Stránky věnované páru Hermione Granger/Severus Snape

Beta: Claire


„Jako obvykle?" zeptala se korpulentní apatykářka svého pravidelného zákazníka, který přicházel vždy ve čtvrtek po půl osmé večer, a ze zvyku se natáhla pro papírový sáček.

Severus Snape přikývl. „Ano, a vezmu si ještě unci japonského mechu," kývl směrem ke sklenici s prapodivným černým obsahem, který se tvářil jako něčí vlasy.

Žena mu navážila bylinky, pro něž si chodil pravidelně, a pak přidala ještě požadovaný mech. Vše mu uložila do papírové tašky a po pultu přisunula směrem k němu. „Dneska to máte za čtyři galeony a sedm srpců."

Položil na starou a časem poznamenanou desku bankovku. „To je v pořádku," mávl rukou a vzal si zboží. S kývnutím na pozdrav a nevyřčeným příslibem, že přijde zase za týden, vyšel na ztemnělou ulici.

Spokojeně se rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo. Jen z krčmy u Tří košťat se až sem nesla veselá vřava místních štamgastů. Tak mu to vyhovovalo - nikde žádní čumilové, jen on, tma, klid a balíček čerstvě usušeným bylin. Jenže tentokrát se spletl. Nebyl sám...

„Everte Statim!" prořízl relativní ticho neznámý hlas.

Severus se prudce otočil, ale hůlku nestihl tasit včas. Kouzlo ho udeřilo naprosto nepřipraveného do boku a odhodilo o kus dál do sněhové závěje. Kdyby byl útočník jen jeden, pravděpodobně by se ubránil. I ze své nelichotivé pozice stačil namířit hůlku do míst, kde tušil útočníka. „Expe-"

Nestačil doříct. Do zad se mu jako ledová dýka zabodlo kouzlo Defervesco, které na něj seslal druhý kouzelník. Nekontrolovatelně se roztřásl zimou. Chlad ho pohltil, rozpínal se v jeho těle, snižoval tělesnou teplotu a zpomaloval životní funkce. Sníh, v němž klečel, tomu nepřidával. Otevřel ústa, aby se pokusil o obranu, ale vyšel z nich jen sten. Namáhavý výdech se chladem změnil na páru. Naslepo mávl hůlkou za použití neverbální magie. Kdesi ve tmě někdo bolestně zaskučel, ale v tu samou chvíli někdo za ním odhodlaně zakřičel: „Flagello!"

Pod náporem neviditelným důtek, které ho začaly bičovat, se zhroutil do sněhu. Neměl sílu na to pozvednout hůlku, ale snažil se identifikovat alespoň jednoho útočníka. Hleděl do tmy na svíjející se postavu, kterou zasáhlo jeho neverbální kouzlo. Neviděl jí do tváře, a když už se zdálo, že se ona osoba otočí, do očí ho udeřila prudká záře způsobená kouzlem Magna Luc, kterou vyvolal druhý z útočníků. Sklopil pohled a pevně stiskl bolavá víčka. To bylo poslední, co udělal, než na něj někdo seslal Mdloby.

~~~HGSS~~~

„Bylo to nutné? Zřídit ho tak, že zase skončil v nemocnici? Podchlazený a zbičovaný? Neříkal jsi snad, že bude úplně stačit ho vyděsit?"

„Změnil jsem názor. Je třeba, aby to riziko bral vážně. A neotvírej si na mě pusu, ještě pořád jsem tvůj nadřízený, jasné?"

„Abys věděl, nesouhlasím s tím, co děláš."

„Nesouhlasíš, ale zničit je chceš stejně jako já. A účel světí prostředky."

„Je to Severus Snape, tady ti nepomůžou ani posvěcené prostředky. Bude třeba jít do pekla a zpátky, jestli od něj chceš informace."

„To už je práce tebe a tvých lidí."

~~~HGSS~~~

Probudilo ho světlo dotírající na zavřená víčka. Ošil se a podvědomě otočil hlavu na stranu opačnou, než svítilo slunce. Byl malátný a stále cítil na své pokožce rány od magických důtek.

„Probral jste se," vytrhl ho z inventury zranění ženský hlas.

„Očividně," zahuhlal a prohlédl si ženu, která stála u jeho nohou a listovala nějakou složkou. Pochopil, že bude nejspíš u Munga, tak si odpustil idiotskou otázku, v níž by se dožadoval odpovědi na to, kde právě je. Místo toho se začal hrabat na nohy. Netušil, jak je tu dlouho, ale vycházející slunce dávalo jasně tušit, že si pospal.

„Kam si myslíte, že jdete?" zeptala se ho lékouzelnice příkře.

„Učit. Ne všichni mají tak skvělou práci, aby se mohli producírovat po chodbách se složkami v ruce a tvářit se, jak tvrdě pracují," sjel ji opovržlivě. Spustil nohy z postele a odhodil přikrývku. Pohled na jeho nahé nohy poseté černými chlupy ho nezarazil tolik jako opraná nemocniční košile, která se mu vykasala do půli stehen. Se zavrčením nohy znovu přikryl peřinou. Rozhodně neměl v plánu se tu předvádět téhle semetrice.

„Zdá se, že jste si to rozmyslel," ozvala se posměšně zase ta ženská.

S vražedným pohledem si ji přeměřil. „Kde mám své věci?"

„Vše máte bezpečně uloženo. Pokud už vás přešly zaječí úmysly, je třeba provést ještě pár testů, zda jste v pořádku, pak bude nutné podepsat propouštěcí papíry, a teprve potom můžete odejít. A abych nezapomněla, na chodbě jsou dva bystrozoři, chtějí s vámi mluvit o tom, proč jste tady," domluvila konečně lékouzelnice.

„Nemusím s nikým mluvit, pošlete je tam, odkud přišli," odsekl.

„Zkoušela jsem to, ale jsou neodbytní," pokrčila žena rameny a konečně zaklapla desky. „Můžu je sem poslat, nebo nejdřív ty testy?" dala mu na výběr.

Nerozmýšlel se dlouho. „Dělejte, co musíte, ale potřebuju odsud odejít," zavrčel nepřátelsky a zároveň rezignovaně. Nebyl tak naivní, aby si myslel, že se mu odsud podaří vypadnout bez hůlky, v nemocniční košili a s bystrozory, sedícími na chodbě, za zadkem.

Kývla. Několika diagnostickými kouzly se přesvědčila o tom, že jeho stav je opravdu natolik dobrý, aby nemocnici mohl bezpečně opustit. „Vypadá to, že jste až na několik modřin v pořádku," řekla a zcela ignorovala jeho zabručení, znějící jako já vám to říkal. „Půjdu vám vyplnit propouštěcí papíry a pošlu někoho, aby vám donesl vaše věci," seznámila ho s postupem a opustila místnost.

„Konečně," vydechl polohlasně a protáhl ztuhlé klouby. Cítil se lépe, ale fakt, že ho někdo včera pořádně zřídil, mu na náladě příliš nepřidal. Měl spoustu nepřátel především mezi kouzelníky, kteří nesouhlasili s tím, že byl před čtyřmi lety propuštěn a navíc ještě s poctou. Také tu byli někteří Smrtijedi, kteří se do dnešního dne skrývali před spravedlností a pravděpodobně čekali na svou chvíli. Nebyl nijak zdatný psycholog, ale vsadil by svůj nejlepší kotlík, že ti dva ze včerejška nepatřili ani do jedné skupiny. Ale ať už na něj včera zaútočil kdokoliv, byl si jistý, že to byli stejní lidé, kteří ho zřídili před třemi nedělemi a ještě předtím před dalším měsícem.

Z myšlenek ho vytrhlo tiché klepnutí a následně do místnosti vplula mladá žena v sesterském stejnokroji a vtipným čepcem na hlavě.

„Tady jsou vaše věci, pane," položila úhlednou kupičku jeho šatů a věcí na postel. „Potřebujete ještě něco?"

Zavrtěl hlavou. „Ne."

Kývla a odešla. Dychtivě se vrhl po své hůlce, naštěstí byla v pořádku, bez zjevných vad a škrábanců. Taška s bylinkami na tom byla o dost hůř. Využil koupelnu v pokoji, aby se převlékl a trochu zkulturnil. Lékouzelnice vešla do pokoje ve chvíli, kdy kontroloval napáchané škody na bylinách v tašce. Nebyly příliš velké, když pominul fakt, že se dočista smíchaly.

„Tady to podepište a můžete odejít," strčila mu pod nos lejstra. „Pokud se na to tedy opravdu cítíte, kdybyste snad-"

„Myslím, že jsem dal dostatečně najevo, že jsem v pořádku," zavrčel a vytrhl jí papíry i tužku z ruky. Načmáral na linku svůj podpis a vše podal ženě v plášti. „Není nějaká možnost, jak obejít ty dva šašky venku?" kývl směrem ke dveřím, kde měli čekat bystrozoři.

„Pokud nechcete skočit z okna," pokrčila lékouzelnice rameny, „tak asi ne. V budově nemocnice je přemisťování nemožné, aby nám nemizeli pacienti jako vy."

Něco zamumlal. Nechtělo se mu s těmi panáky z ministerstva mluvit a navíc netušil, co po něm chtějí. Vyloučil, že by ho z něčeho podezřívali. To by byl připoután k posteli magickými pouty a pravděpodobně by se neobtěžovali sedět venku, ale dýchali by mu na krk přímo v nemocničním pokoji. Zhluboka se nadechl a vykročil ke dveřím. Co od něj chtějí, se dozví pravděpodobně velmi brzy.

„Dobrý den, pane Snape," řekli ti dva téměř současně, jakmile vyšel ze dveří, následován lékouzelnicí. Té mírně pokynul na rozloučenou a pečlivě si přeměřil dva bystrozory. Neznal je.

„Co pro vás můžu udělat, pánové?" zeptal se ostražitě.

Jeden z nich se shovívavě pousmál. „Jde spíš o to, co můžeme udělat my pro vás. Já jsem Barnes a tohle je Collins," ukázal vyšší z mužů na svého menšího kolegu.

Severus se ironicky ušklíbl. „Chcete se snad nechat najmout jako pomocná síla na čištění kotlíků?" zeptal se.

„Pane Snape, jsme tu proto, že na vás v poslední době někdo třikrát zaútočil a vy jste skončil v nemocnici," vzal si slovo druhý z bystrozorů.

„Tuhle péči věnujete všem, nebo jsem si ji zasloužil něčím, o čem ani nevím," zvedl Severus překvapeně obočí a zkoumavě si muže měřil.

Bystrozorové zavrtěli hlavou. „Tuto péči, jak říkáte, věnujeme kouzelníkům, kteří pro společnost byli nebo jsou přínosem. Nehledě na speciální požadavek na vaši ochranu ze strany našeho nadřízeného, jehož nařízení bylo podpořeno i shora," dokončil vyšší z obou mužů.

„Myšleno tak, že ho podpořil sám ministr kouzel," doplnil Collins.

Severus kývl. Kingsley v křesle ministra ještě stále nepochopil, že jemu, Severusovi Snapeovi, vlastně nic nedluží. Naopak měl stále potřebu mu vycházet s čímkoliv vstříc. A teď sem pošle tyhle tupouny. „A co přesně se chce po mně?" zeptal se zkoumavě. „Chcete sepsat, co se včera stalo, nebo...?"

„Víme, co se stalo. Apatykářka zahlédla dva muže, jak na vás zaútočili. Nakonec to byla ona, kdo vám zavolal pomoc. Naší úlohou ovšem je ujistit se, aby se podobný útok už neopakoval."

„A to chcete udělat přesně jak?" ptal se Severus. Ne že by ho to nějak zajímalo, ale v jednání s těmito lidmi bylo lepší tvářit se jako že spolupracujete. Dali vám pak rychleji pokoj.

„Bude vám přidělen bystrozor, který bude dbát na vaše bezpečí," řekl vážně menší a zavalitější muž.

Severus se zasmál, oba muži však zůstali stále vážní. „To snad nemyslíte vážně?! Ochranku? Jenom proto, že na mě někdo čas od času trénuje útočná kouzla?"

„Právě proto," potvrdili oba dvojhlasně.

„Ale no tak, pánové. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že to je naprosto zbytečné plýtvání zdroji, nehledě na fakt, že kdyby mě chtěl někdo při tom prvním, druhém, či snad třetím, jak vy to nazýváte - útoku, zabít, mohl to dávno udělat," oponoval jim stále trochu pobaveně. O tomhle si rozhodně bude muset promluvit s Pastorkem, protože to byla zatím největší hovadina, pod kterou se ten orientální šarlatán podepsal.

Slovo si tentokrát vzal vyšší z mužů. „Je nám líto, pane Snape, ochrana vám bude přidělena, ať už budete spolupracovat či nikoliv. Ale myslím, že pro nás všechny bude lepší, když se tomu podvolíte. Alespoň dočasně, dokud nebude hrozba útoku na vás minimalizována nebo zcela eliminována."

Severus zavrtěl hlavou. „Řekněme, že budu spolupracovat," řekl opatrně. „Co přesně to pro mě znamená? Že budu mít garde, když půjdu do Prasinek pro bylinky nebo přísady do lektvarů?"

Muži zavrtěli současně hlavami. „Ne. Znamená to, že s vámi někdo bude čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu."

„Tohle je ale vážně nějaký druh zvráceného humoru. Věděl jsem, že Kingsleyho smysl pro humor se od toho běžného trochu liší, ale že vymyslí takovou blbost... To je i na mě moc. Vyřiďte mu můj pozdrav, pánové, a řekněte, že jsem se skoro nechal nachytat. Sbohem." Otočil se k odchodu.

Barnes ho nesmlouvavě chytil za loket, aby ho donutil zastavit. „To není vtip, pane Snape. Myslíme to vážně. Máme příkazy od našich nadřízených."

Severus sjel pohledem prsty, které mu pevně sevřely paži. Když muž zpozoroval Snapeův pohled, ruku stáhl, ale nesmlouvavý výraz ve tváři zůstal. „A kdo mě má chránit, vy dva?" zeptal se náhle. Pochopil, že s těmito muži se nedomluví. Mají své příkazy a on až moc dobře věděl, že někteří nadřízení umějí být přesvědčiví. Bude mnohem lepší, když si o tom později promluví se samotným ministrem.

„Ne, byl vám přidělen bystrozor z jiné divize. Čeká před nemocnicí."

„Tak snad abyste mě seznámili, ne?" nadhodil věcně a první se rozešel ven z budovy. Ti dva se ho drželi jako stín, metr za ním po celou cestu. Pravděpodobně by se zoufalstvím rozesmál nahlas, kdyby se neobával, že ho zavřou na pokoj k Lockhartovi. A tak jen mlčky šel a snažil se ignorovat pohledy pacientů či lékouzelníků, které cestou míjel.

Vyšel před budovu. Rozhlédl se v naději, že se jemu přidělená ochranka propadla do země, ale přání se mu nesplnilo. Mezi kolemjdoucími byla drobná postava celá v černém a s černou baseballovou čepicí na hlavě doslova jako pěst na oko. A to, že stála zády k němu a sledovala okolí, její nenápadnosti příliš nepřidávalo.

„Tenhle mě má chránit?" zeptal se opovržlivě a ukázal na bystrozora, vzdáleného několik metrů od nich.

Ti dva, kteří stáli za ním, ho předešli a jejich kamenné tváře toho dne poprvé povolily. Oba se vševědoucně ušklíbli. Severus nabyl dojmu, že vědí něco víc, než on.

„Vlastně je to tahle. Příjemnou zábavu," popřáli mu a přemístili se pryč.

V reakci na dvojité pufnutí, které bylo důsledkem jejich přemístění, se osoba v černém otočila. A v tu chvíli i on pochopil.


Zdroj použitých kouzel: http://hplex.kizi.sk/

10.10.2013 19:35:05
wixie
Veškerá práva vyhrazena J. K. Rowling
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one