Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Je 2. 12. 2011 (díky za typ, elu) a my jsme u konce. Je za námi něco málo přes 40 000 tisíc slov a 75 stran textového dokumentu. Ač se to zpočátku zdálo nereálné, povídku tímto prohlašuji za ukončenou a ráda bych poděkovala několika lidem, kteří na tom mají nemalou zásluhu.

V první řadě patří velký dík betám, které se u povídky vystřídaly. A buďme konkrétní. Popořadě:

Narcise děkuji za precizní betaread prvních kapitol a za podporu v pokračování.

Sáře za sdílení nápadů k této povídce. Díky za to, že tě neodradilo moje neustálé žvatlání o tom, že tuhle povídku prostě nejsem schopná dokončit a díky za to, že jsi mě neodrazovala od zamýšleného závěru a děje celkově.

elu (pro ostatní, ano, to malé „e“ je tu schválně) děkuji za to, že se ujala betareadu poté, co jsem se k povídce po delší době vrátila. elu, tobě patří obrovský dík za to, že jsi mé psaní učinila svými poznatky a opravami lepším.

Dále patří speciální poděkovaní ZJTrane. Zuzi, díky za to, žes tu byla celou dobu a že jsi pravidelně šťouchala, zda náhodou nebude další kapitola. Moc mi to pomohlo a věř, máš na dokončení této povídky podíl.

A konečně děkuji všem, kteří dočetli až sem i přes ty obrovské prodlevy v průběhu povídky.

Díky!

PS: nedá mi to a musím se pozastavit (postesknout si) nad poměrně nízkým počtem komentářů u poslední kapitoly. To vás to tolik zklamalo? Nebo jen nemáte chuť napsat svůj názor, ať už jakýkoliv? Anebo (v tom pro autora nejhorším případě) jste kapitolu ani nečetli… Ale mně už to může být jedno, žeanojaksi. Jen bych se ráda přimluvila za ostatní autory – udělejte jim radost a napište pár slůvek, když dočtete :-)



O sedm let později

... byl udělen Severusovi Snapeovi, Mistrovi lektvarů a profesorovi na Škole čar a kouzel v Bradavicích a in memoriam Nelle Cristelové, která se spolu s ním na výzkumu podílela, avšak zákeřná nemoc jí nedovolila být u toho, když byl doveden do konce. Oběma…“

Severus už dál nevnímal. Merlinův řád první třídy byl významné ocenění, ale od doby, kdy ho Hermiona opustila, už mu na ničem nezáleželo.

Bez zjevných emocí převzal ocenění, a co nejrychleji se vytratil ze společnosti. Vrátil se na hrad. Do komnat, kde se cítil v bezpečí a klidu. Do míst, kde se cítil doma.

Odložil plášť a rozvážnými pohyby si nalil sklenici whisky. Sedl si do křesla před krb a zadíval se do plamenů. Ladným pohybem vytáhl z kapsy svého kabátce drobný flakónek, jemně ho stiskl v ruce a pak opatrně otevřel. Pomalu přelil jeho obsah do sklenice s nazlátlou tekutinou a sledoval, jak se obsah uvnitř zbarvil dočervena. Krouživým pohybem zápěstí promísil obě tekutiny a zamyslel se.

Už neměl proč čekat a pro co žít. Slib, který dal Hermioně, když umírala, splnil. Dokončil její výzkum.

Zítra ráno dostane pan Longbottom dopis se stručným vysvětlením jeho činu.

Nechtěl to víc prodlužovat. Potřeboval najít klid a ten v tomto světě bez ženy, kterou vroucně miluje a která není mezi živými, nemůže nalézt nikdy.

Rozhodně vypil obsah sklenky a za několik okamžiků pocítil mírné chvění končetin. Chtělo se mu spát. Jeho tělo zachvátilo podivné uvolnění. Sklenice vypadla z ruky.

S úsměvem na rtech zavřel oči.

Cítil, jak jeho duše odchází.

Odchází za ní.

*****

Světlo… mnoho světla.

Zmateně se otočil kolem své osy, ale všude byla jen nekonečná rovina. Pak si všiml svého oblečení – bílé plátěné kalhoty a košile stejné barvy – víc na sobě neměl. Bezděčně zahýbal prsty na nohou a až teď si uvědomil, že nemá boty, ale i přesto ho podklad, po kterém kráčel, do bosých chodidel nestudil.

Pohledem intuitivně zavadil o levé předloktí, které odhaloval vyhrnutý rukáv a vzápětí překvapeně přejel prsty po bledé kůži, na níž víc než polovinu života nosil cejch Zla. Po Znamení nebylo ani stopy.

Vzhlédl, aby se znovu mohl rozhlédnout kolem. Bylo snad možné, aby přeci jen existoval život po životě? A i kdyby tomu tak bylo, tohle nemohlo být peklo a nikam jinam on ani přijít nemohl. Kde to byl?

Zpozorněl, zdálo se mu, že v dálce zahlédl nepatrný pohyb. Nemýlil se.

Se zatajeným dechem sledoval, jak se přímo před ním, ale přitom nekonečně vzdáleně, začínají rýsovat črty obyčejného průchodu, z nějž zanedlouho vyšla drobná postava. Dlouhé neposlušné kaštanové vlasy, vřelé oči, měkký úsměv. Vzdálenost mezi nimi se z ničeho nic zmenšila na několik dlouhých kroků. Bylo možné, že…

Hermiono.

Nevěděl, zda to skutečně vyslovil, neslyšel svá vlastní slova, ale dívka před ním souhlasně kývla. Vztáhla k němu ruku v němém a přesto všeříkajícím gestu. Opatrně, jako by se bál, že se mu v okamžiku, kdy se jí dotkne, rozplyne, vložil svou dlaň do její. Stále ještě v obavách si ji přitáhl blíž. Nebránila se, naopak. Přimkla se do jeho náruče, jako by tam patřila odjakživa a on ji o tom ujistil pevným objetím. Zabořil tvář do jejích vlasů a vdechl tu důvěrně známou vůni.

Bylo to neskutečně skutečné. Byli spolu. Konečně a navždy.

 


02.12.2011 13:31:50
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one