Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

První část nové povídky, doufám, že si ji oblíbíte. Komentáře mě potěší, vždyť to znáte :-)

Beta: Claire


Hermiona Grangerová nikdy nepředpokládala, že se její budoucnost bude vyvíjet naprosto jinak, než si naplánovala. A že toho plánovala hodně. Jenže člověk míní a život mění. A tak si ze zvyku urovnala slušivý ale ne nijak vyzývavý kostýmek a lehce ťukla na dveře kanceláře svého šéfa, jako téměř každé páteční dopoledne, kdy od ní vyžadoval report o všech akcích jejího malého oddělení.

Bylo až s podivem, že ona sama řídila jednu divizi. Maličkou, ale vlastní. Pracovala tu necelý rok, ovšem výsledky, vytrvalá snaha a píle jí brzo zajistily jisté výhody. Dostala tři pracovníky, titěrnou kancelář a spoustu úkolů, které byly mnohdy klasifikovány jako tajné. Kolegové, zejména ti služebně starší, jí to kolikrát dávali slušně sežrat, ale nedělala si z nich těžkou hlavu. Už na škole a potom během dvouletého výcviku pochopila, že se může spolehnout stoprocentně jen na sebe. Ostatní, zvláště pak ty, kteří jí chtěli znepříjemňovat ovzduší, jednoduše ignorovala.

„Dále," ozval se mohutný hluboký hlas nadřízeného, který dostatečně vypovídal o tom, co na příchozí čeká za dveřmi. Vysoký, rozložitý padesátník, odhadem sto třicet kilo živé váhy, trůnil za stejně robustním stolem a jako aura ho obklopoval dým z doutníků.

Hermiona se rozkašlala, ještě za sebou ani nestihla zavřít. „Merline, na ten smrad si nikdy nezvyknu," zamumlala a švihnutím hůlky nechala otevřít okna.

„Pravý kubánský, drahoušku," zapředl Matt Morgan a popotáhl.

„Zabíjí tě to," napomenula ho, nedbaje na to, že je jeho podřízená a stejně jako většina jejích kolegů by měla k tomuto muži být slušná a zdvořilá. Jenže ona měla jistá privilegia a věděla, co si může dovolit.

Zavrtěl hlavou. „Co tě nezabije hned, to tě zítra posílí," oponoval jí.

Ušklíbla se. „Je to trochu jinak, ale nebudu ti do toho mluvit," rezignovala. „Jen mě nenuť to pasivně šňupat, jinak tu padnu dřív, než ti stihnu všechno shrnout."

Neochotně doutník típl. Však si ho zase zapálí, až čarodějka odejde. „Tak co pro mě máš?"

„Vlastně nic moc," pokrčila rameny. „O Nové Krvi žádné novinky. A že by mě fakt zajímalo, proč si říkají tak idiotsky," uchechtla se.

„Co chceš, od těch vypatlanců," pokrčil Morgan rameny a dychtivě se podíval na doutník odložený v popelníku.

„Ach, Matte, neslintej," popíchla ho.

„Drahá Hermiono, dovol, abych tě vykázal do patřičných mezí slušnosti, co se týče komunikace s tvým dobrodincem," pokáral ji mírně, ale bodrý úsměv na jeho tváři dával tušit, že to nemyslí ani trochu vážně.

„Jasně, šéfe, polepším se," mrkla na něj. „Jinak mám ještě jednu informaci, ale-" odmlčela se a chvíli zvažovala, jak to nejlépe podat. „Myslím, že máme na oddělení krtka," vyslovila svou domněnku.

Matt Morgan svraštil obočí a zkoumavě si mladou ženu přeměřil. „Jak jsi na to přišla? Máš nějaký důkaz?"

S povzdechem zavrtěla hlavou. „Důkaz nemám, to bys ho měl dávno na stole, ale mám takové tušení. Pamatuješ, jak jsem se dostala k tomu seznamu Smrtijedů, kteří by snad měli patřit do Nové Krve? Tak ten zmizel. Z trezoru," poznamenala na závěr. „A určitě jsem ho tam dávala. Osobně jsem ho zanesla mezi důkazy, ale zmizel i záznam s mým podpisem a datem přijetí. Někomu se nelíbí moje aktivity, Matte."

„Dobře, nech to na mě, podívám se na to. Teď tě potřebuju mít jinde. Pamatuješ, jak jsme se bavili o té naší věci?"

Kývla. „Kdy?"

Mrknul na hodinky. „Za půl hodiny?"

Hermiona pevně stiskla čelist, aby nekřičela nahlas. Tohle byla snad jediná věc, kromě doutníků, za kterou by Matta dokázala profackovat. „Dík, žes mi to řekl tak brzo!"

„Promiň, zlato, jestli jsi chtěla pracovat podle jízdního řadu, měla jsi jít jezdit s bradavickým expresem," zazubil se na ni.

„Haha," zapitvořila se na něj. Zvedla se z křesla. „Jdu se připravit, stavím se, ještě než odejdu."

Morgan přikývl. Nestačila za sebou ani pořádně dovřít dveře a už si připaloval svůj doutník.

~~~HGSS~~~

Antonin Dolohov. Takové bylo jméno jednoho ze služebně nejstarších Smrtijedů, kteří se pohybovali v úzkém kruhu Voldemorta. Nositel toho jména si byl vědom, že nikdy nenabude takové zvučnosti, ale stále bylo tak mocné, aby dokázalo spojit ty, kteří se nespokojili s bezstarostným světem, který jim zařídil Ten-který-přežil. Spojovalo ty, kteří stačili po porážce Pána Temnot uniknout a byli tak odsouzeni k neustálému skrývání. Ale to se brzo změní.

Muž s protáhlým bledým obličejem předstoupil před svolané přívržence. „Tohle je to, za co jsme bojovali!" vykřikl Dolohov bojovně a vyhrnul si rukáv na levé ruce. Znamení zla bylo vybledlé - chyběla mu Voldemortova magie - přesto tam bylo. Stejně děsivé jako dřív. Stejně mrtvé jako včera.

„Nedovolme mudlovským šmejdům a další chamradi, aby z nás udělala to, co zbylo z našich znamení! Nedovolme, aby z nás udělali jen neškodné stíny, minulost, která se ztrácí v nevědomí. Nedovolme, aby zanikla ideologie našeho Pána!" burcoval dál Smrtijedy a přívržence v kápích. Zhruba padesátihlavým davem to souhlasně hučelo.

„Musíme o sobě dát vědět! Ti špinavci si musí uvědomit, že je tu... kdo?!" zařval Dolohov jako nějaký fanatický frontman metalové kapely čekající na odpověď od svých fanoušků. A dočkal se.

„Nová Krev!" ozval se dav jednohlasně.

Antonin spokojeně přikývl. Nebyl tak hloupý, aby si myslel, že něco zmůže s padesáti lidmi, ale z vlastní zkušenosti věděl, že s padesáti zfanatizovanými lidmi může udělat těm mudlovským šmejdům parádní představení. Nehledě na toho sráče Snapea. Ale hlavní je nic neuspěchat...

~~~HGSS~~~

Za necelých dvacet minut se Hermiona, převlečená do pracovního oblečení, které využívala pro jisté akce, vracela do kanceláře svého šéfa. Klouby prstů nechala ze zvyku dopadnout na dveře, ale neobtěžovala se čekáním na vyzvání. Vešla. „Netušila jsem, že moje práce nabyla všeobecného povědomí. Barnes a Collins se mohli strhnout smíchy, když jsem je míjela," prskla podrážděně. Neměla ráda, když někdo rozebíral její úkol dřív, než ho vůbec začala plnit.

Morgan mávl rukou. „Jsou to amatéři a idioti k tomu, nevšímej si jich. Navíc o tom vědí ode mne."

„Od tebe?" Hermiona zněla překvapeně.

Kývl. „Budou ti dělat entrée. Připraví ti půdu, bude to tak lepší."

Pokrčila rameny. „Když myslíš. Dáš mi nějaké instrukce?"

Šéf jí beze slov podal přeložený papír. Byl to typický postup. O takových informacích se nemluvilo. Napsaly se na papír a příjemce ručil za to, že bude okamžitě po využití zničen. Hermiona si v tichosti přečetla těch pár slov pojednávajících o lokaci a cíli, pak papír nechala shořet magickým ohněm. Popel zmizel ještě předtím, než stačil dopadnout na koberec.

Pokynula svému nadřízenému. „Pošlu ti zprávu, jak se bude operace vyvíjet," řekla jasně. Nečekala na další slova. Vše podstatné bylo řečeno. Opustila kancelář, aby se mohla přemístit na místo určení. Pohledem zkontrolovala hodinky. Sotva půl desáté ráno. A ona by dala ruku do ohně za to, že dnešní den bude ještě sakra dlouhý.

Když se přemístila před budovu nemocnice Svatého Munga, zbývalo jí několik minut času. Navíc si byla vědoma toho, že se celá ta věc může protáhnout o nějakou tu chvíli. Bystrým zrakem kontrolovala okolí, analyzovala kolemjdoucí a zaměřovala se na cokoliv podezřelého. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v následující chvíli mělo cokoliv podělat. Povzdychla si. Když brala tuhle práci, tuhle konkrétní misi, jak tomu s oblibou říkal Matt, byla si jistá, že se nebude nudit. A teď jen doufala, že se nepletla, protože tohle nebylo něco, z čeho by mohla jednoduše vycouvat.

Ignorovala chvění v břiše, které bylo způsobené nervozitou. Byla mladá, s minimem zkušeností, a přesto dostala možnost pracovat zrovna na tomhle. Vážila si té podpory ze strany Morgana i ze strany Kingsleyho. I když, pravda, ten dostal trochu zkreslené informace. Utajení muselo být důkladné už kvůli nově vznikajícímu kultu kolem Antonina Dolohova.

O Nové Krvi se toho příliš nevědělo. Když se na ministerstvo donesly zvěsti, že nějaká taková skupina existuje a dokonce pořádá více či méně pravidelná setkání, většina to zavrhla. Čtyři roky po pádu Voldemorta? Zdálo se to šílené, ani teď tomu nikdo nevěnoval pozornost. Kingsley měl důležitější věci na práci, než se starat o uprchlé a stále se skrývající Smrtijedy, od toho tu přece byli jiní. Jenže se do toho nikomu nechtělo. Nikdo neměl zájem šťourat se v minulosti a oživovat bolestné vzpomínky na tu dobu, navíc celá ta kauza se zdála jako dokonalý hrob pro kariéru kohokoliv.

Ale Hermiona se toho chytla. Jak sama kolikrát řekla - bylo jedno, jestli to pohřbí její postavení. Žádné totiž neměla, neměla co ztratit, mohla jedině získat. A tak na tom začala dělat. Lidé, kteří to věděli, se jen šklebili za jejími zády. Neřešila to. Pátrala dál a teprve když ta hrozba začala nabývat reálných obrysů, začal ji i šéf brát vážně. A pak se dostala k Desátým. A ona dostala částečně volnou ruku. Celá záležitost byla náhle označena za vysoce citlivou informaci pro zasvěcené a pro nezasvěcené byla smetena ze stolu a označena jako odložená z nedostatku důkazů. Zdálo se to jednoduché - prostě jen vyčmuchat těch pár fanatiků a zavřít je do Azkabanu. Jenže ti se skrývali zatraceně dobře a za ty čtyři roky, kdy nebyli lapeni, v tom získali značnou praxi. Jenže tu pořád byl někdo, kdo ví...

01.10.2013 15:35:24
wixie
Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one