Elu věci normální,

Chápe jako sprosťárny.

Hermiona na to vece:

„Holky, prosím, klidněte se.“

Nadin kouká nechápavě,

Severus to zvládá hravě,

Kouzelník ten omdlívá,

Ředitelka mu zpívá:

„Chlapče, neboj, vypadneme,

jen co Nadin popřejeme.“

Dvojčata se přiřítila:

„Kde je z auta naše víla?“

Minerva je zachytila,

Bonbóny je zahrnula.

„Citrónové, toť se ví!

Vymáčkni se už, Sevie!“

Wixie, elu slintajú,

Na Sevieho zízajú.

Hermiona mračí se,

Pryč ať je ta směsice.

Sevie háže vlasmi nazad,

Nevie aká vhodná slova vybrať.

Elu, Wixie, Heřma, říďa

(Berou sebou kouzelníka),

Ti všichni teď klidí pole,

Sevie Nadin gratuluje.

Bere ji do náručí,

Kouká se jí do očí.

„Přejeme Ti hodně štěstí,

V životě pak žádné strasti.

Zdravíčko ať slouží ti,

Dvojčata ať nezlobí,

Penízky, i lásky hodně,

Aby nebyl smutek v domě.“

Pusu velkou navrch přidal,

By zastavil slovní příval.

Klika cvakla, dvéře letí,

To přišly sem tvoje děti.

„Mama, vstávaj, nespi už!“

„Nechte mě spát, HUŠ, HUŠ, HUŠ!“

Křičí Nadin rozčilená,

Slovy se to popsat nedá.