervou.

Své smýšlení o bezproblémové a v rámci možností utajené cestě však musel Severus po pár krocích změnit. Jakmile totiž zašli za jeden roh dlouhé chodby, objevil se před nimi Bezhlavý Nick.

Ten by je byl býval minul bez povšimnutí, ale jeho pohled spočinul na uzlíčku v Severusově náruči. Duch se s pohledem upřeným na to něco v závislosti na setrvačnosti „letu“ stále pohyboval směrem dopředu. Přes svůj upřený pohled na naprosto opačnou stranu pak nemohl reagovat na ze zarohu vynořivšího se Krvavého Barona, který jako ostatně málokterý duch též nedával pozor na cestu.

Jejich srážka na sebe nedala dlouho čekat. A protože srážka dvou duchů funguje jako srážka dvou lidí, oba se za dvojhlasného klení zřítili k zemi.

Dřív než se stačili vymotat, byli už Severus s Hermionou daleko z jejich zorného pole. To poslední, co by oba chtěli bylo, aby o tom věděli duchové první. To už by se o nějakém utajení jen stěží mohlo mluvit.

Přesto však překvapení toho dne nebrala konce. Najednou se totiž před nimi objevil jeden studentík, jak to Severus odhadoval, zhruba třetí ročník, ale z hodin si ho moc nevybavoval.

Celá situace se jevila více než komicky.

Severus dělal jako by to, že chodí s atraktivní ženou po svém boku a dítětem v náruči praktikoval téměř dennodenně a ubohý chlapec zůstal stát s otevřenou pusou a nevěřícně sledoval svého profesora procházejícího okolo něj.

Severus ani Hermiona to nijak nekomentovali a raději oba přidali do kroku, aby byli v ředitelně co nejdříve.

Ale opět jim nebylo přáno. Několik metrů před nimi se objevil hlouček chichotajících se dívek.

Severus okamžitě vycítil problémy a opět se pokusil nasadit masku „mě se to netýká“. Tentokrát mu to však neprošlo jen tak.

Jedna z dívek totiž zaregistrovala svého profesora a po delším zkoumání toho něčeho v jeho náruči nevěřícně vykřikla: „Holky, Snape nese dítě!“

Aniž by si uvědomila hlasitost svého projevu, dál koukala na svého profesora a teď už nebyla sama. Dívky ze skupiny se aktivně přidaly.

Za jiných okolností by si Severus ty naprosto udivené a nechápavé pohledy užíval, ale jakmile ucítil, že se Selie zavrtěla a následně zjistil, že se probudila, neskutečně ho to rozčílilo.

„Takže to máme třicet bodů za probuzení mé dcery, slečno Shirlengová. A přestaňte na mě civět, slintáte si na trička, dámy!“ prskl naštvaně a mírně se Selií pohupoval, aby se nerozplakala.

Hermiona ho lehce vzala za loket a naznačila mu tak, aby se zbytečně nerozčiloval. Pochopil její snahu a bez dalších řečí, ale zato s pohledem, který sliboval v nejbližší hodině lektvarů hodně krutou pomstu, opustil hlouček stojících dívek.

Nebylo pochyb, že již u večeře budou po jeho prohlášení všichni vědět, co je Hermiona a to malé zač.

Zbytek cesty do ředitelny už proběhl více méně v klidu, ale to Severus ještě netušil, jaké pozdvižení vyvolá jejich návštěva u ředitelky.

„Jémináčku, to je roztomilé děťátko. Celá maminka!“ vyhrkla Minerva jakmile otevřela dveře a zhodnotila situaci.

„Je spíš podobná Severusovi, má jeho oči. Vybarvily se jí překvapivě velmi brzo,“ podotkla Hermiona.

„No hlavně aby nebyla i morous po něm,“ neodpustila si ředitelka.

Severus výhružně zavrčel, Selie upřela kukadla na to černé velké cosi před sebou a Hermiona se nadechla k odpovědi.

„Minervo, mohli bychom, prosím, dovnitř?“

„Ale jistě, drahouškové,“ švitořila dál.

Severus opět zavrčel.

„Dáte si čaj? Sušenky?“

„Minervo, nebudeme se tu zdržovat, jen jsem vás chtěla ještě osobně požádat, zda by bylo možné, abychom tu se Selií bydlely.“

„Ale Hermiono. To je samozřejmé. Vzhledem k tomu, že rodinným příslušníkům je povoleno bydlet na Hradě, opravdu je to maličkost. A kdy plánujete svatbu?“

„Minervo, to jsme zatím ještě neměli čas prodiskutovat. Ale jak jsem Vám již jednou řekl, pozvánku dostanete,“ sdělil Severus své nadřízené nevrle.

„Ano, jistě, už se moc těším. Hermiono, kdybyste potřebovala s čímkoliv pomoci, stačí říci.“

„Děkuji, Minervo, za laskavou nabídku,“ usmála se vděčně Hermiona.

Za to Selie přestala být benevolentní k neustálému přehlíženi a dala to hlasitě najevo.

Severus za to byl vcelku rád, bral to jako skvělou příležitost vytratit se z ředitelny.

„Minervo, malá má hlad a musí být unavená, takže když nás omluvíte, tak-“ konec věty nechal vyplynout do prázdna, protože nepochyboval o intelektu své nadřízené.

„Ano, jistě. Jen běžte. Snad jen, Severusi?“ zastavila ho přede dveřmi. „Plánujete nějaké prohlášení?“

„Proč bych měl plánovat prohlášení? Těm tupcům nemám co oznamovat. Prostě se budou muset smířit s faktem, že i netopýři zakládají rodiny,“ odpověděl s narážkou na přezdívku, kterou si od svých studentů vysloužil.

Pak jen otevřel dveře a pobídl Hermionu, aby ho následovala.

23.11.2009 09:20:25
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one