Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape
Poslední (zatím) kapitola. Užijte si ji!

Poslední kapitolu věnuji všem, kteří tuto povídku četli a vytrvale komentovali. Děkuji!


A abych nezapomněla. Odložte prosím hůlky, klacky a ostatní nástroje, kterými byste mi po přečtení konce mohly ublížit. Ano, tím myslím i ta rajčata, která některé z váš drží ;)


Bez zaklepání vešla do jeho ordinace. Pohledem zavadila o pacienta, který se měl k odchodu.

„Tedde, potřebuji s tebou mluvit,“ věnovala svému příteli prosebný pohled.

„Jistě, Hermiono. Pane Werley, jsme domluveni. Za týden přijďte na kontrolu. Na shledanou.“ Oba počkali, než se zavřou dveře z druhé strany. Pak promluvil Tedd: „Hermiono, co tu děláš?“

„Jdu za tebe převzít ordinaci,“ odpověděla klidně.

„Počkej, počkej. Jak převzít ordinaci? Hermiono, jestli ti to neuniklo, já mám přes svátky pohotovost. Za to ty se máš balit a jet s tím Amíkem za Velkou louži. Anebo slavit se Severusem. Ale rozhodně nemáš být tady.“

„Ty víš o Severusovi?“ ptala se zděšeně.

„Jo, ráno jsme si docela pokecali. Šel jsem si pro Frolu a ty nikde.“

Hermiona se plácla do čela. „Tedde, promiň. Já na ni úplně zapomněla. Doufám, že je v pořádku.“

„Myslíš, jestli netrpí nějakými psychickými problémy z toho, že vy dva jste ji nechali dívat na mládeži nepřístupný pořad a ke všemu live? Neboj, vypadala v pohodě,“ žertoval lékař. Jakmile si však všiml, že Hermioně začínají vlhnout oči, rychle přestal.

„Hermi, co se stalo?“

„Co se stalo? Vyspala jsem se s bývalým pacientem. Teď už bývalý přítel mě téměř nazval děvkou a Severus mu přerazil nosní přepážku.“

„Tý jo. Tak to má kuráž. A dál?“

„Vyhodila jsem je oba. Už je nechci vidět ani jednoho. Potřebuji co nejrychleji zapomenout, Tedde. Prosím, nech mě ordinovat. Běž za Paulou a užijte si Vánoce.“

„Počkej. Jak ani jednoho. To mi vysvětli.“

„Edwardovi šlo celou dobu jenom o kariéru. Víš, co mi odpověděl, když jsem se ho zeptala na děti? Prý možná za pět, deset let! A Snape, to byl jenom úlet. Nic ke mně necítí.“

„Hermi, víš, že jsem Willsona nikdy neměl moc rád. Něco mi na něm vadilo. Ale Severus, to je děsně fajn chlap. Udělal na mě dojem.“

„Tedde, věř mi. Znám Snapea déle než ty. Učil mě. Není to člověk, který dokáže mít rád. A už vůbec to není člověk pro rodinu.“

„Říkáš, že nedokáže mít rád? Vzpamatuj se, Hermiono. Je do tebe blázen!“

„To ti řekl?“ zeptala se trochu přiškrceně.

„Řekl mi, že tě má rád.“

„A ty mu to samozřejmě věříš. Tedde, prober se. Snape je strašně manipulující člověk. Ten by přesvědčil i stonožku, že si má koupit tenisky na šněrování!“

Její kolega se ušklíbl. „Asi se o tom musíš přesvědčit sama.“

„Ty to nechápeš! O ničem se přesvědčovat nechci. Jediné, co jsem chtěla, byl milující manžel a dvě roztomilé děti. To se mi ale děsivě rychle rozplynulo. Takže, jestli mi chceš pomoci zapomenout, prosím, běž domů a užívej si s Paulou. A mě nech pohotovost.“

„Jsi si tím jistá? Nechceš si ještě promluvit?“

„Myslím, že jsem ti už řekla naprosto vše. Vážně, Tedde.“

„Dobře, ale kdyby něco, okamžitě mi zavolej, ano?“

„Slibuju,“ usmála se na něj a přehodila si přes ramena bílý plášť.

Cítila se naprosto děsně. Naštěstí pocit viny nebyl tak velký, jak by tomu asi bylo v případě, kdyby ji Edward skutečně miloval. Ale i tak byla sama sebou znechucená. Díkybohu ji brzy přivedli na jiné myšlenky pacienti sedící v čekárně.

*****     *****     *****

Severus se naprosto užíral. Neměl ani příležitost se pořádně uklidnit při učení a následném strhávání bodů. Byly prázdniny a na Hradě zůstalo minimum studentů. A ta hrstka se mu vyhýbala, jako čert kříži. Celé dny trávil nad svým výzkumem a snažil se pročistit si myšlenky. Ale ať dělal, co dělal, vždycky se stočily k Hermioně. Nebylo zrovna lehké zapomenout na ni. Po tom, co i jeho vyhodila ze svého bytu, si už nedělal žádné naděje. Bylo naprosto zjevné, že Hermiona nemá nejmenší zájem.

Nutno ale podotknout, že mu v hlavě stále zněla slova Tedda Becketa. Ten muž ji znal hodně dobře. Usuzoval to z faktu, že si ho Hermiona připustila tolik k tělu. Byl to její přítel a kamarád. Musel ji znát. Ale v úsudku, že by k němu mohla něco cítit se šeredně mýlil. Bohužel…

*****     *****     *****

Severus nechal zaběhnout své hodiny do starých kolejí. Nepřestal však být podrážděný více než jindy. Studenti se snažili přijít s ním do kontaktu co možná nejméně, ale většinou jim nebylo přáno.

Pokoušel se co nejvíce zaměstnat svou mysl. Zadával eseje častěji a častěji, jen aby se při opravování mohl odpoutat od myšlenek na Hermionu. Věděl, že to potřebuje čas, ale domníval se, že s rostoucím časovým rozestupem budou vzpomínky bledší a bledší. Ale bylo tomu naopak. Nabývaly stále jasnějších barev. Nemohl zapomenout. Nešlo to.

Přemýšlel co dělat. Má jít za ní? Ne, ona si to nepřeje. Už ho nechce vidět. Ale mohl by vyhledat Tedda. Ten mu přislíbil pomoc. Bezděčně potřásl hlavou. Co se to s ním děje! Nikdy nevyhledával pomoc. A už vůbec ne, když se jednalo o ženy.

Jestli ono to nebude tím, že sis žádnou z žen nevpustil do srdce, tak jako Hermionu, ozvalo se jeho svědomí. Dobrá, možná tomu tak bude, ale tyhle vztahy prostě nejsou nic pro něj. Jednoduše se pokoří a požádá toho muže o pomoc. Co se může stát? Buď ho vyhodí on nebo později Hermiona. Nemá co ztratit.

*****     *****     *****

Mladá lékařka měla v době, kdy Severus plánoval zkontaktování s Teddem úplně jiné starosti. Vyřizovala veškeré žádosti týkající se odchodu z nemocnice. Byly to už skoro dva měsíce a ona usoudila, že potřebuje změnu prostředí. Alespoň tak to řekla Teddovi, když spolu zašli v polední pauze na oběd.

„Hermiono, měla bys víc jíst,“ konstatoval její kolega a kritickým pohledem sjel misku se salátem.

„Takhle mi to naprosto vyhovuje, věř mi, Tedde,“ usmála se na něj, ale v tu chvíli se jí udělalo mdlo. Snažila se to maskovat za kašel, ale nepovedlo se.

„Hermiono jsi v pořádku? Jsi úplně bílá.“

„Nic mi není. Respektive je, ale není to nic vážného. Jsem v pohodě.“

„Počkej, co ti je? Byla jsi u lékaře? Co ti řekl?“

„Tedde, je tu něco, co ti musím říct. Odcházím z nemocnice. A z Londýna.“

Lékař naproti ní se začal dusit a prskat svoje jídlo. Gestem se snažil Hermionu uklidnit. Po chvilce se mu podařilo překonat dávení a nakonec ze sebe dostal: „Hermiono, ty ses zbláznila! Jestli jsi nemocná, tak právě tady jsi v těch nejlepších rukách! Nemůžeš odejít někam, kde ti nebudou moci poskytnout odpovídající péči. To prostě nejde!“

„Tedde, není to nic vážného. Opravdu. Jen potřebuji změnit prostředí. Chci odjet na rok. Možná dva. Anebo napořád, ale ty mi v tom nezabráníš.“

„Nebránil bych ti, kdybys mi před chvílí neřekla, že jsi nemocná!“

„Za prvé, nekřič na mě. A za druhé, neřekla jsem, že umírám. Rozumíš?“ pohlédla na něj ostře.

„Jo, tak mi aspoň řekni, co ti je.“

„Neřeknu. Nezlob se. Musíš se spokojit s tím, co jsem ti řekla.“

„Řekla bys mi, kdyby to bylo hodně špatné a kdybys potřebovala pomoc?“

„Věděl bys to první,“ potvrdila mu a usmála se.

„Fajn, kam teda míříš? Do Ameriky?“

„Dej pokoj s Amerikou,“ smála se. „Zůstanu v Anglii. V jedné nemocnici hledají očního chirurga. Ale slib mi něco. Nikomu to neřekneš, dokud ti to nedovolím. Nikomu. Slib mi to. Až bude ta vhodná doba, ozvu se ti a třeba se i vrátím, ale do té doby o tom nebudeš mluvit. Jako kdybys to nevěděl,“ prosebně se na něj podívala.

„Dobře. Slibuju. Nikomu ani slovo, kde jsi. Ale ty se mi ozveš okamžitě, jakmile by se něco dělo.“

„Domluveni,“ věnovala mu vděčný úsměv.

„A kdy odjíždíš?“

„Zítra. Pojedu autobusem. Z Viktorie.“

„Můžu tě tam aspoň odvést?“

„Ne, Tedde. Mám už zamluvené taxi. Prosím, nedělej mi to loučení těžší.“

Hned po tomto, pro ni hodně těžkém rozhovoru, odešla domů. Potřebovala si sbalit ještě pár drobností. Tohle rozhodnutí pro ni bylo obzvlášť těžké, ale její odjezd byl nevyhnutelný. Nepotřebovala zbytečné otázky. A ty otázky by přišly. Dřív nebo později určitě.

Toho večera se naposledy sešla s Teddem a jeho přítelkyní. Zašli na večeři a ona se s nimi rozloučila. Slzy měla na krajíčku, protože pro ni tihle dva moc znamenali. Tedd byl její přítel mnoho let, ale i s Paulou se dokázala rychle spřátelit.

Teď už ale stála na prahu svého londýnského bytu a na ulici se ozýval klakson taxíku. Byl čas. Zavřela za sebou dveře a s poslední taškou se rozešla za svým novým životem v Plymouthu.



„Severusi, já vážně nevím, kam odjela,“ přesvědčoval naštvaného muže už po několikáté mladý lékař.

Severus se nedokázal udržet. Aniž by to muž naproti němu zaznamenal, začal se přehrabovat v jeho hlavě. Ale i po tom, když našel, co hledal, nebyl spokojený. Sice zůstala v Anglii, ale to je jako hledat jehlu v kupce sena. Zvlášť, když nepoužívá magii. Kdyby za sebou zanechala alespoň magický podpis, bylo by to zase o něco lehčí. Takhle je ale opravdu v koncích.

„Dobrá,“ ozval se po chvíli. „A nevíte alespoň, kdy odjela, nebo odkud odjíždí, nebo nějaké podrobnosti?“

„Říkal jsem ti, ať mi tykáš. Ale s tímhle ti nepomůžu. Neřekla mi nic bližšího. Jen to, že odjíždí z Viktorie.“

„Odkud?“ ptal se zmateně Severus. Jediné, co znal z mudlovského Londýna, byla snad jen existence letiště.

„Ty nejsi z Londýna?“ ptal se zaraženě Tedd.

„Ehm, ne. Mám tu jen byt. Jezdím sem málo.“

„Ale neříkej mi, že nejezdíš přes Viktorii. Viktoria Bus Station. Centrální autobusový nádraží v Anglii. No, to je jedno. Odvezu tě tam.“

Severus jen kývl, jakože rozumí, a následoval svou poslední naději.

Zahlédl ji v momentě, když si vyzvedávala jízdenku u přepážky. Okamžitě zrychlil krok a po několika metrech se dal do běhu. Nesměl ji nechat projít přes tu zatracenou přepážku. Tedy, ne, že by nemohl. Dalo by se to zastavit, ale vymažte pak paměť stovkám lidí.

Doběhl ji těsně před přepážkou. Aby ji zarazil, musel na ni zavolat.

„Hermiono! Neodjížděj!“

Oslovená doslova zkameněla na místě. Pomalu a obezřetně se otočila, jakoby snad stála na křehkém křišťálu. Její pohled se střetl s tím jeho. Chvíli nebyla schopna slova a on už začínal mít pocit, že oněměla. Přesto se také nepohnul. Snad strach, že by se žena před ním rozplynula, mu v tom zabránil. Hleděli si do očí a pomalu se ztráceli v hloubce pohledu toho druhého. Nakonec, s vypětím všech sil, Hermiona zašeptala: „Co tady děláte?“

„Chci ti zabránit v odjezdu,“ řekl přesně to, co mu leželo na srdci.

„Tak to už je trochu pozdě,“ ušklíbla se trpce a zamávala mu před očima jízdenkou.

„Odjíždím a nikdo mi v tom nezabrání.“

„Ani já ne?“

„A proč zrovna vy byste měl být ten vyvolený?“

„Vyvolený? Od toho tu byla vždy generace Potterů,“ řekl posměšně, ale jakmile se v jejím výrazu odrazila bolest z jím pronesených vět, ztichl.

„Víte co? Je mi vážně jedno, proč jste přišel. Řeknu vám jediné. Můj život je momentálně někde úplně jinde. A vy v něm už nebudete hrát ani tu nejmenší roli. Nikdy.“

Její slova nepřipouštěla žádné námitky ani kompromisy. To, co řekla, myslela smrtelně vážně. Věnovala mu poslední pohled, bez jakýchkoliv emocí. Ani na okamžik se nezarazila. Ani na moment na ní nebyla vidět nerozhodnost.

Prudce se otočila a nechala si od ženy v uniformě potvrdit jízdenku. Ta jí pak pokynula, aby prošla přes odbavovací turniket. Jakmile to udělala, opět zaslechla ten bolestně známý hlas plný napětí.

„A důvod? Řekněte mi jeden jediný důvod!“

Jeho hlas byl o poznání silnější, aby ho snad nepřeslechla. Zároveň byl prosycen zoufalstvím, které si konečně dovolil pustit na povrch. A to v té chvíli ani zdaleka netušil, jaké se mu dostane odpovědi.

Neměl ani ponětí, že během chvíle změní jemu i jí dvě slova, pronesená ledabyle se skelným pohledem přes rameno, život.

A už vůbec by si nepomyslel, že ji opravdu nechá odjet. Ale v nastalém šoku nebyl ničeho schopen. V tom jediném a neopakovatelném okamžiku ho ta slova naprosto ochromila.

„Jsem těhotná.“

Dvě tak obyčejná slova…

KONEC

06.08.2009 21:03:24
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one