Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


„Takže?" zeptal se Antonin Dolohov až příliš lhostejně, aby se mu podařilo skrýt napětí.

„Trochu jsme mu pocuchali perka, ale přežil to. Jak jste požadoval. Je to ovšem složitější, když s ním je teď Grangerová."

Antonin mávl rukou. „Ta holka ze Zlatého Tria, nebo jak si to nechávali říkat? Neříkej mi, že to je nějaká hrozba."

„Samozřejmě, že ne. Proto byla vybraná ona. Myslí si, že pracuje na veledůležité misi. Nemá tušení, jaká bude její role."

„Skvělé, až bude vhodná příležitost, zase se do toho vlož. Ale tak, aby na tebe nepadlo podezření. Nechceme tě přece spojit s naší skupinou, že ne?" zadíval se Dolohov na zpoceného muže tázavě.

„Jistěže ne," přikývl druhý kouzelník chvatně.

„Můžeš jít. A až přijde to příště..." Smrtijed se odmlčel a úlisně usmál. Kde jen to odkoukal? „Až to přijde příště, tak se do toho nebojte vložit víc energie, víš, co myslím," ušklíbl se.

Druhý z mužů horlivě přikývl a zmizel.

~~~HGSS~~~

„Grangerová! Grangerová! Hermiono!" doléhal k ní známý hlas. Až po chvíli si uvědomila, co se vlastně stalo. Napadlo ji, že bude mít na prsou pěknou modřinu.

Na druhý pokus se jí povedlo otevřít oči. Hleděla do těch Snapeových, ve kterých byl... strach? Viděla dobře? Pravděpodobně měla jen vlčí mlhu.

„Jste... jste v pořádku?" zašeptala. Na víc se nevzmohla.

„Já?" zatvářil se, jako by se ho zeptala, zda se účastnil soutěže krásy.

„No jistě, že vy," zavrčela. Sníh jí zalezl za kabát a studil do zad, pokusila se posadit. Se zafuněním a jeho pomocí se to podařilo. Zhluboka se nadechla a vydechla. Zasažený hrudník bolel jak čert.

„Já jsem v pořádku, ostatně nejsem ten, na koho se střílelo," vypadal trochu otřeseně. Pravděpodobně i na kouzelníka jeho kvalit byly mudlovské zbraně příliš silná káva.

„Když jsme u toho, až vám příště řeknu, abyste se schoval, uděláte to!" zamračila se na něj.

„Mohl jsem vám pomoct a zlikvidovat ho," ohradil se. Fakt, že ji nakonec přece jen poslechl a nepomohl jí, ho bude hlodat ještě hodně dlouho. Měl se vykašlat na její řeči a příště to tak udělá.

„Vy to pořád nechápete," povzdychla si. „Jestli se vám něco stane, cokoliv, třeba vyrážka na zadku, bude to moje hlava, která půjde na špalek! Takže příště žádné riskování, jasné?!"

Neodpověděl, jen se mračil. Z jeho výrazu mohla jasně vyčíst, že s ní nesouhlasí, ale už v něm nenašla žádný náznak toho, zda ji opravdu poslechne. Musela doufat.

„Kde jsou ti parchanti?" změnila téma a bradou naznačila do míst, odkud na ně zaútočili.

„Ten zbylý a bezprstý posbírali toho v mdlobách a zmizeli," řekl stručně.

Kývla. Ztuhlými prsty si začala rozepínat kabát. Zasténala.

„Stalo se vám něco?" zeptal se rychle. Nejevila žádné známky nějakého skrytého zranění, ale jeden nikdy neví.

Protáhla ukazovák dírou v kabátu. „Mně ne, ale tomu, kdo mi zničil můj jediný kabát, se něco stane, až ho najdu," zamumlala naštvaně. Nedbala na zimu, která je obklopovala a rozepnula si i proděravělou halenku. Severus zaujatě civěl na zdeformovaný kousek kovu zaražený do vyztužené vesty. Nikdy dřív něco podobného neviděl a teď měl možnost prozkoumání zblízka. Musel uznat, že ne všechny mudlovské technologie jsou k ničemu.

Vydloubla kulku z vesty a schovala ji do kapsy. Se Snapeovou pomocí se postavila, protáhla zdřevěnělé končetiny. Odešla na místo, odkud střílel muž uprostřed, a sebrala použité nábojnice. Přidala je ke kulce a kývnutím Severusovi naznačila, že tady skončili.

~~~HGSS~~~

Bez zaklepání se vřítila do kanceláře svého šéfa na ministerstvu. Byla si jistá, že ho zde najde i v sobotu odpoledne. Nemýlila se. „Měl jsi ho vyděsit, ne se nás pokusit zabít!" rozkřikla se, jakmile za sebou práskla dveřmi.

Matt Morgan sebou trhl, popel z doutníku odpadl místo do popelníku na desku stolu. „O co jde?" zatvářil se nechápavě.

„O co jde?!" vyjela podrážděně. „Jde o to, že domluva zněla vystrašit Snapea, aby si myslel, že po něm opravdu někdo jde! Ne na nás poslat bandu kreténů, kteří se nás pokusí zabít. A střílejí pravejma!" hodila mu na stůl dvě nábojnice a zdeformovanou kulku. „Ten prostřelenej kabát si naúčtuju," dodala ještě a probodla ho pohledem. Čekala na jeho reakci.

„Zadrž, chceš říct, že vás teď někdo napadl?"

Zamračila se. „Ano, přesně to se snažím naznačit! Poslala jsem ti vzkaz. Čas a místo. A tys poslal uvítací komando!"

„Hermiono," Morgan se zatvářil vážně. „Přišel jsem do kanceláře před sotva deseti minutama. Počkej chvilku," požádal ji a kolébavou chůzí vyšel z kanceláře. Vrátil se téměř okamžitě s hromádkou pošty, která byla na stole jeho sekretářky. Ta tu o víkendech nebyla a nemohla ji tak donést do jeho pracovny.

Hleděla na ruličku, kterou vlastnoručně poslala po své sově před několika hodinami. Nedotčená trůnila na kupičce obálek a pergamenů.

„Takže to má na svědomí..."

„Krtek," dořekl za ni. „Měla jsi pravdu."

„Nemám ráda, když mám pravdu," zamumlala a promnula si spánky.

„Ale nic to nemění na tom, že jsi porušila původní plán!" zpražil ji náhle.

„Plán?" zeptala se šokovaně.

„Jo, plán zněl, že se ozveš, jak si s ním vedeš, ne že budeš hned řídit celou akci. Je to tvoje blbost. Nehledě na to, že máš rok. Tak zněla dohoda. Tak se laskavě zklidni a udělej si třeba, pro mě za mě, barevně odlišený papírky s jednotlivými body a přilep si je na čelo, hlavně zchlaď tu svoji horkou hlavu, než to celé pokazíš ještě dřív, než to vůbec začne!" sjel ji jak malého haranta.

Podmračeně na něj hleděla, nic neříkala. V hloubi duše věděla, že má pravdu. Dostala rok. Ne týden. Musí se zklidnit, aby se neprozradila.

„A co s tím krtkem?" změnila téma.

„Řekl jsem ti, abys to nechala na mě. Máš málo práce? Kde máš vůbec Snapea?"

„Je ve svých komnatách. Není moc zvyklý na létající olovo, takže nevypadal, že by mi chtěl zdrhnout za zadkem."

Morgan přikývl. „Běž za ním a dělej svoji práci. A průběžně se ozvi."

Kývla a bez rozloučení odešla.

~~~HGSS~~~

„Takže?" oslovil ji, jen co vylezla z jeho krbu.

„Podala jsem hlášení, standardní postup," pokrčila rameny a sedla si na pohovku před krb. Severus seděl u stolu po její pravici a opravoval eseje. Z jeho výrazu těsně předtím, než svůj zrak upřel na pergameny, vyčetla, že s její odpovědí není příliš spokojený, ale dál se nevyptával.

Sundala si boty a promrzlé nohy natáhla ke krbu, hlavu opřela o opěradlo. Za zvuku tlumeného praskání dřeva a brku klouzajícího po pergamenu přivřela oči. Na chvilku si oddychnout...

„Vy jste mi tedy ochranka," probudilo ji uchechtnutí. Zamžourala na hrnek s kouřící tekutinou, podle vůně mátový čaj.

„Díky," zamumlala rozespale. „Omlouvám se, neměla jsem usnout," řekla pokorně a vzala si od něj hrnek.

„Jste snad taky jenom člověk, i když si ve volném čase hrajete na super ženu," pokrčil rameny. Všiml si, že se nadechuje k nějaké reakci. „Ne, nevystrčil jsem ze svých komnat ani palec a mé ponožky se mě nepokusily zardousit," odmítl okamžitě jakékoliv její řeči.

„Přestaňte si z toho konečně dělat legraci!" osopila se na něj. „Někdo vám jde po krku a vám je to k smíchu," rozčilovala se.

Znovu se usadil za svůj stůl a přitáhl několik posledních pergamenů k opravě. „Nedělám si z toho legraci, jen si myslím, že je dost patrné, že kdyby mě chtěl někdo vidět mrtvého, už bych dávno čichal ke kytkám zespodu. Tady jde zcela očividně o nějakou formu provokace," nadhodil a zároveň rázně přeškrtl téměř polovinu práce neznámého nebožáka.

„Měl byste to brát vážně," napomenula ho a usrkla čaj.

„Ale já to beru vážně - beru vážně fakt, že mi vás nastrčili do cesty a já vás snad mám používat jako štít. Pitomost!" Nevěděla, zda to nelichotivé přirovnání patřilo jí a jejímu poslání zde, nebo informacím v eseji.

„Už jsem vám vysvětlovala, že budu mít velké problémy, když se vám něco stane! A-"

„Ano, vím, budu vás poslouchat, a když všechno dobře půjde, za pár týdnů dostanu i vycházky bez doprovodu," zamumlal a vepsal na pergamen do kroužku hrozivé há. „Nenapadlo vás, že je to celé práce Nové Krve?" prohodil konverzačně a začetl se do další práce, „a nekoukejte tak na mě, snad jste si nemyslela, že o tom nevím." Na okamžik odvrátil pohled od opravování na její překvapený obličej.

„Popravdě, moc lidí o tom neví."

„Neví, nebo nechce vědět?" zeptal se.

„Nejsou důkazy, oficiálně se to nevyšetřuje," odvětila vyhýbavě.

Pronikavě se na ni zahleděl. „A neoficiálně?"

„To je tajné," opáčila.

Ušklíbl se. „Jak jinak." Vrátil se k opravování. Jejich rozhovor byl pro tuto chvíli u konce.

~~~HGSS~~~

Zabloudil pohledem k ženě sedící v poslední lavici. Seděla vzpřímeně a bez hnutí, sledovala studenty lopotící se u kotlíků, o něj nezavadila pohledem. Alespoň si to myslel. Byl poměrně překvapený, že se její přítomnost obešla bez většího povyku. Samozřejmě, studenti si na ni ukazovali, její jméno stále něco znamenalo, ale spokojili se s vysvětlením, že pracuje pro ministerstvo a zjišťuje kvalitu výuky a dalšími žvásty. Někdy si opravdu myslel, že ti mladí nemají vlastní rozum a jen slepě věří všemu, co jim někdo řekne, tentokrát tomu byl ovšem rád.

Přemítal nad tím, jak se od rutinního nákupu bylin dostal až do bodu, kdy ho Grangerová kontrolovala i při učení. Trávil v její společnosti čtvrtý den, a ačkoliv se mu to zpočátku zdálo nereálné, musel připustit, velmi neochotně, že nepociťoval nějaké větší omezení. Většinu času trávila v křesle nebo na pohovce u krbu s knihou, nebo si něco psala. Čas od času se zvedla, aby se neslyšně protáhla nebo si odskočila. To byla snad jediná věc, která ho rozčilovala - na jeho vkus časté hučení plamenů v krbu, způsobené jejím odbíháním tu pro knihu, tu pro poznámky, tu do její koupelny.

Neobtěžovala ho nucenou konverzací, svými věcmi ani svou přítomností. To, že se v jeho komnatách nachází ještě někdo, mu sdělovaly jen citlivé čichové buňky, které zaznamenávaly nevtíravou a jemnou vůni jejího parfému. Jeho samotného překvapovalo, jak snadno a lehce svolil k této šaškárně. Možná už opravdu stárnul a blbnul.

„Jestli tam hodíte ten kořen takto nasekaný, pane Drawicku, přísahám na Salazara, že vám váš kotlík narvu do... krku," dořekl rozmrzele a dál ustrašenému chlapci nevěnoval pozornost. Ve svých myšlenkách se vrátil znovu k tomu podivnému soužití jeho samého a slečny Grangerové.

Sledovala havraspárské s mrzimorskými, jak se snaží nevyhodit třídu do povětří, i když... podle toho, co viděla, pokoušeli se spíše o opak. Obdivovala Snapea, že dokáže uhlídat tolik potenciálních katastrof na jednom místě. Také jemu věnovala náležitou pozornost. Procházel mezi lavicemi a kdykoliv se otočil zády k ní, zkoumavě mapovala jeho široká ramena, křivku páteře a... řekněme si to na rovinu, největší pozornosti si žádala jeho zadnice skrytá pod kabátcem, který se vlnil kolem jeho stehen. Přimhouřila oči a naklonila hlavu trochu na stranu. Věděla, že je to kus chlapa, ale až teď jí začalo docházet, že ten kus chlapa je i docela sexy.

„Pět minut do konce, je čas, abyste začali odlévat vzorky těch vašich patoků do lahviček k oznámkování," prořízl jeho hlas šum ve třídě. Odezvou na jeho oznámení se ruch ve třídě zdvojnásobil, jak se někteří pokoušeli nacpat své seškvařené usazeniny do vzorkovnic a jiní v rychlosti dokončovali závěrečná míchání s tichými prosbami, jenž neměly být vyplněny, aby lektvar změnil barvu ze žabí zelené na tu požadovanou tmavě fialovou. Jen u dvou, možná tří studentů zahlédla, že se jim lektvar povedl.

Zkontrolovala hodinky. „Máme dvacet minut," oznámila mu, když odložil vzorky na stůl ve své laboratoři. „Ministra nemůžeme nechat čekat," upozornila ho jemně na smluvenou schůzku s Kingsleyem.

Přezíravě si ji změřil pohledem a vydal se převléci svrchník. „Já vás nemít, tak snad nemůžu ani existovat," odvětil ironicky a na důraz svých slov práskl dveřmi od ložnice hlasitěji, než původně plánoval.

Hermiona si povzdychla. A to už si začínala myslet, že jim to může klapat.

13.11.2013 18:41:16
wixie
Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one