Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

21. Doufám v žití, jsem připraven zemřít

 

Měl pocit, že po jejím tíživém sdělení na okamžik ztratil vědomí, ale o chvíli později už rázně pochodoval z jedné strany místnosti na druhou.

To je... to nemůže být pravda,“ vyhrkl zbrkle a podíval se jí do očí, jako by čekal, že všechno popře.

Vědomě bych vám nelhala, Severusi,“ odvětila smutně.

Nevěřím tomu,“ popíral vášnivě její tvrzení a za chůze si přiložil prsty ke spánkům, aby jednoduchou masáží zahnal vtírající se bolest hlavy a úzkost, která jím plně prostoupila. „Musí být nějaké řešení, lektvar...“

Nedělejte mi to ještě těžší,“ ozvalo se za ním zkroušeně.

Já že vám to dělám těžší?“ rozkřikl se frustrovaně. „Napochodujete si sem, beze slov mi předáte svůj výzkum a pak-“ těžce se nadechl, „a pak mi jednoduše řeknete, že umíráte!“ prskl a se zavřenýma očima se opřel o rám okna, když pod tíhou vlastních slov zavrávoral.

Promiňte, že jsem vás obtěžovala,“ zaslechl tichý hlas a otočil se právě ve chvíli, aby si všiml, jak si chvatně utírá slzy a chystá se k odchodu.

Hermiono, omlouvám se,“ vyhrkl překotně a aby ji zastavil, bez rozmyslu se vrhl před pohovku, na které seděla, na kolena a pevně sevřel její dlaně, aby mu nemohla zmizet.

Severus držel její ruce a Hermiona nemohla utírat slané stružky, které se jí dál a dál řinuly z očí, a tak jen seděla a tiše štkala s pohledem upřeným kamsi za něj.

Omlouvám se,“ zkusil to znovu a snažil se jí pohlédnout do očí. Uhnula. „Já... dočista jste mě zaskočila... Nevěřím, že není řešení... Udělám lektvar, uzdravíte se.“

Teprve teď na něj uslzenýma očima shlédla a němě zavrtěla hlavou. A to jediné gesto v něm vyvolalo nekonečnou vlnu zoufalství, kterou nedokázal roztříštit, ale přesto se o to pokusil.

Nedokážu vás zase ztratit. Už ne…“ dořekl sotva slyšitelně, zavrtěl hlavou na podporu svých slov a její ruce si pevně přitiskl k hrudi.

Vymanila jednu ruku z pevného sevření a prsty něžně vyhladila vrásky na jeho čele. „Severusi, nikdy mě neztratíte, budu tady,“ dlaní se dotkla místa na jeho prsou, kde pod těžkou látkou cítila splašené bušení srdce.

A co ty řeči o naději? Psala jste, že ta poznámka v deníku-“

Nikdy bych vám nedávala plané naděje, kdybych tušila, že můj život nemá být dlouhý,“ usmála se na něj něžně. „To, co Nella napsala tenkrát do deníku, byla a je pravda,“ připustila po chvíli, „ale i když vás mám raději než kohokoliv jiného, nemůžu vám tu naději dát. Bylo by ode mě podlé, abych vás pustila blíž, když vím, že...“ zhluboka se nadechla, aby sama sobě dodala odvahu čelit svým slovům. „Nechci, abyste se trápil.“

A myslíte, že teď se netrápím?! Žena, kterou... která mi přirostla k srdci je na hranici mezi životem a smrtí a já podle jejích slov nemůžu nic dělat. Jak si asi myslíte, že mi je?!“ zeptal se zoufale.

Je mi to líto,“ šeptla a po tváři se jí svezla další slza a dřív než ji mohla rozmazat, zastavil její pouť klečící muž, když jí palcem opatrně setřel.

Odmítavě zavrtěl hlavou. „Nebudu jen nečinně přihlížet, musí existovat nějaké řešení,“ rozhodl nesmlouvavě.

I kdybyste měl pravdu, můj časový depozit je velmi omezený.“

Podíval se na ni s otazníky v očích.

Co kdybyste se posadil?“ dlaní naznačila na místo vedle sebe. „Všechno bych vám řekla.“

Bez řečí ji poslechl a zaposlouchal se do jejího hlasu.

Když jsem se v dopisech poprvé zmínila o bolesti hlavy, začala jsem užívat tišící lektvar. Vím,“ zarazila pohybem ruky jeho námitky, když se prudce nadechl a chtěl promluvit, „neměla jsem to dělat bez předchozí konzultace s lékouzelníkem, ale v tu dobu mě nenapadlo, že by za tím mohlo být něco vážného. Jednoduše mě bolela hlava,“ pokrčila rameny a všimla si, jak muž vedle ní na okamžik pevně semkl víčka. „Ubíhaly týdny a nelepšilo se to. Nemohla jsem se soustředit, přepadaly mě zimnice, začaly mi vypadávat věci z rukou, ztrácela jsem cit a tehdy jsem si poprvé uvědomila, že by mohlo jít o něco závažnějšího. Zašla jsem k Mungovi a od té chvíle jsem byla v jednom velkém nemocničním kole. Diagnostikovali mi rakovinu a jak je vám jistě známé, nejen u mudlů, ale ani u nás, kouzelníků, neexistuje lék. Pídila jsem se po příčinách, ale většina lékouzelníků jen bezradně krčila rameny. Prý by takové poškození mozku mohla způsobit jen opakovaně používaná velmi silná paměťová kouzla. Nemohla jsem nikomu říct pravdu, ale vám asi nemusím říkat, kdo je jejich původcem.“

Nevěřícně na ni hleděl a snažil se opětovně nepropadnout zoufalství.

Kývla. „Malfoy a profesorka McGonagallová mě nevědomky odsoudili k smrti.“

Jak... jak dlouho?“ přeskočil mu hlas, když se opatrně ptal na to, co ho děsilo nejvíc.

Zbývá mi pár týdnů,“ řekla smířeně. „Proto jsem se obrátila na vás s nedokončeným výzkumem. Jste jediný člověk, na kterého se mohu spolehnout. Vím, že to dokončíte,“ řekla prostě a zvedla se k odchodu. „Děkuji, že jste mě vyslechl a... sbohem, Severusi.“

Její poslední slova ho probrala z transu. „A kam si teď myslíte, že jdete?“ vyjel na ni prudce.

Překvapeně se na něj ohlédla. „No přeci domů,“ odpověděla.

Na to zapomeňte, zůstanete tady,“ oznámil jí nekompromisně.

Nerozumím.“

Hermiono, ať už se to má jakkoliv, nemáte nikoho, kdo by se o vás postaral, kdo by-“ hlas mu přeskočil. „Jsem jediný, kdo zná vaši minulost a zároveň je schopný vám poskytnout odpovídající péči,“ dokončil po chvíli.

Vy chcete, abych u vás zůstala? I přes to, co jsem vám právě řekla?“zeptala se nevěřícně.

Ano,“ odpověděl odhodlaně.

Nemáte vůbec ponětí, co mi nabízíte,“ zatvářila se smutně. „Copak jste připraven žít dalších několik týdnů s živou mrtvolou?“ zeptala se sarkasticky. „Dokážete si představit, jak vás budu otravovat při každé potřebě jít na toaletu, že za chvíli nebudu schopna se sama ani napít, o krvi vytékající samovolně v kteroukoliv hodinu z nosu nebo úst ani nemluvím.“

Ano,“ potvrdil znovu.

Ale měla pravdu, neuměl si to představit...

*****

Mokrým kapesníkem jemně zvlhčoval její popraskané rty a druhým opatrně setřel perličky potu na jejím čele. Spala, ale těžké oddechování dávalo tušit, že její spánek není klidný. Zkontroloval tep a teprve potom si v obavách z nadcházející noci lehl vedle ní. Otočil se tak, aby i ve tmě mohl sledovat siluetu přerývavě se zvedajícího hrudníku a hlavou mu samovolně začaly vířit vzpomínky.

Dnes to byl přesně měsíc, kdy za ním přišla s žádostí, aby převzal její výzkum. A byl to přesně měsíc, kdy už u něj zůstala natrvalo. Začátky byly složité, ještě měla dostatek sil, aby mu oponovala, takže si její opatrovnictví, pod které spadalo i spaní v jedné posteli, musel vyhádat, ale jeho argumenty se po pár nočních pádech začaly jevit jako zřejmé a ona mu to povolila. Ostatně spánek představoval jen malou část jeho denní náplně. Přes den se staral o její pohodlí a většinu noci strávil v laboratoři, kde zkoušel všemožné varianty lektvarů a pokoušel se syntetizovat v rekordním čase nové, jen aby jí odlehčil od bolesti, která se stále stupňovala.

Ale pak se začal její stav ze dne na den zhoršovat. Denně vařil dokrvovací lektvar, aby tak nahradil ztrátu krve, kterou způsobovalo krvácení z nosu, jež bylo téměř k nezastavení. Chůze už nepřipadala v úvahu, příliš ji vysilovala a on trávil podstatnou část dne předčítáním z knih nebo jen sledováním jejího obličeje, když se propadla do říše snů.

A přesto, že by se sled jednotlivých dnů dal nazvat stereotypem, ani jeden z nich to tak nepociťoval. Nevraceli se k tomu, co bylo řečeno v ten večer, kdy k němu přišla, ale oba věděli, že to, co se vznáší mezi nimi, je vzácné a křehké. Užívali si každého dne, každé klidné chvíle bez Hermioniných záchvatů, užívali si sami sebe. Hlavně Severus se snažil vtisknout veškeré vzpomínky na společné chvíle hluboko do své mysli, protože věděl, že jen ty ho budou držet nad vodou, až tu ona nebude.

*****

Probudilo ho sípání a chrčení. Okamžitě byl na nohou a opatrně Hermionu nadzvedl a vypodložil jí záda polštářem, aby tak odlehčil jejímu dýchání. Kapesníkem setřel kapénky krve ulpělé na jejích rtech a se zoufalstvím v očích hleděl na ženu ve své posteli. Překvapilo ho, když na svém zápěstí ucítil její dotek. Věděl, jaké problémy jí v posledních dnech dělal sebemenší pohyb, tak jen udiveně shlédl na její ruku. Aby jí usnadnil námahu, klekl si a propletl své prsty s jejími. Sledoval, jak se snaží otevřít oči a její popraskané rty se pokouší promluvit.

Ššš, jsem tady s tebou,“ uklidňoval ji tiše, ale tentokrát jeho přesvědčivá slova nezabírala. Polkl.

Konečně se jí podařilo pootevřít víčka a mohla na něj upřít svůj unavený pohled. Jen nepatrně se zvlnily koutky jejích úst a on pochopil, že tohle je poslední úsměv, který mu dává.

Sev...“ šeptla tiše a křečovitě mu zarývala nehty do hřbetu ruky, nevnímajíc co dělá. „Miluju tě,“ splynulo jí ze rtů.

Jiskra v jejím pohledu vyhasla, sevření ruky povolilo a víčka klesla.

Oči se mu zaplnily slzami a on si bezděčně přitiskl její nehybnou dlaň ke rtům. Pevně semkl víčka a nechal slzy, ať brázdí jeho tváře a máčí košili. Netušil, jak dlouho tam tak klečel. Mohly to být dlouhé hodiny stejně jako chvátající vteřiny, ale když konečně zvedl hlavu, jeho tvář polaskal chladný závan a on pochopil, že to bylo její poslední rozloučení.

Miluju tě, Hermiono. Navždy.“

26.11.2011 12:39:54
wixie

Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one