Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape
Ples pokračuje v plném proudu.
Pozn.: Zlatíčka, je tu pro vás další kapitola a s ní musí nevyhnutelně přijít upozornění. Je to OOC. A bude hůř. Zachovat Severusův charakter je opravdu obtížné a mě se to nikdy nemůže podařit. A navíc si ani nejsem jistá, jestli chci, aby se mi to podařilo.
Ono taky napište Severuse tak, že vás ironicky a s přímo odkapávajícím sarkasmem žádá o ruku a je u toho romantický. To prostě nejde.
Dost už ale mých řečí. Kapitola 21 čeká...



Hermiona ty dva pozorovala poměrně dlouhou chvíli. Přicházela v okamžiku, kdy se Minerva oddělila od Severuse. Kupodivu si jí nikdo nevšiml. Snape si zamířil pro pití a ona se neubránila potřebě chvíli ho sledovat.

Musela uznat, že si dal dnes vážně záležet. Jeho oblek byl jako šitý na míru. Obepínal jeho štíhlé tělo a byla si jistá, že v ženách probouzel nejrůznější představy. Jestlipak se takhle oblékl kvůli nějaké ženě? Napadlo ji a pocítila... snad... žárlivost?

Sledovala, jak si vybral snad nejtmavší kout, který v sále byl a v ten okamžik se potvrdily její představy. Zezadu k němu přistoupila žena v šatech jedovaté zelené barvy, které více odhalovaly než skrývaly a začala se po něm plazit. Hermiona se chtěla znechuceně otočit a jít vyhledat Minervu, ale v ten okamžik si všimla, že přítomnost té ženy není Severusovi zrovna milá.

Postřehla, jak se jí snaží odstrčit a zřejmě jí věnoval i nějakou nelichotivou poznámku. Žena naproti němu však nejspíš neměla v plánu dnešního večera neúspěch u Mistra lektvarů a nepřestávala ho svádět.

Hermionu v tu chvíli napadl ďábelský plán hodný pravého Zmijozela. Zabila by tím dvě mouchy jednou ranou. Splnila by si své přání a zároveň by pomohla Severusovi od té ženštiny možná i na delší dobu než jen na dnešní večer.

Ještě chvíli váhala. Uklidňovala se myšlenkami, že by to bylo jen poprvé a naposledy. Pak odjede a zůstane jí jen hezká vzpomínka. Ale co když to není tak úplně dobrý nápad. Třeba jen Severus dělá drahoty, ale jinak mu snažení té ženy dělá více než dobře.

Když se pomalu začala přesvědčovat, že ten nápad zas tak dobrý není, zahlédla ruku té coury neomylně směřující do jeho slabin. Postřehla, že se jí snaží zarazit, ale jednou rukou se mu to moc nedařilo.

A bylo rozhodnuto. Rychle překonala těch několik metrů, které je dělily a tu ženskou od Severuse nemilosrdně odstrčila. Aniž by pak čekala na jakoukoli další reakci, pevně ho chytila za klopy jeho kabátce, přitáhla si jeho hlavu a prudce ho políbila.

Že by se ženy sami od sebe lepily na jeho rty se vážně nestávalo příliš často. Netušil tedy, jak se zachovat. Protože se ale přítomná dáma vcelku činila a celkově se jednalo o docela příjemnou činnost, rozhodl se do toho nezasahovat. Naopak se aktivně zapojil. Volnou ruku umístil na její záda a přitáhl si ji blíž. Zároveň začal polibek intenzivně vracet.

Vážně neměl tušení, co to je za ženu, ale ani to v tu chvíli nechtěl zkoumat. Bylo mu jasné, že jakmile se od něj odtrhne, řekne mu něco ve stylu – Promiňte, ale já si Vás spletla.

Jeho překvapení bylo tím větší, když mu žena v jeho náručí položila dlaně na prsa a pomalu se, jak mohl soudit tak i vcelku neochotně, od něj odtrhla.

Chvíli na sebe jen tak hleděli a on přemýšlel odkud ji zná. Byla mu mírně povědomá, ale netušil kam ji zařadit. Když pak promluvila, myslel si, že se zbláznil. Tohle přece nemohla být Hermiona Grangerová!

„Ahoj miláčku. Promiň, že jsem se zdržela. To je tvá kolegyně?“ zeptala se, věnovala mu zářivý úsměv a rukou ukázala na konsternovanou Silvii, kterou, jak si uvědomila, znala podle vidění jako jednu ze svých dočasných kolegyní.

Severus se vzpamatoval neuvěřitelně rychle. Chytil Hermionu za loket a se slovy: „Seznámím vás později,“ se ji snažil dostat někam, kde by mu vysvětlila svoje předchozí chování. Nebylo mu však přáno. Cestu jim zastoupila Minerva.

„Tak tady jste. Konečně!“ vydechla úlevně a ostřížím zrakem zrentgenovala Severusovu ruku na Hermionině paži.

„Vidím, Severusi, že si Hermionu vedete na parket, ale musíte chvíli vydržet. Jen co předáte to stipendium. Pak můžete tančit až do rána,“ věnovala jim shovívavý úsměv a odváděla je k pódiu.

Jako první předal certifikát Alici Severus. Hermiona pak měla předat květinu. Této příležitosti využil Severus k tomu, aby si Hermionu konečně pořádně prohlédl.

Ať už si plánoval jejich setkání jakkoli, musel uznat, že to, co se před několika okamžiky stalo, dokonale předčilo jeho očekávání. Tak spontánní polibek snad ještě nikdy nezažil. A měkkost Hermioniných rtů. Její chuť, její vůně... Pořád se z toho nemohl vzpamatovat. Vždyť on ji ani nepoznal. Ale nemohl se divit. Změnila se opravdu hodně.

Její postava nabyla ženských křivek. Ňadra byla uvězněna v korzetu a její dekolt přímo vybízel k nejednomu pohledu. Výraz v obličeji byl o mnoho dospělejší a rozumnější, než jak ho znal z dob, kdy ji učil.

Dokonale si hlídala emoce, které vyjádří, a které naopak nikoli. Její šaty kopírovaly křivky jejího těla a on z ní nemohl spustit oči. Vlasy, které byly jindy tak nepoddajné teď měla rovné a svázané do úhledného účesu. Musel přiznat, že se z ní stala okouzlující žena. Jeho hříšné úvahy přerušila Minerva.

„Ještě jednou Vám, Alice, za celý profesorský sbor blahopřeji a teď vyzývám všechny přítomné, aby se vrátili k zábavě, kterou měli započatou.“

Ozval se potlesk a davy studentů se vrhly zpět na parket předvádět své taneční kreace. Hermiona okamžitě zamířila k Minervě a zmařila tak opět Severusovu snahu promluvit si s ní o samotě.

„Minervo, myslím, že už půjdu. Svůj úkol jsem splnila, takže-“

„Hermiono, neříkejte, že už chcete odejít. To byste mi přece neudělala.“

„Vážně, myslím-“ opět nestačila domluvit. Minerva se otočila na podpatku a lehce poplácala odcházejícího Severuse po zádech.

„Severus si s Vámi zatančí, Hermiono. Abyste se tu tolik nenudila. Viďte, Severusi?“ Znělo to spíše jako přímý rozkaz než řečnická otázka. Severus se otočil a setkal se s Minerviným nesmlouvavým pohledem.

„Smím prosit?“ zeptal se Hermiony a nabídl ji ruku.

Hermiona musela chtě-nechtě souhlasit. Vložila svou drobnou dlaň do té jeho a aniž by cokoli řekla, nechala se odvést na parket. Ozvaly se první tóny valčíku. Severus ji uchopil a ona se od něj nechala vést. Ani jeden z nich nepromluvil. On najednou nevěděl jak začít a Hermioně to takhle vyhovovalo. Byla rozhodnuta hned po skončení skladby zmizet.

Najednou kolem nich proplula Minerva, kterou svíral v náručí jeden z primusů. Praštila Severuse do zad se slovy: „Netancujte tak prkenně, Severusi. Umíte to i lépe!“ a zase odplula.

Severus mírně hekl, ale snažil se své prkenné kroky trochu vylepšit. Hermioně unikl pobavený úšklebek. To se mu ani za mák nelíbilo, přece tu nebude pro smích. Chtěl se ohradit, když mu do zad někdo uštědřil další herdu.

No, někdo je dost široký pojem, jakmile se otočil, zjistil, že se jedná opět o jeho nadřízenou. Díky svým ještě ne příliš koordinovaným pohybům, lehce zavrávoral a byl nucen se pevněji chytit jediného bodu, který mu v tu chvíli mohl poskytnout oporu. Tedy Hermiony.

Minerva mu opět věnovala úsměv a přidala další moudrost: „Severusi, copak takhle se tančí valčík? Nesmí mezi vámi být mezera, jako kdybyste tančili ve třech. Jinak to není žádný tanec. No tak, jděte těsněji k sobě!“ opět použila ten tón nepřipouštějící námitky.

Severus to už nemohl přejít bez komentáře. Chtěl se konečně ozvat, ale to už byla Minerva pryč. Pokusil se tedy alespoň vyjádřit nesouhlas s jejím chováním

„Jestli mě ještě jednou praští, tak-“

Tak co se Hermiona nedozvěděla, protože kolem nich opět zavířila Minerva a věnovala svému zaměstnanci další ránu do zad a zcela nekompromisně ji doplnila slovy: „A povídejte si taky s Hermionou. Chudáček se vůbec nebaví.“

A byla pryč.

„Co si to ta ženská zase vymýšlí,“ rozčiloval se vcelku oprávněně Severus.

„Myslím, že její záměr byl více než patrný,“ podotkla Hermiona.

„Co tím chcete říct?“

„Tohle,“ naznačila na jejich těla tisknoucí se k sobě. Ano, tak o tohle Minervě šlo.

Každou další ranou se k sobě ti dva přibližovali blíž a blíž, protože Severusovy pohyby byly stále trochu nepřesné a on hledal oporu. Minerva to měla vážně dobře vymyšlené.

Aby se Severus trochu rozptýlil a nemusel myslet na teplo vycházející z jejího těla, konečně se jí zeptal na otázku, kterou měl na jazyku už hodně dlouho.

„Co to mělo znamenat, slečno Grangerová?“

Věnovala mu nechápavý pohled.

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Aha, tak Vy nevíte. A ještě mi budete tvrdit, že ta žena, která se na mě zcela nečekaně vrhla a začala mě líbat jste vlastně vůbec nebyla vy?“

„To nepopírám.“

„A víc mi k tomu neřeknete?“ ptal se už poněkud naštvaně.

„Ne.“

„Tak na to zapomeňte. Hned teď mi řeknete, proč jste to udělala!“

S pohledem upřeným někam za něj, po chvíli odpověděla: „Domnívala jsem se, že Vás ta žena obtěžuje. A vypadalo to, že ne poprvé. Teď můžete při jejím dalším pokusu tvrdit, že jste zadaný a budete mít pokoj. Jestli Vám to vadilo, tak se omlouvám.“

Nebyl si úplně jistý, jestli dobře slyší. Ona se mu omlouvá za ten úžasný polibek? Svět se vážně zbláznil. Než jí stihl oponovat, skladba dohrála a Hermiona se vyprostila z jeho sevření.

„Omluvte mě,“ pohledem vyhledala Minervu. Měla štěstí. Ta mířila zrovna k nim.

„Minervo, omluvte mě, ale už budu muset jít.“

„Hermiono, drahá, vážně Vás nepřemluvím, abyste tu s námi ještě zůstala?“

„Obávám se, že nikoli. Když dovolíte, použiji naposledy Váš krb.“

„Ale jistě, jistě,“ souhlasila starší žena a v tu chvíli jí svitla snad poslední naděje, jak dostat ty dva ještě do kontaktu.

„Severusi,“ oslovila svého podřízeného „mohl byste Hermionu, prosím doprovodit?“

„Minervo, myslím, že to zvládnu sama,“ snažila se jí oponovat Hermiona.

„Nejde o to, zda to zvládnete či nikoli, má drahá. Ráda bych, aby Severus zrušil po vašem odchodu letaxové připojení. Nějak mě zlobí krb a nerada bych, aby se mi z něho vynořilo v mé nepřítomnosti nějaké individuum. Můžu se na Vás spolehnout, Severusi?“

Oslovený si nemohl nevšimnout téměř neznatelného mrknutí. Okamžitě mu došlo, co tím Minerva sleduje a v tu chvíli jí za to byl vděčný.

„Jistě, Minervo. Můžeme, slečno Grangerová?“ zeptal se a galantně ji dal přednost.

Kráčeli až k ředitelně naprosto mlčky. Ticho přerušil až Severus, když polohlasně pronesl heslo. Pokynul ženě vedle sebe a ustoupil, aby mohla vejít první. Cestou nahoru si nemohl pomoci, ale přemýšlel nad tím, že pravidla etiky vymýšlel nějaký nemrava, kterého bavilo sledovat ženská pozadí. Ne že by si stěžoval.

Jakmile vešli do místnosti, Hermiona odložila na stůl kabelku a začala si oblékat plášť. Chtěla se otočit, vzít si ji zpět, vhodit do krbu hrst letaxu a zmizet jednou provždy, ale nebylo jí přáno. Zastavil ji jeho hlas.

„Hermiono?“ oslovil ji.

Nechtěla se otočit, ale němá prosba v kombinaci s něhou s jakou její jméno vyslovil jí nedala na vybranou.

Neochotně na něj pohlédla. Severus stál těsně za ní a díval se jí zpříma do očí.

„Jestli chcete slyšet něco ohledně té události... Nemám Vám co říct.“

„Chci po Vás poslední odpověď.“

Pohledem zavadil o její rty a jeho zrak spočinul na drobné jizvičce. Pomalu zvedl ruku a zlehka se dotkl místa, které narušovalo jinak pravidelnou konturu jejích rtů. Překvapilo ho, že neucukla, a on tak mohl přejet prstem po celém dolním rtu.

„Proč jste si tu jizvu nechala? Věděla jste, že by stačilo jednoduché kouzlo a Vaše rty by byly jako dřív,“ promluvil konečně.

Hermiona se ušklíbla.

„Aby mi každý den připomínala, že i přes nevděk některých pacientů stojí za to dál pomáhat, protože jsou tu i lidé, kteří mou práci jednou ocení.“

Severus se zarazil. Podobnou odpověď a hlavně tak otevřenou nečekal.

„Mrzí mě to, nechtěl jsem-“

„Vím, že ne.“

„Přijměte, prosím, mou omluvu, Hermiono.“

Nemohla uvěřit vlastním uším. Opravdu je to jeden a ten samý Severus Snape? A opravdu ji zrovna on žádá o prominutí? Ale i přes počáteční hořkost, kterou cítila, dnes neměla důvod nepřijmout. Kývla.

„Přijímám. A teď když dovolíte?“ zbytek věty nechala viset ve vzduchu a chtěla konečně odvrátit obličej, aby dál nemusela přijímat jeho doteky, které jí způsobovaly neskutečná muka a které ona vnímala snad každičkou buňkou svého těla.

Nedovolil jí to. Zatoužil naposledy ochutnat ty lahodné rty. Znovu chtěl pocítit vášeň, se kterou ho líbala.

Věděl, že to není správné, ale byla pro něj pokušením, kterému před několika desítkami minut zcela propadl.

Jejich rty se přibližovaly k oběma tolik vytouženému polibku. Severus intenzivně vnímal její vůni a teplo.

Hermiona bojovala sama se sebou. Věděla, že tohle není správné. Věděla, že to, co se stalo před tím, mělo být poprvé a taky naposledy. Všemi zapomenuto a pohřbeno hluboko. Přesto jí však racionální myšlení zcela zrazovalo. Byla tady jen potřeba jeho rtů na těch jejích.

Téměř cítil její rty na svých, když se od něj prudce odvrátila. Věnovala mu hluboký pohled, plný skrývaných emocí a než ji stačil jakkoli zarazit, pohltily ji plameny.

20.07.2009 21:48:44
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one